28 Cdo 271/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
v právní věci žalobkyně M. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. C.,
zastoupeného advokátkou, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v
Třebíči pod sp.zn. 7 C 858/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 13.6.2001, č.j. 12 Co 320/99-61, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2001, č.j. 12 Co 320/99-61, jakož
rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne19. 1. 1999, č.j. 7C 858/97-30, se
zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Třebíči k dalšímu řízení.
Žalobou podanou dne 1.10.1997 u Okresního soudu v Třebíči, domáhala se
žalobkyně vyklizení a předání části nemovitosti blíže popsané v petitu žaloby.
Tvrdila, že je dcerou původních rovnodílných spoluvlastníků nemovitosti, které
na základě kupní smlouvy ze dne 19.4.1978 převedli na Československý stát -
Okresní průmyslový podnik v T. Na základě dohody o vydání věci ze dne 2.12.1991
podle § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. byly předmětné nemovitosti
vydány zpět manželům C. do jejich spoluvlastnictví, kteří je, včetně předmětné
části pozemku, převedli na základě darovací smlouvy ze dne 19.12.1991 do
vlastnictví žalobkyně. Později však zjistila, že na základě hospodářské smlouvy
o převodu práva hospodaření s národním majetkem ze dne 2.2.1990 byla předmětná
část pozemku převedena s účinností od 1.3.1990 do práva hospodaření Městského
národního výboru v T. Ten pak smlouvou o převodu nemovitostí ze dne 5.3.1990
převedl uvedenou oddělenou část pozemku do vlastnictví žalovaného. Podle
žalobkyně výše uvedené smlouvy jsou absolutně neplatné pro obcházení účelu
vyhlášky č. 119/88 Sb. (§ 14 odst. 6 – 9) a hospodářského zákoníku tehdy
platného (§ 24 ve vztahu k § 66). Trpí rovněž neplatností z hlediska ustanovení
§ 39 občanského zákoníku tehdy platného, a to jednak pro rozpor s výše
uvedenými ustanoveními vyhlášky č. 119/1988 Sb., jednak proto, že MěstNV v T.
nebyl vlastníkem převáděné části pozemku, nýbrž k ní mohl mít pouze právo
hospodaření. Kromě toho jako rozpočtová organizace potřebovala k převodu
souhlas tehdejšího ONV v T. podle § 32 citované vyhlášky.
Žalovaný namítal, že uvedenou parcelu nabyl podle řádné kupní smlouvy uzavřené
s MěstNV T., který žádného schválení ONV k převodu nepotřeboval. Zvolený postup
odpovídal ustanovení § 14 odst. 8 písm. d) vyhlášky č. 119/1998 Sb.
Okresní soud v Třebíči jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19.1.1999,
č.j. 7 C 858/97-30, žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že na
základě geometrického plánu č. 1000924-047 ze dne 24.1.1992 byla od pozemku
p.č. 95/1 o výměře 531 m2 oddělena část pozemku, tzv. dílec ,,a“ o výměře 108
m2 a následně sloučena s pozemkem p.č. 95/2 s původní výměrou 262 m2. Vzal za
prokázané, že žalobkyně uzavřela se svými rodiči dne 19.12.1991 darovací
smlouvu, na základě níž se stala vlastnicí pozemku zmenšeného o dílec ,,a“.
Rovněž vzal za prokázané, že Okresní podnik místního hospodářství, státní
podnik v likvidaci, vydal rodičům žalobkyně podle § 6 odst. 1 písm. g) zákona
č. 87/1991 Sb. na základě dohody o vydání nemovitostí ze dne 7.11.1991
předmětné nemovitosti – dům č.p. 54 se stavební plochou p.č. 95/1 pouze o
výměře 423 m2, tedy pozemku zmenšeného o dílec ,,a“. Dospěl k závěru, že
žalobkyně neprokázala své vlastnictví k předmětné části pozemku, není tedy ve
věci aktivně legitimována.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13.6.2001 , č.j. 12
Co 320/99-61, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková
zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením.
Zdůraznil, že z darovací smlouvy ze dne 19.12.1991 je patrno, že se převádí
pozemek o výměře 423 m2, tedy v podobě, v jaké se nacházel poté, co z něj byla
oddělena jeho část o výměře 108 m2 na základě geometrického plánu č.
1000924-047 ze dne 24.1.1990. Rovněž v této podobě byl vydán předmětný pozemek
právním předchůdcům žalobkyně na základě dohody o vydání nemovitosti uzavřené
dne 7.11.1991. Dovodil, že označení nemovitostí respektuje skutečnost, jak byly
nemovitosti vedeny v evidenci nemovitostí v době uzavírání dohody o jejich
vydání. To stejné platí i ve vztahu k darovací smlouvě, kdy také označení
nemovitostí korespondovalo se stavem, jak vyplýval z tehdejší evidence
nemovitostí. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru o nedostatku
aktivní legitimace na straně žalobkyně vzhledem k tomu, že žalobkyně není
vlastnicí předmětného pozemku. Odvolací soud neshledal návrh žalobkyně na
připuštění dovolání za důvodný s odůvodněním, že nastiňovaný okruh právních
problémů týkajících se platnosti právních úkonů, od nichž žalovaný odvozuje svá
vlastnická práva ke spornému pozemku, nebyl vzhledem k výše popsaným důvodům
významným z hlediska rozhodování soudů obou stupňů o zde uplatněném nároku.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost dovozovala z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Tvrdila existenci
dovolacího důvodu nesprávného hodnocení provedených důkazů a nesprávného
právního posouzení věci podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b), d) o.s.ř.
Vytýkala soudům obou stupňů, že se nedostatečně zabývaly otázkou neplatnosti
smluv, které měly být podkladem pro sloučení předmětné části nemovitosti.
Namítala, že nabyla na základě darovací smlouvy ze dne 19.12.1991 předmětnou
nemovitost ve stejném rozsahu jako dárci, neboť v této smlouvě neprojevili
vůli, aby jej ona nabyla ve zmenšené podobě. Podle dovolatelky pokud nenabyla
vlastnické právo k předmětné části pozemku na základě výše uvedené darovací
smlouvy, nabyla jej alespoň k ideální ½ dědictvím po své matce podle
ustanovení § 460 o.z. Nesouhlasila se závěry soudů obou stupňů, že není osobou
aktivně legitimovanou v této věci. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou
stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb.,
podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních
předpisů. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského
soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.( dále
jen ,,o. s. ř. ”).
Podle § 236 odst. 1 lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání podle
§ 237 odst. 1 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodává a ostatně to
dovolatelka ani netvrdí. Vzhledem k potvrzujícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle § 238
odst. 1 písm. a) o. s. ř. Rozsudku soudu prvního stupně nepředcházelo ani jeho
dřívější odlišné rozhodnutí zrušené odvolacím soudem s důsledky vázanosti soudu
prvního stupně právním názorem odvolacího soudu ( § 238 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. ). Přípustnost dovolání nebyla založena ani výrokem odvolacího
soudu podle § 239 odst. 1 o.s.ř. Zbývá proto posoudit, zda je dána
přípustnost dovolání z důvodu uplatněného dovolatelkou podle § 239
odst. 2 o.s.ř.
Podle tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na
vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před
vyhlášením potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci
samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č.
19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo
uvedeno, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno
považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo
přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v
obdobných případech. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují )
a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost
dovolání nastává teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam skutečně má. Samozřejmým předpokladem pro
uplatnění této úvahy je ovšem skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vůbec
spočívalo na posouzení otázky, jejíž správnost dovolatelka považuje za otázku
zásadního právního významu.
V této věci z obsahu spisu vyplývá, že zástupce žalobkyně před vyhlášením
rozsudku odvolacího soudu učinil protokolární návrh ( č.l. 58 ), aby odvolací
soud připustil pro případ potvrzení svého rozsudku přípustnost dovolání,
“protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu”, spočívající v
posouzení neplatnosti hospodářské smlouvy o převodu práva hospodaření s
národním majetkem ze dne 2.2.1990 ( § 14 odst. 8 vyhl. č. 119/88 Sb. a § 24
hospodářského zákoníku ); neplatnosti smlouvy o převodu nemovitostí ze dne
5.3.1990 pro rozpor s objektivním právem ( § 39 o.z.) a rovněž posouzení
otázky, že ani případné uvedení výměry pozemků za daných okolností nezakládá
takový výklad, že by se právní předchůdci žalobkyně nějaké části svých práv
vzdávali. Rovněž požadoval posouzení i dalších otázek řešených odvolacím
soudem, pokud mohou být považovány za zásadního právního významu.
Využije-li účastník svého práva podat návrh na založení přípustnosti dovolání
výrokem rozsudku odvolacího soudu, není povinen označit konkrétně důvody, pro
které by mělo být dovolání připuštěno. Je tomu tak proto, že účastníku nemůže
být před vyhlášením rozhodnutí odvolacího soudu známo, na kterých právních
otázkách odvolací soud své rozhodnutí založí. Podá-li účastník dovolání za
situace, kdy odvolací soud přípustnost dovolání výrokem svého rozsudku
nepřipustil, je dovolacímu přezkumu podrobena správnost všech závěrů, o která
odvolací soud své rozhodnutí opřel.
V této věci dospívá dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na řešení otázek, které mají povahu zásadního právního významu, a to
jak ve vztahu k výkladu dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. a jeho
poměru k dřívějšímu zákona o evidenci nemovitostí, jakož i v dovolání
vytýkaných porušení shora uvedených ustanovení vyhlášky č. 119/1988 Sb., ve
znění platném v době uzavření hospodářské smlouvy o převodu práva hospodaření
s národním majetkem ze dne 2. 2. 1999.
Přezkoumal proto dovolací soud dovoláním napadené rozhodnutí v rozsahu
plynoucím z ustanovení § 242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že
dovolání nelze upřít opodstatnění.
V řízení o ochranu vlastnického práva stíhá žalobce povinnost tvrdit a ovšemže
prokázat skutečnosti, z nichž vyplývá jeho vlastnické právo k předmětu vydání.
Obrana žalovaného může spočívat v tvrzení (a posléze prokázání), že mu k
předmětu vydání přísluší platný právní titul. Námitky žalobce mohou pak obdobně
směřovat k popření takového tvrzení. Obecně lze přisvědčit závěrům odvolacího
soudu, že je prvořadě namístě zaměřit dokazování na existenci platného titulu,
z něhož žalobkyně dovozuje ochranu svého vlastnického práva k spornému pozemku
s důsledky případného závěru o nedostatku věcné legitimace na její straně.
Pokud se však tvrzení žaloby i námitky žalovaného koncentrují do platnosti
právních úkonů týkajících se předmětu sporu, nemůže se soud už s ohledem na
zásadu rovnosti účastníků omezit jen na zkoumání správnosti, úplnosti a
prokázání tvrzení žaloby, nýbrž musí stejnou pozornost věnovat důvodnosti
obrany žalovaného. To platí v typicky v případě, kdy tvrzení o platnosti titulu
tvrzeného žalobcem vnitřně souvisí s jeho tvrzením o neplatnosti titulu, jehož
se v rámci obrany domáhá žalovaný.
Naznačená procesní situace se nabízí v tomto sporu. V něm žalobkyně (už od
podání žaloby) tvrdí své vlastnické právo k původní parcele p.č. 95/1 v
katastrálním území Třebíč. v neztenčeném rozsahu, přičemž zpochybňuje platnost
postupu, jímž povinná osoba připustila reálné oddělení části pozemku p.č. 95/1
označeného jako díl „a“ o výměře 108 m2 s následným převodem práva
hospodaření na tehdejší MěstNV v T., které posléze úkonem nazvaným kupní
smlouvou převedl vlastnické právo na žalovaného. K témuž okruhu tvrzení (a
dokazování) nesly se námitky žalovaného, který tvrdil perfekci onoho reálného
oddělení části pozemkové parcely a následné nabytí na základě kupní smlouvy od
někdejšího MěstNV v T.
Za tohoto stavu bylo namístě, aby soud rozhodující ve věci opatřil si náležitá
skutková zjištění a z nich vyplývající přiléhavé právní posouzení v
prejudicielní otázce, zda a nakolik bylo lze považovat úkony povinné osoby za
platné z hlediska předpisů, které se na ni vztahovaly. Stejně tak bylo namístě
zvážit, zda a jaké důsledky by případný závěr o neplatnosti tohoto postupu měl
pro výklad obsahu a důsledků dohody o vydání věci, kterou uzavřeli právní
předchůdci žalobkyně a tehdejší povinná osoba, to je Okresního podniku místního
hospodářství v T.
Pro posouzení prvého okruhu otázek je třeba zdůraznit genezi někdejšího odnětí
majetku právním předchůdcům žalobkyně, totiž jejím rodičům, a sice na základě
kupní smlouvy uzavřené dne 19. 4. 1978. Předmětem převodu majetku na stát byla
nepochybně parcela č. 95/1 v původní výměře neztenčené výměře. V souvislosti s
uplatněním nároků původních vlastníků podle § 6 odst. 1 písm. g) zákona č.
87/1991 Sb. je právně významné, že tito požadovali navrácení nemovitostí od
povinné osobě ve stejném rozsahu, jak byl dříve popsán ve zmíněné smlouvy ze
dne 19. 4. 1978. Následnou dohodou o vydání věci ze dne 7. 11. 1991 došlo k
vydání původně prodaných nemovitostí se strany povinné osoby. Z hlediska
posouzení obsahu zmíněné dohody je právně významné, že v souladu s ustanovením
zákona č. 87/1991 Sb., vtěleného do této dohody, zavázali se původní vlastníci
vrátit celou kupní cenu ve výši 88.182 Kč. Z dohody o vydání přitom neplyne, že
by - vzdor posledně zmíněné okolnosti – totiž závazku oprávněných osob vrátit
celou kupní cenu – byly předmětem vydání jiné nemovitosti, zejména pozemky v
zmenšené výměře, než které dříve právní předchůdci žalobkyně převedli na stát.
K náležitostem platné dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., patřilo
jistě vymezení předmětu vydání v souladu s obecnými ustanoveními občanského
zákoníku, tedy zejména z hlediska určitosti a srozumitelnosti tohoto úkonu. Z
žádného ustanovení citovaného zákona, ani občanského zákoníku, však nelze
dovodit, že by esenciální náležitostí předmětu vydání u nemovitostí byl údaj o
výměře pozemků, které byly předmětem vydání. Věc souvisí s tehdy platnou
úpravou plynoucí ze zákona č. 22/1964 Sb., ve znění v té době platném. Na
rozdíl od dnes platné právní úpravy nezakládal citovaný zákon závaznost údajů v
evidenci nemovitostí, závaznost těchto údajů z něj plynoucí se vztahovala pouze
pro plánování a řízení zemědělské výroby, pro výkaznictví a statistiku o
zemědělském původním fondu a lesním fondu, pro přehledy nemovitostí vedené
socialistickými organizacemi. Význam údajů v evidenci nemovitostí byl
formulován pouze tak, že tyto jsou podkladem též pro sepisování smluv a jiných
listin o nemovitostech. Dovolatelce lze proto v této souvislosti přisvědčit, že
tento důsledek se vztahoval jen na listiny, jejichž obsah byl účastníkům znám.
Údaj v dohodě o vydání věci uvedený v odstavci IX. dohody odpovídající dnešní
tzv. vkladové doložce, nemá sám o sobě vliv na platnost a výklad dohody o
vydání věci. I při absenci takového údaje by totiž dohoda o vydání byla platná
a způsobilá k tomu, aby byla předložena k řízení o registraci a následnému
vyznačení nastalých změn v tehdejší evidenci nemovitostí.
Z uvedeného se tak nabízí předběžný závěr, podle něhož úmysl původních
vlastníků směřoval k uplatnění nároku na vrácení nemovitostí v rozsahu, jak byl
původně vymezen v kupní smlouvě ze dne 19. 4. 1978.
S posouzením důsledků uvedené dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb.
úzce souvisí protiargument žalovaného, podle něhož v mezidobí do nabytí
účinnosti citovaného zákona a uzavření zmíněné dohody, nabyl platně do svého
vlastnictví sporný díl pozemku „a“ oddělený od pozemku parc. č. 95/1
geometrickým plánkem ze dne 24. 1. 1990. Toto oddělení bylo dle tvrzení
žalovaného realizováno postupně uzavřením hospodářské smlouvy o převodu práva
hospodaření s národním majetkem, kterým někdejší Okresní podnik místního
hospodářství, s.p. v T., jako organizací předávající převedl na tehdejší
Městský národní výbor T. jako přejímající organizaci. K platnosti takového
převodu bylo ovšem třeba splnění podmínek uvedených v § 14 odst. 8 vyhlášky č.
119/1988 Sb., v tehdy platném znění. Výčet přípustných převodů vlastnictví
(resp. práva hospodaření) uvedený v citovaném ustanovení je podle jeho znění
taxativní. Z obsahu hospodářské smlouvy o převodu práva hospodaření s národním
majetkem se však zatím nenaznačuje splnění podmínek některého z přípustných
důvodů převodu zmíněného pozemku podle uvedeného ustanovení. Soudy obou stupňů
ostatně – vzhledem k odlišnému právnímu posouzení – tyto otázky ani nezkoumaly,
což se vztahuje i k dalším náležitostem platně uzavřené hospodářské smlouvy z
hlediska případného souhlasu nadřízeného orgánu účastníků uvedené hospodářské
smlouvy. V této souvislosti lze přisvědčit dovolatelce, že rozpor s uvedenou
vyhláškou by představoval neplatnost hospodářské smlouvy ve smyslu § 24
hospodářského zákoníku v tehdy platném znění (vyhlášeným pod č. 80/1989 Sb.).
Dovolatelkou (už v řízení před soudy obou stupňů) tvrzená neplatnost by pak
svědčila pro závěr, že předmětem vydání podle dohody ze dne 7.11. 1991 byl
pozemek parc. č. 95/1 v původní, nezměněné výměře.
Posouzení toho, zda oprávněné osoby následně platně převedly darovací smlouvou
ze dne 19. 12. 1991 předmětné nemovitosti v plném rozsahu na žalobkyni,
případně zda žalobkyni v důsledku dědictví přirostl spoluvlastnický podíl k
dílu „a“ zmíněného pozemku a ve zbývajícím rozsahu jej nabyl otec žalobkyně z
téhož právního titulu, vyžaduje řízení dalšího doplnění dokazování. Z hlediska
dovolacího přezkumu jde proto o posouzení předčasné, a proto nepřípustné. Z
důvodů úplnosti připomíná v této souvislosti dovolací soud, že přezkumu této
otázky nebrání okolnost registrace darovací smlouvy podle předpisů platných v
době jejího uzavření a registrace. Tento důsledek ostatně platí i ve vztahu k
shora zmíněné smlouvě ze dne 8. 3. 1990 registrované pod č. Reg. R 409/90,
jejíž platnost tvrdí žalovaný pokud jde o způsob nabytí sporného dílu „a“
pozemku parc. č. 95/1 v kat. území T.
Ze všeho, co bylo shora uvedeno tak plyne, že dovolací soud nemohl dospět k
spolehlivému závěru o správnosti právních závěrů zaujatých odvolacím soudem v
dovoláním napadeném rozsudku. Za použití § 243b odst. 2 věty první o.s.ř.
zrušil proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil odvolací soud i toto rozhodnutí a
vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá
o.s.ř.). V dalším řízení soud bude třeba provést dokazování zaměřené na
okolnosti významné pro právní posouzení shora vymezených otázek, případně
dokazování v rozsahu, který účastníci navrhnou.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně, jakož i pro soud
odvolací, závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení
soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 18. prosince 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu