28 Cdo 2720/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobce Mgr. V. S., zastoupeného Mgr. Michalem Šimků, advokátem se sídlem v
Praze 1, Šítkova 233/1, za účasti: 1) městská část Praha 10, se sídlem v Praze
10, Vršovická 68, zastoupena JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v
Praze 6, K Brusce 124/6, 2) hlavní město Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské
náměstí 2/2, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na
Slupi 15, a 3) Technická správa komunikací hl. m. Prahy, se sídlem v Praze 5,
Štefánikova 23, zastoupena JUDr. Jarmilou Cenklovou, advokátkou se sídlem v
Praze 5, náměstí 14. října 159/6, o vlastnictví oprávněné osoby, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 75/2008, o dovolání účastníků ad
1) a 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2014, č. j. 24
Co 15/2013 - 306, doplňujícím usnesením, takto:
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2016, č. j. 28 Cdo 2720/2015 - 400,
se doplňuje tak, že se současně zrušují i usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 29. srpna 2014, č. j. 24 Co 127/2014 - 322, a usnesení Obvodního soudu pro
Prahu 10 ze dne 24. dubna 2014, č. j. 11 C 75/2008 - 314, a i v tomto rozsahu
se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
V záhlaví označeným usnesením Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 6. února 2014, č. j. 24 Co 15/2013-306, jakož i rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 10 ze dne 24. října 2012, č. j. 11 C 75/2008-231, vyjma výroků
pod body II, III a IV, a v tomto rozsahu věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu
10 k dalšímu řízení.
Při rozhodování o věci samé Nejvyšší soud opomenul zrušit též další rozhodnutí
vydané v řízení v prvním stupni a v odvolacím řízení – konkrétně doplňující
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. dubna 2014, č. j. 11 C 75/2008
- 314, ve spojení s usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2014, č.
j. 24 Co 127/2014 - 322, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, které
vznikly státu (§ 148 odst. 1 o. s. ř.) a jež jsou na zrušovaném rozsudku
odvolacího soudu (spolu s ním i rozsudku soudu prvního stupně) závislá (srov. §
243e odst. 2 věty třetí občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů
– dále jen „o. s. ř.“).
Proto dovolací soud – i se zřetelem k návrhu účastnice ad 2) – zjednal nápravu
vydáním tohoto (doplňujícího) usnesení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu
plánem coby součástí rozsudku), jakož i ve výroku V, jímž bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a účastníky ad 2/ a Pozemkovým fondem
České republiky (výrok I), změnil jej v nákladovém výroku pod bodem VI, ve
vztahu mezi žalobcem a účastnicí ad 1/ (výrok III) a současně rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (výrok IV), zatímco „ve výrocích II, III a IV
zůstal (rozsudek soudu prvního stupně) nedotčen“ (výrok II).
Věc byla soudy nižších stupňů projednávána v režimu řízení podle části páté (§
244 a násl.) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), poté, co o věci
dříve rozhodl pozemkový úřad (rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového
úřadu Praha ze dne 17. prosince 2007, č. j. PÚ 4497/92/3) podle § 9 odst. 4
zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), tak, že „žalobce není
vlastníkem pozemku dle PK části parc. č. 3126 role o výměře 7.865 m2“.
Jako opožděné a nerelevantní odvolací soud odmítl námitky odvolatelů, účastníků
ad 1/ a 2/, že se na předmětné pozemky (v době převzetí státem evidované jako
role) nevztahuje zákon o půdě. Za restituční titul odvolací soud považoval
vyvlastnění pozemků v roce 1956 pro účely bytové výstavby (sídliště č. 62 v P.
– S.), za které tehdejší vlastnici M. S. (zemř. 5. 9. 1993, jejímž právním
nástupcem se stal žalobce) nebyla vyplacena náhrada (§ 6 odst. 1 písm. n/
zákona o půdě); přitom odvolací soud vycházel z toho, že „nebyl dohledán doklad
o vyplacení náhrady za vyvlastnění původní vlastnici“ a že „oprávněná osoba
nemůže prokazovat negativní skutečnost“. Jde-li o (odvolateli současně
namítanou) překážku vydání pozemků z důvodu jejich zastavěnosti (§ 11 odst. 1
písm. c/ zákona o půdě), vycházel odvolací soud ze zjištění, že na předmětných
pozemcích p. č. 3126/17 a p. č. 3126/18, pro účely restituce oddělených od
původního pozemku geometrickým plánem, stavby (bytové domy) přímo nestojí a
tyto pozemky nejsou nezbytně nutné k provozu (užívání) staveb stojících na
sousedních pozemcích. Jde o pozemky, na nichž se nachází sídlištní (veřejná)
zeleň, takto evidované i v územním plánu obce, čímž – uzavírá odvolací soud –
„nebude (jejich vydáním) ohrožen veřejný zájem obyvatel sídliště“ (bude-li i
nový vlastník účelovým určením pozemku v územním plánu vázán).
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním účastníci ad 1) a 2). Ve svých
dovoláních, jež pokládající za přípustná podle § 237 o. s. ř., shodně jako
dovolací důvod ohlásili nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§
241a odst. 1 o. s. ř.), v otázkách působnosti zákona o půdě, naplnění
restitučního titulu dle § 6 odst. 1 písm. n/ zákona o půdě a konečně i
zastavěnosti pozemků jako překážky jejich vydání oprávněné osoby (§ 11 odst. 1
písm. c/ zákona o půdě). Namítali, že v době přechodu na stát již pozemky
nebyly zemědělsky obhospodařovány a rozhodnutí pozemkového úřadu je proto
nicotné. Zpochybňují i závěr odvolacího soudu, že za vyvlastněné pozemky nebyla
vyplacena předchůdkyni žalobce finanční náhrada; ačkoliv se doklad o vyplacení
náhrady nedochoval, svědčí o jejím vyplacení – dle názoru dovolatelů – další v
řízení provedené důkazy, zejména korespondence státních orgánů s předchůdkyní
žalobce. V otázce zastavěnosti pozemků dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že
nezohlednil funkční souvislost pozemků s okolními budovami a komunikacemi
sídliště R.. Současně poukazují na to, že sporné pozemky podléhají zvláštnímu
právnímu režimu obecného užívání, jež vylučuje jejich užívání k zemědělským či
lesním účelům. Poukazují i na další negativní souvislosti, které by nastaly v
případě vydání pozemků oprávněné osobě, v podobě případné povinnosti k náhradě
za omezení vlastnického práva k pozemku dotčenému veřejným užíváním. Oba
dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a řízení
zastavil, eventuelně aby změnou napadeného rozsudku žalobu zamítl, popřípadě
aby rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovoláním nebyla podána.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II
bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Po zjištění, že obě dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla
podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) zastoupenými advokáty (§ 241
odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud
shledal dovolání přípustnými podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz
judikaturu dále citovanou).
Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné
vady řízení které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací
soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.), se z obsahu spisu nepodávají. [Takovým vadám řízení nelze podřadit ani
námitku dovolatelů stran působnosti zákona o půdě, týkající se již hmotněprávní
kvalifikace uplatněného práva, za situace, kdy podmínky pro projednání věci
soudem v občanském soudem řízení – dle části páté, § 244 a násl. o. s. ř.
– byly naplněny tím, že jde o věc plynoucí ze soukromoprávního vztahu, o níž
bylo pravomocně rozhodnuto jiným orgánem (pozemkovým úřadem). Nevýznamné jsou v
dané v souvislosti procesní námitky odvolatelů směřující proti rozhodnutí
správního orgánu a jeho postupu v řízení, nepředstavuje-li projednání věci v
občanském soudním řízení, o níž bylo rozhodnuto jiným orgánem, způsob
přezkoumání správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu (jak je tomu ve
správním soudnictví), nýbrž právě nové projednání věci u soudu v návaznosti na
řízení před správním orgánem].
Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním,
tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích
otázek vymezených dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.)
jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 1 odst. 1 zákona o půdě, zákon se vztahuje na a) půdu, která tvoří
zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, a v rozsahu stanoveném tímto zákonem
i na půdu, která tvoří lesní půdní fond (dále jen "půda"), b) obytné budovy,
hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti,
včetně zastavěných pozemků, c) obytné a hospodářské budovy a stavby, sloužící
zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství, včetně
zastavěných pozemků, d) jiný zemědělský majetek uvedený v § 20. Podle § 30
zákona o půdě, pro postup podle části druhé tohoto zákona se za majetek uvedený
v § 1 odst. 1 považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k
těmto účelům užíván.
Podle § 6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě, oprávněným osobám budou vydány
nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku
vyvlastnění bez vyplacení náhrady.
Ustanovení § 30 zákona o půdě rozšiřuje (nikoli zužuje) okruh působnosti
zákona, a to i na ty pozemky, které do definice uvedené v ust. § 1 odst. 1
tohoto zákona nespadají, tedy pozemky, které již nejsou součástí zemědělského
půdního fondu (nesplňují oba, ba dokonce ani jeden z uvedených znaků); zde
postačí, že v době přechodu na stát byly pozemky používány k účelům zemědělské
výroby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2009, sp. zn. 28
Cdo 1081/2009). Otázka faktického způsobu užívání (obhospodařování) pozemku je
pak věcí skutkového zjištění, nikoliv kvalifikovanou otázkou právní. Že by o
uvedené otázce dříve rozhodl jiný kompetentní orgán (srov. § 17 odst. 5 zákona
o půdě), se závěrem, že o majetek podřaditelný zákonu o půdě nejde, pak
dovolatelé ani netvrdí (z čehož lze rovněž usuzovat, že pochybnosti o tom, zda
se jedná o nemovitosti, na které se vztahuje tento zákon, zde dříve nebyly a v
řízení před soudem je pak dovolatelé spojují až s okolnostmi uplatňovanými po
zákonné koncentraci řízení; § 250d odst. 1 o. s. ř.). Ze skutkových zjištění
soudů nižších stupňů se přitom podává, že způsob obhospodařování pozemků se
změnil právě v souvisosti s realizovanou bytovou výstavou, kvůli níž byly
pozemky předchůdkyni žalobce vyvlastněny.
Námitky vůči závěru odvolacího soudu o naplnění restitučního důvodu podle § 6
odst. 1 písm. n) zákona o půdě (přechod nemovitostí na stát nebo jinou
právnickou osobou vyvlastněním bez náhrady) nesou se pak primárně v rovině
kritiky skutkových zjištění (zpochybňují-li odvolatelé závěr, že náhrada
stanovená v souvislosti s vyvlastněním nebyla předchůdkyni žalobce vyplacena);
samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu
dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna
2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Nesprávným právním posouzením
věci (naplňujícím dovolací důvod uvedený nyní v ustanovení § 241a odst. 1 o. s.
ř.) může být ovšem i nesprávný závěr soudu o důkazním břemenu účastníků (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 1999, sp. zn. 22 Cdo 1156/98,
uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 6, ročník 1999, str. 337), kdy
současně platí, že „není-li důvod k pochybnostem, že se určité věci v době
dávno minulé (tj. když časový odstup od rozhodných skutečností podstatně
překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační) děly obvyklým či pravidelným
způsobem, resp. (úředním) postupem, je důkazní břemeno o tom, že v daném
případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, Soubor č. C 3255). Závěr
založený toliko na argumentaci, že oprávněná osoba nemůže prokázat negativní
skutečnost (odkaz na tzv. negativní teorii důkazního břemene), s tím, že „nebyl
dohledán doklad o vyplacení náhrady za vyvlastnění původní vlastnici“ (k němuž
zde mělo dojít v roce 1956), není z tohoto pohledu přesvědčivý a jde o závěr
předčasný, nedoprovází-li je odvolací soud jinými zjištěními (zejména nehodnotí-
li v dané souvislosti ani další důkazy, na které dovolatelé znovu poukazují v
dovolání).
Zbývá též posoudit, zda vydání pozemků v konkrétním případě brání jejich
zastavěnost podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (pro jeho využití jako
zeleně v rámci areálu sídliště).
Podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemky nelze vydat v případě, že
pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické
osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu
využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo
jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za
zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla
zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně
související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum
skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu
úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
Zákon o půdě slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň
stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání, přičemž důvodem působení
výluk je veřejný zájem, který v konkrétním případě převáží nad zájmem
restitučním. Typově jednu z výluk představuje právě zastavěnost pozemku, a to
buď konkrétně uvedeným druhem areálu [hřbitov, zahrádková nebo chatová osada,
tělovýchovné nebo sportovní zařízení – § 11 odst. 1 písm. b), d), e) zákona o
půdě], nebo jde o zastavěnost pozemku stavbou, která brání jeho zemědělskému
využití ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Zákon přitom výslovně za
zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice stavbou bezprostředně
zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu
provozu a obsluze. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo
2518/2006; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2010, sp. zn. 28 Cdo
2174/2010; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 28 Cdo
2016/2010; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo
3063/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2013, sp. zn. 28 Cdo
3863/2012; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2014, sp. zn. 28 Cdo
1649/2014, spolu s ostatními rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupné veřejnosti na
www.nsoud.cz) může být překážkou vydání pozemků podle § 11 odst. 1 písm. c)
zákona o půdě též funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že
pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek. Pod takovým pozemkem je
nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou,
a dále přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez
přerušení. Je proto třeba u nárokovaného pozemku přihlížet k celkové funkční
provázanosti i s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný
soubor staveb (areál, jako funkční celek, např. i sídliště), a to i s
přihlédnutím ke shora zmíněnému veřejnému zájmu, který v takovémto případě
představuje jedno z výkladových kritérií.
V citovaném rozsudku ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, se
Nejvyšší soud vyjádřil k otázce funkčního vymezení určitého areálu a současně
formuloval některá interpretační kritéria podstatná pro vydání pozemku, resp.
bránící při svém naplnění restituci, kdy překážkou pro vydání pozemků podle §
11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě může být právě jejich funkční spojení se
stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní právní režim, jemuž
pozemky podléhají, a jsou tak účelově spjaty s přilehlou stavbou či provozem, a
konečně pokud je výměra pozemků, jež mají být vydány, v přiměřeném poměru či
naopak nepoměru vůči ostatním pozemkům v areálu. Judikatura současně také
jednoznačně dovodila, že právě citovaná kritéria nejsou kritérii kumulativními
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 28 Cdo
1395/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo
3063/2012).
Oporu pro názor o prioritě vlastnického vztahu k areálu coby ucelenému souboru
nemovitostí, který nelze dělit, lze nalézt i v judikatuře Ústavního soudu
(srov. např. nález ze dne 14. června 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, uveřejněný ve
Sbírce nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89), připouští jej též literatura
(srov. Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha
1997, str. 186) a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i ve shora citovém
rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, v němž jej aplikoval na konkrétní případ
pozemků tvořících se stavbami rovněž ucelený sídlištní komplex (dále srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 3874/2013
– ústavní stížnosti proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21.
května 2014, sp. zn. III. ÚS 1196/2014).
K tomu, jak nahlížet na sídliště (jako na areál), se Nejvyšší soud vyjádřil
např. i v rozsudku ze dne 8. dubna 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, v němž za
skutkových okolností věci jím tehdy posuzované vyslovil, že „sídlištěm se
obecně rozumí komplex staveb a pozemků, který lze jako takový souhrnně zvát
areálem; existují ovšem i dílčí areály nemovitostí (např. sportovní hřiště
apod.), jejichž restituci je nutno též zvažovat z pohledu shora nastíněných
kritérií uvedených v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2518/2006“.
Sama existence sídliště, jako rozsáhlého souboru budov a pozemků, které spolu
tvoří jeden funkční celek, sice bez dalšího nevylučuje vydání některých (např.
okrajových) pozemků, ale vyžaduje mimořádně pečlivé zvážení konkrétních
místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit
bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb či
ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí,
které sídliště jako areál plní (bydlení, komunikace, odpočinek-relaxace atp.).
Při posuzování toho, zda převáží konkrétní veřejný zájem nebo zájem restituční,
bude nutno mít na paměti hledisko proporcionality, jež se mimo jiné projeví při
tomto zvažování také přihlédnutím k poměru výměr pozemků nárokovaných a celkové
plochy sídliště. Třeba také zvažovat, zda vydání konkrétního pozemku s ohledem
na jeho umístění v areálu sídliště brání nebo podstatně omezuje skutečné
využití tohoto pozemku vlastníkem (oprávněnou osobou), tedy zda fakticky
vylučuje jeho držbu potažmo realizaci vlastnického práva v širším slova smyslu.
V popsaných souvislostech je na místě zkoumat i možnost zemědělského a lesního
využití, jakož i možnost zlepšení peče o tuto půdu (viz např. již citovaný
rozsudek sp. zn. 28 Cdo 3063/2012).
V posuzované věci – argumentují-li dovolatelé nejenom funkční souvislostí
předmětných pozemků se stavbami, ale navíc i zatížením pozemků veřejným
užíváním [je-li pozemek coby veřejná zeleň veřejným prostranstvím; § 34 zákona
č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)] – nelze pominout ani aktuální
nálezovou judikaturu Ústavního soudu k restituci pozemků, jež jsou takto
veřejným statkem (srov. zejm. nález Ústavního soudu ze dne 1. července 2014,
sp. zn. I. ÚS 581/14, či nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2015, sp. zn.
II. ÚS 536/14, spolu s ostatními rozhodnutími Ústavního soudu dostupné na
internetových stránkách nalus.usoud.cz), podle níž je naturální restituce
vyloučena zpravidla i tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent
objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky
způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v § 1 zákona o
půdě.
V této věci ovšem odvolací soud (a stejně tak i soud prvního stupně) k výše
uvedeným závěrům vyplývajícím z rozhodovací praxe dovolacího soudu (od nichž
nemá dovolací soud důvod se odchýlit) nepřihlédl, omezil-li se na posouzení,
zda jsou předmětné pozemky přímo zastavěny či nikoliv, případně zda jsou
nezbytně nutné k provozu přilehlých staveb (uzavírá-li odvolací soud, že „z
naznačeného hlediska je rozhodné zejména zjištění, že na předmětných pozemcích
se nenachází stavba, která by bránila vydání dotčených pozemků“, a kdy i jím
hojně citovaná judikatura řeší otázku zastavěnosti pozemků za skutkových
okolností dané věci nepodobných). Ve svých úvahách tak odvolací soud dostatečně
nezohlednil hledisko širší funkční souvislosti pozemků s okolními nemovitostmi,
ani hledisko využitelnosti pozemků oprávněnou osobou, a to i s přihlédnutím k
účelu restituce vyjádřenému v § 1 zákona o půdě, a v neposlední řadě nevzal v
úvahu veřejný zájem (jsou-li pozemky zatíženy veřejným užíváním). [Sluší se též
připomenout, že v případě závěru o naplnění překážky bránící restituci
obnovením vlastnického práva má oprávněná osoba právo na náhradu (srov. § 11
odst. 2, § 11a, § 16 odst. 1 zákona o půdě), zatímco v případě vydání (stavbami
či veřejným užíváním) zatížených pozemků nemůže oprávněná osoba své vlastnické
právo plně realizovat, což v řadě případů vede jenom ke sporům mezi vlastníkem
a obcí stran poskytování náhrady za toto omezení vlastnického práva (srov.
např. nález Ústavního soudu ze dne 19. listopadu 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13;
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015).
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, a
tudíž nesprávné, a že závěry, k nimž odvolací soud dospěl při řešení otázky,
zda je možné předmětné pozemky in natura vydat, je proto přinejmenším
předčasný.
Protože Nejvyšší soud neshledal podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího
soudu, rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož
důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu platí i pro rozsudek
soudu prvního stupně, Nejvyšší soud v dotčeném rozsahu zrušil i toto rozhodnutí
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věty druhé,
o. s. ř.). Podle ustanovení § 243a odst. 1, věty první, o. s. ř. rozhodl o
dovolání bez jednání.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších
stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení
včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. ledna 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu