28 Cdo 2725/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha
Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně JUDr. E.
T., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. F., o uložení povinnosti
zprovoznit a umožnit spoluužívání sociálního zařízení, vedené u Okresního soudu
v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 67/2003, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8.4.2004, č.j. 24 Co 462/2003-181,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou dne 17.2.2003 u Okresního soudu v Mladé Boleslavi domáhala se
žalobkyně umožnit spoluužívání sociálního zařízení - WC v 1. patře domu čp. 51
v L. Tvrdila, že ústní dohoda o spoluužívání sociálního zařízení byla uzavřena
podle § 51, respektive § 659 o.z. jako smlouva o výpůjčce, neboť hygienický
předpis ukládal, aby zaměstnanci restaurace užívali WC oddělený od téhož
zařízení určeného návštěvníkům.
Okresní soud v Mladé Boleslavi jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
13.8.2003, č.j. 8 C 67/2003-97, žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že na základě
kupní smlouvy ze dne 9.8.1996 (s právními účinky vkladu ke dni 11.9.1996) je
žalovaný výlučným vlastníkem domu č.p. 51 v L., postaveného na pozemku -
stavební parcela č. 40 o výměře 334 m2, který je zapsán pro obec a katastrální
území L., v katastru nemovitostí na LV č. 230 u Katastrálního úřadu pro S.
kraj, Katastrální pracoviště M. Vzal za prokázané, že dne 11.1.2002 byla
uzavřena mezi žalobkyní a žalovaným smlouva o nájmu nebytových prostor, přičemž
předmět nájmu byl vymezen tak, že se jedná o podzemní podlaží (pivní sklep),
přízemí (restaurační prostory, tj. lokál, kuchyň, pokoj, sociální zařízení,
sklad, sál). Výše uvedenou smlouvu účastníci uzavřeli na dobu určitou od
11.1.2002 do 31.12.2007 a dohodli si roční nájemné za dohodnutý předmět nájmu
ve výši 49.200,- Kč, splatné v měsíčních splátkách po 4.100,- Kč. Předmětem
nájmu podle této smlouvy nebylo sociální zařízení – WC v I. patře domu. Soud
prvního stupně proto shledal, že žalobkyně nemá hmotněprávní nárok k užívání
sociálního zařízení. Věc posoudil podle ustanovení § 3 odst. 3, 4 zákona č.
116/1990 Sb. s tím, že nájemní smlouva musí mít písemnou formu, jinak je
neplatná. Dovodil, že předmětnou smlouvu nelze posuzovat ve smyslu § 51 o.z.
jako ústní nepojmenovanou smlouvu ani jako smlouvu o výpůjčce podle § 659 o.z.
Dále konstatoval, že rovněž ani dodatek nájemní smlouvy ze dne 3.11.2002
neobsahoval ujednání zakládající spoluužívání předmětného WC. Tvrzení o ústní
nepojmenované smlouvě či smlouvě o výpůjčce hodnotil jako dodatečnou
konstrukcí, kterou se žalobkyně snažila zajistit si splnění hygienických
podmínek pro provoz restaurace podle ustanovení § 11 odst. 1, 4 vyhlášky č.
107/2001 Sb., účinné od 26.3.2001.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací připustil změnu
žaloby ve znění směřujícím na uložení povinnosti žalovanému zprovoznit a
žalobkyni umožnit spoluužívání sociálního zařízení – WC, nacházejícího se v I.
patře domu čp. 51 v L., které je přístupné z chodby domu vlevo při vstupu do I.
patra“. Poté rozsudkem ze dne 8.4.2004, č.j. 24 Co 462/2003-181, změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu ve shora uvedené podobě zamítl.
Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, která doplnil o zprávu
Městského úřadu M., odbor výstavby a životního prostředí ze dne 12.3.2004, z
níž zjistil, že v březnu roku 2003 bylo zahájeno řízení ve věci zjištění
stavebních závad v restauraci v L. čp. 51. Shodně se soudem prvního stupně
uzavřel, že vymezení předmětu nájmu nebytových prostor v článku II. písemně
uzavřené smlouvy o nájmu nebytových prostor podle zákona č. 116/1990 Sb., ve
znění změn a doplňků, k datu uzavření smlouvy dne 11.1.2002 neumožňuje závěr,
že na základě této nájemní smlouvy byl žalovaným žalobkyni dán do nájmu prostor
v I. patře domu čp. 51 v L., zařízený účelově jako WC a umývárna pro personál
restaurace. Konstatoval, že skutečná vůle toho, kdo právní úkon učinil, může
být při jeho výkladu relevantní jen za předpokladu, že není v rozporu s
jednoznačným jazykovým projevem. Zaujal názor, že jednou vyjádřený obsah
právního úkonu (smlouvy) lze sice vykládat, nelze však výkladem již jednou
učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat. Vyslovil, že pokud
není v písemné nájemní smlouvě v rámci vymezení předmětu nájmu uveden i prostor
místnosti v I. patře domu čp. 51 (zařízený jako sociální zařízení a umývárna),
nelze pomocí výkladového ustanovení o výkladu projevu vůle podle § 35 odst. 2
o.z. chybějící údaj o části předmětu nájmu doplňovat. Dospěl k závěru, že
žalobkyně tedy nemá dán žádný právní titul pro užívání sporného prostoru v I.
patře domu č.p. 51 v L.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 26.8.2004
dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.
Namítala, že pronajímatel i nájemce jsou povinni dodržovat předpisy Evropské
unie, přičemž pronajímatel je povinen předat nájemci předmět nájmu ve stavu
způsobilém k užívání. Není proto rozhodné, že toto předání nebylo provedeno v
písemné formě, neboť zákon je povinen dodržovat jak pronajímatel, tak i
nájemce. Poukazovala na skutečnost, že při uzavírání nájemní smlouvy byly obě
smluvní strany srozuměny, že provozovatel restaurace je oprávněn spoluužívat
společné WC v patře. Nesouhlasila s právním hodnocením odvolacího soudu, podle
něhož jednou vyjádřený obsah právního úkonu (smlouvy) lze sice vykládat, nikoli
však výkladem již jednou učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce
nahrazovat. Vytýkala odvolacímu soudu nesprávné právní hodnocení, že jen pomocí
výkladového ustanovení o výkladu projevu vůle nelze podle § 35 odst. 2 o.z.
chybějící údaj o části předmětu nájmu doplňovat. Podle dovolatelky povinností
pronajímatele je poskytovat nebytový prostor v provozuschopném stavu v souladu
s ustanovením § 5 zákona č. 116/1990 Sb. Dovozovala tak v dané věci nesprávný
výklad zákona. Tvrdila, že právo na užívání sporného WC jí svědčí na základě
ústní dohody, faktického stavu a ustanovení § 5 zákona č. 116/1990 Sb. Zásadní
význam spatřovala v tom, že výklad zákona, a to § 5 zákona č. 116/1990 Sb.
svědčí v její prospěch a to tak, že žalovaný jako pronajímatel je povinen
odevzdat nebytový prostor nájemci ve stavu způsobilém ke smluvenému užívání,
tedy dodržet všechny související požadavky a právní předpisy, které se na
smluvený předmět nájmu vztahují. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou
stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna
2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu
ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou -
účastnicí řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst.
1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci plyne z ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř. Odvolací soud totiž rozsudek soudu prvního stupně změnil,
žalobu ve znění, jak tato změna byla odvolacím soudem připuštěna, zamítl.
Zdánlivě tak jde o pouze o formální označení měnícího výroku rozsudku
odvolacího soudu, když žalovaná nebyla v odvolacím řízení se svým nárokem
úspěšná. Ve skutečnosti však odvolací soud rozhodoval (ve svém výsledku) sice
zamítavým výrokem, avšak za situace, kdy předmět řízení byl vymezen odlišně od
toho, co bylo předmětem řízení v prvním stupni. Pro posouzení toho, zda je
rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1
písm. a/ o.s.ř., není sice rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak
ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního
vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti
rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. V daném případě však nelze
přehlédnout, že předmět řízení je vymezen nejen tvrzeními žaloby (která
zůstávala v podstatě shodná), ale rovněž vymezením požadovaného nároku, jak byl
formulován v žalobní žádání. Věc souvisí i s problematikou rozdílných možností
výkonu rozhodnutí těchto dvou formulovaných petitů. Ten se v dané věci v
odvolacím řízení od petitu uplatněného žalobkyní před soudem prvního stupně.
Dovolání je proto způsobilé projednání, přičemž dovolatelka uplatňovala
výslovně dovolací důvod podle § 237 odst. 3 o.s.ř. Uvedené ustanovení se pojí s
dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. Z toho plyne důsledek, že předmětem dovolacího přezkumu nemohou být
otázky úplnosti či správnosti skutkových zjištění.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít nebo sice aplikoval správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil. Samozřejmým předpokladem pro uplatnění
tohoto dovolacího důvodu je, aby bylo rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu.
O takový případ v posuzované věci nejde.
Dovolací soud nemá důvodů posuzovat odlišně otázky, na kterých bylo založeno
rozhodnutí odvolacího soudu v této věci. Pro úspěšnost žaloby (byť i v podobě,
jak její změnu připustil odvolací soud) bylo zapotřebí, aby žalobkyně prokázala
platný právní titul, z něhož by pro ni plynulo právo na spoluužívání WC
nacházejícího se v I. patře shora uvedené nemovitosti. Odvolací soud správně
poukázal na požadavky plynoucí na obsahové náležitosti smlouvy o nájmu
nebytových prostor podle platné úpravy dané zákonem č. 116/1990 Sb. Dovolací
soud pro stručnost na tyto závěry jako správné odkazuje. Z citované smlouvy o
nájmu nebytových prostor nelze spolehlivě dovodit existenci práva dovolatelka
na spoluužívání předmětné prostory.
Stejně tak třeba přisvědčit závěrům odvolacího soudu vztahujícím se k tvrzením
(podle zjištění odvolacího soudu dokonce neprokázaným) o existenci
nepojmenované smlouvy ve smyslu § 51 o.z. uzavřené údajně ústně mezi stranami,
mimo rámec písemně uzavřené smlouvy o nájmu nebytových prostor. V tomto směru
dovolací soud pouze připomíná ustanovení § 40 odst. 1 o.z., podle něhož
nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda
účastníků, je neplatný. Podle odstavce druhého téhož ustanovení písemně
uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně.
Pro projednávanou věc vede aplikace posledně uvedeného ustanovení k závěru (bez
ohledu na neprokázání tohoto tvrzení ze strany dovolatelky), podle něhož
byla-li smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřena písemně, mohlo dojít k její
platné změně v podobě jejího doplnění opět jen v písemné formě. Jde o závěr
platný pro oblast občanskoprávních vztahů, kde obecně platí, že všechny písemně
uzavřené dohody (ať již písemná forma byla stanovena zákonem či dohodnuta)
mohou být ze stejných důvodů, pro které byla stanovena písemná forma již při
jejich vzniku, opět změněny nebo zrušeny pouze písemně. Tento důsledek plynul z
výslovné dikce citovaného ustanovení, aniž by bylo zapotřebí, aby účastníci
výslovně ve smlouvě i pro případ změn smlouvy požadavek písemné formy si sami
stanovili. Souhlas účastníků s písemnou formou právního úkonu byl založen již
tím, že původní smlouvu, zakládající mezi nimi nově práva a povinnosti ze
smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 11.1.2002, v písemné formě (bez
příkazu zákona) uzavřeli. Vzhledem k výše uvedenému bylo tak namístě vycházet z
vázanosti účastníků smlouvy o nájmu bytu uzavřené dne 5. 1. 1992 z jejího
obsahu, a to s přihlédnutím k vymezení předmětu nájmu. Lze tedy přisvědčit
odvolacímu soudu, že předmětná smlouva pak mohla být změněna dalším ujednáním
účastníků, které by však muselo naplňovat náležitost písemné formy, k čemuž v
dané věci nedošlo.
Pro úplnost nutno uvést, že odkaz dovolatelky na ustanovení § 5 zákona
č. 116/1990 Sb. je nepřípadný. Podle odstavce prvního tohoto ustanovení není-li
ujednáno jinak, pronajimatel je povinen odevzdat nebytový prostor ve stavu
způsobilém k smluvenému nebo obvyklému užívání, v tomto stavu jej svým nákladem
udržovat a zabezpečovat řádné plnění služeb, jejichž poskytování je
s užíváním nebytového prostoru spojeno. Podle odstavce druhého téhož ustanovení
je nájemce oprávněn užívat nebytový prostor v rozsahu dohodnutém ve smlouvě.
Z výše uvedených ustanovení tak sice plyne řada povinností pronajimatele
uvedených v § 5 odst. 1 citovaného zákona, tyto povinnosti se však vzhledem k
dikci odstavce druhého upínají pouze k obsahu smlouvy o nájmu nebytových
prostor, uzavřené v písemné formě, jak plyne z ustanovení § 3 odst. 3 věty
první zákona, jež má kogentní povahu.
Nelze proto přisvědčit správnosti argumentace dovolatelky o možnosti, že by
obsah písemně uzavřené smlouvy o nájmu nebytových prostor mohl být doplňován
přímo povinnostmi plynoucími z jiného zákonného ustanovení, notabene normy
nižší právní síly. Je věcí pečlivosti účastníka při uzavírání smlouvy, aby ji
uzavřel tak, aby odpovídala tomu, co on od předmětu nájmu požaduje. Tvrzení o
nezpůsobilém předmětu nájmu by bylo právně relevantní v řízení o nárocích z
neplatné smlouvy, např. při uplatnění nároků z bezdůvodného obohacení nebo
náhrady škody. Tento aspekt se ovšem z předmětu řízení v této věci a tudíž i z
rámce dovolacího přezkumu vymyká.
Sluší se pouze připomenout, že v této věci nelze povinnosti provozovatele
restaurace, tedy žalobkyně, které ji stíhají z předpisu veřejnoprávní povahy,
přenášet na druhou smluvní stranu. Je totiž na účastníku – navrhovateli smlouvy
– zda a nakolik přiléhavě zformuluje obligatorně písemný návrh smlouvy o nájmu
nebytových prostor, aby odpovídal kauze – tedy hospodářskému důvodu, který on
pronájmem sleduje. Jde o aplikaci klasické zásady kladoucí důraz na pečlivost
účastníků při uzavírání smlouvy včetně jejího obsahu vyjádřený sentencí
„vigilantibus iura“.
Dovolací soud proto neshledal, že by právní posouzení věci odvolacím soudem
trpělo jakýmkoli pochybením, jež by přivodilo věcnou nesprávnost rozsudku
tohoto soudu. Nedošlo tedy k řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem.
Dovolání bylo proto zamítnuto (§ 243b odst.1 písm. a) o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za
použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 ost. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.
Žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch, vyjádření žalovaného k podanému
dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu § 11
odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu