28 Cdo 2742/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně J. M. (dříve T.), zastoupené JUDr. Milanem Břeněm, advokátem se sídlem ve Svitavách, Nám. Míru 28, proti žalovanému Ing. J. H., zastoupenému JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem v Lounech, Poděbradova 751, o zaplacení částky 82.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 3 C 56/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2009, č. j. 29 Co 410/2009-246, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 6774,- Kč k rukám JUDr. Milana Břeně, advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
zaplatit jí částku 82.800,- Kč s přísl. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 2009, č. j. 29 Co 410/2009-246, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni žalovanou částku s přísl. (výrok I.), a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a důvodnost pak spatřuje v nesprávném právním posouzení věci, stejně jako v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Žalobkyně ve svém vyjádření uvedla především to, že dovolání podle jejího názoru není přípustné vzhledem k ust. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění platném ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvod uplatnil podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Podle ust. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ve věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 100.000,- Kč v obchodních věcech, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží. V projednávané věci napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 82.800,- Kč s přísl. Odvolací soud v daném sporu dospěl k závěru, že se jedná o věc obchodní (v souvislosti s otázkou délky promlčecí doby). Dovolatel se mýlí, konstatuje-li ve svém dovolání, že má-li se jednat o věc obchodní, musel by ji v prvním stupni rozhodovat krajský soud. Není totiž pravdou, že všechny obchodněprávní spory projednává v prvním stupni krajský soud – jedná se pouze o spory taxativně vypočtené v ust. § 9 odst. 3 o. s. ř. Jestliže tedy Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 25. 3. 2008, č. j. Ncp 102/2008-212, rozhodl tak, že k projednání a rozhodnutí věci je příslušný okresní soud, když se nejedná o spor ve smyslu § 9 odst. 3 písm. h) o. s. ř., neboť žalovaný v předmětné době již nevykonával funkci statutárního orgánu společnosti, neznamená to, že se nemůže jednat o věc obchodní, ale pouze to, že ji má projednat a rozhodnout v prvním stupni příslušný okresní soud. Vzhledem k povaze věci, jejímž předmětem je žalobkyní tvrzené neoprávněné vyplácení odměny žalovanému určené pro člena statutárního orgánu právnické osoby v období, kdy již tento nebyl členem představenstva, pak bylo zcela namístě, že odvolací soud spor posoudil jako obchodněprávní a dovolací soud se s ním v tomto názoru ztotožňuje. Protože se přitom jedná o peněžité plnění a jistina je nižší než 100.000,- Kč, není dovolání podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 5.345,- Kč podle ust. § 3 odst. 1 bodu 4., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., obojí navýšené o DPH podle ust. § 137 odst. 1, 3 o. s. ř., celkem tedy 6.774,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. září 2010
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r. předseda senátu