28 Cdo 2745/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Julie Muránské, o dovolání Ing.
K. P., zast. advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 27. června
2000, sp.zn. ll Co l62/2000 (v právní věci žalobce Ing. K. P., zast.
advokátkou, proti žalovanému M. s. d. u. o. s. v P., zast. advokátem, o
uzavření dohody o vydání nemovitosti, vedené pod sp.zn. 9 C 245/95 Okresního
soudu v Chebu), takto.
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Plzni z 27. června 2000, sp.zn. ll Co
l62/2000 a rozsudek Okresního soudu v Chebu z ll. ledna 2000, sp.zn. 9 C 245/95.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Chebu k dalšímu řízení.
Žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o
vydání věci (vydat nemovitost a to jednu polovinu čp. 340 v M. L., postaveného
na pozemku č. parc. .2l0/2 - zastavěná plocha a pozemku č. parc. 2l0/2 o výměře
ll29 m2 - zastavěná plocha v M. L., k.ú. M. L., nyní zapsaných na LV č. l008
pro obec M. L. a k.ú. M. L. v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu Ch.
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne ll. ledna 2000 pod čj. 9 C 245/95-20
zamítl, protože se nepodařilo zjistit, zda po druhé světové válce bylo vedeno
restituční řízení, a s jakým výsledkem, týkajícím se smlouvy, uzavřené v době
okupace, a zda nárok právního předchůdce žalobce nebyl uspokojen z důvodů
uvedených podle § 2 odst. l písm. c/ zákona č. 87/l99l Sb., tedy, zda se tak
stalo v důsledku politické perzekuce, nebo postupu, porušujícího obecně
uznávaná lidská práva a svobody. Soud prvního stupně na tomto základě dospěl k
závěru, že žalobce neprokázal, že by byl oprávněnou osobou podle § 3 odst. 4
písm. c/ zákona č. 87/l99l Sb.
Na podané odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. června
2000 pod čj. ll Co l62/2000-34 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a také
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího
řízení částku 3.l65,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Odvolací soud své rozhodnutí tak zdůvodnil, že základní otázkou, od jejíhož
vyřešení je odvislá úspěšnost podaného návrhu žalobce je posouzení, kdo byl
původní oprávněnou osobou podle § 3 odst. 2 zákona č. 87/l99l Sb., tedy osobou,
která v den přechodu věci na stát, měla na ni nárok podle dekretu presidenta
republiky č. 5/l945 Sb., nebo dle § 4 zák. č. l28/l946 Sb., a tento nárok nebyl
po 25.2.l948 uspokojen z důvodů, uvedených v § 2 odst. l písm. c/ zák. č.
87/l99l Sb. Odvolací soud dále vycházel z toho, že k přechodu nemovitostí na
stát došlo v souvislosti s konfiskací těchto nemovitostí posledním vlastníkům,
občanům německé národnosti J. a A. S. podle dekretu presidenta republiky č.
l08/l945 Sb.
V tomto směru odvolací soud dospěl k závěru, že poznámka v pozemkové knize o
podání žaloby podle zákona č. l28/l946 Sb. nemůže být naprosto spolehlivým
důkazem o tom, že bylo u soudu zahájeno ve věci řízení. Takovým důkazem podle
odvolacího soudu by mohlo být jen zjištění jednacího čísla, pod nímž bylo
řízení zahájeno. Proto také podle názoru odvolacího soudu nelze na daný případ
akceptovat právní názor vyjádřený v rozhodnutí NS ČR ze dne l9.8.l999 pod
sp.zn. 24 Cdo l2l2/98, podle něhož, pokud byla podána žádost o restituci
majetku podle zák. č. l28/l946Sb., nelze však zjistit, zda, a jak soud o této
žádosti rozhodl, je třeba v případě, že nebudou zjištěny zákonné překážky,
které bránily restituci, vycházet z toho, že této žádosti bylo vyhověno. Kdyby
totiž tento právní názor bylo možno na daný případ akceptovat, nemohlo by dojít
ke konfiskaci majetku ani k platnému přechodu na stát a nešlo by o restituční
důvod podle § 3 odst. 2 zák. č. 87/l99l Sb., ale podle § 3 odst. l cit. zák. a
pak by původním oprávněným byl otec žalobce a žalobce by byl další oprávněnou
osobou po svém otci, zemřelém B. P. podle § 3 odst. 4 písm. c/ zák. č. 87/l99l
Sb.
Poněvadž otázka, zda záznam o podání návrhu podle zák. č. l28/l946 Sb., v
pozemkové knize byl dostatečným důkazem o podání žaloby u soudu, je otázkou
zásadního významu, připustil odvolací soud proti svému rozhodnutí dovolání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce, který nepovažuje názor
odvolacího soudu, opírající se o to, že poznámka v pozemkové knize nemůže být
spolehlivým důkazem o tom, že byl uplatněn nárok podle zákona č. l28/l946 Sb.,
za správný. Dovolatel vyvozuje, že jeho právní předchůdce nárok na restituci
sporných nemovitostí, resp. jejich podílu řádně uplatnil; navrhl proto zrušení
rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k novému projednání.
Vyjádření žalovaného k podanému dovolání nedošlo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou
k tomu oprávněnou - účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§ 240 odst. l
o.s.ř., § 24l odst. l o.s.ř.). Důvodem dovolání je, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 24l odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Dovolání
bylo shledáno za přípustné podle ustanovení § 239 odst. l o.s.ř., protože spor
rozhodující právní otázku lze považovat za důvod, pro který má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam.
Dovolání je důvodné.
Význam knihovní poznámky v případech, kdy jde o to, zda považovat za prokázané
uplatnění nároku podle dekretu presidenta republiky č. 5/l945 Sb., nebo podle
zákona č. l28/l946 Sb. je třeba podle názoru dovolacího soudu hodnotit obdobně
jako ostatní zjištění, z nichž lze po skutkové stránce usuzovat, že byl nárok
uplatněn, i když po značném časovém odstupu dnes již nelze spolehlivě prokázat
uplatnění nároku procesními spisy, nebo rozhodnutím, které bylo v řízení
vydáno. Zákon č. 87/l99l Sb., o mimosoudních rehabilitacích směřuje ke zmírnění
následků některých majetkových a jiných křivd, vzniklých v době nesvobody. V
tomto smyslu je ho třeba též vykládat a po skutkové stránce proto mnohdy
nezbývá, než se spokojit i s dílčími zjištěními, osvědčujícími restituční
nárok, i když podrobnější zjištění dnes již nejsou cestou dokazování
dosažitelná.
Dovolací soud má za to, že oba soudy měly při právním hodnocení základu nároku
z těchto skutečností vycházet. Dovolací soud, který se zabýval posouzením
výsledků odvolacího řízení nemohl proto dojít k závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu je správné. Nezbylo proto než napadené rozhodnutí zrušit (§
243b odst. l o.s.ř.); dovolací soud však zrušil i rozhodnutí soudu prvního
stupně, když zjistil, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího
soudu,platí i na rozhodnutí tohoto soudu (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je závazný pro soud prvního stupně a i pro soud
odvolací (§ 243d odst. l věta druhá o.s.ř.). V důsledku právní úvahy dovolacího
soudu bude nezbytné znovu posoudit důvodnost právních závěrů, které byly ve
věci přijaty a na nichž se zakládalo rozhodnutí o uplatněném nároku žalobce.
V novém rozhodnutí rozhodne soud i o nákladech řízení, včetně nákladů řízení o
dovolání.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 19. prosince 2000
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková