28 Cdo 2748/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., v právní věci žalobkyně M. S. s.r.o., zastoupené advokátem, proti
žalované J. Č., zastoupené advokátem, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu,
vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 3 C 568/2001, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15.7.2004, č.j. 27 Co
268/2004-63, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15.7.2004, č.j. 27 Co
268/2004-63, a rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 4.2.2004, č.j. 3 C
568/2001-49, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha - západ k dalšímu
řízení.
Žalobou podanou dne 23.10.2001 u Okresního soudu Praha - západ domáhala
se žalobkyně vydání rozsudku, jímž měla být žalované uložena povinnost uzavřít
smlouvu o pronájmu pozemku - parcely číslo 352 v katastrálním území K., blíže
popsanou v petitu žaloby.
Okresní soud Praha - západ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4.2.2004,
č.j. 3 C 568/2001-49, žalobu zamítl zcela. Po skutkové stránce vyšel ze
zjištění, že na základě rozhodnutí ONV P. ze dne 9.10.1969 bylo vydáno územní
rozhodnutí na ochranu ložiska písku v katastrálním území K. ve prospěch S. k. a
š., n.p. závod P. a zajištění ochrany ložiska písku se provádělo kromě jiného
na pozemku číslo parcely 352. Vzal za prokázané, že rozhodnutím ONV P. ze dne
6.2.1991 bylo provedeno odnětí zemědělské půdy zemědělské výrobě pro tvorbu
štěrkopísku, včetně provedení zpětné rekultivace, přičemž toto rozhodnutí se
týkalo mimo jiné i parcely číslo 352 v katastrální území K., a to na období od
1.1.1990 do 30.9.1998 a následně po provedení těžby měla být provedena
biologická rekultivace. Z rozhodnutí Obvodního báňského úřadu v K. ze dne
19.10.1992 dále zjistil, že byla povolena likvidace ve východní části pískovny
K. Vzal za prokázané, že na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi P. p. k.,
s.p. a firmou Č. dne 27.6.1995 byla pronajata pískovna K. k dotěžení zásob
štěrkopísku a provedení následné rekultivace. Též zjistil, že mezi F. n. m. a
K. T. byla dne 9.3.1998 uzavřena smlouva o prodeji privatizovaného majetku, na
základě níž byl prodán privatizovaný movitý majetek podniku P. p. k. P. -
provozovna K. a spolu s vlastnickým právem k movitému majetku byla převedena i
jiná práva a jiné majetkové hodnoty, jež sloužily k provozování podniku. Dále
vzal za prokázáno, že žalobce má na základě rozhodnutí Obvodního báňského úřadu
v K. ze dne 10.2.1997, sp.zn. 371/97, oprávnění k dobývání ložisek
nevyhrazených nerostů. Dále zjistil, že na základě rozhodnutí ministra průmyslu
a obchodu ze dne 11.8.1997 se převádí část privatizovaného majetku na F. n. m.
ČR. Stejně tak vzal za prokázáno, že žalobkyně je právní nástupkyní podnikatele
K. T., a že žalovaná je zapsána jako vlastnice parcely č. 352 v obci a
katastrální území K., zapsané na LV č. 305 u Katastrálního úřadu P. Vyslovil
závěr, že oprávnění žalobkyně provozovat v dané lokalitě pískovnu nezakládá
její právo omezovat žalovanou v jejich vlastnických právech. Zaujal názor, že
právo pronajmout pozemek je výlučným právem vlastníka ve smyslu § 123 o.z.
Uzavřel, že soudní rozhodnutí má podle § 161 odst. 3 o.s.ř. nahradit projev
vůle žalované, což je možné jen v těch případech, kde to zákon výslovně
umožňuje, tedy kde povinnost k právnímu jednání právního subjektu je zakotvena
zákonným ustanovením, eventuelně kdy povinnost je založena jiným právním
úkonem. Dospěl k závěru, že v projednávané věci však nejde o tento případ.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15.7.2004, č.j. 27
Co 268/2004-63, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Vyšel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením.
Konstatoval, že převod práv a majetkových hodnot, jež sloužily k provozování
podniku, se týkaly pouze movitého majetku a nikoli pozemku - nemovitosti.
Vyslovil, že pokud nepřešla na K. T. práva k pozemku včetně práva dobývání
štěrkopísku na pozemku parcely číslo 352 katastrální území K., nemohlo toto
právo k dobývání těžebního prostoru daného pozemku přejít na žalobkyni, neboť
na ni nemohlo přejít víc práv než měl K. T. Podle odvolacího soudu je pak
nerozhodné, že již v roce 1969 bylo vydáno rozhodnutí o povolení těžby v dané
lokalitě, kdy vlastníkem pozemku byl stát a uživatelem jiný subjekt odlišný od
K. T. a žalobkyně. Za nedůvodnou považoval též námitku žalobkyně, že žalovaná
jako vlastnice pozemku i ložiska nevyhrazeného porostu je povinna připustit,
aby žalobkyně těžila na jejím pozemku.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož
přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř., přičemž
zásadní právní význam spatřovala v neřešeném právním vztahu přechodu práv a
majetkových hodnot sloužících k provozování podniku na nabyvatele při
privatizaci státního majetku, tedy v rámci zákona č. 92/1991 Sb. Tvrdila
existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatelky skutečnost, že v dané věci nedošlo k
převodu vlastnického práva k pozemku parcele číslo 352, katastrální území K.,
neznamená, že nedošlo též k převodu práv k vymezenému dobývacímu prostoru a
práv k dobývání nevyhrazeného ložiska písku v daném těžebním prostoru.
Namítala, že právo těžby měl nejen K. T. jako nabyvatel privatizovaného majetku
podle smlouvy o prodeji privatizovaného majetku ze dne 1.9.1997, ale též P. p.
k. P. Konstatovala, že ve shora vymezené právní otázce zásadního významu jde i
o další otázku, zda v konkrétním případě může nezávisle na sobě existovat
jednak právo vlastnické k pozemku parcele číslo 352 v katastrálním území K.,
regulované normami občanského zákona a právo těžit nevyhrazený nerost -
štěrkopísek ve vymezeném dobývacím prostoru, upravené zákonem č. 44/1988 Sb.
Vytýkala odvolacímu soudu, že tato dvě práva slučuje a právo dobývání ( těžby )
štěrkopísku váže výlučně na právo vlastnické. Namítala, že režimy obou těchto
práv jsou rozdílné, o právu dobývání rozhoduje ve správním řízení příslušný
báňský úřad podle předpisů horního práva a pokud jde o nevyhrazený nerost, musí
být dán souhlas ( § 7 zákona č. 44/1988 Sb.ve znění pozdějších změn ) vlastníka
pozemku. Podle dovolatelky právní závěr o přechodu práva těžby vyplývá jednak
ze zákona č. 92/1991 Sb. a též ze smlouvy o prodeji privatizovaného majetku ze
dne 1.9.1997. Dále konstatovala, že rozsudek odvolacího soudu je obtížně
přezkoumatelný s odůvodněním, že na nabyvatele privatizovaného majetku přešel i
dobývací prostor vymezující ložisko nevyhrazeného nerostu, tak právo tento
nerost těžit. Dále poukazovala na ustanovení § 7 zákona č. 44/1988 Sb. s tím,
že žalovaná jako nabyvatelka předmětného pozemku je vázána souhlasem
předchozího vlastníka pozemku. Navrhla proto připuštění dovolání, zrušení
rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Vzhledem k tomu, že řízení v této věci bylo zahájeno podáním žaloby dne
25.1.2002, tedy po 1. lednu 2001, Nejvyšší soud České republiky jako soud
dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17.,
hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského
soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou
uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené
zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou -
účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241
odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
V dané věci mělo právní posouzení zásadní význam nejen pro rozhodnutí
odvolacího soudu v konkrétní věci, ale této otázce (jejíž řešení bylo v
dovolání zpochybněno) přiznává dovolací soud i výše definovaný obecný
význam, a dovolání tak shledává podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
přípustným.
Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Vzhledem k důvodům podaného dovolání je předmětem dovolacího přezkumu posouzení
zda může vedle sebe obstát titul vlastnictví, omezený právem využívat předmět
vlastnictví ve prospěch držitele oprávnění, tedy v dané věci k povolení k těžbě.
Pro posouzení správnosti úvah odvolacího soudu v této věci je třeba uvést, že
tento soud se nezabýval situací vyplývající z právních vztahů založených
zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“). V dané věci se stala žalovaná
vlastnicí předmětného pozemku na základě rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne
10. 11. 1994, jímž byla schválena dohoda o vydání pozemku mezi ní jako
oprávněnou osobou a firmou A. jako povinnou osobou. Vzhledem k tomu, že
pozemkový úřad rozhodoval po datu 1. 7. 1993, kdy nabyla účinnost novela zákona
o půdě provedená zákonem č. 183/1993 Sb., je třeba vycházet z toho, že povinná
osoba – firma A. – byla ke dni účinnosti zákona o půdě, tj. ke dni 24.6.1991,
držitelem předmětného pozemku ve smyslu § 5 odst. 2 zákona o půdě, takže měla
pravděpodobně právo hospodaření s majetkem státu.
Dnem účinnosti rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody pak ze zákona
došlo u majetku, který tvořil zemědělský půdní fond, k založení nájemního
vztahu podle § 22 odst. 2 zákona o půdě mezi novým vlastníkem, tj. oprávněnou
osobou, jíž byl pozemek vydán, a mezi dosavadním uživatelem pozemku, pokud
nedošlo k jiné dohodě. Jak vyplývá ze spisu, předmětný pozemek byl dočasně
odňat ze zemědělského půdního fondu k účelům těžby na dobu od . 1. 1990 do 30.
9. 1998, do kdy měl být opětovně rekultivován. Otázkou, zda v době právní moci
rozhodnutí pozemkového úřadu šlo o pozemek, na něž se vztahoval § 1 odst. 1
zákona o půdě, soudy neřešily.
Pokud by předmětný pozemek spadal pod režim § 1 odst. 1 zákona o půdě, bylo by
potřebné zjistit, kdo byl v době jeho vydání žalované jeho oprávněným
uživatelem, zda právnická osoba, která pozemek vydala, nebo jiná osoba, a zda
došlo mezi ní a žalovanou k dohodě, že nájemní vztah nevznikl. Pokud se tak
nestalo, nájemní vztah vzniklý ze zákona y mohl být ukončen dohodou či výpovědí.
Pro závěr, že nájemní vztah ze zákona nevznikl, nebo že vznikl a byl ukončen,
však chybí potřebná skutková zjištění. Bez nich nelze ovšem právní vztahy
vzniklé z nájmu podle zákona o půdě posoudit a dovodit, zda právní závěry
odvolacího soudu jsou správné, či nikoli.
Dovolací soud z tohoto důvodu přikročil k zrušení rozsudku odvolacího soudu ve
smyslu ustanovení § 243b odst. 2 i.f. Protože důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud rovněž i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.).
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o
dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d
odst. 1, věta třetí o.s.ř. )
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu