28 Cdo 2757/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyň a) Ing. J. O., b) Ing. L. T., c) J. T.,
d) D. K., zastoupených advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o určení
povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemku, vedené u Okresního soudu v
Ostravě pod sp. zn. 80 C 468/2005, o dovolání žalobkyň proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2007, č.j. 11 Co 819/2006-39, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2007, č.j. 11 Co 819/2006-39,
jakož i usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2006, č.j. 80 C
468/2005-25, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu
řízení.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě výše označeným bylo potvrzeno
usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2006, č.j. 80 C 468/2005-25,
kterým bylo odmítnuto podání žalobkyň, došlé soudu dne 25. 11. 2005, doplněné
podáním došlým soudu 27. 7. 2006. Žádný z účastníků nebyl zavázán k náhradě
nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že podání
žalobkyň neobsahuje náležitosti, které žaloba musí mít, aby mohlo být v řízení
pokračováno. Žalobkyně učinily předmětem řízení pozemek, přičemž specifikovaly
jeho výměru, katastrální území, ve kterém se nachází, a označily parcelu, z níž
se má požadovaný pozemek oddělit. Přes poučení soudu prvního stupně o nutnosti
předložit geometrický plán, na základě kterého by byl požadovaný pozemek
vyměřen, žalobkyně takový geometrický plán soudu nepředložily. Kopie
katastrální mapy, kterou k tomuto účelu předložily, nemůže nahradit vlastnosti
geometrického plánu, neboť na základě této nelze požadovaný pozemek
specifikovat. Podle zjištění odvolacího soudu stav zachycený na předložených
kopiích katastrální mapy neodpovídá aktuálnímu stavu v katastru nemovitostí, a
proto nelze na základě těchto listin považovat pozemek, jehož se žalobkyně
domáhají, za řádné specifikovaný. Vzhledem k tomu, že ani v průběhu odvolacího
řízení nebyla tato vada odstraněna, odvolací soud usnesení soudu prvního stupně
potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání. Dovodily v
něm jeho přípustnost z ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř., neboť jde o dovolání
proti nemeritornímu usnesení, které je přípustné ze zákona, s tím, že odvolací
soud posoudil věc nesprávně po právní stránce. Dovolatelky tvrdily, že jako
nevlastníci pozemku nemají možnost odvolacím soudem požadovaný geometrický plán
získat, a mají zato, že požadovaný pozemek identifikovaly dostatečně jiným
způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o tom, jaké části původního pozemku se
žaloba týká. Dovolatelky navrhly, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§ 240 odst. 1,
§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné, neboť napadeným usnesením
odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí
návrhu na zahájení řízení
(§ 239 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací důvod je uplatněn podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř.
Dovolací soud vycházel ze skutečnosti, že dovolatelky jsou podle
rozhodnutí Magistrátu města Ostravy – pozemkového úřadu č.j. PÚ/R-201-256/95 ze
dne 7. 12. 1995 oprávněnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o
půdě“), a vznikl jim nárok na poskytnutí náhradního pozemku podle § 11 odst. 2
zákona o půdě za (zastavěný) pozemek, který nelze vydat. Na základě přihlášky k
veřejné nabídce pozemků, určených k převodu oprávněným osobám, dovolatelky
požádaly dne 3. 11. 2003 žalovaného
o vydání náhradních pozemků, a to parc.č. 195/19, respektive parc.č. 196/1,
obojí v k.ú. N. V. u O. Dovolatelky upřednostnily převedení části pozemku
parc.č. 195/19, neboť k druhému uvedenému pozemku nebyl zajištěn přístup. K
převodu části prvně uvedeného pozemku nedošlo, neboť žalovaný odmítl pozemek
reálně rozdělit.
K vymezení předmětu řízení v restitučních sporech, v nichž je
požadováno vydání části pozemku, lze uvést rozhodnutí Krajského soudu v Hradci
Králové sp. zn. 13 Ca 360/93, který dospěl k závěru, že „je-li pozemek vydaný
podle restitučních předpisů jen částí nové parcely stejného numerického
označení podle katastru, může tuto neurčitost odstranit jen geometrický plán,
který bude respektovat původní vlastnické hranice“. Dovolací soud se však s
takto striktně formálním požadavkem na vymezení části pozemku neztotožňuje, což
vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 180/96, podle kterého
„Žaloba o vydání části pozemku je přesná a určitá také tehdy, jestliže je
identifikována jiným způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o tom, jaké části
pozemku se žaloba týká.“ V odůvodnění tohoto rozhodnutí se dále uvádí, že „není
nikterak nezbytné trvat na tom, aby geometrický oddělovací plán žalobci měli k
dispozici již před podáním žaloby. Takto kategoricky a nadto obecně formulovaný
požadavek by ve svých důsledcích bránil v uplatnění práva v případech, kdy pro
nedostatek součinnosti žalovaného nelze fakticky provést geodetické zaměření a
vypracovat geometrický oddělovací plán.“
Dovolací soud, reflektující reálný skutkový stav, toleranci při
posuzování procesních úkonů restituentů i změnu v katastru nemovitostí, k níž
došlo na základě geometrického plánu č. 556-463/2006 na rozdělení původního
pozemku parc.č. 195/19 o výměře 20923 m2 (viz č.l. 90) na pozemek p.č. 195/19 o
výměře 18115 m2 a pozemek p.č. 195/44 o výměře 2808 m2, považuje za žádoucí
následující postup v rámci poučovací povinnosti soudu:
a) soud prvního stupně upozorní žalobkyně na změnu výměry parcely č.
195/19 v k.ú. N. V. u O. ve vztahu k uplatňovanému nároku s tím, že by nově
označený pozemek mohl být předmětem určitého žalobního petitu a tedy i
restitučního nároku;
b) týž soud poučí žalobkyně o možnosti požadovat po P. f. za pozemek
nevydaný pozemek náhradní (§ 11 odst. 2 zákona o půdě); nelze si ovšem
nárokovat vlastní výběr náhradního pozemku; pozemek by měl svou výměrou a
hodnotou přibližně odpovídat restitučnímu nároku žalobkyň;
c) konečně pak budou žalobkyně poučeny o možném poskytnutí finanční
náhrady, každé z oprávněných osob ¼ z celku v hodnotě 1.948.974,- Kč (§ 16
odst. 1 zákona o půdě).
Ze spisových podkladů Nejvyšší soud neshledává, že by bylo žádoucí, aby samotný
soud nařídil vyhotovení geometrického plánu k podpoře požadavku žalobkyň – k
tomu dost dobře nelze nalézt přesná kritéria a je nutné vycházet z reálných
možností pozemkové náhrady.
Jestliže žalobkyně ani po poučení soudem prvního stupně neodstraní
dosavadní nekonkrétnost žaloby, soud prvního stupně bude oprávněn po využití
postupu podle
§ 43 o. s. ř. žalobu znovu odmítnout.
Z důvodů shora popsaných Nejvyšší soud usnesení obou nižších instancí
zrušil
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za
středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
V průběhu dalšího řízení, v němž se má rozhodnout též o nákladech
dovolacího řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího
soudu (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). V této fázi řízení však zatím jde o odstranění
vad žaloby; straně žalované žádné náklady nevznikly.
Proti tomu usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního
řádu.
V Brně dne 26. května 2008
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu