28 Cdo 2758/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Julie Muránské v
právní věci žalobců: A/ V. P., B/ E. K. P., C/ R. S., D/ A. G. P., E/ H. E. P.,
F/ H. J. S., G/ A. E. P., H/ S. R. P., I/ S. F. J. P., J/ P. J. G., K/ M. F.
G., L/ M. E. G., M/ H. J. G., N/ C. G. R., O/ B. B., P/ M. E. G., Q/ R. J. G.,
R/ B. G. L., S/ D. N. G., všech zastoupených advokátem, proti žalované O. hl.
m. P., zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 100/95, o dovolání všech žalobců
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2000, č.j. 13 Co
100/2000-196, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2000, č.j. 13 Co
100/2000-196 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. září 1999, č.j.
15 C 100/95-147, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k
dalšímu řízení.
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 30. 6. 1995, jež byla
v průběhu řízení postupně jak z hlediska okruhu žalobců, tak i pokud jde o
formulaci petitu změněna, domáhali se výše uvedení žalobci uložení povinnosti
žalované, aby s nimi uzavřela dohodu o vydání domu čp. 929 s parcelou č. 20/1,
vše zapsané na LV č. 1143 pro Obec P., katastrální území N. M. Tvrdili, že jsou
společníky nebo potomky společníků veřejné obchodní společnosti P. a spol.,
která byla před druhou světovou válkou vlastníkem předmětných nemovitostí. Z
důvodů rasové persekuce společníci v letech 1938 až 1939 emigrovali do USA,
Argentiny a Kanady. V době nesvobody bylo u uvedených nemovitostí do
pozemkových knih vloženo nejprve vlastnické právo pro F. V. n. v P., a pak byly
konfiskovány pro německou říši. Po válce nebyly původním vlastníkům navráceny a
zápisem ze dne 18. 6. 1953 bylo pak vloženo do Pozemkových knih vlastnické
právo pro Československý stát - ÚNV P. Nynějším vlastníkem podle Katastru
nemovitostí je žalovaná. Žalobci učinili výzvu této povinné osobě podle zákona
č. 87/1991 Sb., ve znění pozdější předpisů, zejména zákona č. 116/1994 Sb. a
nálezu Ústavního soudu ČR zveřejněného ve Sbírce zákonů ČR pod č. 164/1994 Sb.
K vydání nemovitostí však nedošlo. Žalovaná namítala, že žalobci nejsou v tomto
sporu aktivně legitimováni, neboť § 3 zák. č. 87/1991 Sb. v platném znění
stanoví, že oprávněnou osobou je osoba fyzická, jejíž věc přešla do vlastnictví
státu, zatímco ze žaloby vyplývá, že původním vlastníkem předmětných
nemovitostí byla veřejná obchodní společnost, tedy osoba právnická. Kromě toho
tvrdila nedostatek pasivní legitimace, neboť předmětné nemovitosti přešly do
jejího vlastnictví, aniž na ni přešla i povinnost věc vydat ve smyslu
restitučního zákona. Dále poukázala na ustanovení § 17 zákona o státním
občanství, podle kterého český právní řád nepřipouští tzv. dvojí občanství,
tudíž žalobci nabytím občanství cizího státu museli československé, resp. nyní
občanství ČR pozbýt. Konečně namítala, že žalobci neprokázali uplatnění
restitučního nároku ve smyslu zák. č. 128/1946 Sb., což je nezbytnou podmínkou
pro vznik nároku podle § 3 restitučního zákona.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 9. 1999,
č.j. 15 C 100/95-147, žalobu zamítl v plném rozsahu. K odvolání žalobců Městský
soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. července 2000, č.j. 13 Co
100/2000-196, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
řízení. Zamítl návrh žalobců, aby proti rozsudku bylo připuštěno dovolání k
řešení právních otázek "zda bylo možno uplatnit nárok podle dekretu č. 5/1945
Sb. a podle zák. č. 128/1946 Sb. i jinou cestou než u soudu, zda přechod
vlastnictví podle dekretu č. 5/1945 Sb. byl absolutně neplatný, zda absolutně
neplatný byl převod vlastnictví na F. V. n., zda byl neplatný přechod
vlastnictví na Německou říši, neplatné bylo znárodnění nemovitostí podle zák.
č. 185/1948 Sb. a neplatné byly dekrety národních výborů z let 1950 a 1952."
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením věci
(s výjimkou otázek vztahujících se k povaze veřejné obchodní společnosti, resp.
společníků takové společnosti, když v této souvislosti odkázal na stanovisko
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 1993 Cpjn 50/93,
uveřejněné pod R 34/93 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část. III.).
Své potvrzující rozhodnutí opřel o shodnou argumentaci zaujatou soudem prvního
stupně ve vztahu k posouzení otázky, zda žalobce lze považovat za oprávněné
osoby ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění zákona č. 116/1994 Sb. Podle odvolacího soudu
předpokladem pro závěr, že jde o oprávněnou osobu podle uvedeného ustanovení
je, že nárok zůstal neuspokojen, přestože byl zákonem stanoveným způsobem
uplatněn a v důsledku toho o něm vůbec nebylo jednáno u příslušného orgánu.
Jestliže restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. nebyl uplatněn, nelze
ani uvažovat o tom, že došlo k jeho neuspokojení z důvodů uvedených v zákoně č.
87/1991 Sb., neboť se žádné řízení nekonalo. Z těchto důvodů lze vyloučit úvahu
o důvodech neuspokojení nároku, která je základní pro přiznání statutu osoby
oprávněné, neboť pouze důvody neuspokojení nároku uvedené v § 2 odst. 1 písm.
c) zákona č. 87/1991 Sb. mohou být pro přiznání nároku relevantní. Odvolací
soud stejně tak vyslovil závěr, že z ustanovení § 1 zákona č. 128/1946 Sb., o
neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody a o nárocích z
této neplatnosti a z jiných zásahů na majetku vzcházejících, nevyplývá bez
dalšího neplatnost takových ujednání. Nelze totiž přehlédnout ustanovení § 8 a
§ 11 tohoto zákona, která stanoví způsob a postup při uplatnění nároku. Kdyby
tomu bylo jinak, nebylo by takové úpravy zapotřebí a majetkové převody a jiná
majetkoprávní jednání z doby nesvobody by byla absolutně neplatná, aniž by bylo
třeba se neplatnosti dovolávat. V těchto případech se jednalo vždy o tzv.
naříkatelnost, kdy právní vztah založený neplatným jednáním trval do doby, než
bylo příslušným orgánem rozhodnuto o obnově vlastnického práva. Přímo ze
zákona, bez rozhodnutí příslušného orgánu, nemohlo dojít k obnovení
vlastnických práv původních vlastníků k věcem, která byla převedena v době
nesvobody a za podmínek stanovených dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb.
a zákonem č. 128/1946 Sb. Protože v této věci žalobci, případně jejich právní
předchůdci, neuplatnili zákonem stanoveným způsobem restituční nároky, nelze je
považovat za oprávněné osoby ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve
znění zákona č. 116/1994 Sb.
Výrok o nepřipuštění dovolání proti svému rozsudku odůvodnil odvolací soud tak,
že nejde o otázky po právní stránce zásadního významu, které by nebyly již
soudní judikaturou vyřešeny. S přihlédnutím k formulaci odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu, jenž převzal jako správnou argumentaci soudu prvního stupně,
lze dovodit, že tím měl odvolací soud na mysli odkaz zejména na rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 1994, sp. zn. 3 Cdon 352/93 zveřejněný
časopisecky (Právní rozhledy č. 4, ročník 1995, strana 153). Podle závěrů
uvedeného rozsudku neplatnost majetkových jednání v době okupace podle dekretu
č. 5/1945 Sb. nebyla neplatnost absolutní, nýbrž relativní, šlo o tzv.
naříkatelnost, což bylo lze dovodit z různých ustanovení zákona č. 128/1946 Sb.
Bez uplatnění nároku podle § 1 odst. 1 ve spojení s § 4 odst. 1 citovaného
zákona a bez kladného rozhodnutí příslušného státního orgánu se původní
vlastnické právo neobnovilo. Pakliže nebyl nárok uplatněn v 3leté lhůtě podle §
8 tohoto zákona, došlo k jeho prekluzi, takže věc přešla na stát podle dekretu
prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. z režimu národní správy, aniž by bylo
možno činit závěr, že v době přechodu věci na ni měl původní vlastník či jeho
právní nástupce nárok ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., v platném
znění. Uvedený závěr odvolacího soudu se upínal ke skutkovým tvrzením
uplatněným žalobci a doloženým i v průběhu odvolacího řízení, podle nichž se
žalobci, případně jejich právní předchůdci, domáhali svého nároku cestou
jednání směřujícího k dohodě o narovnání s ministerstvem financí a
ministerstvem zahraničních věcí, která však již v důsledku událostí po 25. 2.
1948 nebyla podepsána. Ostatními otázkami formulovanými žalobci v návrhu na
připuštění dovolání, se odvolací soud v řízení nezabýval.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci zastoupeni řádně
advokátem včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 239 odst.
2 o.s.ř. Tvrdili existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení
podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Opakovaně dovozovali, že majetková jednání
z doby nesvobody pozbyly vzhledem k § 15 zákona č. 128/1946 Sb. platnosti,
neboť šlo (v případě žalobců) o jednání provedené na základě neplatného
předpisu (v této věci výměru z 9. května 1942 vydaného na základě nařízení
říšského ministra RP 29/39, o propadnutí jmění v protektorátu Čechy a Morava ze
dne 4. října 1939, zveřejněného v Říšském zákoníku I, str. 1998). Stejně tak
trpělo absolutní neplatností opatření vyplývající z dekretu č. 108/1945 Sb. o
konfiskaci majetku původních vlastníků nemovitostí. Shodně jako v průběhu
zejména odvolacího řízení pak tvrdili, že nemohou sice doložit, zda své nároky
podle zákona č. 128/1946 Sb. uplatnili v příslušném řízení, učinili tak však
nicméně cestou vyjednávání svým americkým advokátem a tehdejším americkým
velvyslancem v Československu i prostřednictvím Ministerstva zahraničí USA. Za
otázku zásadního právního významu nadále považují posouzení výkladu, zda zákon
č. 128/1946 Sb. připouštěl uplatnění restitučních nároků osob v něm uvedených i
jinou cestou, jmenovitě formou mimosoudní dohody. V případě žalobců mělo jít o
dohodu s vládou Československé republiky. Odkazovali v tomto směru na dobovou
literaturu a vysvětlovali, proč po změně politických poměrů po únoru 1948 již k
uplatnění svých nároků soudní cestou nepřistoupili. Tvrdili, že odvolací soud
se s jejich námitkami dostatečně nevypořádal a odkázal pouze na dosavadní
judikaturu obecných soudů v této věci. Poukázali na rozhodnutí Ústavního soudu
České republiky III. ÚS 150/1999 aj. Navrhli zrušení rozsudků soudů obou stupňů
a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla "potvrzení" napadeného rozsudku, čímž měla zřejmě na
mysli odmítnutí dovolání.
Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti
dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku,
je dovolání podaném tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.). Za rozhodnutí "po právní stránce zásadního
významu" nutno považovat (jak to bylo vyloženo v usnesení Ústavního soudu ČR z
23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 ve svazku 4, ročník 1995,
II. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) zejména ta rozhodnutí,
která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to
s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. S přihlédnutím k
tomu dospěl dovolací soud k závěru, že dovolacímu přezkumu navržené posouzení
právních otázek absolutní neplatnosti přechodu vlastnictví podle dekretu č.
5/1945, převodu vlastnictví na F. V. n., neplatnosti přechodu vlastnictví na
Německou říši, znárodnění nemovitostí podle zák. č. 185/1948 Sb. a neplatnosti
dekretů národních výborů z let 1950 a 1952 této podmínce neodpovídá. Za otázku
zásadního právního významu lze však považovat závěr odvolacího soudu, který
kladl důraz na skutečnost, že ze strany původních vlastníků věcí nebyl uplatněn
nárok na tyto nemovitosti ve smyslu ustanovení zákona č. 128/1946 Sb. V tomto
rozsahu je dovolání žalobců přípustné.
Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu v rozsahu vyplývajícím z podaného odvolání (§ 242 odst. 1, odst. 3
o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobců nelze upřít opodstatnění.
Zákon č. 116/1994 Sb. rozšířil okruh oprávněných osob, uvedených v § 3
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, o ty fyzické osoby, které
splňují podmínky stanovené v § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění nálezu
Ústavu soudu ČR č. 164/1994 Sb, a které v den přechodu věci na stát podle
ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb. měly na ni nárok podle dekretu prezidenta
republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z
doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a
kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb.,
o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o
nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vcházejících, pokud k
převodu nebo přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto
zvláštních předpisů došlo z důvodů rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25.
února 1948 uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona.
Uvedené ustanovení tak zdůrazňuje skutečnost, že věci, jichž se nárok
oprávněné osoby týká, přešly na stát podle ustanovení § 6 a že právě v době
tohoto přechodu věci na stát měla oprávněná osoba na ně nárok podle dekretu č.
5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. V ustanovení § 3 odst. 3 (ve znění
zákona č. 116/1994 Sb.) není tak uvedena okolnost, zda nárok byl nebo nebyl
podle dekretu č. 5/1945 Sb., anebo podle zákona č. 128/1946 Sb. uplatněn. Za
rozhodující je naproti tomu třeba považovat zjištění, zda nárok nebyl uspokojen
z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona.
Za těchto okolností nelze přesvědčivě dospět k závěru, že je rozhodnutí
odvolacího soudu ve shora vymezené otázce zásadního významu správné. Nezbylo
proto než rozsudek odvolacího soudu zrušit podle ustanovení § 243b odst. 1
o.s.ř. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího
soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, byl zrušen rovněž rozsudek
soudu prvního stupně a věc mu vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud, jakož i pro soud prvního
stupně, závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení
rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2000
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová