28 Cdo 276/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám.
2, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou v Praze 2,
Karlovo nám. 18, proti žalovaným 1) J. F. a 2) Ing. L. F., oběma bytem P.,
zastoupeným JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem v Praze 5, Kořenského 15, o
určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8
pod sp. zn. 8 C 37/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 31. 8. 2010, č. j. 15 Co 467/2009-231, 15 Co 205/2010, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 15.960,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám jejich advokáta JUDr. Tomáše Hlaváčka.
specifikovaným nemovitostem. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o náhradě
nákladů odvolacího řízení, které byly (v částce 31.920,- Kč) uloženy k platbě
žalobci ve prospěch žalovaných do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám
jejich advokáta JUDr. Tomáše Hlaváčka.
Odvolací soud se plně ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně.
Nižší instance ve věci dospěly k závěru, že v daném případě nebyly naplněny
předpoklady pro restituční nabytí majetku obcí ve smyslu § 2 zákona č. 172/1991
Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.
Rozhodnutí O. a F., na jehož základě měla obec (žalobce) v minulosti vlastnické
právo nabýt, bylo vydáno dne 30. 12. 1949. Vzhledem k zániku obecního majetku
ke dni 31. 12. 1949 nemohla být obec v takto krátké době schopna reálného
výkonu svých vlastnických oprávnění. Do úvahy tak mohla přicházet pouze
aplikace ustanovení § 2a citovaného předpisu, pro jehož užití ovšem nebyla
splněna nezbytná podmínka vlastnictví České republiky k předmětným nemovitostem
k datu 1. 7. 2000 (účinnost zákona č. 114/2000 Sb., kterým byla provedena
novelizace zákona č. 172/1991 Sb.).
Odvolací instance ve věci rozhodovala podruhé, po předchozím zrušení
rozsudku soudu prvního stupně ze dne 27. 6. 2008, č. j. 8 C 37/2003-121.
Právním názorem vysloveným ve zrušovacím usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 17. 2. 2009, č. j. 15 Co 572/2008-162, byl soud první instance v dalším
řízení vázán.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V rámci
vylíčení dovolacích důvodů namítal, že v posuzované věci byly naplněny zákonem
stanovené podmínky pro přechod majetku České republiky do vlastnictví obce,
konkrétně zejména nezbytný předpoklad historického majetku obce k datu 31. 12.
1949. Neztotožnil se s výkladem ustanovení § 2 zákona č. 172/1991 Sb., jak jej
provedly nižší instance a též Nejvyšší soud ve své judikatuře – tedy že k
nabytí vlastnictví podle tohoto ustanovení bylo navíc třeba naplnění atributů
vlastnického práva, tj. reálný výkon vlastnických oprávnění. Podle názoru
dovolatele postačuje, že obec byla vlastníkem nemovitostí ke dni 31. 12. 1949.
Doplňující podmínka stanovená Nejvyšším soudem v zákoně uvedena není. V tomto
směru žalobce označil určitou dřívější judikaturu dovolacího soudu, jež je
podle jeho mínění s napadeným závěrem v kontradikci (čímž je narušena právní
jistota žalobce ohledně jeho vlastnického práva). Zdůraznil rovněž, že stát byl
vlastníkem sporných nemovitostí i k datu 1. 7. 2000. S odkazem na v řízení
předložené listinné důkazy argumentoval tím, že veřejná dražba, v níž měla
nabýt vlastnické právo k předmětnému majetku obchodní společnost Stavebniny
INVESTIS, s. r. o. (která jej posléze kupní smlouvou ze dne 28. 3. 2002
převedla na žalované), je neplatná. S ohledem na nedostatek dobré víry nemohlo
v daném případě dojít ani k vydržení vlastnického práva. Dovolatel proto žádal,
aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání prostřednictvím právního zástupce písemně
vyjádřili. Trvali na svých dosavadních tvrzeních, nesouhlasili s dovolacími
námitkami a navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl a přiznal
žalovaným právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátkou, podal
dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce
dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a
dovolací důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro
vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro tvrzenou nesprávnost právního
posouzení věci odvolacím soudem, a taktéž podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. z
důvodu, že rozhodnutí vychází podle názoru dovolatele ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolání je přípustné.
Přípustnost dovolání vychází v předmětné věci z ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť podání dovolatele směřuje proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým
soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (ze dne
27. 6. 2008, č. j. 8 C 37/2003-121) proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (usnesením ze dne 17. 2.
2009, č. j. 15 Co 572/2008-162).
Dovolání však není důvodné.
V oblasti obecních restitucí podle zákona č. 172/1991 Sb. se stalo
jednou ze stěžejních právních otázek to, zda ze sporných přídělů lze uznat za
naplňující podmínku tzv. historického majetku obce ty, které se uskutečnily v
den či bezprostředně přede dnem zániku obecního vlastnictví (31. 12. 1949) –
tak jako v daném případě. Nejvyšší soud ve své judikatuře učinil několik
výjimek, v nichž tyto příděly z funkčních důvodů za příděly podle § 2 zákona č.
172/1991 Sb. neuznal; v podrobnostech odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo
691/2009, 28 Cdo 2411/2006 a některá další.
Zároveň je nutno zdůraznit, že zákon č. 172/1991 Sb., upravující obecní
restituce (přechod vymezených věcí na obce ze státu), není statickou normou,
zajišťující obcím jejich vlastnictví „automaticky“ navždy; je nutné brát v
úvahu, jaké právní úkony a s jakými důsledky se udály od 24. 5. 1991 (tj. od
data účinnosti citovaného předpisu). V následujícím období mohly být založeny
zcela nové vlastnické vztahy k věcem, které byly předtím považovány ex lege k
datu účinnosti zákona o obecních restitucích za znovunabyté obecní vlastnictví.
Nelze opomenout ani časový faktor – tedy dobu, jež uplynula od zákonem
konstruovaného přechodu věcí ze státu na obec. Nerealizuje-li obec svá
vlastnická práva, „nehlásí-li se“ po delší dobu ke svým oprávněním, pak
jakékoli pozdější uplatnění tvrzeného restitučního nároku může vážně a v
důsledcích nepřijatelně působit proti právům třetích osob, opírajících se o
zesílenou právní jistotu v mezidobí. V daném případě se na základě veřejné
dražby konané dne 5. 10. 1994 stala vlastníkem sporných nemovitostí obchodní
společnost Stavebniny INVESTIS, s. r. o., která je posléze (dne 28. 3. 2002)
převedla kupní smlouvou na žalované. Dobrá víra žalovaných při nabytí
vlastnického práva od jejich právního předchůdce musí být chráněna. Osobě,
která učinila určitý právní úkon s důvěrou v jí prezentovaný skutkový stav,
navíc potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence, musí být v materiálním
právním státě poskytována ochrana (srov. závěry nálezu Ústavního soudu ze dne
11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11).
Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že nelze přisvědčit ani námitce
dovolatele o trvajícím vlastnickém právu státu k předmětným nemovitostem k datu
1. 7. 2000 (v důsledku neplatnosti veřejné dražby) – zákonný předpoklad obecní
restituce stanovený v § 2a zákona č. 172/1991 Sb. V tomto směru upozorňuje, že
platnost tohoto aktu obecné soudy v nynějším restitučním řízení nebyly
oprávněny přezkoumávat. Veřejná dražba, uskutečněná podle zákona č. 427/1990
Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo
fyzické osoby, byla specifickým kontraktačním procesem; nemá proto smysl
uvažovat o (ne)platnosti dražby jako takové, nýbrž nanejvýše o (ne)platnosti
smlouvy, jež byla jejím vyústěním (viz např. rozsudky zdejšího soudu sp. zn. 2
Odon 77/97, 2 Cdon 1034/97 a další). Tyto aspekty však bylo možno posuzovat
pouze v samostatném řízení, které ovšem v rozhodné době zahájeno nebylo.
Dovolací soud kromě toho neshledává nesoulad mezi skutkovými zjištěními a
právním posouzením této otázky ze strany nižších instancí.
Z výše uvedeného plyne, že uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny,
odvolací soud rozhodl ve věci správně a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce
zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Žalovaní mají podle § 243b odst. 5 a § 142 odst. 1 o. s. ř. vůči žalobci právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokáta. Za tento úkon náleží podle § 5 písm. b)
vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 20.000,- Kč, redukovaná
jednou na polovinu a zvýšená o 30 % (§ 18 odst. 1, § 19a cit. vyhlášky), tj.
13.000,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§ 13 odst.
3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 20 % DPH. V součtu tedy náklady přiznané žalovaným
činí 15.960,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. února 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu