28 Cdo 2762/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného,
CSc., v právní věci žalobců A) Mgr. M. P., B) Z. P., C) M. P., D) K. P., E) J.
P. a F) F. P., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému S. l. l. B. s.p.,
zastoupeným advokátem, o vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod
sp. zn. 8 C 359/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
- pobočce v Olomouci ze dne 27. dubna 2000, č.j. 40 Co 87/99-223, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou u Okresního soudu v Šumperku dne 28. 12. 1995
domáhali se tehdejší žalobci MUDr. Z. P., J. P. a F. P. vydání
spoluvlastnických podílů k nemovitostem blíže popsaným v petitu. Tvrdili, že
jsou dětmi Z. P., někdejšího vlastníka předmětných nemovitostí, jež byly
zestátněny vyhláškou ministerstva zdravotnictví z 10. 3. 1949 podle zákona č.
125/1948 Sb., aniž původnímu vlastníkovi byla poskytnuta příslušná náhrada.
Svůj nárok tak odůvodňovali ustanovením § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Otec
žalobců zemřel dne 5. 8. 1979, žalobci proto dovozovali své postavení
oprávněných osob podle § 3 odst. 2 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Jejich výzvě
ze dne 24. 4. 1991 však žalovaný nevyhověl a stejně tak nebylo vyhověno jejich
výzvě ze dne 15. 7. 1991 adresované ministerstvu pro správu národního majetku a
jeho privatizaci.
Žalovaný namítal, že právo na vydání věci uplatnila závětní dědička Z. B.,
která je tak oprávněnou osobou podle § 3 odst. 2 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb.
Okresní soud v Šumperku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. června
1998, č.j. 8 C 359/95-64 žalobě vyhověl v plném rozsahu. Vzal za prokázaná
tvrzení žaloby týkající se předmětu a rozsahu vlastnictví původního vlastníka,
způsobu odnětí jeho vlastnického práva státem, právního nástupnictví žalobců
jako dětí původního vlastníka, jakož i náležitostí včasné a účinné výzvy
žalobců k vydání věci. Pokud šlo o okolnost, že právo na vydání věci uplatnila
rovněž Z. B. dovozující své nároky z titulu závětní dědičky, uzavřel soud
prvního stupně, že z obsahu závěti zůstavitele (původního vlastníka) nevyplývá,
že by Z. B. splňovala náležitosti závětní dědičky ustanovené k celému majetku
zůstavitele.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud
odvolací shora uvedeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Šumperku
ze dne 19. 6. 1998, č.j. 8 C 359/95-64 tak, že zamítl žalobu na uložení
povinnosti žalovanému vydat žalobcům nemovitosti blíže uvedené v žalobě, ve
výši spoluvlastnických podílů tamtéž specifikovaných a rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud takto rozhodl při odlišném okruhu
účastníků na straně žalobců poté, co původní první a druhý žalobce v průběhu
sporu zemřeli a do jejich práv a povinností nastoupili jejich zákonní dědicové,
kteří dědictví neodmítli.
Po skutkové stránce vyšel odvolací soud ze zjištění soudu prvního stupně pokud
šlo o skutečnost, že původnímu vlastníku nemovitostí (otci žalobců) svědčilo k
nim výlučné vlastnické právo, jež mu bylo odňato způsobem tvrzeným v žalobě.
Jinak vycházel z doplnění řízení, zejména listinných důkazů, z nich pak zejména
z obsahu závěti původního vlastníka Z. P. datované dne 10. 7. 1977, obsahu
příslušných dědických spisů a na ně navazujícího spisu Okresního soudu v Novém
Jičíně sp. zn. 12 C 258/91, v němž žalobci neuspěli s žalobou směřující na
určení neplatnosti zmíněné závěti ani v dovolacím řízení u Nejvyššího soudu ČR.
Vzal rovněž za prokázaná tvrzení o okolnosti a době uplatnění výzev žalobců
žalovanému jako povinné osobě a stejné skutečnosti vztahující se k výzvě
učiněné Z. B. Z doplnění dokazování zjistil dále, že při podání původní výzvy
žalobců učiněné MUDr. Z. P. jednal tento podle plné moci ze dne 1. 4. 1991
rovněž jménem J. P. a F. P. Doplnil řízení o zjištění z obsahu dohody o vydání
věci uzavřené mezi žalovaným jako povinnou osobou a Z. B. podle zákona č.
87/1991 Sb. dne 2. 11.1999, podle nichž žalovaný vydal a Z. B. přijala
nemovitosti označené shodně s těmi,které žalobci učinili předmětem tohoto
soudního řízení, když šlo o nemovitosti původně náležející Z. P. narozenému dne
20. 7. 1903, zemřelému dne 5. 8. 1979, které přešly na stát znárodněním podle
vyhlášky Ministerstva zdravotnictví ze dne 10. 3. 1949 vydané na základě
zmocnění zákona č. 125/1948 Sb. Podle obsahu dohody vystupovala Z. B. jako
oprávněná osoba, neboť byla univerzální dědičkou původního vlastníka podle jím
pořízené holografické závěti ze dne 10. 7. 1977 a splňovala podmínku českého
státního občanství. Z kupní smlouvy uzavřené rovněž dne 2. 11. 1999 mezi
prodávající Z. B. a kupujícím LLB s.r.o. l. l. B. dále zjistil, že nemovitosti
vydané prodávající jako oprávněné osobě byly touto kupní smlouvou v rozsahu
87/100 převedeny na výše uvedeného kupujícího, přičemž právní účinky vkladu
vznikly dnem 8. 11. 1999.
Odvolací soud při právním posouzení věci vyšel z ustanovení § 2 odst. 3 věty
druhé zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění,
podle něhož v případě, žeč k odnětí vlastnického práva podle předpisů o
znárodnění z let 1945 - 1948 došlo v rozhodném období, aniž byla poskytnuta
příslušná náhrada, vzniká osobám oprávněným podle tohoto zákona nárok, který
lze uplatnit podle zvláštního zákona (zákona č.92/1991 Sb.). Poukázal dále na
důsledky vyplývající ze č. 92/1991 Sb., v platném znění. Podle § 47 tohoto
zákona došlo-li k odnětí vlastnického práva k privatizovanému majetku nebo jeho
části způsobem uvedeným v § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, vzniká osobám oprávněným podle uvedeného zákona nárok, jehož
způsob vypořádání stanoví rozhodnutí o privatizaci týkající se tohoto majetku.
O schváleném způsobu a rozsahu vypořádání je orgán příslušný k rozhodování o
privatizaci povinen bez zbytečného odkladu po vydání rozhodnutí o privatizaci
písemně vyrozumět oprávněnou osobu, která uplatnila svůj nárok podle odstavce
2. Svůj nárok je oprávněná osoba povinna uplatnit u orgánu příslušného podle §
10 odst. 1 ke schválení privatizačního projektu do 6-ti měsíců ode dne
účinnosti tohoto zákona, jinak nárok zaniká. Tomuto orgánu oprávněná osoba
zároveň sdělí, který podnik věc drží. Fond je povinen nárok podle odstavce 1
vypořádat nejpozději do 1 roku od vydání rozhodnutí o privatizaci, přičemž po
dobu soudního řízení týkajícího se nároku podle odstavce 1 tato lhůta neběží.
Na stanovení rozsahu, způsobu uplatnění a vypořádání nároku podle odstavce 1 a
2 se jinak použijí přiměřeně ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích. Pokud nelze nárok oprávněných osob vypořádat postupem uvedeným
v odstavcích 1 až 3, protože příslušné rozhodnutí o privatizaci majetku
uvedeného v odstavci 1 nebylo vydáno do 31. 12. 1994, použijí se na vypořádání
tohoto nároku ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Tyto nároky lze uplatnit ve lhůtě do 30. 6. 1995, nevyhoví-li povinná osoba
výzvě k vydání věci, může oprávněná osoba uplatnit svůj nárok u soudu ve lhůtě
do 31. 12. 1995. Konečně odvolací soud vyšel ze znění ustanovení § 3 odst. 4
písm. a) zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož zemřela-li osoba, jejíž věc přešla
do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 nebo osoba, která na věc
uvedenou v odstavci 2 měla nárok uvedený v odstavci 2 před uplynutím lhůty, v
níž mohla nárok na vydání věci uplatnit, nebo byla-li prohlášena za mrtvou, ke
dni předcházejícímu uplynutí této lhůty, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou
státními občany České republiky, fyzické osoby v pořadí, v němž je na prvním
místě uveden dědic ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který
nabyl celé dědictví.
S přihlédnutím k důsledkům vyplývajícím z uvedených zákonných ustanovení
považoval odvolací soud pro posouzení oprávněnosti nároků žalobců za
rozhodující, zda je lze pokládat za oprávněné osoby podle zásad zákona č.
87/1991 Sb., na jehož použití výslovně odkazuje ustanovení § 47 odst. 1, 3 a 4
zákona č. 92/1991 Sb. V tomto směru dospěl k závěru, že pro výklad okruhu
těchto osob je třeba použít ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., jako
ustanovení speciálního, zakládajícího odlišné pořadí právních nástupců
původního vlastníka, odlišné od dědické zákonné posloupnosti, podle ustanovení
občanského zákoníku. Nelze proto posuzovat důsledky plynoucí z uvedeného
ustanovení, jako v dědickém řízení po původním vlastníkovi, nýbrž odchylně na
základě zásad vymezujících zákonem č. 87/1991 Sb. okruh osob a jejich přesné
pořadí, jímž může být věc vydána. Podle odvolacího soudu to má svůj důsledek
(na rozdíl od občanského zákoníku, podle něhož se dědictví nabývá přímo ze
zákona smrtí zůstavitele podle § 460 o.z. ve znění účinném do 31. 12. 1982) i
pro nabytí vlastnictví k vydávané věci, který nastává teprve jejím vydáním,
resp. uzavřením dohody o jejím vydání. Ze znění zmíněného zákona rovněž
vyplývá, že zákonodárce dal přednost dědicům ze závěti před dítětem (jinak
neopomenutelným dědicem původního vlastníka), neboť děti původního vlastníka
zařadil až do třetí skupiny oprávněných osob. Proto dospěl odvolací soud k
závěru, že ve vztahu k závěti původního vlastníka nelze použít argumentaci
žalobců tvrdící rozpor závěti s ustanovením § 479 o.z.
Z hlediska formálních náležitostí závěti převzal zjištění a právní hodnocení,
k němuž dospěly soudy ve sporu o neplatnost předmětné závěti vedený u Okresního
soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 258/91, včetně právních závěrů uvedených
v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 6. 1999, č.j. 21 C
2202/98-274, kterým bylo dovolání neúspěšných žalobců (dědiců zůstavitele)
zamítnuto.
Odvolací soud vyšel dále z požadavku vyplývajícího z ustanovení § 35 odst. 2
o.z., podle něhož právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle
jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon
učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Takový rozpor v
posuzované věci neshledal. V tomto směru zdůraznil pasáže předmětné závěti, v
nichž pořizovatel závěti použil formulací "zříkám se celé mé rodiny" a dále
"....to vše naplňuje skutkovou podstatu dle zákona a na základě tohoto hrubého
porušení soužití se zříkám provždy jak manželky J., tak synů Z., J. a F. a
vyděďuji je". I když právní úprava platná v době pořízení závěti (dne 10. 7.
1977) neznala institut vydědění, v důsledku čehož nemohla použitá formulace v
závěti vyvolat sledované právní účinky vůči manželce a dětem zůstavitele, jde o
pasáž potvrzující úmysl zůstavitele pořídit ohledně svého majetku pro případ
své smrti tak, aby z tohoto majetku po něm manželka a děti ničeho nenabyli.
Konečně odvolací soud provedl rozbor části závěti, podle níž zůstavitel
ponechává "ten nepatrný majetek" Z. B. Dospěl k závěru, že použitý obrat nelze
vykládat tak, že by tím zůstavitel učinil odkaz ve prospěch Z. B. jen části
svého majetku (nepatrného), nýbrž že jeho vůle v souladu s tím, co plyne z
jazykového vyjádření v závěti směřovala pouze k tomu, aby všemi možnými
prostředky vyjádřil, že svůj majetek, který byl podle provedených důkazů v době
sepsání závěti skutečně nepatrný, dědictvím nabyla závětní dědička a z důvodů v
závěti přesně uvedených, aby naopak tento majetek nenabyli dědicové, kteří
podle zákonné posloupnosti přicházeli na prvním místě v úvahu. K tomuto závěru
podle odvolacího soudu vede i okolnost, že závěť neobsahuje žádnou tzv.
zbytkovou klauzuli a že zde nejsou uvedeny žádné věci či práva, které by měly
připadnout někomu jinému než jediné závětní dědičce. Přitom všechen majetek
náležející tehdy zůstaviteli bylo možno obsáhnout pojmem nepatrný, čemuž
ostatně odpovídá i výsledek dědického řízení, které bylo pro nedostatek majetku
zastaveno. Už vůbec nebylo možno dospět k odlišnému závěru srovnáním tohoto
"nepatrného majetku" s hodnotou nemovitostí, o kterou se v nyní probíhajícím
řízení jedná, neboť v době pořízení závěti nebyly majetkem zůstavitele. Ten
proto logicky nemohl při pořízení závěti o nich vůbec uvažovat. Ani odkaz na
pojem používaný v procesním předpise, totiž speciální termín odůvodňující
zastavení dědického řízení pro "nepatrný majetek" nepřichází do úvahy, neboť
objasněné okolnosti nenasvědčují ani náznakem tomu, že by zůstavitel použitím
takového obratu mířil do sféry speciálních právních pojmů.
Uvedená závěť byla předložena při dědickém řízení dříve, než bylo dědické
řízení ukončeno. Protože uplatněním nároků oprávněné osoby (Z. B.) byli žalobci
vyloučeni z možnosti úspěšně uplatnit své restituční nároky u soudu, odvolací
soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že jejich žalobu na vydání věci
zamítl.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož
přípustnost dovozovali z ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdili
existenci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Podle
dovolatelů prvně uvedený dovolací důvod je dán tím, že odvolací soud vůbec
nezkoumal otázku, jaký majetek vlastnil Z. P. v době sepisování závěti dne 10.
7. 1977 a zda skutečně šlo o majetek nepatrný. Z této neúplnosti skutkových
zjištění se odvíjí vadnost právního posouzení odvolacího soudu, pokud tento
dovozoval, že zůstavitel měl v úmyslu vyloučit z dědění svou manželku a děti a
že všechen majetek, který vlastnil, bylo možno obsáhnout pojmem "nepatrný".
Nesouhlasili s naplněním pojmu "závěti předložené před skončením dědického
řízení", jestliže z dědického spisu týkajícího se projednání dědictví po
zůstaviteli vyplývá, že řízení bylo zastaveno podle ustanovení § 32 odst. 1
tehdy platného notářského řádu. Kromě toho pojmově je vyloučeno hovořit o
nabytí dědictví za situace, kdy podle výsledků řízení zůstavitel vlastně žádný
majetek nezanechal. Z. P. tak vůbec neměl postavení zůstavitele, neboť podle
názorů komentářové literatury musí jít o někoho, kdo něco, co může být předmět
dědění, zanechal (zůstavil). Namítali, že pokud řízení o projednání dědictví
po Z. P. bylo zastaveno pro neexistenci majetku, bylo tak závazně určeno, že
dědictví po něm nikdo nenabyl. Je pak nepřijatelné, aby v rozporu s tím
odvolací soud dovozoval, že přesto dědictví někdo nabyl. S odkazem na
rozhodnutí č. 23/1995 Sb. pak namítali, že za právně relevantní je třeba
považovat předložení závěti v souvislosti s projednáním dědictví ohledně určité
věci či věcí patřících vlastnicky zůstaviteli, nikoliv však předložení závěti v
řízení, ve kterém šlo o majetek nenáležející do dědictví. Pokud by dědické
řízení nebylo zastaveno, ale v případě dědictví řádně proběhlo, musel by státní
notář předvolat děti a manželku (o jejich existenci věděl ze závěti) a provést
dědické řízení podle zákona. Pak by musel přihlédnout k jejich postavení
neopomenutelných dědiců a dovodit, že v části odporující ustanovení § 479 o.z.
je tato absolutně neplatnou. Argumentaci odvolacího soudu o poměru zákona č.
87/1991 Sb. jako speciálního považují za nepřípadnou, neboť opačný názor nikdy
neprosazovali. Rozhodující však v této věci bylo, že závěť Z. P. byla ze 3/4
neplatná, v důsledku toho jde o zákonnou překážku omezující uplatnění závěti
při uplatnění nároků podle zák. č. 87/1991 Sb. Účinky neplatnosti závěti podle
§ 479 o.z. totiž nastupují ex lege stejně tak, jako účinky § 460 o.z. a
rozdíly, které v daných souvislostech odvolací soud dovozoval, jsou
neopodstatněné. Namítali konečně, že v řízení nebylo spolehlivě prokázáno, zda
ohledně Z. B. byly splněny požadavky § 47 odst. 4 zákona č. 92/1991 Sb., a to z
hlediska zachování prekluzívní lhůty k uplatnění jejich nároků v příslušném
soudním řízení. Navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo
podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řádně zastoupenými
advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je zde
přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř. při měnícím meritorním
rozsudku odvolacího soudu, přičemž obsahuje tvrzení nesoucí se k uplatnění
přípustných dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř.
Podle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat, pokud rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, který nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. O takový případ jde, jestliže skutková zjištění učiněná odvolacím
soudem, nebyla provedena postupem podle § 122 a násl. o.s.ř., nebo jestliže
výsledky zjištění z nich učiněné soudem neodpovídají požadavkům § 132 o.s.ř.
Musí jít o zjištění, které bylo rozhodující pro právní posouzení věci (pro
aplikaci práva na zjištěný skutkový stav). Dovolací důvod nesprávného právního
posouzení je pak dán v případě, kdy soud na zjištěný skutkový stav použil
nesprávný právní předpis nebo sice použil správný právní předpis, avšak jej
nesprávně vyložil. S přihlédnutím k požadavku kladeného na správnost skutkových
zjištění ohledně skutečností rozhodujících pro jejich správné právní posouzení
v konkrétní věci lze proto dospět k závěru, že zkoumání opodstatněnosti těchto
dvou dovolacích důvodů, jak byly uplatněny v této věci, v naznačeném rozsahu
splývá.
Vzhledem k dříve vymezenému předmětu řízení v této věci záviselo správné právní
posouzení věci odvolacím soudem na zjištění, zda na straně žalobců jsou splněny
podmínky prvořadě se vážící k jejich postavení osob oprávněných ve smyslu § 3
odst. 4 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění, nebo zda je tento
závěr vyloučen proto, že postavení osoby oprávněné splňovala osoba jiná (Z.
B.), ohledně níž uplatnil žalovaný své tvrzení, že šlo o osobu uvedenou v § 3
odst. 4 písm. a) téhož zákona. Podle uvedeného zákonného ustanovení v případě
úmrtí osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6,
před uplynutím lhůty, v níž mohla nárok na vydání věci uplatnit, nebo byla-li
prohlášena za mrtvou, ke dni předcházejícímu uplynutí této lhůty, je oprávněnou
osobou, pokud je státním občanem republiky, fyzická osoba, a to dědic ze
závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví.
Důvodně proto odvolací soud soustředil pozornost na zjištění nesoucích se k
posouzení námitky žalovaného, podle něhož Z. B. měla splňovat předpoklady
plynoucí ze shora uvedeného zákonného ustanovení.
Jak plyne vcelku přehledně a srozumitelně z velmi podrobného odůvodnění
odvolacího soudu, vycházel tento předně ze všech důkazů, které byly do doby
jeho rozhodnutí v řízení před soudy obou stupňů provedeny. Výsledky dokazování
přesvědčivým způsobem shrnul ve výše uvedené závěry, které dílem nejsou ani v
dovolání zpochybňovány, dílem obstojí i ve světle argumentace dovolatelů. To
platí ohledně všech zjištění plynoucích z listinných důkazů o okolnosti nabytí
nemovitostí původním vlastníkem, způsobu a době jeho odnětí v rozhodném období,
doby úmrtí původního před nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., jakož i ve
vztahu k existenci a obsahu závěti pořízené původním vlastníkem, jejího
předložení v řízení o projednání dědictví po jmenovaném, otázce státního
občanství Z. B., úkonů, které tato ve vztahu k uplatnění nároku na vydání věci
učinila i postavení žalovaného jako osoby povinné z hlediska požadavků zákona.
Důkazy hodnocené odvolacím soudem, včetně důkazů, jimiž dokazování doplnil,
byly shromážděny za náležitého šetření požadavků vyplývajících z ustanovení §
122 a násl. o.s.ř, jejich hodnocení odpovídá požadavkům srozumitelnosti a
přesvědčivosti. Závěry odvolacího soudu byly pak v odůvodnění rozsudku vyloženy
v souladu s ustanovením § 1157 odst. 2 o.s.ř. Pro stručnost možno v tomto
směru odkázat na samotné odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího
soudu. Ohledně žádného z těchto zjištění odvolacího soudu nelze proto
spolehlivě dospět k závěru, že by odvolací soud vzal za prokázáno něco, co
nebylo ve spisech, nebo co by bylo se shromážděnými zjištěními v rozporu.
Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. tak není dán.
Než odvolacímu soudu nelze ani vytknout nesprávnost použití v úvahu
přicházejících právních předpisů nebo jejich vadnou (mylnou) aplikaci v této
věci. Odvolací soud vyvodil správné závěry ze skutkových zjištění,
nabízejících se již zčásti z výsledků dokazování učiněných soudem prvního
stupně v tom, že vzhledem ke způsobu odnětí věci (předmětných nemovitostí)
původnímu vlastníkovi a marnému uplynutí lhůty k schválení privatizačního
projektu do data 31. 12. 1994, bylo namístě použití příslušných ustanovení
zákona č. 92/1991 Sb. ve vztahu k ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Správně tak
soustředil pozornost na splnění výše uvedených podmínek vztahujících se k
postavení oprávněných osob podle § 3 odst. 4 písm. a) posledně uvedeného
zákona. Stejně tak právu odpovídajícím způsobem vyložil poměr ustanovení
týkajících se vymezení a pořadí oprávněných osob uvedených v § 3 odst. 4 zákona
jako ustanovení speciálního ve vztahu k ustanovením občanského zákoníku, jako
předpisu obecné povahy. Důvodně proto použil ustanovení vztahující se k výkladu
projevu vůle zůstavitele z hlediska jazykové a z použití všech těchto
ustanovení vyvodil správné právní závěry. Rovněž v uvedeném rozsahu lze odkázat
na přesvědčivé odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Těmto závěrům lze
přisvědčit zejména v tom, že ze smyslu zákona č. 87/1991 Sb. a gramatického
výkladu jeho ustanovení § 3 odst. 4 vyplývá bez dalšího závěr, podle něhož
pořadí oprávněných osob zde uvedených není totožné s pořadím dědiců ze zákona
podle ustanovení občanského zákoníku. Pokud zákonodárce zvýhodnil v rámci
klasifikace oprávněných osob v ustanovení § 3 odst. 4 písm. a) zákona dědice ze
závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví,
nelze závěr z tohoto ustanovení zpochybňovat odkazem na obecná pravidla platná
pro oblast dědického práva, jak to činí dovolatelé v této věci. Rozhodujícím
je posouzení, zda pořízená závěť odpovídá obecným požadavkům platnosti právního
úkonu, nikoliv zda a nakolik se odchyluje od ustanovení zákona vylučujících
opomenutí jinak neopomenutelných dědiců. Posouzení věci odvolacím soudem
opírající se o jazykový výklad pořízené závěti tak nadevší pochybnost dovoluje
závěr, že vůle pořizovatele skutečně směřovala k tomu, aby závětní dědičkou
veškerého svého majetku ustanovil jinou osobu (v této věci Z. B.). Z hlediska
formálních náležitostí pořízené závěti lze pak přisvědčit odvolacímu soudu i v
tom, že tato závěť netrpí neplatnosti, jak to ostatně bylo konstatováno v jiném
souvisejícím řízení, jehož výsledek odvolací soud respektoval.
Stejně tak nelze přisvědčit názoru dovolatelů nesoucímu se k výkladu pojmu
použitého v závěti ohledně majetku zůstavitele hodnoceného jako "nepatrný".
Kvantitativní hledisko rozsahu ze závěti nabytého majetku zůstavitele je totiž
ve sledovaných souvislostech právně bezvýznamné, nastupuje do úvahy pouze v
případech, kdy do obsahu dědictví nelze zařadit žádnou z věcí (ať movitých či
nemovitých), takže by pak scházel vůbec pojmový znak dědictví ve smyslu
obecných ustanovení dědického práva. O takový případ v posuzované věci však
nešlo, když existence určitého majetku, byť i nepatrné hodnoty, ve vlastnictví
zůstavitele, vyplynula už z výsledků předběžného šetření prováděného tehdy
příslušným státním notářstvím.
Ve vztahu k splnění požadavku zákona vyjádřeného povinností, aby předmětná
závěť byla ve smyslu § 3 odst. 4 zákona předložena v řízení o dědictví,
poukazuje dovolací soud na závěry dnes už konstatní soudní výkladové praxe,
podle níž jde-li o dědice ze závěti (§ 3 odst. 4 písm. a) zákona č. 87/1991
Sb.), který závěť předložil v řízení o dědictví, postačí, že tehdy řízení
skončilo vydáním nepatrného majetku tomuto dědici jako vypraviteli pohřbu.
Uvedený závěr tak respektuje důsledky z dřívější právní úpravy (zákon č.
95/1963 Sb., notářský řád), podle níž řízení o projednání dědictví tvoří jediný
celek, bez ohledu na fázi zahrnující předběžné šetření, případně samotné
projednání dědictví, respektive zastavení takového řízení pro nepatrný majetek
zůstavitele. Z hlediska požadavku vyplývajícího z ustanovení § 3 odst. 4 písm.
a) zákona č. 87/1991 Sb. kladoucího důraz na předložení závěti v dědickém
řízení proto lze dospět k závěru, že rozhodující byla skutečnost, že závěť
zůstavitele byla vůbec v průběhu takového dědického řízení předložena, jako je
tomu v projednávané věci. Nejde zde proto o případ posuzovaný v rozhodnutí č. R
23/1995, na které dovolatelé poukazují. Závěry v tomto rozhodnutí vyslovené
proto nemají v této věci místa.
Konečně nelze přihlédnout k dovolacím námitkám spočívajícím v úvaze, podle níž,
pokud by došlo k řádnému meritornímu projednání dědického řízení po Z. P., byl
by rozsah nároků Z. B. jako závětní dědičky modifikován částečně zákonnými
nároky neopomenutelných dědiců, jejichž vydědění podle práva platného v době
pořízení závěti nepřicházelo do úvahy. Nehledě k tomu, že uvedená argumentace
představuje obsahově tvrzení o hypotetickém důkazu, který je právně
nepřípustný, je z hlediska posuzování postavení žalobců jako oprávněných osob
nepřípadná. V době pořízení závěti zůstavitelem nebyl tento vlastníkem věcí,
jež mu byly výše uvedeným způsobem odňaty. Důvod k meritornímu projednání
dědictví tak v té době nepozůstával. Účinky závěti Z. P., jimiž ustanovil
závětní dědičkou Z. B. k veškerému majetku, jsou právně významné teprve v
souvislosti s novou zákonnou úpravou, která této obmyšlené osobě zakládala
práva oprávněné osoby podle § 3 odst. 4 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb. Závěr o
jejím státu oprávněné osoby tak vylučuje možnost, aby namísto ní nebo vedle ní
vystupovaly jako oprávněné osoby žalobci coby osoby uvedené v § 3 odst. 4 písm.
c) tohoto zákona.
Schází-li tato základní podmínka pro vyhovění žaloby podané žalobci v této
věci, nelze dospět k závěru o důvodnosti jejich nároků s odkazem na jejich
další tvrzení nesoucích se k okolnostem skutečného vydání věci povinnou osobou
dalšímu subjektu. Řízení v této věci bylo totiž z hlediska předmětu řízení a
okruhu účastníků řízením o vydání věci zahájeným osobami, které tvrdily své
postavení oprávněných osob, proti osobě povinné. Nešlo o spor mezi oprávněnými
opomenutými osobami a osobou, jíž byla věc zcela nebo zčásti vydána
neoprávněna. Od toho se odvíjel rozsah dokazování i právního posouzení, do
jehož rámce další námitky žalobců opakované v dovolání, již nespadají.
Posouzení správnosti rozhodnutí odvolacího soudu v této věci tak nezahrnuje
okolnosti, které ze shora vymezeného předmětu vybočují, zejména tedy nikoliv
posouzením toho, zda a nakolik způsob vydání věci povinnou osobou jinému byl v
souladu se zákonem či nikoliv, nýbrž posouzením základní shora uvedené otázky
aktivní legitimace žalobců jako osob oprávněných podle zákona č. 87/1991 Sb.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobci neprokázali své tvrzení, že jsou
oprávněnými osobami podle § 3 odst. 4 písm. c) o.s.ř. zmíněného zákona, je tak
vzhledem k shora uvedenému třeba považovat za správný. Dovolací soud proto
dovolání žalobců zamítl podle ustanovení § 243b odst. 1 o.s.ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4
o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 150 odst. 1
o.s.ř. Žalobci v dovolacím řízení neměli úspěch, žalovaný sice podal k dovolání
své vyjádření, dovolací soud však bral do úvahy obsah a rozsah tohoto vyjádření
i okolnost, že v souvislosti s tímto úkonem právního zástupce zastupujícího
žalovaného nevznikla nutnost nového převzetí zastupování v této věci, takže
dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro přiznání nákladů dovolacího řízení
takto žalovanému vzniklých.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2000
JUDr. Josef
R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová