28 Cdo 2767/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) Ing. O. M., a b) Ing. O. M., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Pozemkového fondu České republiky, o vydání náhradních pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 107/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2007, č. j. 69 Co 453/2007-98, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit žalobci b) k rukám jeho zástupkyně, advokátky na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.300,- Kč.
Ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 10.4.2007, č.j. 22 C 107/2005-74, uložil Obvodní soud pro Prahu 1 žalovanému povinnost vydat žalobcům do jejich podílového spoluvlastnictví pozemky parc. č. 1013/1, 922/3, 1042/1 a 238/1 v katastrálním území D. nad B., a to žalobci a) podíl o velikosti 85/100 a žalobci b) o velikosti 15/100 nemovitostí; žalovanému uložil zaplatit žalobcům peněžní náhradu „na dorovnání restitučního nároku“, žalobci a) částku 44.432,30 Kč a žalobci b) 8.741,07 Kč, vše do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně rozhodoval o nároku žalobců na vydání náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zák. o půdě“). Vycházel ze zjištění, že žalobci jsou oprávněnými osobami (§ 4 zák. o půdě), jejichž nemovitosti (v kat. územích H., K. P. a Ž.) přešly na stát v rozhodné době darováním v tísni (§ 6 písm. h) zák. o půdě). Vydání původních pozemků zde není možné z důvodu jejich zastavění (§ 11 písm. c) zák. o půdě), jak bylo konstatováno i rozhodnutím Magistrátu města B., Pozemkového úřadu B. ze dne 2.2.1994, č.j. 2595/92-RNP. Podle ocenění pozemků, jak je provedl soudem ustanovený znalec, činí hodnota restitučního nároku žalobců 2,695.391 Kč. Žalovaný, vycházeje z nesprávné výše nároku, uspokojil nárok žalobců na vydání náhradních pozemků toliko částečně, převodem náhradních pozemků v hodnotě 1,095.398,63 Kč; ve zbývajícím rozsahu (1,599.992,40 Kč) jej uspokojit odmítal a žalobcům nečinil žádné nabídky náhradních pozemků. Žalobci jako oprávněné osoby uplatnili nárok na vydání shora označených náhradních pozemků v kat. území D. nad B., které žalovaný nabídl k převodu veřejnou nabídkou podle zák. č. 95/1999 Sb. a jejichž hodnota činí celkem 1,524.570 Kč. S odkazem na znění ust. § 11 odst. 2 zák. o půdě okresní soud žalobě na vydání náhradních pozemků vyhověl, i se zřetelem k dlouhodobé nečinnosti žalovaného při zmírňování žalobcům způsobené majetkové křivdy. V rozsahu zbývajících 53.173,40 Kč (o které převyšuje hodnota restitučního nároku žalobců hodnotu vydávaných pozemků) přiznal žalobcům právo na náhradu finanční (§ 16 zák. o půdě).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé v části o povinnosti žalovaného vydat žalobcům označené pozemky. V části o zaplacení finanční náhrady rozsudek změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu „pro tentokrát“ zamítl. Se skutkovými závěry soudu prvního stupně se zcela ztotožnil a za správné
označil i právní posouzení věci, jde-li o nárok žalobců jako oprávněných osob k poskytnutí náhradních pozemků (§ 11 odst. 2 zák. o půdě). Odkázal i na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02 a se zřetelem k závěrům v něm uvedeným dodal, že právu žalobců koresponduje povinnost státu splnit v přiměřené době závazek vydat žalobcům pozemky náhradní. Ač jde o právo přednostní povahy, žalovaný si při plnění svých povinností počínal svévolně a liknavě a při převodu pozemků upřednostňoval jiné než oprávněné osoby.
Uspokojení nároku žalobců dlouhodobě odmítal, s odkazem na výši restitučního nároku, kterou však určil nesprávně. Žalobci požádali o vydání vhodných pozemků na základě veřejné nabídky dle zák. č. 95/1999 Sb. a z přihlášených zájemců pouze oni byli oprávněnými osobami podle zák. o půdě. Za nesprávné označil odvolací soud pouze závěry soudu prvního stupně upínající se k rozhodnutí o poskytnutí peněžité náhrady, jejíž splatnost nastává nejdříve uplynutím tří let od převzetí výzvy (§ 16 odst. 1 zák. o půdě).
Z tohoto důvodu žalobu jako předčasnou v části o poskytnutí peněžité náhrady změnou napadeného rozsudku zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Rozsudek jím napadl ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného k vydání náhradních pozemků. Přípustnost dovolání opíral o ust. § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a vytýkal odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Z hmotného práva podle žalovaného nelze dovodit, že oprávněná osoba má právo na vydání konkrétního náhradního pozemku a že se jeho vydání může domáhat žalobou v občanském soudním řízení. Při vydávání náhradních pozemků oprávněným osobám musí i žalovaný respektovat postup nyní upravený v ust. § 11a zák. o půdě, jež bylo do zákona s účinností od 14.4.2006 včleněno novelou provedenou zákonem č. 131/2006 Sb. Oprávněná osoba bezpochyby nemá právo na náhradní pozemek v téže obci a může se ucházet o převod pozemků v kterémkoliv jiném katastrálním území, podle veřejných nabídek územních pracovišť Pozemkového fondu ČR. V řízení nebylo prokázáno, že žalovaný byl při uspokojování nároku žalobců nečinný a že postupoval liknavě či svévolně. Jednal v souladu s právními předpisy, tak, aby zaručil všem oprávněným osobám stejné možnosti k uspokojení jejich práv. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci označili rozsudek za věcně správný. S právním posouzení věci odvolacím soudem se ztotožnili a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 a oprávněnou osobou, za kterou jedná osoba s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř.), zabýval se tím, zda jde o dovolání přípustné. Věc přitom posuzoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II, bod 12 přechodných ustanovení zák. č. 7/2009 Sb.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu (v dovoláním napadeném rozsahu) byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a jedná se o prvé rozhodnutí tohoto soudu o věci samé (nejde zde o případ potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v rozhodnutí dřívějším z důvodu vázanosti právním názorem odvolacího soudu), může být přípustnost dovolání založena pouze ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy při splnění podmínky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, tj. má- li jím řešená otázka judikatorní přesah (tj. jde-li o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou nebo rozhodovanou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozdílně, nebo řešenou v rozporu s hmotným právem; § 237 odst. 3 o.s.ř.).
Odvolacím soudem řešenou otázkou, tj. problematikou převodů náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zák. o půdě se dovolací soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. zejména rozsudek ze dne 13.12.2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72, ročník 2008, případně rozsudky sp. zn. 28 Cdo 1197/2008, 28 Cdo 1082/2008, 28 Cdo 3250/2008, 28 Cdo 808/2008 a další). Neopomněl vždy připomenout, že jedná se o problematiku komplikovanou a zákonodárcem nepřehledně upravenou, což bezpochyby přispělo k tomu, že žalovaný svou povinnost převádět náhradní pozemky oprávněným osobám plnil v míře nedostatečné a nápravě majetkových křivd podle restitučních zákonů (zde podle zákona č. 229/1991 Sb.) tak nebyla v tomto směru věnována patřičná pozornost. Již v rozsudku ze dne 22.8.2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001, vyslovil přitom Nejvyšší soud názor, že nárok oprávněné osoby na náhradní pozemek je právem, jehož splnění je vynutitelné, jde o právo soudem chráněné a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu. Na tomto názoru dovolací soud konstantně setrvává i po účinnosti zák. č. 131/2006 Sb., jímž bylo do zákona o půdě (s účinností od 14.4.2006) nově včleněno ust. § 11a upravující podrobněji postup při převodu náhradních pozemků oprávněným osobám. Z hlediska řešeného právního vztahu dovolací soud neshledává podstatný rozdíl mezi postavení oprávněné soby podle současné úpravy s úpravou převodu náhradních pozemků podle zák. č. 95/1999 Sb.
Ačkoli zásadně platí, že oprávněné osoby nemají ani podle zák. č. 95/1999 Sb. právo výběru konkrétních pozemků, jež jim mají být jako pozemky náhradní převedeny do vlastnictví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.6.2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006), s ohledem na konkrétní okolnosti případu takový postup vyloučit nelze, jde-li o pozemek vhodný, který již byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce (znovu výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72, ročník 2008). Stejný právní názor zastává i Ústavní soud a vyjádřil jej kupř. i ve zmíněném nálezu ze dne 4.3.2004, sp. zn. III. ÚS 495/02 (uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 33, svazek 32), v němž opětovně vyslovil, že nároky podle § 11 odst. 2 zákona o půdě mají přednost před postupem prodeje pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb. Pokud nárok podle zákona o půdě není dlouhodobě uspokojován, je úkolem obecných soudů zkoumat, zda ze strany Pozemkového fondu nejedná se o libovůli či dokonce svévoli při plnění jeho závazku; prostředkem ochrany práva oprávněné osoby může být v takovém případě i žaloba na vydání konkrétního pozemku. Citovaný názor Ústavního soudu nelze pokládat za překonaný jenom tím, že postup Pozemkového fondu je nyní upraven zákonem o půdě podrobněji, než tomu bylo dříve (před účinností zák. č. 131/2006 Sb.).
Ze skutkových zjištění, která byla podkladem pro rozhodnutí soudů obou stupňů, se podává, že o uspokojení nároku na vydání náhradních pozemků usilují žalobci již od roku 1994, kdy bylo pozemkovým úřadem rozhodnuto o nemožnosti restituce vydáním žalobci dříve vlastněných pozemků, z důvodu překážky uvedené v § 11 odst. 1 písm. c) zák. o půdě. Uspokojení nároku žalovaný v minulosti opakovaně odmítal (vyjma uspokojení částečného), vycházeje z nesprávného určení hodnoty restitučního nároku žalobců jako oprávněných osob. Žalobcům tudíž nezbylo, než nárok na vydání náhradních pozemků uplatnit v soudním řízení a učinit tak žalobou na vydání konkrétních vhodných pozemků; žalobu u soudu podali již v květnu r. 2003. Právo na vydání předmětných pozemků uplatnili také včas u žalovaného postupem podle zák. č. 95/1999 Sb. a zažádali o převod pozemků z veřejné nabídky žalovaného, jako jediní z kategorie oprávněných osob. Ani poté však k uspokojení jejich nárok nedošlo, ač jde o nárok svou povahou přednostní. Za tohoto stavu i dovolací soud shledává postup žalovaného při plnění jeho závazku liknavým a nárok žalobců na převod konkrétních pozemků do jejich vlastnictví za opodstatněný. K poslední z námitek žalovaného sluší se uvést, že žalobcům se dostává pozemků v jiné obci, než ležely pozemky jimi dříve vlastněné (ty nacházely se v lukrativních kat. územích H., K. a Ž.) a i s ohledem na dobu prodlení při uspokojování svých nároků a omezenou nabídku žalovaného žalobcům nezbylo, než žádat o náhradní pozemky (na podkladě veřejné nabídky žalovaného) v jiném katastrálním území. Ani tato námitka žalovaného tedy důvodná není.
Z výše uvedeného je zřejmé, že právní názor, na němž odvolací soud své rozhodnutí založil, je v souladu s hmotných právem i ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejde tedy o rozhodnutí dovolacího soudu po právní stránce zásadně významné (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) a dovolání proti němu není přípustné (§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.). Dovolací soud je proto odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c) o.s.ř.).
Ve věci plně úspěšní žalobci mají vůči žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5, věta první, § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř.). K těmto nákladům na straně žalovaného b) patří odměna advokátky 8.000,- Kč (§ 7 písm. e) vyhl. č. 484/2000 Sb., v platném znění), snížená o 50% na 4.000,- Kč (§ 14 odst. 1 a § 15 téže vyhl.), krácená o dalších 50% na částku 2.000,- Kč, neboť v dovolacím řízení zástupkyně žalobce b) učinila pouze jeden úkon právní služby (§ 18 odst. 1 též vyhl.). Spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokátky 300, Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění) činí náklady žalobce b) v dovolacím řízení celkem 2.300 Kč. Žalobci a), který nebyl zastoupen, podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. srpna 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu