28 Cdo 2771/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v
právní věci žalobkyně Č. p., s. p., zastoupené advokátem, proti žalované G. G.,
zastoupené advokátkou, o zaplacení částky ve výši 114.921,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 134/2005,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna
2009, č. j. 15 Co 491/2008-145, takto:
I. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 3. 2008, č. j. 17 C
134/2005-121, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2009, č. j.
15 Co 491/2008-145, se zrušují.
II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou ze dne 11. 12. 2003 domáhala na žalované zaplacení částky
114.921,- Kč s příslušenstvím (dále „předmětná částka“) z titulu bezdůvodného
obohacení, v odůvodnění uvedla, že na účet žalované vedený u eBanky (dále
„banka“) byly omylem připsány částky ve výši 460.000,- Kč a 350.000,- Kč (dále
„omylem připsané částky“) a že žalovaná se bezdůvodně obohatila, neboť je
nevrátila v plné výši.
V průběhu řízení došlo k částečnému zpětvzetí žaloby a řízení ohledně částky
695 079,- Kč bylo proto zastaveno. Obvodní soud pro Prahu 2 následně rozsudkem
ze dne 31. 3. 2008, č. j. 17 C 134/2005 – 121, žalobu na zaplacení částky 114
921,- Kč s příslušenstvím zamítl. Dle zjištění soudu prvního stupně žalovaná
dne 4. 3. 2003 vypověděla svůj účet vedený u banky, na který jí dne 27. 3. 2003
byla připsána částka 460 000,- Kč a dne 3. 4. 2003 částka 350 000,-Kč. Protože
dne 4. 4. 2003 byl účet žalované uzavřen, byly došlé platby uloženy na vnitřním
účtu banky, s nímž žalovaná dle vyjádření banky nemohla disponovat. Soud
prvního stupně dále zjistil, že žalobkyně opakovaně vyzývala jak banku, tak i
žalovanou k vrácení omylem připsaných částek. Žalovaná následně převedla omylem
připsané částky na účty svých právních zástupců, kteří vrátili omylem připsané
částky zmenšené o jednostranně započtené náklady zastoupení žalobkyni. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná není věcně pasivně legitimována a
že žalobkyně měla uplatnit svůj nárok proti bance u níž měla žalovaná vedený
účet. Dle názoru soudu postup, kdy banka na základě pokynu žalované převedla
omylem připsané částky na účty advokátů žalované, nemá pro posouzení otázky
věcné pasivní legitimace význam.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 1. 2009, č. j.
15 Co 491/2008 – 145 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Dle odvolacího
soudu, který se ztotožnil se skutkovým zjištěními i právním názorem soudu
prvního stupně, žalovaná není ve věci pasivně věcně legitimována, neboť peněžní
prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem jsou na základě smlouvy o vkladovém
účtu v majetku peněžního ústavu, a nikoliv v majetku majitele účtu, v jehož
prospěch byl tento účet zřízen.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřovala v ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Jako dovolací důvod žalobkyně
uvedla nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Žalobkyně konkrétně namítala nesprávnost právního názorů soudů, pokud dovodily,
že žalovaná není pasivně legitimována, jelikož nebyla vlastnicí finančních
prostředků na svém bankovním účtu a následně na vnitřním účtu banky.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou,
zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst.
1 o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože dovolání žalobce směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud
potvrdil ve věci samé první rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustnost
dovolání založena jen za podmínky upravené v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj.
pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237
odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Ten je podle § 237 odst. 3 o.s.ř. ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (srov. přechodná ustanovení k zákonu
č. 7/2009 Sb.) dán zejména tehdy, řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem. V projednávané věci dospěl dovolací
soud k závěru, že otázka, kdo je pasivně legitimován za situace, kdy byly na
následně uzavřený bankovní účet omylem připsány finanční prostředky, nebyla
dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a dovolání je proto
přípustné podle § 237 o.s.ř.
D. Důvodnost
Podle ustanovení § 451 obč. zák. každý, kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, je povinen obohacení vydat. Podle § 451 odst. 2 obč. zák. je
bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu,
plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který
odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Předmět
bezdůvodného obohacení se musí podle § 456 obč. zák. vydat tomu, na jehož úkor
byl získán. Bezdůvodně se v souladu s § 454 obč. zák. obohatí i ten, za nějž
bylo plněno, co po právu měl plnit sám. Z uvedených ustanovení plyne, že
předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení je neoprávněné získání majetkových
hodnot povinným na úkor oprávněného, v jehož majetkových poměrech se bezdůvodné
obohacení negativně projeví.
Postavení majitele účtu bylo již v judikatuře Nejvyššího soudu podrobně
rozebráno. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo
1774/99, účet zřizuje peněžní ústav pro jeho majitele zpravidla na základě
smlouvy o běžném účtu (srov. § 708 až 715 obch. zák.). Obchodní zákoník používá
v ustanoveních § 708 a násl. termín „majitel účtu“ i když účet sám o sobě nemá
majetkovou hodnotu a peněžní prostředky na něm uložené jsou v majetku peněžního
ústavu. Za majitele účtu je třeba z pohledu ustanovení obchodního zákoníku o
běžném a vkladovém účtu považovat osobu, pro kterou peněžní ústav zřídil na
základě smlouvy účet. V rozsudku ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 681/2001
pak Nejvyšší soud doplnil, že peněžní ústav je povinen přijmout na účet
peněžité vklady učiněné majitelem účtu nebo platby uskutečněné v jeho prospěch
bez zřetele k tomu, kdo je majitelem peněžních prostředků, které se tímto
způsobem na účet ukládají; skutečnost, kdo byl majitelem peněžních prostředků
uložených na účtu, tu opět není významná. Nařízením výkonu rozhodnutí soud
vstupuje do závazkového vztahu mezi majitelem účtu a peněžním ústavem,
přikázáním pohledávky z účtu majitel účtu pozbývá svoji pohledávku z účtu až do
výše vymáhané pohledávky s příslušenstvím a peněžní ústav ji vyplatí
oprávněnému jako osobě, která přikázáním pohledávky majitele účtu získala právo
uspokojit se z peněžních prostředků uložených na jeho účtu. Z výše uvedeného
vyplývá mimo jiné to, že je nerozhodné, komu náležely peněžní prostředky
uložené na účet (vyjma účelově určených prostředků podle § 310 o. s. ř.),
podstatná z tohoto hlediska je jedině skutečnost, kdo je majitelem účtu, neboť
jedině on má pohledávku z účtu u peněžního ústavu, kterou lze postihnout
výkonem rozhodnutí podle ustanovení § 303 až 311 o. s. ř. Velký senát
obchodního kolegia Nejvyššího soudu v souladu s uvedenými rozhodnutími
Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002
konstatoval, že peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě
smlouvy o běžném účtu nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu z tohoto pohledu
nejsou v majetku majitele účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen, nýbrž v
majetku peněžního ústavu.(…) Oprávnění majitele účtu, spočívající v tom, aby na
základě jeho příkazu byly vyplaceny peněžní prostředky z účtu u peněžního
ústavu, totiž představuje (…) pouze pohledávku z účtu u peněžního ústavu.
Jinak řečeno, nejde o „věc“, nýbrž o „nárok majitele účtu na výplatu peněžních
prostředků z tohoto účtu“ (pohledávku z účtu) při splnění sjednaných podmínek.
Zjednodušeně řečeno, peněžní prostředky uložené na účtu u peněžního ústavu jsou
majetkem peněžního ústavu, zatímco majitel účtu je nositelem pohledávky z účtu.
Převodem peněz se rozumí postoupení pohledávky, resp. převzetí dluhu, (nejedná-
li se o převod v rámci jednoho peněžního ústavu – banky). Převodem peněžních
prostředků z účtu žalobkyně tak došlo k převodu pohledávky a převzetí dluhu
žalovanou a to s tím důsledkem, že zanikla pohledávka z účtu žalobkyně vůči
jejímu peněžnímu ústavu – bance, a žalovaná získala pohledávku z účtu vůči
svému peněžnímu ústavu – bance. Je třeba připomenout, že podle § 118 odst. 1
obč. zák. mohou být předmětem občanskoprávních vztahů nejen věci, ale pokud to
jejich povaha připouští, i práva nebo jiné majetkové hodnoty. Mezi
nejobvyklejší případy, kdy je právo předmětem občanskoprávního vztahu, patří
právě postoupení pohledávky. Současně, jak již bylo předesláno, jedním z
předpokladů vzniku bezdůvodného obohacení je neoprávněné získání nejen „věci“,
ale i jiných majetkových hodnot. Převodem peněz tak na straně žalované došlo k
neoprávněnému získání majetkové hodnoty v podobě pohledávky žalované z účtu,
která se negativně projevila na majetkových poměrech žalobkyně. Jelikož k
převodu došlo bez právního důvodu, totiž omylem, vzniklo na straně žalované
bezdůvodné obohacení.
Podle skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně, která odvolací
soud převzal, byly peněžní prostředky po uzavření účtu žalované převedeny na
vnitřní účet peněžního ústavu - banky, se kterým žalovaná nemohla disponovat.
Tento skutkový závěr je v logickém rozporu s dalším skutkovým zjištěním, dle
kterého žalovaná dala následně peněžnímu ústavu - bance pokyn k převodu těchto
částek na účty advokátů. Jedná se zřejmě o nedůslednou formulaci, jestliže
„nemožností disponovat“ se rozumí buďto nemožnost dočasná nebo možnost ztížená.
Podstatné však zůstává, že ani po uzavření účtu pohledávka žalované nezanikla,
peníze „nepropadly“ peněžnímu ústavu - bance a bezdůvodné obohacení na straně
žalované vzniklo, jak bylo rozvedeno shora. Za této situace je také žalovaná
pasivně věcně legitimována a to s tím důsledkem, že soudy obou stupňů věc
nesprávně právně posoudily, když dospěly k opačnému závěru.
Rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu by vedly k zcela paradoxním
závěrům, neboť v případě návrhu na výkon rozhodnutí by musel být žalován
peněžní ústav - banka a nikoliv dlužník jenom proto, že peníze jsou v majetku
peněžního ústavu - banky. Ve skutečnosti se však výkon rozhodnutí provádí
přikázáním pohledávky z účtu majitele (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 681/2001). Obdobně zákonodárce i
při formulaci ust. § 38 odst. 6 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách vycházel z
pasivní věcné legitimace majitele účtu. Dle citovaného ustanovení je banka
povinna i bez souhlasu klienta sdělit osobě oprávněné za účelem výkonu
rozhodnutí nebo daňové exekuce bankovní spojení svého klienta, tedy číslo účtu
a identifikační kód banky nebo pobočky zahraniční banky a identifikační údaje o
svém klientovi, který je majitelem účtu. Stejná povinnost banky platí i ve
vztahu k osobě, která prokáže, že v důsledku vlastní chybné dispozice bance
nebo pobočce zahraniční banky utrpěla škodu a že se bez tohoto údaje nemůže
domoci svého práva na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu občanského
zákoníku. Za podání informace náleží bance úhrada věcných nákladů.
Z uvedených důvodů nezbylo Nejvyššímu soudu než rozsudek odvolacího soudu bez
jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř.
zrušit. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i
pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek (§
243b odst. 3 o.s.ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právními názory soudu dovolacího
(§ 243d odst. 1 ve sp. s § 226 odst. 1 o.s.ř.) V jeho rámci bude při
rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§
243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 4. února 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu