28 Cdo 2777/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání
dovolatele H. m. P., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v
Praze z 11.2.2008, sp.zn. 24 Co 376/2007, vydanému v právní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 43 C 68/2003 /žalobce Ú. s. p. P. 4,
zastoupeného advokátem, za účasti dalších účastníků řízení: 1. T. W.,
zastoupeného Ing. R. V., 2. P. P., zastoupeného Ing. R. V., 3. PhDr. H. K.,
zastoupené Ing. R. V., 4. Ing. P. J., 5. Ing. R.V., 6. MUDr. J. V.,
zastoupeného Ing. R. V., 7.H. m. P., zastoupeného advokátkou, 8.Č.r. – Ú. pro
z. s. ve v. m., a P. f. ČR, o určení vlastnictví k nemovitostem/, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O žalobě žalujícího Ú. s. p. P. 4, podané u soudu 14.2. 2003, bylo rozhodnuto
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 27.2.2007, čj. 43 C 68/2003-115. Tímto
rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalujícího Ú. s. p. P. 4,
aby bylo soudem určeno, že účastníci řízení T. W., P. P., PhDr. H. K., Ing. P.
J., Ing. R. V. a MUDr. J. V. jsou spoluvlastníky (každý z 1/6 /pozemku parc. č.
2581/82/ o výměře 3409 m2/, zapsaného na listu vlastnictví č. 1757 pro
katastrální území K. (obec P.), a aby zároveň bylo určeno, že uvedení účastníci
řízení nejsou spoluvlastníky pozemků parc. č. 2581/25 (o výměře 438 m2) s
budovou bez čísla popisného, pozemků parc.č. 2581/11 (o výměře 14.602 m2) a
pozemku parc. č. 2581/24 (o výměře 1722 m2) s budovou čp. 1597, zapsaných na
listu vlastnictví č. 1405 pro katastrální území K. (obec P.). Bylo také
rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalujícího Ú. s. p. P. 4 a účastníka řízení H. m. P. bylo rozhodnuto
rozsudkem Městského soudu v Praze z 11. 2. 2008, sp. zn. 24 Co 376/2007. Tímto
rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 z 27. 2.
2007, č. j. 43 C 68/2008-115, potvrzen. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z
účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně (ve smyslu
ustanovení § 212 a § 214 odst. 1 občanského soudního řádu) a dospěl k závěru,
že odvolání odvolatelů není důvodné.
Odvolací soud byl shodně se soudem prvního stupně toho názoru, že fyzické
osoby, jež jsou účastníky tohoto řízení, mají postavení oprávněných osob podle
zákona č. 229/1991 Sb., které také včas uplatnily svůj nárok podle ustanovení §
6 odst. 1 písm. n) uvedeného zákona. Předmětem sporu mezi účastníky tohoto
řízení zůstalo posouzení toho, zda ohledně pozemku parc. č. 2581/25 v
katastrálním území K. jde o pozemek zastavěný, u něhož by nepřicházela v úvahu
naturální restituce a oprávněným osobám by příslušela náhrada za tento pozemek.
Odvolací soud poukazoval na to, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení, v
němž rozhodoval M. hl. m. P. – P. ú.rozhodnutím z 28. 11. 2002, PÚ 2817/02, o
nároku uplatněném podle zákona č. 229/1991 Sb. V tomto rozhodnutí dospěl
správní orgán k závěru, že v tomto případě byl naplněn restituční titul podle §
6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb., neboť část pozemku parc. č. 2581/1
podle pozemkové knihy (v katastrálním území K. přešla na stát, a to z V. W. /z
1/4/, M. W. /z 1/4/, A. J. /z 1/4/ a M. V. /z 1/4/ podle zákona č. 142/1947
Sb. Po zabrání uvedeného pozemku (respektive jeho části) byla část pozemku
použita pro výstavbu Ústavu pro oligofrenní mládež. Zařízení staveniště, které
bylo potřebné pro vybudování ústavu likusové stavby U 42 nebylo odstraněno. Byl
vypracován geometrický plán na oddělení části pozemku parc. č. 2581/11 v
katastrálním území K . Správní orgán byl toho názoru, že tento pozemek a další
pozemek parc. č. 2581/25 lze oprávněným osobám vydat, neboť zde není zákonná
překážka, která by ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č.
229/1991 Sb. bránila vydání pozemku. Správní orgán proto rozhodl, že oprávněné
osoby /právní nástupci původních vlastníků/ jsou vlastníky uvedených dvou
pozemků (nikoli však pozemků dalších).
Žalující ú. s. p. v P. 4 poukazoval v soudním řízení na to, že na pozemku
zůstala po kolaudaci budovy/ Ú. pro m. p. (k níž došlo 1. 11. 1978) ještě i
stavba, která byla dříve provizorní ubytovnou /tedy stavbou dočasnou/, ale tato
stavba ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. (tj. k 24. 6. 1991) již doznala
stavebních změn, které z ní učinily stavbu trvalého charakteru, avšak tyto
změny na stavbě byly provedeny bez stavebního povolení. Z těchto údajů a z
jejich doložení odvolací soud dovozoval, že pozemek, na němž změněná stavba
stojí, nelze považovat za zastavěný, takže ke dni účinnosti zákona č. 229/1991
Sb. se na pozemku nenacházela povolená stavba trvalého charakteru, nýbrž jen
stavba, kterou bylo třeba považovat za dočasnou, jež nebrání vydání pozemku ve
smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil jako věcně správný (ve smyslu
ustanovení § 219 občanského soudního řádu) rozsudek soudu prvního stupně, jímž
byla zamítnuta žaloba žalobce o určení vlastnictví k nemovitosti uvedené v
žalobě.
O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224
odst. 1 občanského soudního řádu, ale s přihlížením k tomu, že účastníci řízení
(fyzické osoby), kteří měli v odvolacím řízení spěch, žádné náklady v tomto
řízení nevynaložili.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která v tomto řízení
zastupovala účastníka řízení – H. m. P., dne 11. 3. 2008 a dovolání ze strany
tohoto účastníka řízení bylo v pondělí dne 12. 5. 2008 předáno na poště k
doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 4, tedy ve lhůtě podle ustanovení § 240
odst. 1 občanského soudního řádu (s přihlížením i k ustanovení § 57 odst. 2
občanského soudního řádu).
Dovolávající se H. m. P. ve svém dovolání navrhovalo, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla
vrácena k dalšímu řízení. Uvedený dovolatel měl za to, že je jeho dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a
jako dovolací důvod uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci /§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního
řádu/.
V dovolání bylo především uplatněno, že odvolací soud řešil v rozporu s hmotným
právem svým rozsudkem z 11. 2. 2008 otázku zastavěnosti pozemku /srov. § 11
zákona č. 229/1991 Sb./, o nějž jde v tomto řízení. Odvolací soud dospěl, podle
názoru dovolatele, nesprávně k právnímu závěru, že faktický charakter stavby ke
dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. není pro posouzení věci rozhodný a kladl
důraz na to, že stavba postavená původně na pozemku parc. č. 2581/25 v
katastrálním území Krč jako stavba dočasná a nedošlo ohledně ní k vydání
stavebního povolení o její změně, ani k zahájení stavby do dvou let po vydání
stavebního povolení a nedošlo také k zaslání oznámení o zahájení stavby
stavebnímu úřadu. Naproti tomu dovolatel je toho názoru, že u stavby bylo třeba
vycházet z jejího faktického stavu, tj. ze stavu, že pozemek je zastavěn
trvalou stavbou přestože v době nabytí účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. tato
stavba byla evidována jako stavba dočasná.
Dovolatel poukazoval na to, že v tomto soudním řízení bylo soudu předloženo
pravomocné rozhodnutí Ú. m. č.P. 4 ze 4. 4. 2002 (čj. ÚMČ P 4–
107721/01/OSD/RAZ-1011/, kterým byla dodatečně povolena změna stavby – ubytovny
na pozemku parc. č. 2581/25 v katastrálním území K., a to na ergoterapeutický
pavilon. Tímto rozhodnutím došlo k tomu, že faktický stav stavby se dostal do
souladu se stavem právním. Stavební úřad tedy nenařídil odstranění uvedené
stavby, neboť dospěl k závěru, že stavba má všechny parametry stavby trvalé a
je v souladu i s veřejným zájmem.
Dovolatel vytýkal, že odvolací soud nezkoumal u uvedené stavby ani budoucí
využití pozemku, na němž stavba stojí, když je tu zřejmé, že tato stavba brání
zemědělskému či lesnímu využití pozemku.
Dovolatel ještě poukazoval ve svém dovolání na to, že uvedené stavba není
využívána pro komerční účely, nýbrž je využívaná pro sociální potřeby občanů
Hlavního města Prahy.
Ve vyjádření účastníků řízení T. W., P. P., PhDr. H. K., Ing. R. V. a MUDr. J.
V. k dovolání dovolávajícího se H. m. P. bylo uvedeno, že by tomuto dovolání
nemělo být vyhověno. Ve vyjádření bylo poukázáno na to, že v zákoně č. 229/1991
Sb. (ve znění pozdějších předpisů) byla jasně stanovena nevyvratitelná domněnka
o tom, kdy je pro účely zákona č. 229/1991 Sb. možno považovat pozemek za
zastavěný; jinak je nutno, bez ohledu na faktický stav, pozemek oprávněné osobě
vydat. Úvaha o možném budoucím zemědělském či lesním využití pozemku podle
ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. je na místě jen pokud by se
jednalo o stavbu movitou nebo dočasnou anebo jednoduchou nebo drobnou či
umístěnou pod povrchem země.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní
význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní
otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem,
anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu spisu (sp. zn. 43 C 68/2003 Obvodního
soudu pro Prahu 4/, ani z dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků
dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 11. 2. 2008 (sp. zn. 24
Co 376/2007 Městského soudu v Praze) řešil některou konkrétní právní otázku
stejného druhu, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací
soud svým rozsudkem z 11. 2. 2008 řešil některou právní otázku, která by dosud
nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo zda některou právní
otázku řešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem.
V tomto případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle
ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a také podle ustanovení § 80 písm.
c) občanského soudního řádu.
Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. nelze pozemky
(nebo jejich část) vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu
vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat,
nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o
stavbu movitou nebo dočasnou nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo o stavbu
umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na
níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. 6. 1991, a část pozemku s
takovou stavbou bezprostředně souvisí a je nezbytně nutná k provozu stavby.
Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do
stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do
dvou let od vydání stavebního povolení.
Zastavěním pozemku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č.
229/1991 Sb. je třeba rozumět zastavění pozemku trvalou stavbou (jež je stavbou
hlavní), která má povahu nemovitosti a která má za následek trvalou změnu
využití pozemku (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 78/1994 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Také o vydání pozemku se stavbou může rozhodovat pozemkový úřad v řízení podle
§ 9 zákona č. 229/1991 Sb. (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 25/1997 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Institut překážek ve vydání nemovitostí podle § 11 zákona č. 229/1991 Sb. je
institutem stanovujícím výjimku z účelu restituce. Pojmy a instituty obsažené
v restitučním předpise je třeba vykládat s ohledem na to, aby byl v maximální
míře dosažen jejich účel. Výklad u pojmů obsažených v jiných právních
předpisech či odvětvích veřejného práva nelze podřizovat výklad pojmů
obsažených v restitučních předpisech (viz nález Ústavního soudu ČR ze 14. 7.
2004, IV. ÚS 176/03, uveřejněný pod č. 96 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu ČR).
Zákon č. 229/1991 Sb. má především umožnit, aby byl pozemek restituentům vydán.
Pouze výjimečně, nastanou-li okolnosti předvídané tímto zákonem (v § 11),
pozemek vydán nebude. Oprávněné osobě lze vydat i pozemky, na nichž se
nacházejí stavby bránící zemědělskému či lesnímu využití pozemku (viz nález
Ústavního soudu ČR z 28. 5. 2002, II. ÚS 747/2000, uveřejněný pod č. 63 ve
svazku 26 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Restituční zákon č. 229/1991 Sb. sleduje v prvé řadě cíl, aby byl původní
majetek oprávněným osobám reálně vydán. Pouze výjimečně, jsou-li beze všech
pochybnost splněny předpoklady stanovené tímto zákonem v § 11, pozemky vydat
nelze. Oprávněné osobě lze vydat i pozemky, na nichž se nacházejí stavby
bránící zemědělskému či lesnímu využití takového pozemku, pokud se jedná z
hlediska stavebně technického o některou ze staveb uvedených v § 11 odst. 1
písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (nález Ústavního soudu ČR z 23. 10. 2003, I ÚS
754/01, uveřejněný pod č. 123 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu ČR).
Dodatečné povolení neoprávněné stavby by mohlo být chápáno jako precedens a být
návodem pro ostatní, jak obejít zákon (srov. usnesení Ústavního soudu ČR ze 4.
3. 1999, III. ÚS 403/98, uveřejněný pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 13 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Z uvedených ustanovení právních předpisů a z citovaných právních závěrů z
uveřejněné judikatury soudů /ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
vydávané Nejvyšším soudem/ a z nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR vycházel
dovolací soud i v daném případě. Zároveň však musel konstatovat, že tatáž
ustanovení právních předpisů a tytéž závěry z publikované judikatury soudů a z
nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR měl odvolací soud na zřeteli ve svém
rozsudku z 11. 2. 2008 (sp. zn. 24 Co 376/2007 Městského soudu v Praze), proti
němuž směřuje dovolání dovolatele. Vzhledem k těmto okolnostem nebylo možné
shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (tj.
zejména rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s hmotným právem, dále řešení
otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s
přihlížením i k závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány)
anebo řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy
nebo dovolacím soudem).
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 2 a § 218 písm. c)
občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání
nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ostatním účastníkům řízení v
dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně 4. ledna 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu