28 Cdo 2783/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha
Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně A. A.,
zastoupené advokátem, proti žalované V. G., zastoupené advokátkou, o
vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C
84/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
11.3.2005, č.j. 35 Co 408/2004-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou, podanou dne 29.1.2003 u Obvodního soudu pro Prahu 2 a doplněnou dne
28.2.2003, domáhala se žalobkyně uložení povinnosti žalované vyklidit a
vyklizený žalobkyni předat obytný ateliér v půdní vestavbě domu č.p. 1534, P.,
katastrální území N. M., a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9.4.2004,
č.j. 22 C 84/2003-63, žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že
žalobkyně je vlastnicí shora uvedené nemovitosti, v níž se nachází obytný
ateliér, který užívá žalovaná. Vzal za prokázané, že dne 10.9.1992 uzavřel
předchozí vlastník nemovitosti se žalovanou nájemní smlouvu, na základě které
získala žalovaná za úplatu do nájmu půdní prostory domu o výměře cca 300 m2 s
tím, že žalovaná je oprávněna užívat tyto prostory jako ateliér, a to po
stavebních úpravách provedených jí samou a na její náklady. Dále zjistil, že
smlouva byla sjednána na dobu určitou od 1.9.1992 do 31.12.2004, byla sjednána
úplata za užívání prostor a výše nákladů za služby zajišťované pronajímatelem.
Též vzal za prokázáno, že ohledně nájemného a úhrady služeb byla sjednána
inflační doložka, rovněž byl sjednán úrok pro případ prodlení a důvody, pro
které může pronajímatel či nájemce písemně smlouvu vypovědět před uplynutím
sjednané doby. Dále zjistil, že ve výše uvedené smlouvě bylo ujednáno, že
nájemce nesmí užívat pronajaté prostory v rozporu s kolaudačním rozhodnutím, a
že stavební úpravy budou předem odsouhlaseny pronajímatelem formou přílohy k
dané smlouvě na podkladě stavební dokumentace. Z kolaudačního rozhodnutí ze dne
15.12.1993 zjistil, že bylo povoleno užívání půdní vestavby v předmětném domě
jako obytného ateliéru s částí určenou k bydlení a částí určenou jako módní
ateliér a stavební řízení proběhlo za účasti tehdejšího vlastníka nemovitosti.
Vzal za prokázané, že žalovaná pronajímateli hradila nájemné a úhrady za služby
s tím, že pronajímatel tyto platby od žalované přijímal. Dále vzal za
prokázané, že dne 15.9.1996 byla žalované doručena výpověď z nájemní smlouvy s
šedesátidenní výpovědní lhůtou a žalovaná přes písemnou výzvu předmětné
prostory nevyklidila. Věc posoudil ve smyslu ustanovení § 663 a § 686 odst. 1
o.z. ve znění účinném do 31.12.1994 s tím, že smlouva ze dne 10.9.1992 označená
jako nájemní smlouva a uzavřená mezi tehdejším vlastníkem domu a žalovanou je
obsahově širší než smlouva o nájmu bytu. Vyslovil, že právní vztah vlastníka a
žalované je nutno posoudit též z hlediska ustanovení občanského zákoníku
upravujících nájem bytu, neboť předmětné prostory mají sloužit k bydlení.
Uzavřel, že smluvní vztah mezi vlastníkem a žalovanou má všechny povinné
náležitosti podle ustanovení § 686 odst. 1 o.z., neboť žalovaná se zavázala již
při podpisu smlouvy vedle úhrady jednorázové částky platit pravidelné nájemné,
jehož výše i způsob změny byly dohodnuty a rovněž byly upraveny i úhrady za
užívání bytu. Zaujal názor, že předmět plnění, jak byl vymezen stavením
řízením, tj. byt s módním ateliérem, v době uzavření smlouvy neexistoval,
přičemž tato skutečnost nemá vliv na platnost smlouvy. Dospěl k závěru, že
předmětný prostor má charakter bytu a mezi žalobkyní a žalovanou stále existuje
platný nájemní poměr, neboť dohodnutá doba jeho trvání neuplynula a ani nebylo
tvrzeno, že by ve smyslu § 711 odst. 1 o.z. byla dána výpověď pronajímatele
nájemci s přivolením soudu.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
11.3.2005, č.j. 35 Co 408/2004-96, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s
tím, že náklady řízení je žalobkyně povinna zaplatit žalované k rukám JUDr. J.
Š. Vzal za prokázané, že prostory užívané žalovanou by se měly užívat společně,
neboť bytová část a ateliér jsou spojené, jsou průchozí a tvoří jeden požární
celek. Podle odvolacího soudu předmětné prostory jsou bytovými, neboť obytná
část v nich převažuje. Vyslovil, že ujednání účastníků v původní smlouvě ze dne
10.9.1992 nelze v plném rozsahu aplikovat na nově vzniklý vztah a z
konkrétního jednání pronajímatele a nájemkyně dovodil, že akceptovali vzniklý
stav. Uzavřel, že došlo k uzavření nájemní smlouvy na uvedené prostory
konkludentním způsobem tak, jak to umožňoval občanský zákoník v době od
1.1.1992 do 31.12.1994, přičemž nájemní smlouva obsahuje veškeré náležitosti ve
smyslu ustanovení § 686 odst. 1 o.z.. ve znění tehdy účinném. Dospěl k závěru,
že žalované tedy svědčí platné nájemní právo k bytu, které nebylo ukončeno
podle ustanovení § 710 odst. 1 o.z.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož
přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Tvrdila, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku charakteru půdní vestavby
provedené žalovanou v nemovitosti v P. Namítala, že její právní předchůdce jako
vlastník nemovitosti dal souhlas s půdní vestavbou, která bude užívána jako
ateliér, tedy jako nebytové prostory. Podle dovolatelky termín obytný ateliér
se objevil poprvé až v kolaudačním rozhodnutí a není tedy pravdou, že žalovaná
vybudovala obytný ateliér se souhlasem vlastníka. Dále nesouhlasila se závěrem
odvolacího soudu, že došlo ke konkludentnímu uzavření nájemní smlouvy k bytu.
Tvrdila též, že platila nájemné za nebytové prostory a nikoli za byt.
Dovolatelka v této souvislosti poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 8.6.2004, sp. zn. 26 Cdo 1158/2003 s odůvodněním, že závěr o uzavření
nájemní smlouvy konkludentním způsobem předpokládá, že zde byl dán konkludentní
projev vůle směřující k uzavření nájemní smlouvy k předmětnému bytovému
ateliéru jak na straně pronajímatele, tak na straně nájemce, přičemž za takový
souhlas nelze považovat mlčení pronajímatele. Navrhla proto zrušení rozhodnutí
odvolacího soudu.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení řádně zastoupenou
advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.), avšak jde o dovolání
nepřípustné.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady
uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto
nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
V dovolání není právní otázka, svým významem určující pro rozhodnutí dovolacího
soudu, explicitně vyjádřena. Z námitek dovolatelky je ale patrno, že vytýkala
odvolacímu soudu převážně nesprávné hodnocení důkazů a vadný postup při
zjišťování skutkového stavu věci. Její nesouhlas s právním závěrem odvolacího
soudu o vzniku práva nájmu na straně žalované po 1. 1. 1992 nepopírá možnost
sjednání nájemní smlouvy mezi účastníky (na straně žalobce též jeho právními
předchůdci ve vlastnictví domu) v tomto období.
Právní otázku, jejíž posouzení je ve věci významné a která se stala i součástí
námitek dovolatelky, lze spatřovat v posouzení bližších okolností vzniku práva
nájmu žalované. Dovolatelka oponuje tomu, že by chování její i právních
předchůdců mohlo být vykládáno jako směřující k uzavření smlouvy o nájmu
konkludentně.
Podle ustanovení § 35 odst. 1 o.z. projev vůle může být učiněn jednáním nebo
opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti
o tom, co chtěl účastník projevit.
V dovolání dovolatelka dovozuje, že konkludentní jednání (tedy slovy zákona
projev vůle učiněný („jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl
účastník projevit“) musí být jednáním komisivním, tedy aktivně směřujícím k
uskutečnění určitého záměru. Jednání omisivní, tedy nečinnost (mlčení), nemůže
samo o sobě znamenat projev vůle. Není tu splněn požadavek určitosti volního
projevu, nelze zjistit obsah takového projevu a tedy v projednávané právní věci
nemohla nečinnost pronajímatele vést k uzavření nájemní smlouvy, při němž se
předpokládá shoda o podstatných náležitostech smlouvy.
Takovým názorem je však popírána obecná výkladová zásada, že „kdo mlčí,
souhlasí“. Opomenutí ve formě mlčení či jinou nečinnost nelze sice bez dalšího
považovat za konkludentní projev vůle, směřující k zamýšleným právním
následkům, avšak sepětí takové pasivity s právními účinky bude vždy posuzována
podle okolností konkrétního případu. Je-li možné v konkrétním případě, že
nečinností byla projevena vůle určitého obsahu, pak tímto způsobem mohou být
vyvolány účinky právního úkonu, včetně dvoustranného právního úkonu.
Pokud tedy odvolací soud při přezkoumávání skutkových závěrů soudu z nich
dovodil nečinnost žalobkyně jako projev vůle, vedoucí podle ustanovení § 35
odst. 1 o.z. k uzavření smlouvy o nájmu bytu, pak v tomto smyslu není závěr
odvolacího soudu v rozporu s obsahem a slovním zněním tohoto ustanovení,
přičemž skutečnosti ve věci zjištěné ostatně nenasvědčují jen nečinnosti, ale i
aktivitě na straně pronajímatele.
Lze tedy přisvědčit odvolacímu soudu, že v dané věci došlo k uzavření nájemní
smlouvy na předmětné prostory konkludentním způsobem (což umožňoval občanský
zákoník v době od 1.1.1992 do 31.12.1994). Dovolací soud se ztotožnil se
závěrem odvolacího soudu, že nájemní smlouva uzavřená mezi tehdejším
vlastníkem a žalovanou dne 10.9.1992 obsahuje všechny
povinné náležitosti podle ustanovení § 686 odst. 1 o.z. ve znění tehdy účinném,
a že žalované svědčí platné nájemní právo k předmětným prostorům, které nebylo
ukončeno ve smyslu ustanovení § 710 odst. 1 o.z.
Pro úplnost je nutné uvést, že odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu
ČR ze dne 8.6.2004, sp. zn. 26 Cdo 1158/2003, je v dané věci nepřípadný.
Na základě výše uvedeného dovolací soud neshledal, že by právní posouzení věci
odvolacím soudem trpělo jakýmkoli jiným pochybením, jež by přivodilo věcnou
nesprávnost rozsudku tohoto soudu. Nedošlo tedy k řešení právní otázky v
rozporu s hmotným právem. Stejně tak nelze dovodit, že by právní otázky
určující pro napadené rozhodnutí protiřečily konstantní judikatuře dovolacího
soudu nebo odvolacích soudů, nebo že by šlo o otázky dosud neřešené.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z
žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto
podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř.
dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek
v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za
použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 ost. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.
Dovolatelka sice neměla se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalované k podanému
dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu
ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2005
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu