28 Cdo 2788/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní
věci žalobkyně GE Money Auto, s. r. o., IČO 60112743, sídlem Praha 4,
Vyskočilova 1422/1a, zastoupená JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem
Hradec Králové, Dukelská 15, proti žalovanému M. V., zastoupenému Mgr.
Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem Prostějov, nám. T. G. Masaryka 11, o
zaplacení částky 190.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Prostějově pod sp. zn. 6 C 304/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2011, č. j. 27 Co 218/2009-232, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve
výši 24.120,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr.
Miroslava Nypla, advokáta se sídlem Hradec Králové, Dukelská třída 15.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou podanou dne 11. 6. 2003 u Okresního soudu v Prostějově
domáhala zaplacení částky 190.000,- Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila
tím, že dne 15. 6. 2000 koupila od žalovaného zastoupeného zprostředkovatelem
Autobazarem M. P. automobil zn. Audi (dále jen „předmětný automobil“) a
uhradila prodávajícímu kupní cenu 190.000,- Kč. Následně byl automobil zabaven
Policií ČR a jako věc pocházející z trestné činnosti předán třetí osobě.
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 16. 9. 2008, č. j. 6 C 304/2003-190,
žalobě vyhověl. Soud prvního stupně vycházel při posuzování věci z
následujících skutečností. Autobazar M. P. (dále jen „zprostředkovatel“) se
zprostředkovatelskou smlouvou ze dne 14. 6. 2000 zavázal obstarat žalovanému
možnost uzavření kupní smlouvy na předmětné vozidlo. Žalovaný touto smlouvou
zároveň zmocnil zprostředkovatele k vyhotovení kupní smlouvy na předmětný
automobil a k podpisu této smlouvy v jeho zastoupení. Dne 15. 6. 2000 prodal
žalovaný, zastoupený zprostředkovatelem, žalobkyni předmětný automobil za
částku 190 000 Kč. Kupní cena byla žalovanému vyplacena. Součástí kupní smlouvy
bylo ujednání dle § 262 odst. 1 obch. zák., že veškeré vztahy vzešlé z této
smlouvy se budou řídit režimem obchodního zákoníku. Na základě leasingové
smlouvy uzavřené téhož dne poskytla žalobkyně předmětný automobil leasingové
nájemkyni J. N. Dne 16. 10. 2000 byl předmětný automobil J. N. odňat jako věc
důležitá pro trestní řízení a vrácen M. M. (kterému byl předtím odcizen). Dle
soudu prvního stupně nebyl konkrétní právní režim zamýšlené kupní smlouvy
dohodnut a bylo proto na zprostředkovateli, aby zvolil právní úpravu, kterou se
bude uzavíraná smlouva řídit. Předmětný automobil byl v době uzavření kupní
smlouvy ve vlastnictví M. M. a žalovaný ho proto nemohl na žalobkyni platně
převést. Žalobkyně nemohla nabýt vlastnické právo k předmětnému automobilu ani
na základě § 446 obch. zák., neboť nejednala v dobré víře [data výroby uvedená
v kupní smlouvě a technickém průkazu (1991) a v osvědčení vyhotoveném
společností Car Detect, spol. s r. o. (1992) se neshodovala]. Jelikož tedy
žalovanému bylo plněno na základě neplatné kupní smlouvy, je povinen obdržené
plnění (kupní cenu) vrátit žalobkyni, jejíž synallagmatický závazek byl splněn
tím, že předmětné vozidlo bylo vráceno (okradenému) M. M. S ohledem na ujednání
dle § 262 odst. 1 obch. zák. obsažené v kupní smlouvě je třeba na posuzovaný
případ aplikovat právní úpravu promlčení obsaženou v obchodním zákoníku. S
ohledem na skutečnost, že kupní smlouva byla uzavřena 15. 6. 2000 a žaloba byla
u soudu podána dne 11. 6. 2003, čtyřletá promlčecí doba nemohla uplynout.
Tvrzení žalovaného, že předmětný automobil sestavil z vícero vozů, neodpovídá
(především s ohledem na provedený znalecký posudek) skutečnosti. Naopak,
převážná část vozu je původní a k přechodu vlastnického práva zpracováním na
žalovaného dojít nemohlo.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 2. 2011, č. j.
27 Co 218/2009-232, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud
zopakoval část listinných důkazů a ztotožnil se jak se skutkovými zjištěními,
tak i s právním posouzením provedeným soudem prvního stupně. Skutečnost, že
zprostředkovatelská smlouva byla sjednána v režimu občanského zákoníku, dle
odvolacího soudu neznamená, že by i kupní smlouva sjednána na základě této
zprostředkovatelské smlouvy musela být uzavřena v režimu občanského zákoníku.
Žalovaný neplatnost zprostředkovatelské smlouvy nenamítal, naopak vozidlo
žalobci předal a dohodnutou kupní cenu převzal. Pro posouzení promlčení nároku
žalobkyně je tudíž rozhodná čtyřletá promlčecí doba dle § 387 obch. zák.
(správně § 397 obch. zák.) a k promlčení nároku žalobkyně tak nemohlo dojít.
Námitku žalovaného, že předmětný automobil je věc hromadná, považoval odvolací
soud za nedůvodnou. K další námitce žalovaného, že nejméně 80 % předmětného
vozidla je jeho výlučným vlastnictvím, odvolací soud s odkazem na znalecký
posudek uvedl, že předmětný automobil je prvotní výrobek shodný s vozidlem M.
M. a vyměněna u něj byla toliko příčka v motorovém prostoru s VIN kódem,
výrobní štítek na pravém vnitřním blatníku s VIN kódem a PKN kódem, část motoru
a příslušenství vozu; žalovanému se tedy nepodařilo prokázat, že by auto
opravil (složil) v takovém rozsahu, jak tvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se
soudem prvního stupně rovněž v tom, že žalobkyně nenabyla předmětný automobil v
dobré víře.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále také „dovolatel“) dne 30.
5. 2010 dovolání, jehož přípustnost spatřoval v ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř. Jako dovolací důvod uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Dovolatel v
dovolání konkrétně namítal, že
a) nedal souhlas s použitím režimu obchodního zákoníku dle § 262 obch.
zák. a tento souhlas není možné dovozovat ani z jeho plné moci,
b) v praxi není běžné, aby kupní smlouvy na automobil obsahovaly volbu
režimu obchodního zákoníku,
c) volba režimu obchodního zákoníku ve smlouvě uzavřené zmocněncem je
velmi blízká problematice uzavírání rozhodčích doložek na základě zmocnění,
přičemž však odborná veřejnost zastává názor, že k uzavření rozhodčí doložky je
třeba zvláštního zmocnění,
d) volba režimu obchodního zákoníku může výrazně omezit práva
nepodnikatele a pokud tato dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení
nepodnikatele, měla by se považovat za neplatnou i v případě, že k jejímu
uzavření došlo před 31. 12. 2000,
e) ujednání o volbě režimu obchodního zákoníku je neplatné, neboť
obchází zákon a příčí se dobrým mravům (důvodem tohoto ujednání bylo zlepšit
právní postavení žalobce),
f) soudy obou stupňů při hodnocení otázky, zda ve smyslu § 135b obč.
zák. došlo k zpracování předmětného automobilu, pominuly hodnotu práce, která s
ohledem na způsob přepracování věci nebyla hodnotou zanedbatelnou,
g) žalobkyně koupila předmětný automobil v dobré víře.
Žalobkyně ve svém vyjádření ze dne 13. 7. 2011 uvedla, že napadené rozhodnutí
nemá po právní stránce zásadní význam. Námitka dovolatele o neplatnosti dohody
o volbě režimu obchodního zákoníku je dle žalobkyně účelová a pokud chtěl
dovolatel vyloučit možnost, aby se uzavíraná kupní smlouva řídila režimem
obchodního zákoníku, měl svůj požadavek vtělit do zprostředkovatelské smlouvy.
Dále žalobkyně uvedla, že volbu režimu obchodního zákoníku nelze srovnávat s
uzavřením rozhodčí doložky a že předmětný automobil nebyl sestaven z různých
dílů, ale jedná se o prvotní výrobek; k jeho přepracování na novou věc nedošlo.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou,
zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané v ustanovení
§ 241a odst. 1 o.s.ř.
Protože dovolání dovolatele směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud
potvrdil ve věci samé první rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustnost
dovolání založena jen za podmínky upravené v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj.
pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237
odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Ten je dán zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Právní otázka, zda osoba, která je
nepodnikatelem zmocněna k prodeji automobilu, je oprávněna tento automobil
prodat na základě kupní smlouvy obsahující ujednání dle § 262 obch. zák. o
volbě režimu obchodního zákoníku, doposud nebyla dovolacím soudem řešena.
Dovolání je proto přípustné.
D. Důvodnost
1. K námitkám ad a) a ad b) týkajícím se souhlasu s volbou režimu
obchodního zákoníku a obvyklosti ujednání umožňující tuto volbu
Podle § 31 odst. 1 obč. zák. při právním úkonu je možné dát se zastoupit
fyzickou nebo právnickou osobou. Zmocnitel udělí za tímto účelem plnou moc
zmocněnci, v níž musí být uveden rozsah zmocněncova oprávnění.
Podle § 32 odst. 2 obč. zák. pokyny dané zmocněnci, které nevyplývají z plné
moci, nemají vliv na právní účinky jednání, ledaže by byly známé osobám, vůči
kterým zmocněnec jednal.
Smluvní zastoupení vzniká na základě dohody o zastoupení (dohody o plné moci)
uzavřené mezi zmocnitelem a zmocněncem, kterou se zmocněnec zavazuje zastupovat
zmocnitele v dohodnutém rozsahu. Dohoda o zastoupení má zpravidla formu
příkazní či jiné obdobné smlouvy (např. smlouvy o obstarání věci, smlouvy o
obstarání prodeje věci nebo smlouvy mandátní) a upravuje toliko vztah mezi
zmocnitelem a zmocněncem.
Od dohody o zastoupení je třeba odlišovat samotnou plnou moc. Plná moc je
jednostranný právní úkon zmocnitele, kterým vůči třetím osobám prohlašuje, že
zmocnil jinou osobu (zmocněnce), aby ho v rozsahu uvedeném v této plné moci
zastupovala. Plnou moc lze sjednat jako generální (obecnou), nebo jako
speciální (zvláštní). Generální plná moc opravňuje zmocnitele ke všem právním
úkonům (s výjimkou těch, které vyžadují zvláštní plnou moc), naproti tomu
zvláštní (speciální) plná moc opravňuje zmocnitele pouze k jednotlivému
právnímu úkonu (resp. k několika právním úkonům nebo k opakujícím se právním
úkonům určitého druhu). Pro vymezení rozsahu oprávnění zmocněnce jednat za
zmocnitele je rozhodující toliko obsah plné moci. Má-li být rozsah zmocněncova
oprávnění jednat za zmocněnce nějakým způsobem omezen, musí být toto omezení
výslovně vyjádřeno v plné moci. Jinak řečeno, pokyny dané zmocnitelem
zmocněnci, které z plné moci nevyplývají (byť by plynuly z dohody o
zastoupení), nejsou vůči třetím osobám zásadně právně relevantní (srov.
ŠVESTKA, J. in ŠVESTKA, J., SPÁČIL., J., ŠKÁROVÁ., M. aj. Občanský zákoník I.
Komentář. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2008. str. 283 an.). S výše
uvedenými doktrinálními názory se dovolací soud ztotožňuje. Za situace, kdy
neexistují žádné pochybnosti o tom, že zákon připouští vystavení generální plné
moci, na základě které může zmocněnec zastupovat zmocnitele ve všech jeho
záležitostech (zmocněnec je oprávněn na základě generální plné moci např.
zcizit nemovitosti nacházející se ve vlastnictví zmocnitele) a nepožaduje-li
zákon, aby ve zvláštní plné moci byly specifikovány podstatné náležitosti
právního úkonu, ke kterému je zmocněnec zmocněn (je např. možné, aby zmocnitel
zmocnil zmocněnce toliko k prodeji určité věci, ale otázku výše kupní ceny
ponechal zcela v dispozici zmocněnce), by ostatně bylo v rozporu s logikou a
systematikou právní úpravy, kdyby soudní judikatura dovozovala, že některá
konkrétní vedlejší ujednání jsou (bez výslovného zmocnění) nepřípustná.
Jakékoliv oslabování již uvedené zásady, dle které má-li být rozsah zmocněncova
oprávnění jednat za zmocnitele nějak omezen, musí to být výslovně vyjádřeno v
plné moci, by vedlo k narušení principu ochrany dobré víry třetích osob,
snižovalo by ochotu těchto osob kontraktovat s osobami zastoupenými na základě
plné moci a v konečném důsledku by ohrožovalo funkční využití tohoto bezesporu
velmi užitečného právního institutu. Osoba, která je nepodnikatelem zmocněna k
prodeji automobilu, je proto zásadně (není-li v plné moci uvedeno jinak)
oprávněna prodat tento automobil i na základě kupní smlouvy obsahující ujednání
dle § 262 obch. zák. o volbě obchodního zákoníku.
Plná moc je obsažena i v článku III. zprostředkovatelské smlouvy ze dne 14. 6.
2000 [pro úplnost lze uvést, že tato smlouva obsahuje i prvky příkazní smlouvy
(resp. smlouvy o obstarání věci) a spíše než o smlouvu zprostředkovatelskou se
tak jedná o smlouvu smíšenou] a ve spojení s čl. II. z ní plyne, že dovolatel
zmocnil zprostředkovatele k prodeji předmětného automobilu jeho jménem a za
částku nejméně 190 000 Kč. Je nepochybné, že z plné moci kromě stanovené
spodní hranice kupní ceny neplynou žádná další omezení týkající se obsahových
náležitostí kupní smlouvy a dovolatel ani netvrdí, že by si vymínil, že kupní
smlouva nebude uzavřena v režimu obchodního zákoníku (dovolatel namítá toliko
to, že zprostředkovatele výslovně nezmocnil k volbě obchodního zákoníků). Pokud
pak dovolatel na podporu svého stanoviska mimo jiné uvádí, že není běžné, aby
kupní smlouvy na automobil uzavírané mezi nepodnikateli (resp. mezi
podnikatelem a spotřebitelem) obsahovaly ujednání o volbě režimu obchodního
zákoníku, je k tomu v první řadě třeba uvést, že takovéto ujednání v žádném
případě za neobvyklé považovat nelze – ostatně i kupní smlouva na předmětný
automobil uzavřená v posuzované věci měla podobu formulářové smlouvy (a tedy se
jednalo o kupní smlouvu standardně využívanou žalobkyní). Volba režimu
obchodního zákoníku není v kupních smlouvách na automobil, ať již z jakéhokoliv
důvodu, neobvyklá ani dnes (srov. Všeobecné obchodní podmínky při výkupu
vozidel společnosti AAA AUTO a. s., jež jsou k dispozici na www.aaaauto.cz). I
kdyby se však jednalo o neobvyklé ujednání, na vyslovených závěrech to nemůže
nic změnit, neboť jak již bylo uvedeno výše, pokud má být zmocněnec ve svém
jednání nějakým způsobem omezen, musí být toto omezení výslovně vyjádřeno v
plné moci. Na druhé straně však samozřejmě nelze vyloučit, že neobvyklé smluvní
ujednání sjednané v neprospěch zmocnitele (např. velmi dlouhá doba splatnosti)
ve smlouvě uzavřené zmocněncem, který překročil oprávnění plynoucí z dohody o
zastoupení, může v konkrétním případě indikovat, že osoba kontrahující se
zmocněncem nejednala v dobré víře (srov. § 32 odst. 2 obč. zák.).
2. K námitce ad c) týkající se analogie mezi volbou režimu obchodního
zákoníku a sjednanou rozhodčí doložkou
Na výše uvedeném nemůže nic změnit ani argumentace dovolatele, že volba
obchodního zákoníku ve smlouvě uzavřené zmocněncem je velmi blízká problematice
uzavírání rozhodčích doložek na základě zmocnění, přičemž však odborná
veřejnost zastává názor, že k uzavření rozhodčí doložky je třeba zvláštního
zmocnění. Pokud dovolatel v této souvislosti odkazuje na článek P. Pospíšila
Kdo může uzavírat rozhodčí smlouvu uveřejněný v Bulletinu advokacie č. 12/2010
a text M. Bandúrové Rozhodčí doložka a plná moc uveřejněný v časopise Právní
rozhledy č. 8/2009, je k tomu třeba uvést, že uvedení autoři staví své závěry
především na úvaze o rozhodčí doložce jako procesněprávním úkonu (resp. právním
úkonu smíšeném), zatímco ujednání o volbě obchodního zákoníku dle § 262 obch.
zák. posuzované v této věci má nepochybně hmotněprávní povahu [P. Pospíšil na
konci svého textu uvádí: „Pokud tedy uzavírá smlouvu hlavní (např. leasingovou
smlouvu, kupní smlouvu, smlouvu o dílo) obsahující rozhodčí doložku za jednu ze
smluvních stran zmocněnec, který není výslovně zmocněn k uzavírání rozhodčí
smlouvy, ale pouze k hmotněprávním úkonům, nebude rozhodčí doložka sjednána
platně, ačkoliv hlavní smlouva platně uzavřena bude“; obdobně i M. Bandúrová na
konci druhé části svého textu: „Existence samostatných forem rozhodčích smluv a
doktrína separace rozhodčí doložky jsou dva důvody, proč plnou moc poskytnutou
k uzavření hmotněprávní smlouvy a priori nepostačuje ke sjednání i procesního
ujednání obsaženého v ní.“]. I kdyby tak byl správný závěr, že k uzavření
rozhodčí doložky je třeba zvláštního zmocnění (přičemž tuto otázku dovolací
soud v posuzované věci neřeší), nelze z toho dovozovat, že zvláštního zmocnění
je zrovna tak třeba i k volbě režimu obchodního zákoníku.
3. K námitkám ad d) a ad e) týkajícím se platnosti volby režimu
obchodního zákoníku
Podle § 262 odst. 1 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2000 si strany mohou
dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261,
se řídí tímto zákonem.
Podle § 262 odst. 1 obch. zák. ve znění od 1. 1. 2001 do 30. 12. 2001 strany si
mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v
§ 261, se řídí tímto zákonem. Jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení
právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná.
Dohodou nelze vyloučit použití ustanovení občanského zákoníku o
spotřebitelských smlouvách nebo adhezních smlouvách a zneužívajících klauzulích
a ustanovení zvláštních právních předpisů směřujících k ochraně spotřebitele.
Samotná skutečnost, že obchodní zákoník v ustanovení § 262 obch. zák. výslovně
počítá s možností smluvních stran si pro svůj závazkový vztah zvolit režim
obchodního zákoníku, znamená, že volba obchodního zákoníku nemůže být bez
dalšího neplatná pro rozpor s dobrými mravy nebo pro obcházení zákona. S
dovolatelem nelze souhlasit ani v tom, že ačkoliv kupní smlouva byla uzavřena
již dne 15. 6. 2000 (tj. za účinnosti obchodního zákoníku ve znění do 31. 12.
2000), mělo by být ujednání o volbě obchodního zákoníku dle § 262 obch. zák.
považováno za neplatné s ohledem na skutečnost, že možnost volby obchodního
zákoníku byla následně (od 1. 2001) omezena k ochraně strany, která není
podnikatelem. Takovýto výklad by byl v rozporu s jedním ze základních principů
výkladu smluv, kterým je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy,
před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba
výklady (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS
625/03). Z pozdější změny zákona proto zásadně nelze dovozovat neplatnost
určité dohody (sjednané v souladu s původním zněním zákona). Je ostatně zcela
neakceptovatelné, aby účastníci každé smlouvy byli udržováni v neustále
nejistotě, že dojde ke změně právní úpravy a jejich právní vztah bude ex tunc
prohlášen za neplatný. V poměrech posuzované věci to platí tím spíše, že
ačkoliv dovolatel sice formálně uzavřel kupní smlouvu ze dne 15. 6. 2000 jako
nepodnikatel, předmětem této smlouvy byl ve skutečnosti automobil sloužící k
jeho podnikatelské činnosti (srov. úřední záznam o vysvětlení ze dne 1. 11.
2000 založený na č. l. 70 až 72 přiloženého spisu Policie ČR OV PR 1333/2000,
kde dovolatel uvedl: „Vozidlo jsem takto používal opravené k dovážení osobních
aut na podvalníku v průběhu celého roku 2000 až do jeho prodeje, přičemž k
prodeji jsem přistoupil teprve tehdy, když jsem zjistil, že nemůže vyhovovat
mým potřebám podnikání.“).
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že dovolatel spatřuje zhoršení svého postavení
zapříčiněné volbou obchodního zákoníku toliko v delší promlčecí době. Otázku,
zda volba obchodního zákoníku směřuje k zhoršení postavení nepodnikatele, je
však třeba hodnotit z hlediska celkového dopadu režimu obchodního zákoníku na
daný smluvní vztah (není proto možné pomíjet např. to, že prodloužení promlčecí
doby bylo oboustranné nebo že volba obchodního zákoníku umožnila sjednání
vyššího úroku z prodlení ve prospěch dovolatele). Jinak řečeno, i když v
jednotlivé dílčí otázce může být volbou režimu obchodního zákoníku zhoršeno
postavení strany, jež není podnikatelem, nelze z toho ani v době od 1. 1. 2001
automaticky dovozovat neplatnost volby obchodního zákoníku (srov. TOMSA, M. in
ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13.
vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2010. s. 902.). V posuzované věci pak
nelze přehlédnout ani skutečnost, že při uzavírání kupní smlouvy ze dne 15. 6.
2000 byla volba režimu obchodního zákoníku ve skutečnosti výhodná jak pro
dovolatele, tak pro žalobkyni – kdyby totiž následně nebylo prokázáno, že
žalobkyně nejednala v dobré víře, mohly by si obě strany kupní smlouvy ponechat
obdržená plnění (na úkor skutečného vlastníka předmětného automobilu, který by
neměl žádnou šanci domoci se náhrady za odcizený automobil – srov. níže
odůvodnění bodu 6).
4. K námitce ad f) týkající se skutečnosti, že kupní smlouvu ze dne 15.
6. 2000 namísto zprostředkovatele vyhotovila žalobkyně
Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
K námitce dovolatele, že zmocnil zprostředkovatele k vyhotovení kupní smlouvy,
přičemž však došlo k překročení zmocnění, neboť kupní smlouvu vyhotovila
žalobkyně (resp. jednalo se o její formulářovou smlouvu), nezbývá než
připomenout, že právní úkony (tedy i plnou moc, srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 3. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 870/2000) je třeba vykládat zejména též podle
vůle toho, kdo právní úkon učinil. Je přitom nepochybné, že vůle dovolatele ve
skutečnosti nesměřovala k tomu, aby kupní smlouvu na předmětný automobil
vyhotovoval osobně zprostředkovatel, neboť takovýto požadavek by sám o sobě
postrádal jakýkoliv smysl, ale že k nepřesnosti došlo proto, že strany smlouvy
použili formulářovou smlouvu užívanou zprostředkovatelem (srov. část III.
zprostředkovatelské smlouvy ze dne 14. 6. 2000).
5. K námitce ad g) týkající se zpracování předmětného automobilu
Podle § 135b odst. 1 obč. zák. zpracuje-li někdo v dobré víře cizí věc na věc
novou, stává se vlastníkem nové věci ten, jehož podíl na ní je větší. Je však
povinen uhradit druhému vlastníku cenu toho, o co se jeho majetek zmenšil.
Jsou-li podíly stejné a účastníci se nedohodnou, rozhodne na návrh kteréhokoliv
z nich soud.
Pokud dovolatel namítá nesprávnou interpretaci § 135b obč. zák., neboť soudy
nižších stupňů pominuly hodnotu práce, která s ohledem na způsob přepracování
věci nebyla hodnotou zanedbatelnou, nezbývá než konstatovat, že dovolatel
přehlíží, že se mu nepodařilo prokázat práce na předmětném automobilu v jím
tvrzeném rozsahu (tj. že by např. vyměnil část karosérie, skelet kapoty,
převodovku, skla, svítilny, dveře a další). Naopak, jak bylo uvedeno výše,
odvolací soud vycházel z (dovoláním nenapadených a se zřetelem ke způsobu,
kterým byla založena přípustnost dovolání, rovněž nenapadnutelných) skutkových
zjištění, že u předmětného automobilu byla vyměněna toliko příčka v motorovém
prostoru s VIN kódem, výrobní štítek na pravém vnitřním blatníku s VIN kódem a
PKN kódem, část motoru a příslušenství vozu (a automobil byl přelakován),
přičemž cenu provedené práce odhadl soudní znalec pouze na 37.000,- Kč až
43.000,- Kč (cenu dílů použitých k opravě pak na cca. 20.000,- Kč, srov. č. l.
93). U popsaných úprav je navíc z podstaty věci vyloučeno, aby osoba, která je
prováděla, jednala v dobré víře.
6. K námitce ad e) týkající se dobré víry žalobkyně – kupující
Podle § 446 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2000 kupující nabývá vlastnické
právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v
době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl, že prodávající není
vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.
Jak dovodil Ústavní soud již ve svém usnesení ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/01, který rovněž posuzoval dobrou víru kupující (tedy žalobkyně v
souzené věci), ustanovení § 446 obchodního zákoníku významným způsobem zasahuje
do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a upřednostňuje před ním dobrou
víru a jistotu účastníků obchodně právních vztahů. Lze jej proto aplikovat
pouze za přísného respektování ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, neboť
představuje zákonnou mez jednoho z nejdůležitějších základních práv, a je tedy
při jeho aplikaci nezbytné striktně vyloučit jakékoli jeho zneužití k jiným
účelům, než pro které byl stanoven. Z tohoto důvodu je obzvláště nutné velmi
přísně posuzovat otázku dobré víry nabyvatele, zvláště v případech, kdy dochází
k aplikaci ustanovení obchodního zákoníku na základě dohody smluvních stran
podle jeho § 262. Již samotná existence takové dohody může v určitých
jednotlivých případech vyvolávat pochybnosti o jejím účelu a důvodech jejího
uzavření. Taková dohoda nikdy nesmí sloužit k jakémusi "jištění" kupujícího pro
případ, že by prodávající nebyl oprávněn vlastnické právo k předmětné věci
převést, neboť již tato skutečnost sama o sobě by vylučovala existenci dobré
víry na straně kupujícího a tím i aplikaci ustanovení § 446 obchodního
zákoníku. Proto je vždy nutné, aby v situacích, kdy existují o dobré víře
kupujícího sebemenší pochybnosti, kupující prokázal, že využil všechny dostupné
prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn
převést vlastnictví k předmětné věci, a že tedy byl v této souvislosti skutečně
v dobré víře. To platí obzvláště v případech předchozího užití dohody dle § 262
obchodního zákoníku. Důkazní břemeno týkající se dobré víry kupujícího nese v
těchto případech vždy on sám. Nerespektování těchto zásad obecnými soudy při
aplikaci ustanovení § 446 obchodního zákoníku by v konkrétních případech totiž
mohlo vést k ochraně jeho zneužívání k jiným účelům, než pro které byl
vytvořen, a tedy k protiústavnosti takto vzniklých rozhodnutí. Žalobkyně si s
ohledem na předmět, rozsah a dlouhodobost své činnosti musela být vědoma
skutečnosti, že jí v určitém procentu případů (tj. nejen v posuzované věci)
budou nabízeny ke koupi automobily pocházející z trestné činnosti. Pokud však
žalobkyně čelila tomuto nebezpečí toliko tím, že v informačním systému
motorových vozidel (srov. č. l. 43 a 44) zjistila, že předmětné vozidlo není
vedeno jako odcizené, aniž by sama kupované automobily podrobovala fyzické
prohlídce prostřednictvím svých běžných, ale objektivně kvalifikovaných
pracovníků s ohledem na předmět své činnosti, vyvolává již samotná existence
dohody o volbě obchodního zákoníku dle § 262 obch. zák. umožňující nabytí
vlastnictví i od nevlastníka obsažená ve formulářových smlouvách vyhotovených
žalobkyní pochybnosti o účelu této dohody, a tedy i dobré víře žalobkyně. Pokud
pak žalobkyně v posuzované věci nepřistoupila k fyzické prohlídce automobilu
dokonce ani poté, co se seznámila s osvědčením vydaným společností Car detect,
spol. s r.
o., z něhož plynul nesoulad mezi datem výroby předmětného automobilu
uvedeným v technickém průkazu (1991) a datem výroby zjištěným společností Car
detect, spol. s r. o. [(1992), přičemž z tohoto osvědčení neplyne, že by
uvedený rok výroby měl označovat nikoliv skutečný rok výroby, ale modelový rok
(srov. osvědčení vydané společností Cesia, spol. s r. o. založené na č. l. 99 –
105, ve kterém je mezi rokem výroby a modelovým rokem důsledně rozlišováno)],
lze se ztotožnit s názorem soudů nižších stupňů, že nemohla být v dobré víře a
tedy ani nabýt předmětný automobil do svého vlastnictví.
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud v souladu s ustanovením § 242
odst. 3, věty druhé, o. s. ř. rovněž zkoumal, zda řízení netrpí vadami
uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) i b) a odst. 3 o. s. ř. (tzv.
zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž žádnou takovouto vadu neshledal.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsou k dispozici na
internetových stránkách www.nsoud.cz a nalus.usoud.cz.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí
je věcně správné, a proto dovolání bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř. ) zamítl
podle § 243b odst. 2 o.s.ř. jako nedůvodné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovanému, jehož
dovolání bylo zamítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobkyni
účelně vynaložené náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve
výši 19.800,- Kč (§ 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 4, § 18 odst. 1 věta první
vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrady hotových výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb.), vše zvýšeno o DPH ve výši 20 %, celkem tedy 24 120 Kč. Platební
místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle § 149 odst. 1
a § 160 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 18. ledna 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu