Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce B. V., bytem v Č., zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem v Kolíně, Sladkovského 13, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, a 2) České republice – Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 4, o obnovu řízení, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 38/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. února 2011, č. j. 17 Co 233/2010-440, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 7. května 2010, č. j. 10 C 38/2002-375, jímž byl zamítnut návrh žalobce na povolení obnovy řízení, původně vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 19 C 169/87 a Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Co 129/99 (výrok I); současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II a III).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že v původním řízení – pravomocně skončeném dne 2. 7. 1999 – byla zamítnuta žaloba, kterou žalobce žádal po státu placení opětující se měsíční renty jako náhrady škody, jež mu měla být způsobena (žalobcem tvrzeným) nesprávným úředním postupem státních orgánů, v němž žalobce spatřuje „zneužití psychiatrie“ vůči své osobě. K nyní uplatněným skutečnostem a důkazům, jimiž žalobce odůvodňuje návrh na obnovu řízení, odvolací soud shledal, že jde o skutečnosti žalobci známé již v původním řízení a označené důkazy – včetně „nově objevené“ zdravotnické dokumentace – byly součástí spisu již ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 19 C 169/87, v níž byl žalobce jedním z účastníků. Odvolací soud proto uzavřel, že tyto skutečnosti a důkazy důvodem pro povolení obnovy podle § 228 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000, být nemohou.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění účinném od 1. 1. 2001), co do důvodů pak na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. V dovolání vylíčil dosavadní průběh řízení, včetně obsáhlého výčtu skutečností a důkazů, které mají doložit jeho tvrzení o zneužití psychiatrické léčby a protiprávním postupu státních orgánů, za něž v původním řízení žádal odškodnění. Navrhl, aby usnesení soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou k dalšímu řízení.
Žalovaná ad 2) označila dovolání za nepřípustné a navrhla, aby je dovolací soud odmítl. Žalovaná ad 1) se k dovolání nevyjádřila. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 16 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, návrhy na obnovu řízení proti rozhodnutím vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.
1. 2001). Jelikož původní řízení, o jehož obnovu jde, bylo pravomocně skončeno dne 2. 7. 1999, tedy před účinností zákona č. 30/2000 Sb., a odvolací soud tak návrh na povolení obnovy řízení projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001; dále jen „o. s. ř.“), je nutno podle tohoto předpisu postupovat i v dovolacím řízení (srovnej část dvanáctou, hlavu první, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb.). To znamená, že podle tohoto předpisu se posoudí i otázka přípustnosti dovolání
(shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 511/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14, ročník 2004). Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti usnesení upravuje v prvé řadě ustanovení § 238a o. s. ř. O žádný z případů v tomto ustanovení vyjmenovaných však v dané věci nejde a žalobce
– dovozuje mylně přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2001 – se jich ani nedovolává. Vady řízení a rozhodnutí, s nimiž ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. (opět ve znění účinném do 30. 12. 2000) spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) a k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání rovněž namítány nejsou a z obsahu spisu se nepodávají). Ustanovení § 239 o. s. ř. podmiňuje přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, tím, aby šlo o usnesení ve věci samé, a to bez zřetele k tomu, jde-li o případ, kdy vyslovení přípustnosti dovolání zvažuje odvolací soud (§ 239 odst. 1 o. s. ř.) nebo (za splnění podmínek určených v ustanovení § 239 odst. 2 o. s.
ř.) soud dovolací. Věcí samou rozumí se samotný předmět, pro nějž se řízení vede, a rozhodnutím ve věci samé takové rozhodnutí soudu, jímž se v tzv. sporném řízení na základě žaloby stanoví konkrétní práva a povinnosti účastníků vyplývající z právního vztahu pro žalobou uplatněný nárok (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 3065/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 264, sv. 3). Rozhodnutí o povolení obnovy řízení (§ 234 odst. 1 o. s. ř.) je naproti tomu rozhodnutím výlučně procesní povahy, které je způsobilé založit účastníku jen právo procesní, totiž nové projednání věci (nyní již ve smyslu věci samé) podle § 235 odst. 1 o. s. ř. Rozhodnutí o povolení obnovy tedy neřeší věc samu (vymezenou návrhem resp. žalobou), ale procesní otázku, zda věc sama bude v případném obnoveném řízení projednána znovu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.
12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/1997, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61, ročník 1998). Ani podle ustanovení § 239 o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Povahu rozhodnutí ve věci samé – pro účely dovolacího řízení – přiznává usnesení o žalobě na obnovu řízení až občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2001 (srov. § 238 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 30/2000 Sb.). I podle něj však – ve vztahu k věci nyní posuzované – platí, že důvodem pro povolení obnovy řízení mohou být skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které účastník bez své viny nemohl použít v původním řízení (srov. § 228 odst. 1 písm. a/ o.
s. ř.). Tento předpoklad – jak odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení přesvědčivě vysvětlil – v dané věci naplněn není. Jelikož dovolání směřuje proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž tento mimořádný opravným prostředek přípustný není, Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – dovolání odmítl (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaným, jež by na náhradu nákladů tohoto řízení měly zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 15. listopadu 2011
Mgr. Petr Kraus předseda senátu