28 Cdo 280/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., v právní věci žalobce Města P., zastoupeného advokátem, proti
žalované České republice – L. Č. r., s.p., o určení vlastnictví, vedené u
Okresního soudu v Klatovech pod sp.zn. 8 C 263/2002, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7.11.2003, čj. 11 Co
296/2003-123, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení
5.075,- Kč k rukám jeho právního zástupce do 3 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Žalobce se domáhal určení, že lesní pozemek č. 232 v katastrálním území
Š. je v jeho vlastnictví, když mu byl v roce 1950 přidělen. Žalovaný namítal,
že tento pozemek byl naopak přidělen Československému státu.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 19.2.2003, čj. 8 C
263/2002-101, žalobu zamítl. Zjistil, že výnosem ze dne 10.3.1950 schválilo
Ministerstvo zemědělství podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb.
příděl předmětného pozemku
do vlastnictví obce Š., nepokládal však toto rozhodnutí za přídělovou listinu
ve smyslu § 2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku
České republiky do vlastnictví obcí (dále jen \"zákon č. 172/1991 Sb.\"),
protože předtím, za situace, kdy probíhalo přídělové řízení pro obec Š., byla
vydána přídělová listina rozhodnutím téhož ministerstva ze dne 25.8.1949 ve
prospěch Československého státu.
Na základě odvolání žalobce Krajský soud v Plzni shora uvedeným
rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně a určil, že žalobce je
vlastníkem parcely č. 232 – lesní pozemek v katastrálním území Š. u L. Vyšel ze
skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, podle něhož byl předmětný
lesní pozemek konfiskován předchozímu vlastníkovi podle dekretu presidenta
republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského
majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa
(dále jen \"dekret č. 12/1945 Sb.\"). V důsledku konfiskace se vlastníkem
pozemku stal stát. Toto vlastnictví státu bylo předpokladem pro přídělové
řízení, tj. převod do vlastnictví jiných subjektů. Jestliže tedy v daném
případě byl vlastníkem pozemku v důsledku konfiskace stát, nebyl důvod pro
další zakládání jeho vlastnictví přídělovou listinou. Podle dekretu č. 12/1945
Sb. se také přidělování nemovitostí státu nepředpokládalo, i když dekret
počítal s tím, že část majetku zůstane ve vlastnictví státu. Akt Ministerstva
zemědělství o přídělu předmětného pozemku státu považoval proto odvolací soud
za nicotný a pro řešení daného sporu za irelevantní. Nic naopak nebrání tomu,
aby bylo aplikováno ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. Rozhodnutím
Ministerstva zemědělství z 10.3.1950 byl pozemek přidělen obci Š., což se sice
stalo po 1.1.1950, kdy obce nemohly již podle zákona č. 279/1949 Sb. a vládního
nařízení č. 90/1950 Sb. nabývat vlastnictví, s takovou situací však právě
uvedené ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. počítá. Podle jeho odstavců 1 písm.
a) až d) přešly do vlastnictví obce nemovitosti bez ohledu na to, že
rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány až po 31.12.1949, nebo k
jejich vydání vůbec nedošlo. Žalobce jako právní nástupce obce Š. se pak stal
vlastníkem předmětného pozemku dnem 1.7.2000.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný v plném rozsahu včasné
dovolání, v němž napadá právní posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. b) OSŘ. Přídělové rozhodnutí ve prospěch státu nebylo totiž
vydáno podle dekretu č. 12/1945 Sb., ale podle dekretu č. 28/1945 Sb., který v
§ 2 odst. 1 písm. a) počítá i s možností, že přídělcem může být stát. Přídělové
rozhodnutí ve prospěch státu proto nebylo nicotným aktem, protože stát na jeho
základě skutečně nabyl vlastnického práva k předmětnému pozemku. Listiny vydané
dříve pak dle jeho názoru mají přednost před listinami nabytými později.
Dovolatel proto dovozuje, že k přechodu vlastnického práva ze státu na žalobce
podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. nedošlo, a další rozhodnutí, vydaná po
přídělu pozemku státu, mají pouze povahu svěření výkonů práv vlastníka na
uvedeném pozemku některé státní organizaci (např. národnímu výboru). Dovolatel
navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k
dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že napadený rozsudek považuje za
správný. Právní závěry odvolacího soudu považuje za logické a obecně platné.
Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 a 241a OSŘ a je
přípustné, protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé v neprospěch dovolatele [§ 237 odst. 1 písm.
a) OSŘ]. Rovněž byl uplatněn přípustný dovolací důvod, jímž je nesprávné právní
posouzení věci odvolacím soudem [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Dovolací soud
proto neshledal důvod pro odmítnutí dovolání a napadený rozsudek odvolacího
soudu přezkoumal v rámci uplatněného dovolacího důvodu. Jím je závěr odvolacího
soudu, že žalobce (resp. jeho právní předchůdce obec Š.) se stal ze zákona
vlastníkem parcely č. 232 - lesní pozemek ve Š. přechodem z vlastnictví státu
na základě ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. Dovolání žalovaného přitom
neshledal důvodným.
Dovolací soud předně souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pokud
Národní pozemkový fond při ministerstvu zemědělství rozhodl 25.8.1949, že
\"provádí příděl\" předmětného pozemku č. 332 - les ve Š. Československému
státu – Národnímu pozemkovému fondu při ministerstvu zemědělství, nedošlo tím k
právní skutečnosti, která by měla za následek změnu ve vlastnických vztazích,
jakou je převod vlastnictví z jednoho subjektu na druhý, protože ve vlastnictví
státu již pozemek byl v důsledku konfiskace. Pokud se přídělová listina
odvolává na dekrety č. 12/1945 Sb. a č. 28/1945 Sb., pak nelze přehlédnout, že
§ 6 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. počítá s tím, že souvislé lesní plochy (z
konfiskovaného majetku) ve výměře nad 50 ha \"převezme stát\", čímž nelze
rozumět nic jiného než převzetí do správy a užívání – zatímco ostatním
subjektům včetně obcí se majetek podle § 7 přiděloval do vlastnictví. Následně
vydaný dekret č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů …, již
hovoří
o nakládaní s majetkem, který byl již konfiskován dekretem č. 12/1945 Sb., jak
vyplývá z jeho § 1. Jestliže se pak v § 2 uvádí, že o příděl může žádat
\"příslušník českého, slovenského nebo jiného slovanského národa, státně a
národně spolehlivý\", jenž je v dalším textu blíže identifikován, a mezi nimi
žadateli jsou uvedeny i okresy a stát pro veřejné účely, je zřejmé, že tyto
subjekty nemohly splňovat podmínky uvedené v úvodní větě a u nich bylo možno
rozhodnout jen o převzetí půdy ve smyslu § 6 dekretu
č. 12/1945 Sb.; na podmínky rozdělování půdy odevzdané Národnímu pozemkového
fondu také ustanovení § 2 odst. 2 dekretu č. 28/1945 Sb. přímo odkazuje.
Dovolací soud nicméně nepovažuje tyto závěry za rozhodující pro
posouzení dané věci. Nesporné totiž je, že předmětný pozemek byl od konfiskace
provedené státem ve vlastnictví státu, a to až do doby účinnosti zákona č.
172/1991 Sb. Obec Š. se jeho vlastníkem před účinností tohoto zákona stát
nemohla, protože jí byl přidělen až po 1.1.1950, kdy již v důsledku nového
územního uspořádání provedeného v roce 1949 nemohla být ani subjektem z
hlediska občanského práva. Názor dovolatele, že rozhodující pro nabytí
vlastnictví je listina starší, dovolací soud nesdílí, protože naopak z hlediska
změn v občanskoprávních vztazích jsou zpravidla rozhodující pozdější právní
úkony, jimiž se právě dosavadní právní vztahy mění. Proto kdyby po převzetí
pozemku státem byl následně přidělen do vlastnictví obce, rozhodující by byl
právní úkon pozdější. K tomu však dojít nemohlo z důvodů shora uvedených.
Odvolací soud ovšem za této situace správně dovodil, že pro aplikaci
ustanovení § 2a zákona č.172/1991 Sb. není rozhodující, zda předmětný pozemek
do vlastnictví obce Š. přešel, ale zda byly naplněny specielní podmínky, s
nimiž tento zvláštní předpis spojuje přechod vlastnického práva státu na obec.
Smyslem tohoto zákona totiž bylo omezit vlastnictví státu ve prospěch znovu
zřízených obcí, a umožnit jim hospodaření s majetkem, který do té doby byl ve
vlastnictví státu. Stát tak obcím dobrovolně přenechal část svého majetku, a to
v případech, kdy to zákonem výslovně stanovil. Nešlo přitom vždy o případy
majetku, který obcím dříve patřil. Mezi ně patří
i případy vymezené v § 2a odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb.,
jak odvolací soud správně uzavřel, a to jak z hlediska skutkové podstaty
spojené s přídělovým řízením, tak z hlediska termínu přídělu po době, kdy obce
již majetek dle tehdejších předpisů získat nemohly. Okolnost, že pozemek č. 232
ve Š. byl této obci přidělen způsobem, s nímž zákon počítá, je nesporně
zjištěna z dokladu, který odpovídá vymezení dle odst. 4 uvedeného ustanovení,
tj. z listiny je patrné, že byla vyhotovena příslušným státním orgánem,
odkazuje na jednací číslo přídělového řízení, a je z ní patrný rozsah přídělu i
konkretizován přídělce. Z celkem benevolentního vymezení potřebného dokazování,
jak je v zákoně obsažen, je právě patrný zájem státu na tom, aby obcím byly
předány majetky, s nimiž se dříve pro jejich hospodaření počítalo.
Dovolací soud proto považuje závěr odvolacího soudu, že obec P. jako
právní nástupce obce Š. získala ze zákona č. 172/1991 Sb. předmětný pozemek do
vlastnictví dnem uvedeným v jeho ustanovení § 2a, tj. dnem 1.7.2000, za
správný, a dovolání proto podle § 243b odst. 2 věta před středníkem OSŘ zamítl.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že v dovolacím řízení měl úspěch
žalobce, který má proto nárok na jejich náhradu (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1,
142 odst. 1 OSŘ). Náklady spočívají v odměně právního zástupce ve výši 10.000
Kč snížené o polovinu při jednom právním úkonu, a paušální náhradě 75,- Kč,
celkem tedy 5.075,- Kč [§ 5 písm.b), § 18 odst. 1 vyhl.č. 484/2000 Sb., kterou
se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo
notářem].
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. června 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu