28 Cdo 2830/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc. o dovolání M. Ž., H. K., J. N., V. G., J. G., O. C., všech zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2004, č. j. 38 Co 33/2002-150 (v právní věci žalobců a/ M. Ž., b/ H. K., c/ J. N., d/ V. G., e/ J. G., f/ O. C., zastoupených JUDr. J. J., proti žalovanému M. n. d., státnímu podniku v likvidaci, zastoupenému advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí a o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 375/92), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na nákladech řízení o dovolání částku 1.025,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalovaného.
Žalobou, podanou u soudu 30. 3. 1992, se žalobci domáhali, aby bylo žalovanému státnímu podniku uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 343 a pozemků parc. č. 242/2 a parc. č. 277/1 v katastrálním území H. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti byly prodány ze strany žalobců (jejich předchůdců) žalovanému státnímu podniku za 380.789,84 Kč v roce 1988. K tomuto prodeji došlo ze strany žalobců v tísni za nápadně nevýhodných podmínek; k prodeji došlo proto, že žalobci pro nízké nájemné neměli prostředky na údržbu nemovitostí a bylo jim stále vyhrožováno vyvlastněním nemovitostí. Kupní smlouva tu byla uzavřena krátce před nabytím účinnosti vyhlášky č. 182/1988 Sb., kterou byly podstatně zvýšeny ceny nemovitostí; při prodeji 1. 3. 1988 nebylo umožněno jakékoli zvýšení ceny nemovitostí a nebylo přihlíženo ani k tomu, že žalobci prodejem ztratili možnost bydlení. Žalobci vyzvali žalovaný podnik k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaný podnik navrhl zamítnutí žaloby s tím, že prodej nemovitostí, uváděných žalobci, byl proveden v souladu s tehdy platnými předpisy a bez navození nějaké tísně na straně prodávajících, kteří také obdrželi náhradní byt.
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně z 25. 9. 1992, č.j. 7 C 375/92-8, bylo žalovaným M. n. d. v H. uloženo vyklidit žalobcům dům čp. 343 a pozemky parc. č. 242/2 a parc. č. 277/2, zapsané na listu vlastnictví č. 860 pro katastrální území H. u Katastrálního úřadu v H. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému podniku tyto částky: Ing. V. G. 190.395,- Kč, J. G. 190.395 Kč, Ing. M. Ž. 95.197,- a O. C. 95.197,- Kč, a to do 30. 10. 1992. Žalovanému podniku bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 12.420,- Kč do téhož data.
K odvolání žalovaného státního podniku byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Krajského soudu v Brně z 21. 10. 1993, sp. zn. 14 Co 408/92, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že v daném případě bylo jednáno o žalobě žalobců, domáhajících se jednak uzavření dohody o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., ale také vydání týchž nemovitostí i pro obecné důvody neplatnosti kupní smlouvy, přičemž v řízení došlo ke změně žalobního návrhu bez toho, že by soud prvního stupně připustil změnu žalobního návrhu podle ustanovení § 95 občanského soudního řádu.
Okresní soud v Hodoníně pak vynesl rozsudek z 18. 1. 1994, č.j. 7 C 375/92-25, jímž uložil žalovaným M. n. d. v H. vyklidit a žalobcům vydat do 28. 2. 1994 dům čp. 343 se stavební plochou parc. č. 242/2 a zahradu parc. č. 277/2, zapsané na listu vlastnictví č. 860 v katastrálním území H. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému podniku do 28. 2. 1994 tyto částky: Ing. V. G. 190.395,- Kč, J. G. 190.395,- Kč, Ing. M. Ž. 95.197,- Kč a O. C. 95.197,- Kč. Žalovanému podniku bylo uloženo zaplatit žalobcům 16.860,- Kč na náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Také tento rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně z 10. 4. 1997, sp. zn. 14 Co 222/94, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že „soud prvního stupně pochybil, když připustil znění žaloby žalobců tak, že žalovaný je povinen vyklidit nemovitosti a žalobcům je vydat, protože takový procesní úkon změny žaloby nikdy v průběhu řízení žalobci neučinili“. Podle názoru odvolacího soudu je tedy usnesení soudu prvního stupně, kterým byla připuštěna taková změna žaloby, neúčinné, takže předmětem řízení zůstává žaloba o vydání věcí z důvodu restitučního nároku žalobců a žaloba o vydání týchž nemovitých věcí i z jiného právního titulu, dosud vlastně v řízení neoznámeného vzhledem k neúplnosti podané žaloby. Jestliže teď soud prvního stupně rozhodl ve věci samé tak, že zavázal žalovaný podnik a žalobce ke vzájemné restituční povinnosti podle ustanovení § 457 občanského zákoníku, rozhodl o něčem jiném, než žalobci požadovali. Odvolací soud byl toho názoru, že žaloby žalobců jsou neúplné i co do určitosti označení žalovaného. Ukládal proto odvolací soud soudu prvního stupně, aby usnesením vyzval žalobce k doplnění jejich žalobních návrhů ve stanovené lhůtě s poučením, jakého doplnění je tu třeba; nebudou-li vady podání přes poučení o následcích ve lhůtě odstraněny, zastaví soud prvního stupně řízení, popřípadě nepřipustí změnu žaloby.
Soud prvního stupně usnesením z 20. 5. 1997 vyzval žalobce k opravě nebo k doplnění žaloby a po jejím doplnění podáním žalobců z 29. 5. 1997 bylo o žalobě žalobců rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně z 22. 10. 1997, č.j. 7 C 375/92-54. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byl zamítnut žalobní návrh žalobců, jímž se domáhali, aby žalovanému státnímu podniku bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí (domu čp. 343, pozemku parc. č. 242/2 /o výměře 226 m2/ a pozemku parc. č 277/2 /o výměře 44 m2/), zapsaných na listu vlastnictví č. 860 pro katastrální území H. u Katastrálního úřadu v H. Stejně byl zamítnut žalobní návrh žalobců (alternativní návrh) na vydání týchž nemovitostí Ing. M. Ž. a J. C. (každému z nich jednou ideální čtvrtinou) a Ing. V. G. a J. G. (do bezpodílového spoluvlastnictví) z jedné ideální poloviny. Zamítnut byl také žalobní návrh, aby oproti povinnosti M. n. d. bylo uloženo žalobcům V. a J. G. zaplatit žalovaným dolům 190.395,- Kč a žalobcům M. Ž. a O. C. zaplatit žalovaným dolům každý z nich 95.157,- Kč. Soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení; ani státu nebyla přiznána náhrada jím placených nákladů řízení.
K odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně z 22. 10. 1997 rozhodl Krajský soud v Brně usnesením z 22.5.2001, sp. zn. 15 Co 80/98; zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací vytýkal soudu prvního stupně, že ve svém rozhodnutí vyjmenovává jednotlivé důkazy, které v řízení provedl a co z nich zjistil, bez toho, že by tyto důkazy jednotlivě hodnotil, a teprve v závěru odůvodnění rozhodnutí, aniž by se blíže zabýval jednotlivými svědeckými výslechy (zejména odlišnou výpovědí jednoho ze čtyř svědků), dovodil, že nebyla dána tíseň ani nápadně nevýhodné podmínky. Soudu prvního stupně proto odvolací soud ukládal, aby ve věci znovu jednal, posoudil provedené důkazy ve smyslu ustanovení § 132 občanského soudního řádu a aby své rozhodnutí odůvodnil v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 občanského soudního řádu.
V dalším průběhu řízení Okresní soud v Hodoníně rozsudkem z 24. 9. 2001, č.j. 7 C 378/92-126, rozhodl o zamítnutí žalobního návrhu žalobců na uzavření dohody o vydání domu čp. 343 a pozemků parc. č. 242/2 a parc. č. 277/2 v katastrálním území H. do jejich spoluvlastnictví, a to Ing. M. Ž. z jedné čtvrtiny, J. G. z 9/16, O. C. z 1/4, H. K. z 1/16, J. N. z 1/16, V. G. z 1/16, a to ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Stejně tak byl zamítnut alternativní žalobní návrh žalobců, aby žalovaným M. n. d. bylo uloženo vydat tytéž nemovitosti v H. žalobcům Ing. M. Ž. z jedné ideální čtvrtiny, J. G. z 9/16, O.C. z 1/4, H. K. z 1/16, J. N. z 1/16, V. G. z 1/16, a to oproti uložení povinnosti zaplatit žalovanému částky výše uvedené. Žalobci byli solidárně zavázání k náhradě nákladů řízení žalovaného ve výši 60.227,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že se tento soud zabýval především platností kupní smlouvy z 1. 3. 1988, která byla uzavřena mezi prodávajícími O. Ž., M. Ž., J. G. a Ing. V. G. a kupujícími M. n. d. ohledně domu čp. 342 a pozemků parc. č. 242/2 a parc. č. 277/2 v katastrálním území H. za kupní cenu 380.789,84 Kč. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že tato smlouva byla uzavřena s dostatečnou určitostí a srozumitelností a se shodným projevem vůle ve smyslu ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku obou smluvních stran. Soud prvního stupně v průběhu řízení nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že by tato smlouva byla uzavřena v rozporu se zákonem nebo ve stavu tísně a za nápadně nevýhodných podmínek (srov. § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.).
Soud prvního stupně tedy neshledal žalobu žalobců opodstatněnou ani podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ani podle občanského zákoníku o náležitostech právního úkonu. Proto oba žalobní návrhy žalobců soud prvního stupně zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
V řízení o odvolání proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 24. 9. 2001 došlo nejprve k vydání usnesení Krajského soudu v Brně z 22. 1. 2004, sp. zn. 38 Co 33/2002-147, jímž odvolací soud připustil změnu žaloby žalobců, a to tak, že se žalobci domáhali, aby žalovaným M. n. d. bylo uloženo vyklidit a žalobcům vydat (se všemi součástmi a příslušenstvím) do 30 dnů od právní moci rozsudku Ing. M. Ž. jednu ideální čtvrtinu, J. G. pět ideálních šestnáctin, O. C. jednu ideální čtvrtinu, H. K. jednu ideální šestnáctinu, J. N. jednu ideální šestnáctinu a V. G. jednu ideální šestnáctinu těchto nemovitostí: domu čp. 343, pozemku parc. č. 242/2 a pozemku parc. č. 277/2, zapsaných na listu vlastnictví č. 860 pro obec a katastrální území H. u Katastrálního úřadu v H., a to proti tomu, aby bylo zároveň uloženo žalobkyni J. G. zaplatit 59.498,20 Kč žalovaným M. n. d., žalobkyním H. K. a J. N. zaplatit 11.899,60 Kč témuž žalovanému, žalobci V. G. zaplatit rovněž 11.899,60 Kč témuž žalovanému, žalobci Ing. M. Ž. zaplatit 95.197,50 Kč témuž žalovanému, a žalobkyni O. C. zaplatit 95.197,50 Kč témuž žalovanému, vše do 30 dnů od právní moci rozsudku.
Krajský soud v Brně pak o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně z 24. 9. 2001, č.j. 7 C 375/92-126, rozhodl rozsudkem z 22. 1. 2004, sp. zn. 38 Co 33/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu bylo vysloveno, že se „rozsudek soudu prvního stupně mění v odvoláním napadeném výroku (označeném II.) tak, že se zamítá žaloba žalobců, aby žalovaným M. n. d. bylo uloženo vyklidit a žalobcům vydat“ nemovitosti, uvedené ve shora citovaném usnesení odvolacího soudu z 22. 1. 2004 a aby bylo zároveň uloženo žalobcům zaplatit peněžní částky také uvedené v tomtéž usnesení. Odvolací soud také svým
rozsudkem změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení navzájem, a to tak, že žalobcům bylo uloženo nahradit (společně a nerozdílně) žalovaným M. n. d. náklady řízení částkou 48.471,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodněni rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nelze považovat za důvodné. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně provedeným dokazováním dostatečně zjistil skutkový stav věci; z tohoto zjištěného skutkového stavu vycházel i odvolací soud. Ztotožnil se také se závěrem soudu prvního stupně v tom, že žaloba o vydání a vyklizení nemovitostí tu není důvodná. Odvolací soud měl současně zato, že v daném případě se nemohou žalobci domáhat ochrany svého vlastnického práva žalobou o vyklizení nemovitostí ve smyslu ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku. Pokud se žalobci mohli domáhat vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jako oprávněné osoby podle tohoto zákona, vzhledem k převzetí nemovitostí státem v období 25. 2. 1948 až 1. 1. 1990, pak není možné domáhat se téhož na základě obecných ustanovení občanského zákoníku, když ostatně žaloba o uložení povinnosti žalovanému uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. byla již pravomocným výrokem rozsudku soudu prvního stupně zamítnuta.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v podstatě potvrdil a změna odvoláním napadeného výroku rozsudku soudu prvního stupně „vyplývá pouze ze změny žaloby, jež byla v odvolacím řízení připuštěna“. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 27. 4. 2004 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u Okresního soudu v Hodoníně dne 25. 6. 2004. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelé měli za to, že „přípustnost jejich dovolání je dána ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a také ve svých důsledcích podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu“.
Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé nepokládají za správný názor odvolacího soudu, že se tu nelze domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (§ 126 odst. 1 občanského zákoníku), je-li možné domáhat se vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru dovolatelů neobsahuje zákon č. 87/1991 Sb., ani občanský zákoník ustanovení o tom, že by měl platit zákon č. 87/1991 Sb. jako předpis speciální vůči občanskému zákoníku. Vyřešení této právní otázky pokládají dovolatelé za řešení otázky zásadního významu po právní stránce ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
Dovolatelé však měli zato, že je v daném případě dána přípustnost jejich dovolání i podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. Poukazovali totiž na to, že usnesením Krajského soudu v Brně z 22. 5. 2001, sp. zn. 15 Co 80/98, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně, byl v odůvodnění tohoto usnesení vysloven právní názor, že „pokud jde o prodej nájemního domu a stavební plochy parc. č. 242/2, ani odvolací soud nemá pochybnost o tom, že zde nejsou obecné důvody neplatnosti kupní smlouvy z 1. 3. 1988“. Rovněž tak odvolací soud v tomto rozhodnutí vyjádřil právní názor, podle něhož nelze dovodit, že žalovaný neučinil právní úkon, směřující k uzavření kupní smlouvy. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně z 24. 9. 2001, č.j. 7 C 375/92-126, byl mimo jiné zamítnut žalobní návrh na vyklizení nemovitostí, přičemž toto rozhodnutí po věcné stránce bylo potvrzeno. V tom dovolatelé spatřovali přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu.
Dovolatelé vyslovovali dále svůj názor, že smlouva z 1. 3. 1988, podle níž přešly sporné nemovitosti na stát, je smlouvou neplatnou. Mají za to, že ze strany M. n. d. nebyl učiněn právní úkon směřující k uzavření kupní smlouvy, když je v této smlouvě uvedeno, že kupující organizace „přejímá do své správy“, tedy nikoli do vlastnictví, nemovitosti; byl tu obsažen i odkaz na hospodářský zákoník, který upravoval institut správy majetku, který byl jiným institutem než institut vlastnictví. Podle názoru dovolatelů ve smlouvě z 1. 3. 1988 „žalobci projevili vůli sporné nemovitosti prodat, zatím co M. n. d. projevili vůli převzít nemovitosti do své správy; smluvní strany se tedy nedohodly na obsahu smlouvy; smlouva jako dvoustranný právní úkon tu proto nebyla uzavřena“.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jimiž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i pro řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001).
Při tomto posouzení přípustnosti dovolání dovolatelů bylo třeba mít především na zřeteli, že závěr o tom, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, nelze činit jen na základě formálního označení výroku rozsudku, nýbrž s přihlížením k věcnému obsahu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé a k obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně. Proto i když výrok rozsudku soudu prvního stupně, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, je formulován tak, že se „rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II. mění“, podle svého obsahu došlo tímto výrokem rozsudku odvolacího soudu k potvrzení zamítavého rozsudku soudu prvního stupně. Musel tedy odvolací soud vycházet především z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Přitom tu nešlo o potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu, na něž pamatuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. V daném případě dřívější rozsudek Okresního soudu v Hodoníně z 22. 10. 1997, č.j. 7 C 375/92-54, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně z 22. 5. 2001, sp. zn. 15 Co 80/98, ale šlo o zamítavý rozsudek soudu prvního stupně a také dalším rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně z 24. 9. 2001, č.j. 7 C 378/92-126, byla žaloba žalobců opět zamítnuta; nešlo tu tedy o rozhodnutí znějící „ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku“, jak to má na zřeteli ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm c) občanského soudního řádu je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, ovšem dospěje-li dovolací soud k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 7 C 378/92 Okresního soudu v Hodoníně), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by rozsudkem odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, byla řešena právní otázka, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V řízení o dovolání bylo nutno ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozhodnutím řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V tomto případě došlo v průběhu řízení před vydáním rozsudku odvolacího soudu z 22. 1. 2004, sp. zn. 38 Co 33/2002 (Krajského soudu v Brně), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, k tomu, že žalobci podáním ze 4. 12. 2001 navrhli odvolacímu soudu (na rozdíl od dřívějších žalobních návrhů, uplatňovaných v tomto řízení), aby změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl takto: „Žalovaný je povinen vyklidit a žalobcům vydat, se všemi součástmi a příslušenstvím, a sice Ing. M. Ž. ideální 1/4, J. G. ideálních 5/16, O. C. ideální 1/4, H. K. ideální 1/16, J. N. ideální 1/16, V. G. ideální 1/16, dům čp. 342 (na stavební ploše parc. č. 242/2), pozemek parc. č. 242/2 a zahradu parc. č. 277/2, zapsané na listu vlastnictví č. 860 u Katastrálního úřadu v H., a to ve lhůtě do třiceti dnů od právní moci rozsudku“ a dále také „Žalobkyně J. G. je povinna zaplatit žalovanému 59.498,20 Kč, žalobkyně H. K. je povinna zaplatit žalovanému 11.899,60 Kč, žalobce V. G. je povinen zaplatit žalovanému 11.899,60 Kč a žalobci Ing. M. Ž. a O. C. jsou povinni zaplatit žalovanému každý částku 95.197,50 Kč.“ Tento svůj změněný žalobní návrh odůvodnili tím, že „ze strany žalovaného nebyl učiněn úkon směřující k uzavření kupní smlouvy, když ve smlouvě z 1. 3. 1988 je uvedeno, že kupující organizace přejímá (tedy nikoli kupuje /do své správy/ tedy nikoli do svého vlastnictví) sporné nemovitosti. Z formulace článku IV. uvedené smlouvy je zřejmé, že žalovaný projevil úmysl převzít nemovitosti do své správy. Žalobci tedy ve smlouvě projevili vůli sporné nemovitosti prodat, žalovaný však projevil jen vůli převzít nemovitosti do své správy. Smluvní strany se tedy nedohodly na obsahu smlouvy. Smlouva jako dvoustranný právní úkon tu proto nebyla uzavřena, podle názoru dovolatelů. Uvedená změna žalobního návrhu byla připuštěna odvolacím soudem usnesením z 22. 1. 2004, sp. zn. 38 Co 33/2002 Krajského soudu v Brně.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „v daném případě se žalobci nemohou domáhat ochrany svého vlastnického práva žalobou o vydání, respektive o vyklizení nemovitostí ve smyslu ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku“; odvolací soud dále uvedl, že „vydání předmětných nemovitostí se žalobci mohli domáhat podle zákona č. 87/1991 Sb., jakožto oprávněné osoby podle tohoto zákona; pokud přicházela v úvahu možnost domáhat se vydání nemovitostí, převzatých státem v období 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, za podmínek uvedených v zákoně č. 87/1991 Sb., pak není možné domáhat se téhož na základě obecných ustanovení občanského zákoníku.
Podle názoru dovolacího soudu je třeba vycházet ze závěru, že oprávněná osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990), se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku, ani formou určení vlastnického práva podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li žádat o vydání věci podle ustanovení právního předpisu restituční povahy, což platí i v případě, že oprávněná osoba tento nárok uplatnila, ale v řízení o tomto uplatněném nároku ještě nebylo rozhodnuto. K obdobnému právnímu závěru dospěl již velký senát občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu (srov. § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) v rozsudku z 11. 9. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1222/2001, a dovolací soud sdílí uvedený právní závěr i při posuzování této právní věci.
Pokud nebyli žalobci se žalobou opřenou o ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. úspěšní, a výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ze dne 24. 9. 2001 o zamítnutí této žaloby (založený na závěru o nesplnění předpokladů tísně a nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu § 6 odst. 1 písm. g) citovaného zákona) nebyl napaden ani odvoláním a nabyl právní moc, pak v řízení již zůstala k projednání jen alternativní žaloba o vydání či vyklizení týchž věcí podle občanského zákoníku. Taková žaloba však, jak vyplývá i z výše citovaného rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu, nemohla být úspěšná; vztah mezi restitučním a obecným předpisem se tu řídí zásadou lex specialis derogat generalis. Na uvedeném závěru nemění ničeho ani to, že velký senát rozhodoval ve věci podle zákona č. 229/1991 Sb. (jeho závěry však mají, přinejmenším per analogiam, širší platnost), ale ani argumentace dovolatelů, jejichž tvrzení vycházejí z obecných důvodů neplatnosti kupní smlouvy ze dne 1. 3. 1988.
Odvolací soud tedy nepochybil ve svých hmotněprávních závěrech a dovolací soud proto dovolání žalobců pro nedostatek zásadního právního významu odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) občanského soudního řádu).
Vzhledem k odmítnutí dovolání vznikla žalobcům podle § 243b odst. 1 a § 146 odst. 3 občanského soudního řádu povinnost nahradit žalovanému náklady řízení o dovolání, spočívající v odměně zástupce za vyjádření k dovolání. Tato odměna činila podle § 7 písm. d) vyhlášky č. 484/2000 Sb. 3.800,- Kč, bylo však nutno ji dvakrát krátit o polovinu – zástupce provedl v řízení pouze jediný úkon a dovolání bylo odmítnuto (§ 18 odst. 1, § 15 cit. vyhl.). Výsledná výše odměny tedy činila 950,- Kč a s přičtením režijního paušálu 75,- Kč představovaly náklady řízení žalovaného částku 1.025,- Kč, uvedenou ve výroku II. tohoto usnesení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. března 2005
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu