28 Cdo 2836/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně
Ing. M. G., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) Z. M., a 2) Mgr. M. K.,
oběma zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního
soudu v Uherském Hradišti, pod sp. zn. 5 C 31/2001, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2004, č. j. 21 Co 4/2003-103,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozsudku ve prospěch žalobkyně. Ve výroku II. rozhodl odvolací soud o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Kupní smlouva uzavřená mezi matkou žalovaných a
státem dne 22. 9. 1986 je platným právním úkonem, na základě něhož bylo
převedeno vlastnické právo k dotčeným nemovitostem, a to v souladu s § 2
vyhlášky federálního ministerstva financí č. 90/1984 Sb., o správě národního
majetku. Za stát jednal Městský národní výbor v U. H., jenž vystupoval jako
státní orgán, což je zřejmé i ze záhlaví předmětné kupní smlouvy. Z § 134 odst.
2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v tehdy účinném znění (dále jen
„obč. zák.“) vyplývá, že pro nabytí vlastnického práva státem se nevyžadovala k
účinnosti smlouvy registrace státním notářstvím, ani zápis do tehdejší evidence
nemovitostí. Pokud stát prostřednictvím jeho jménem jednajícího státního orgánu
nesplnil ohlašovací povinnost ve vztahu k evidenci nemovitostí, nemohlo to mít
žádný vliv na nabytí jeho vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Cena
převáděných nemovitostí byla stanovena v souladu s § 14 odst. 1 vyhlášky č.
128/1984 Sb., podle něhož cena za 1 m2 pozemku v okresním městě činila 10,-
Kčs, přičemž v dané věci se jednalo o stavební pozemky v okresním městě U. H.
Tvrzení o nezaplacení kupní ceny převodkyni R. J. (matce žalovaných) nemá
žádnou relevanci ve vztahu k nabytí vlastnického práva státem. Dohodou
uzavřenou podle § 205 odst. 2 tehdy platného obč. zák. dne 13. 6. 1990 bylo
zřízeno právo osobního užívání k předmětným pozemkům ve prospěch žalobkyně.
Tato dohoda splňovala všechny náležitosti, i když fotokopie dohody založená ve
spise není opatřena razítkem jednajícího státního orgánu. Nejedná se o vadu,
jež by činila dohodu neplatnou. Vlastnické právo nabyla žalobkyně společně se
svým manželem na základě § 872 odst. 4 obč. zák., a to od 1. 1. 1992.
Vlastnické právo k pozemkové parcele označené jako 800/435 nabyla žalobkyně
spolu se svým manželem na základě kupní smlouvy uzavřené s městem U. H. ze dne
19. 8. 1991. Obec přitom tuto nemovitost nabyla podle § 1 odst. 1 zákona č.
172/1991 Sb. ke dni 24. 5. 1991. Žalobkyně pak později v rámci vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví nabyla i tuto parcelu do svého výlučného
vlastnictví. Jelikož matka žalovaných nebyla ke dni 23. 5. 1989 vlastnicí
nemovitosti parc. č. 955/1 v k. ú. M., nemohla toto vlastnické právo převést na
žalované, byť smlouva byla sepsána a registrována notářem a byť žalovaní
zaplatili státu darovací poplatky.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní dovolání a po té, co jim byl soudem
prvního stupně pro účely dovolacího řízení ustanoven právní zástupce z řad
advokátů, toto dovolání prostřednictvím ustanoveného advokáta doplnili.
Dovolání napadají v celém rozsahu a podávají jej z důvodu obsaženého v § 241a
odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o. s. ř.“). Vada, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
spočívá v tom, že napadený rozsudek je v rozporu s § 47 odst. 2 obč. zák. ve
znění platném v roce 1986, tedy v době uzavření smlouvy mezi R. J. a Č. s. o
prodeji předmětných nemovitostí. Nebyl-li podán do tří let od uzavření kupní
smlouvy návrh na rozhodnutí podle citovaného ustanovení, platilo, že účastníci
od smlouvy odstoupili. V daném případě mělo být o koupi předmětných nemovitostí
rozhodnuto a smlouva schválena příslušným orgánem MěNV a ONV v U. H. na základě
příslušných ustanovení zákona o národních výborech. Žádné takové rozhodnutí
žalobkyně nedoložila a nedoložila ani skutečnost, že smlouva byla předložena do
založení v evidenci nemovitostí. Vlastnické právo k předmětným nemovitostem
přešlo z matky obou žalovaných podle darovací smlouvy přímo na ně, nikoliv na
Československý stát. Nikdy nebyla prokázána pravost výše uvedené kupní smlouvy
z roku 1986. Rovněž cena 10,- Kčs za 1 m2 odpovídá ceně za stavební pozemek, v
kupní smlouvě je však uvedena orná půda. Nebylo též prokázáno, že by kupní cena
byla převodkyni (R. J.) skutečně poukázána a že by její podpis na smlouvě byl
pravý. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud zrušil jak rozhodnutí soudu
odvolacího, tak i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil posledně
jmenovanému k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) vychází z toho, že
dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu
prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko
na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Ačkoliv dovolatelé formálně napadli rozsudek odvolacího soudu z důvodu, že
řízení bylo postiženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, obsahově vymezili dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř.), jenž také konkretizovali, jak uvedeno výše. Dovolání ve
spojení s rozsudkem soudu odvolacího však výše uvedené podmínky přípustnosti
nenaplňují, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s hmotným právem a
neodporuje ani ustálené judikatuře soudů včetně soudu Nejvyššího.
Dovolací soud považuje za přiléhavý právní závěr soudu odvolacího ohledně
náležitostí kupní smlouvy, na základě níž se převádělo vlastnické právo do
socialistického vlastnictví. Je sice pravdou – jak namítají dovolatelé – že §
47 odst. 3 obč. zák. ve znění zákona č. 131/1982 Sb. (účinného do 31. 12. 1991)
obecně stanovil, že v případě, kdy nedošlo na návrh podaný do tří let od
uzavření smlouvy k rozhodnutí příslušného orgánu (§ 47 odst. 1 obč. zák.) nebo
k registraci státním notářstvím (§ 47 odst. 2 obč. zák.), platilo, že účastníci
od smlouvy odstoupili. Nicméně § 134 odst. 2 obč. zák. (ve stejné časové verzi)
stanovil, že „převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se
vlastnictví účinností smlouvy; k její účinnosti je třeba registrace státním
notářstvím, nejde-li o převod do socialistického vlastnictví“. Podle § 490
odst. 2 věty druhé obč. zák., ve znění účinném do 30. 4. 1990, pak platilo, že
„k smlouvě o převodu budovy, která je v soukromém vlastnictví, a k smlouvě o
převodu nebo nájmu zemědělského (lesního) pozemku, je třeba souhlasu národního
výboru, ledaže jde o převod do socialistického společenského vlastnictví“.
Z uvedených ustanovení tedy jednoznačně vyplývá závěr, že k převodu předmětných
pozemků na stát v uvedené době nebylo třeba ani souhlasu národního výboru a k
účinnosti smlouvy nebyla nutná registrace státním notářstvím, ani vyznačení
změny vlastnického práva v evidenci nemovitostí. Evidence nemovitostí měla
čistě administrativně statistický (evidenční) charakter a nesplnění povinnosti
ohlášení změny vlastnického práva k nemovitosti nebylo na překážku nabytí
vlastnického práva.
Jestliže dovolatelé namítají, že z předmětné smlouvy není zřejmé, kdo byl
nabyvatelem vlastnického práva podle kupní smlouvy z roku 1986, pak Nejvyšší
soud se zcela ztotožňuje se závěrem soudu odvolacího, totiž že podle tehdy
platných právních předpisů se vlastníkem těchto nemovitostí mohl stát
Československý stát, za nějž jednal městský národní výbor a jako orgán
vykonávající správu pro stát k těmto pozemkům byl zapsán okresní národní výbor.
Ani argumentace dovolatelů týkající se kupní ceny za 1 m2 převáděného pozemku
není přiléhavá, neboť tato cena byla určena v souladu s tehdy platnou vyhláškou
č. 128/1984 Sb. Předmětné pozemky byly sice v době uzavírání kupní smlouvy
ornou půdou, ale zároveň byly určeny pro výstavbu „OS Východ U. H., 1. stavba“.
Podle § 14 odst. 1 citované vyhlášky ve spojení s § 6 vyhlášky č. 85/1976 Sb.,
o podrobnější úpravě územního řízení a stavebním řádu, nemusel být tedy pozemek
kvalifikován jako stavební, stačilo, že byl pro stavbu určen.
Namítají-li dovolatelé, že nebylo doloženo schválení předmětné smlouvy ze
strany Okresního národního výboru v U. H., jedná se o tvrzení nové skutečnosti,
kterou nelze v rámci dovolacího řízení uplatnit (§ 241 odst. 4 o. s. ř.). Další
v dovolání uplatněné argumenty zpochybňují skutkový základ projednávané věci
vytvořený soudem nalézacím a převzatý soudem odvolacím, přičemž za výše
uvedených podmínek možného založení přípustnosti dovolání toliko pro zásadní
právní význam k nim nelze přihlédnout (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu dovolatelé výslovně napadají v
celém rozsahu, zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda je dovolání přípustné
proti výroku II., v němž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v
případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§
167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat
z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v
ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána být
nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo
874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani
ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit
žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelům se nepodařilo podat takové argumenty,
pro které by bylo možno dovodit přípustnost jejich dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly
vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud toto dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř. Žalovaní, jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu nákladů
řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. února 2009
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu