28 Cdo 2836/2009

28 Cdo 2836/2009

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana

Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci

žalobců a) F. S., b) Z. S., obou zastoupených JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem

se sídlem v Chrudimi, Rooseveltova 335, proti žalované České republice –

Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částek

377.478,- Kč s příslušenstvím a 386.698,- Kč s příslušenstvím, vedené u

Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 4 C 26/2006, o dovolání žalobců proti

rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 2. 2.

2009, č. j. 18 Co 480/2008-137, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 2. 2.

2009, č. j. 18 Co 480/2008-137, se ve výrocích I., II. III. a V. zrušuje a věc

se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

příslušenstvím specifikovaným v témže výroku a rozhodl o náhradě nákladů řízení

před soudem prvního stupně (výroky III. a IV.).

K odvolání žalované odvolací soud svým rozsudkem označeným v záhlaví změnil

rozsudek soudu prvního stupně tak, že oba návrhy žalobců směřující vůči

žalované, tak jak byly specifikovány v předchozím odstavci, zamítl (výrok I. a

II.), rozhodl o náhradě nákladů soudního řízení (výroky III. a V.) a přiznal

žalobcům osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu (výrok IV.).

Žalobce a) nabyl na základě kupní smlouvy ze dne 21. 1. 1965 uzavřené s

Československým státem vlastnické právo k domu č. p. 84 na st. p. 82 v k. ú. L.

a dále získal do osobního užívání pozemky st. p. 82 a parc. č. 132/2 v k. ú. L.

(dále též „předmětné nemovitosti“). Za tyto nemovitosti zaplatil kupní cenu ve

výši 18.440,70 Kčs, zatímco jejich cena podle tehdejších cenových předpisů

činila 62.909,- Kčs. Následně žalobce a) převedl darem spoluvlastnický podíl v

rozsahu jedné poloviny uvedených nemovitostí na svou manželu, žalobkyni b). V

soudním řízení vedeném u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 122/92 byla

žalobcům uložena povinnost vydat výše specifikovaný dům a jednu ideální

polovinu uvedených pozemků Jindře Šípové, jakožto osobě oprávněné ve smyslu

restitučních právních předpisů. Česká republika prostřednictvím Ministerstva

financí a Ministerstva zemědělství vrátila žalobcům kupní cenu a uhradila jim

náklady vynaložené na nemovitosti. Vrácená kupní cena je asi třicetinou

současné ceny předmětných nemovitostí. Žalobcům tak dle jejich přesvědčení

vznikla nesprávným úředním postupem státu škoda, jejíž výše odpovídá rozdílu

mezi nynější hodnotou odňatého majetku a částkami vyplacenými žalobcům po té,

co předmětné nemovitosti byly vydány osobě oprávněné.

Okresní soud konstatoval, že ze zjištěného skutkového stavu nebylo možno

dovodit odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem v

souvislosti s uzavřením kupní smlouvy ze dne 21. 1. 1965. Uzavření kupní

smlouvy zakládá soukromoprávní vztah mezi prodávajícím a kupujícím, i když na

jedné straně smlouvy vystupuje stát. Uzavření kupní smlouvy proto nelze

považovat za nesprávný úřední postup. Avšak podle přesvědčení soudu prvního

stupně byli žalobci zbaveni svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem

v rozporu s Listinou základních práv a svobod, když jim za odejmutí jejich

majetku nebyla poskytnuta odpovídající náhrada, a to i v případě, že poskytnutá

náhrada odpovídá zákonům č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých

majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, a č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále též „zákon č.

229/1991 Sb.“). Podle okresního soudu nebylo hlavním smyslem restitučních

zákonů sankcionovat ty, kteří profitovali na komunistickém režimu, nýbrž

zmírnit křivdy způsobené v minulosti restituentům. Žalobce se nedopouštěl podle

výsledku dokazování žádného nekalého jednání vůči rodině Jindry Šípové, aby byl

proto poté komunistickým režimem neoprávněně zvýhodňován. Věděl sice o

okolnostech, za nichž nemovitosti byly rodině Jindry Šípové zabaveny, ale

koupil je až s delším časovým odstupem, aniž ovlivnil výši kupní ceny. Žalobci

předmětné nemovitosti užívali několik desetiletí v dobré víře. Zjištěný

skutkový stav přirovnal soud prvního stupně k vyvlastnění a s odkazem na čl. 11

odst. 4 Listiny základních práv a svobod přiznal žalobcům právo na adekvátní

náhradu ve výši rozdílu mezi obvyklou cenou předmětných nemovitostí a částkami

vyplacenými žalobcům na základě restitučních zákonů. Poukázal přitom na

rozhodnutí Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 114/2004, a na rozhodnutí

Evropského soudu pro lidská práva ve věci P. a P. proti České republice.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, pouze

doplnil dokazování kupní smlouvou ze dne 20. 12. 2006, z níž zjistil, že

žalobci kromě náhrad vyplacených státem získali za předmětné nemovitosti ještě

částku 62.000,- Kč od oprávněné J. Š. za prodej jedné ideální poloviny

předmětných pozemků. Neztotožnil se ovšem s právním hodnocením případu.

Kterak odvolací soud konstatoval, zákon č. 403/1990 Sb. a zákon č. 229/1991 Sb.

stanoví povinnost fyzických osob vydat nemovitost oprávněné osobě jen ve

výjimečných případech. Odvolací soud vycházel též z toho, že zákonodárce v

citovaných právních předpisech vymezil práva povinných osob výslovně, bez

možnosti odchylného jazykového výkladu, v souladu se systematickým zařazením

předmětných ustanovení a se smyslem přijaté právní úpravy. Není dána ani mezera

v zákoně odůvodňující případné založení dalších práv povinných osob rozhodnutím

soudu nad rámec zákonné úpravy. Vydání nemovitosti oprávněné osobě ze strany

povinné osoby na základě restitučního zákonodárství nelze ztotožňovat s

vyvlastněním. Restituční zákonodárství dopadá na fyzické osoby pouze v

případech, kdy tyto nabyly předmětnou nemovitost do svého vlastnictví v rozporu

s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy

platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Ve smyslu

dřívějších předpisů se tudíž jednalo vždy o nabytí nemovitosti na základě

neplatného právního úkonu. Je zcela legitimní zákonná úprava, podle které ten,

kdo nabyl nemovitosti neplatně, je povinen přijaté plnění vrátit, přičemž

zároveň má právo na vrácení vzájemného plnění. Jestliže by soudy dospěly k

závěru, že osobě povinné má být státem poskytnuta přiměřená náhrada

odpovídající obvyklé ceně nemovitosti ke dni jejího vydání oprávněné osobě, pak

by byla nyní zaplacena v rozporu se zněním a účelem zákona současná cena

nemovitosti v plné výši tomu, kdo v minulosti neplatně nabyl nemovitost za cca

1/3 její tehdejší ceny a v celém rozsahu ji do doby rozhodnutí o jejím vydání

po dobu několika desetiletí bez odpovídajícího plnění, poskytovaného oprávněné

osobě, užíval. Poskytnutí náhrady povinné osobě ve výši odpovídající současné

obvyklé ceně nemovitosti by bylo rovněž v nepoměru s právní úpravou nároků

oprávněné osoby v případech, kdy vlastnické právo oprávněné osoby k nemovitosti

přešlo v rozhodném období na stát způsobem zakládajícím právo na její vydání,

jemuž však brání skutečnost, že stát před nabytím účinnosti restitučního

zákonodárství převedl tuto nemovitost na jinou fyzickou osobu v souladu s

tehdejšími cenovými předpisy. Za takových okolností se totiž ani oprávněné

osobě nedostane od státu náhrady odpovídající obvyklé ceně nemovitosti, nýbrž

pouze zaplacení kupní ceny v původní výši, za kterou stát v minulosti

nemovitost jiné fyzické osobě prodal. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská

práva ve věci P. a P. a Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 114/2004 pak

odvolací soud nepovažoval pro řešení současného sporu za podstatná.

Proti výrokům I., II., III. a V. rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci

dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963

Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s.

ř.“). Domnívají se, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním

posouzení věci.

Žalobci nejprve uvedli, že v době, kdy nabyli vlastnické právo k předmětným

nemovitostem, si nebyli vědomi žádného zvýhodnění. Nemohli předpokládat, že by

zakoupení nemovitosti od státu mohlo být v rozporu s platnými cenovými

předpisy. Žádným způsobem se nepodíleli na křivdách způsobených rodině J. Š.,

naopak se jí snažili pomoci, přičemž rodiče žalobce a) pro rodinu J. Š.

dlouhodobě pracovali. O vydání nemovitostí rozhodl soud po 12 letech trvajícím

soudním sporu.

Za zavádějící považují žalobci zejména úvahu odvolacího soudu, že je legitimní

zákonná úprava, podle které je ten, kdo nabyl nemovitost neplatně, povinen

přijaté plnění vrátit a domáhat se vzájemného plnění na straně druhé. Byla

zcela pominuta skutečnost, že každý, kdo plnění nabyl v dobré víře, má možnost

uplatnit u nemovitosti po deseti letech námitku vydržení vlastnického práva.

Zcela nesprávný je i argument, že by žalobci byli zvýhodňováni oproti

oprávněným osobám podle restitučních zákonů. Žalobci byli zbaveni vlastnického

práva na základě zákonů demokratického právního státu, který je plně vázán jak

vlastní ústavou, tak mezinárodními závazky. Nelze tedy v absolutních číslech

porovnávat náhradu některých křivd způsobených komunistickým režimem s nárokem

vyplývajícím z ústavy demokratického státu. Nesprávně se odvolací soud

vypořádal s rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pincová a

Pinc proti České republice. V tomto rozhodnutí je konstatováno, že zmírnění

majetkových křivd spáchaných komunistickým režimem je třeba provádět tak, aby

zmírňování předchozích křivd nezpůsobovalo křivdy nové s tím, aby osoby, jež

nabyly svůj majetek v dobré víře, nebyly nuceny nést břemeno odpovědnosti

státu, který kdysi tento majetek zkonfiskoval. Dále Evropský soud pro lidská

práva uvedl, že cena zaplacená v roce 1967 a proplacená pak stěžovatelům nemůže

být v rozumném poměru k hodnotě majetku o třicet let později.

Napadený rozsudek pominul práva žalobců založená Listinou základních práv a

svobod (čl. 11), Dodatkovým protokolem k Úmluvě o ochraně lidských práv a

základních svobod. Z těchto důvodů žalobci navrhli, aby dovolací soud tento

rozsudek zrušil a věc vrátil soudu odvolacímu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobců uvedla, že dovolání nepovažuje za

důvodné, neboť odvolací soud dospěl v napadeném rozsudku k závěrům souladným s

právními předpisy. Za zcela správný považuje žalovaná názor odvolacího soudu,

že zákonodárce v zákonných ustanoveních restitučních předpisů vymezil práva

povinných osob výslovně, bez možnosti odchylného jazykového výkladu. Vydání

nemovitosti oprávněné osobě ze strany povinné osoby na základě restitučního

zákonodárství nelze ztotožňovat s vyvlastněním. Jestliže bylo pravomocně

rozhodnuto o navrácení předmětných nemovitostí původnímu vlastníkovi, stalo se

tak podle zákona. Podle zákona též žalobce obdržel kupní cenu, kterou zaplatil,

a náhradu nákladů na nemovitost, které vynaložil. Jakékoliv další plnění ze

strany státu by bylo v rozporu s platnými právními předpisy. Žalovaná navrhla,

aby Nejvyšší soud dovolání žalobců zamítl.

Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dovolání bylo

podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou v souladu s § 241

odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

V daném případě je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,

neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí

soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolání je pak i důvodné.

Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti

nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst.

2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly

mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolatelé však žádné vady řízení nenamítali a ze spisu se nepodávají, pročež

se dovolací soud zabýval věcným řešením předmětného sporu.

Předmětem dovolacího přezkumu se stal pro rozhodnutí ve věci samé zásadní závěr

odvolacího soudu, že z hlediska § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. nelze

žalobcům, jakožto osobám povinným, přiznat náhradu za vydané nemovitosti osobě

oprávněné v částce vyšší než té, která odpovídá kupní ceně, za níž žalobci

předmětné nemovitosti od státu nabyli do svého vlastnictví. Jinými slovy řečeno

odvolací soud dospěl k závěru, že znění citovaného ustanovení neumožňuje soudům

za vydané nemovitosti přiznat osobám povinným jinou částku, než tu, která se

rovná kupní ceně za tyto nemovitosti osobami povinnými zaplacené.

Pro posouzení této právní otázky bylo třeba vyjít ze znění relevantních

právních předpisů, jimiž jsou především odstavce 1 a 3 § 8 zákona č. 229/1991

Sb. stanovící, že:

„(1) Na návrh oprávněné osoby soud rozhodne, že na ni přechází vlastnické právo

k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od státu nebo jiné

právnické osoby, a na kterou by se vztahovalo právo na vydání podle tohoto

zákona, a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s

tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným

cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, dále i

osoby blízké této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno

vlastnictví nebo osobní užívání k těmto nemovitostem.

(3) Fyzická osoba, jejíž vlastnické právo přešlo na oprávněnou osobu podle

odstavce 1, má vůči státu nárok na vrácení kupní ceny a na úhradu nákladů

účelně vynaložených na nemovitost. Nárok se uplatňuje u příslušného ústředního

orgánu státní správy republiky. Stát má v takovém případě vůči oprávněné osobě

nárok na náhradu nákladů účelně vynaložených na nemovitost, kterou uhradil

fyzické osobě podle věty první.“

V předchozím soudním řízení již soud pravomocně rozhodl podle odstavce prvního

citovaného ustanovení, tudíž vlastnické právo žalobců k předmětným nemovitostem

přešlo na osobu oprávněnou v souladu se zněním téhož zákonného předpisu,

přičemž žalobcům byla poskytnuta náhrada, jak bylo uvedeno výše.

K námitkám dovolatelů dovolací soud uvádí, že soudní rozhodnutí, na jehož

základě byly dotčené nemovitosti vydány osobě oprávněné, již nelze v současném

soudním řízení zpochybňovat, neboť toto rozhodnutí konstituuje ve vztahu mezi

žalobci a osobou oprávněnou překážku věci rozsouzené, pro niž nelze znovu

přezkoumávat naplnění podmínek pro vydání předmětných nemovitostí osobě

oprávněné. Přesto dovolací soud považoval za nezbytné dovolatelům zpřístupnit

svoji ustálenou rozhodovací praxi, podle níž „skutková podstata uvedená v

ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě je naplněna, bylo-li zaplaceno méně než

zaplaceno mělo být“. Zákon má na mysli objektivní rozdíl mezi kupní cenou a

cenou zjištěnou podle cenových předpisů, a není proto rozhodující, zda kupující

případnou nižší cenu ovlivnili, případně o ní věděli (rozsudek Nejvyššího soudu

ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 51/97).

Avšak s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem daného případu nemohl dovolací

soud souhlasit se závěrem soudu odvolacího ohledně výše náhrady za vydané

nemovitosti. Dovolací soud byl v tomto případě veden závěry, jež ve své

judikatuře konstantně dovozuje soud Ústavní a jež se týkají výkladu právních

předpisů tzv. „jednoduchého práva“.

Ústavní soud totiž již mnohokrát vytkl obecným soudům formalistický postup za

použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti.

Zdůraznil přitom, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona,

nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie

jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj

základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku a že povinnost

soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v

zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním

právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad

(srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96,

Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 13, nebo nález ze

dne 3. 2. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 19/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu,

svazek 13, nález č. 19, oba nálezy jsou veřejnosti přístupné v elektronické

podobě na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz). Dále

Ústavní soud připomněl, že při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze

opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách

toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané

demokratickými právními státy.

Dovolací soud se rovněž ztotožňuje s myšlenkou, že pro nalézání práva je vždy

nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které

jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich

specifické okolnosti mohou být sice značně komplikované a netypické, to však

nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení,

jakkoliv se to může jevit složité.

Dovolací soud vycházeje z těchto právních idejí nemohl přisvědčit závěru soudu

odvolacího, že za daných skutkových okolností je žalobní žádost dovolatelů

nedůvodná.

Lze souhlasit se soudem druhého stupně, že vydání nemovitosti v souladu s

restitučními předpisy, jak tomu bylo v daném případě, není možné, z pohledu

právních předpisů vnitrostátního původu, ztotožňovat s právním institutem

vyvlastnění, jak bylo ostatně dovozeno i v judikatuře Ústavního soudu (srov.

zejména nález ze dne 24. 5. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 16/93, č. 25, sv. 1 Sbírky

nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2.

2006, sp. zn. III. ÚS 575/05, obě rozhodnutí jsou též dostupná na internetových

stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz).

Na druhé straně však nelze pouštět ze zřetele ani interpretaci, s níž k podobné

problematice přistoupil Evropský soud pro liská práva se sídlem ve Štrasburku,

a to z pohledu mezinárodní smlouvy, jež tvoří součást právního řádu České

republiky (čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a

svobod; smlouva byla publikovaná ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 jako Sdělení

federálního ministerstva zahraničních věcí). Jedná se zejména o rozsudek

jmenovaného mezinárodního soudu ve věci P. a P. proti České republice ze dne 5.

11. 2002. V daném případě si stěžovatelé koupili v roce 1967 nemovitosti, jež

si pronajímali již od roku 1953. Jednalo se přitom o nemovitosti, jež byly

původním vlastníkům v roce 1948 zkonfiskovány podle zákona č. 142/1947 Sb., o

revizi první pozemkové reformy. Stěžovatelé byly po roce 1989 shledáni na

základě soudního rozhodnutí povinnými vydat tyto nemovitosti právnímu nástupci

původních vlastníků, neboť „správná cena nemovitostí v době uzavírání kupní

smlouvy měla být stanovena ve výši 19.477,- Kčs a byla stanovena pouze v částce

14.704,- Kčs.“ I v tomto případě Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 13. 1.

1997 uvedl, že restituce má za úkol zmírnění spáchaných křivd na vlastnících

nemovitostí, které znamená odstranění protiprávnosti při přechodu vlastnictví

nemovitostí a preference navrácení věcí do původního stavu. Proto nelze

považovat splnění zákonných podmínek restituce za porušení čl. 11 odst. 1

Listiny základních práv a svobod. Evropský soud pro lidská práva však k tomu

konstatoval, že zákon č. 229/1991 Sb. sice „nesleduje nelegitimní cíl“, ale

zároveň připomněl, že „musí existovat rozumný poměr mezi použitými prostředky a

cílem, který sleduje každé opatření zbavující osobu jejího majetku. Jakýkoliv

zásah do práva na ochranu majetku musí zachovávat spravedlivou rovnováhu mezi

požadavky obecného zájmu společenství a imperativy ochrany základních práv

jednotlivce“, zdůraznil Evropský soud pro lidská práva, přičemž dále uvedl, že

„vyvlastněná osoba má v zásadě obdržet náhradu, jejíž výše by byla rozumná

vzhledem k hodnotě majetku, jehož byla zbavena, i když legitimní obecný zájem

by hovořil pro náhradu nižší, než je plná tržní hodnota. Z toho vyplývá, že

výše zmíněné rovnováhy je zpravidla dosaženo, pokud náhrada vyplacená

vyvlastněnému je v rozumném poměru k tržní hodnotě majetku v době, kdy k odnětí

vlastnictví došlo.“

Dovolací soud se s tímto názorem zcela ztotožňuje a považuje jej za nosný i pro

souzený spor. Nelze pominout, že stát ovládaný komunistickým režimem

nerespektoval ani vlastní právo, v němž absentovaly základní demokratické

hodnoty a principy, a tak často nebral ohled ani na znění příslušných právních

předpisů stanovících pravidla pro určení ceny těchto nemovitostí. Nelze potom

paušalizujícím způsobem klást k tíži osoby povinné skutečnost, že cena

neodpovídala dobovým právním předpisům (tedy že byla nižší). Naopak je třeba

přihlédnout ke konkrétním okolnostem daného případu a zejména zkoumat, zda se

osoba či případně osoby mající povinnost vydat nemovitost(i) nějakým způsobem

podíleli na persekuci bývalých vlastníků těchto nemovitostí, zda se aktivně

podíleli na zkonfiskování nemovitostí či zda na druhé straně byly v dobré víře,

že nemovitosti nabyly v souladu s tehdejšími právními předpisy atd. V

podmínkách demokratického a právního státu je nadto jen stěží představitelné,

aby osoby nabivší majetek od státu v dobré víře byly nuceny nést následky

jednání zločinného režimu, jež se současná společnost snaží alespoň částečně

napravit.

Je znovu nutné připomenout zásadu, že zmírňování předchozích křivd nemá

způsobovat nepřiměřené křivdy nové, a proto by rozhodovací praxe soudů měla

brát ohled na okolnosti každého jednotlivého případu tak, aby „osoby, jež

nabyly svého majetku v dobré víře, nebyly nuceny nést břemeno odpovědnosti

státu, který kdysi tento majetek zkonfiskoval“ (viz citované rozhodnutí

Evropského soudu pro lidská práva ve věci P. a P. proti České republice).

Dovolací soud v tomto rozhodnutí nepředjímá, v jaké výši by měla být náhrada za

vydané nemovitosti žalobcům přiznána. Ztotožňuje se však se závěry Evropského

soudu pro lidská práva, že tato náhrada by měla být přiměřená zjištěným

okolnostem daného případu, jinými slovy řečeno, měla by být poskytnuta v

rozumné výši. Náhrada tedy nemusí dosahovat ceny tržní v době vydání

nemovitosti, k této ceně by však mělo být přihlédnuto.

Soud prvního stupně v souzeném sporu výše uvedená kritéria respektoval,

odvolací soud však takové hodnocení odmítl a paušalizujícím způsobem aplikoval

na daný skutkový stav § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. interpretuje toto

ustanovení pouze podle jeho doslovného znění. Tento postup dovolací soud z výše

uvedených důvodů nepovažoval za správný, a proto napadený rozsudek odvolacího

soudu za postupu podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř.

zrušil a podle § 243b odst. 3, věty první, věc vrátil soudu odvolacímu k

dalšímu řízení.

Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,

o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v

tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci

nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. března 2010

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.

předseda senátu