28 Cdo 2838/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., v právní věci žalobkyně Obce T., zastoupené advokátem, proti žalovanému
P. f. České republiky, o uložení povinnosti převést pozemky, vedené u Okresního
soudu ve Zlíně pod sp. zn. 11 C 263/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 12.5.2005, č.j. 60 Co 73/2005-119, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. května 2005, č.j. 60 Co
73/2005-119, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 22.9.2004, čj. 11 C 263/2003-84,
zamítl návrh žalobkyně, aby byl žalovaný uznán povinným převést na ni pozemky
č. 1280/2, č. 1280/3 a č. 1337/2 v katastrálním území T. Návrhu, opírajícímu
se o ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu
zemědělských a lesních pozemků ve vlastnictví státu ... , ( dále jen „ zákon č.
95/1999 Sb.“) nevyhověl proto, že převodu pozemků na žalující obec dle jeho
názoru bránilo právo třetí osoby, tj. Zemského hřebčince, jemuž patří právo
hospodařit s tímto majetkem státu.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12.5.2005, č.j.
60 Co 73/2005-119, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, i když se nezabýval
věcnou stránkou sporu; důvodem jeho rozhodnutí byl jeho právní názor na to, jak
měl znít žalobní návrh totiž nikoli na uložení povinnosti převést předmětné
pozemky, ale na uložení povinnosti předložit žalobkyni návrh kupní smlouvy nebo
smlouvy o převodu pozemků. Podle závěrů odvolacího soudu nelze vyhovět proto,
že návrh neodpovídá hmotnému právu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Rozsudek
odvolacího soudu má podle jejího názoru zásadní význam po právní stránce,
protože jednak řeší otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu
vyřešena, jednak je jeho rozhodnutí v rozporu s hmotným právem. Dovolání
odůvodňuje tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) a dále tím, že
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Odvolacímu soudu vytýká, že porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, když
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž se ztotožnil s jeho závěry, a aniž
postupoval podle § 118a odst. 2 o.s.ř. Pokud nedal ve smyslu tohoto ustanovení
žalobkyni potřebné poučení, odňal jí možnost skutkově a právně argumentovat,
přičemž během jednání ani nevyslovil svůj odlišný názor. Tím porušil její právo
na soudní ochranu. Jde o tzv. překvapivé rozhodnutí, v němž se žalobkyně teprve
poprvé dozvěděla o odlišném nazírání odvolacího soudu na věc. Pokud se odvolací
soud neztotožnil se závěry soudu prvního stupně, měl jeho rozsudek zrušit a
umožnit žalobkyni, aby k názoru odvolacího soudu zaujala stanovisko. V tom
spatřuje dovolatelka vadu řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem vidí v tom, že její návrh
nepovažoval za odpovídající hmotnému právu, když ustanovení § 5 zákona č.
95/1999 Sb. přesně odpovídá žalobnímu petitu. Ukládá totiž P. f. povinnost
převést na obec na základě jejího návrhu pozemky. Mezi účastníky bylo po celou
dobu řízení nesporné, že žalobkyně návrh učinila a žalovaný mu nevyhověl, ač
účelem zákona byla privatizace státní půdy včetně jejího převodu do vlastnictví
obcí ve jmenovitě uvedených případech. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek
odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud, když shledal, že dovolání odpovídá po formální stránce
požadavkům občanského soudního řádu, posuzoval jeho přípustnost. Napadeným
rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně v
této věci, takže přípustnost dovolání je dána jen v případě, že dovolací soud
dospěje k závěru, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam (§
237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Tak je tomu zejména v případě, kdy danou otázku
soudy neposuzují jednotně, nebo dovolací soud takovou otázku dosud neřešil,
případně kdy rozsudek odvolacího soudu není v souladu s hmotným právem. V dané
věci jde o uplatnění nároku podle zákona č. 95/1999 Sb. Dovolací soud se touto
otázkou dosud nezabýval, přičemž ji shledává za významnou po právní stránce;
dovolání proto shledal přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Zároveň však dovolací soud konstatuje, že rozsudek odvolacího soudu
nelze po věcné stránce přezkoumat, protože důvod, proč potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, je pouze procesní. Jím je jeho názor, že žalobkyně se měla
svého práva domáhat s použitím jiného žalobního petitu. Svůj názor, že návrh
žalobkyně neodpovídá hmotnému právu, však vyslovil až v odůvodnění svého
rozsudku, aniž žalobkyni dal příležitost na tento názor příslušně reagovat.
Dovolací soud souhlasí s dovolatelem, že rozsudek je proto tak zvaným
překvapivým rozhodnutím a že žalobkyni bylo postupem odvolacího soudu
znemožněno její právo před soudem plně hájit. Dovolací soud poukazuje na nález
Ústavního soudu ze dne 21.1.2003, sp. zn. II. ÚS 523/02. V něm Ústavní soud
vyslovil závěr, že pokud odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, aniž
by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým
právním názorem, odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil
jim se k němu vyjádřit, v podstatě porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a ve
svých důsledcích zasáhl do práva na spravedlivý proces ve smyslu článků 36
odst.1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V případě potvrzujícího
rozsudku odvolacího soudu, který byl opřen o jiný důvod, než byl důvod
zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, se jedná o překvapivé rozhodnutí, které
vede k porušení práva účastníka na spravedlivý proces. Obdobně rozhodoval
Ústavní soud vícekrát, např. v nálezu ze dne 15.1.2002, sp. zn. I. ÚS 336/99;
uvedené závěry odpovídají i judikatuře Nejvyššího soudu.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že řízení před odvolacím soudem
trpělo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a
odst. 2 písm. a/ os.ř.), a jeho rozsudek proto zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení podle § 243b odst. 2 věta za středníkem a odst. 3 věta první o.s.ř.
V novém rozhodnutí rozhodne soud nově i o nákladech řízení, včetně
řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu