28 Cdo 2841/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
ve věci žalobce Ing. O. A., zastoupeného Mgr. Martinem Prosserem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Melantrichova 477/20, proti žalované České republice –
Českému úřadu zeměměřičskému a katastrálnímu se sídlem v Praze 8, Pod sídlištěm
9/1800, o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 196/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 10. února 2010, č. j. 28 Co 501/2009-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel
ze zjištění, že žalobce jako kupující uzavřel dne 6. 12. 2004 dvě kupní
smlouvy, jejímiž předměty byly označené bytové jednotky, a téhož dne podal u
příslušného katastrálního úřadu návrhy na zahájení řízení o povolení vkladu
vlastnického práva do katastru nemovitostí; o nich katastrální úřad (pozitivně)
rozhodl dne 23. 2. 2005, resp. 19. 4. 2005 a zapsal žalobce jako vlastníka
bytových jednotek do katastru nemovitostí. Ovšem již 4. 1. 2005 žalobce uzavřel
s J. P. (budoucím kupujícím) dvě smlouvy o budoucích smlouvách kupních, v nichž
se strany zavázaly uzavřít smlouvy s totožným předmětem nejpozději do 4. 4. 2005 (čl. 3 smlouvy). Pro případ podstatného porušení smlouvy sjednaly možnost
odstoupení od smlouvy (čl. 6) a současně se dohodly, že odstupující smluvní
strana je oprávněna žádat smluvní pokutu ve výši 50.000,- Kč jako sankci za
porušení smlouvy či za nepravdivost prohlášení v ní učiněných (čl. 7). Jelikož
žalobce kupní smlouvy ke stanovenému datu s budoucím kupujícím neuzavřel,
dopisy ze dne 5. 4. 2005 budoucí kupující od smluv o smlouvách budoucích
odstoupil a vyzval žalobce k úhradě smluvních pokut v celkové výši 100.000,-
Kč, které mu žalobce dne 3. 5. 2005 zaplatil. V projednávané věci žalobce
tvrdí, že majetková újma, která mu tím vznikla, byla způsobena nesprávným
postupem katastrálního úřadu ve vkladovém řízení. Dovozuje, že v případě
včasného rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva do katastru
by budoucí kupující od smluv nemohl odstoupit a žádat zaplacení smluvních pokut. Žalobcem uplatněný nárok posoudil odvolací soud podle zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 26. 4. 2006 (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Připustil, že došlo k nesprávnému
úřednímu postupu katastrálního úřadu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998
Sb., nerozhodl-li katastrální úřad o žalobcově návrhu na povolení vkladu
vlastnického práva do katastru nemovitostí v zákonem stanovené lhůtě. Nezpochybnil, že vyplacením částky 100.000,- Kč odstoupivšímu účastníku smlouvy
mohla žalobci vzniknout majetková újma (škoda). Neshledal ovšem příčinnou
souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Dovodil, že
povinnost zaplatit smluvní pokutu mohla žalobci vzniknout toliko v důsledku
porušení smluvní povinnosti uzavřít s budoucím kupujícím kupní smlouvy do 4. 4. 2005. Splnění této povinnosti ovšem nebylo vázáno na splnění jakékoli podmínky
a nelze za ni pokládat ani vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí
(jehož právní účinky vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho
povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu; § 2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb.). Povinnost zaplatit smluvní pokutu – pokračoval
odvolací soud – nemohla žalobci vzniknout proto, že se jeho prohlášení (že bude
ke dni 4. 4.
2005 zapsaný v katastru nemovitostí jako vlastník bytových
jednotek) ukázalo nepravdivým, neboť žalobce neporušil žádnou smluvní povinnost
a „nepravdivost prohlášení nezavinil“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti
odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů měl za to,
že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zpochybňoval jednak závěr odvolacího soudu o chybějící příčinné souvislosti
mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Tvrdil, že povinnost uzavřít
kupní smlouvy do 4. 4. 2005 byla podmíněna tím, že k tomuto dni bude zapsán v
katastru nemovitostí jako vlastník bytových jednotek. V důsledku nesprávného
úředního postupu katastrálního úřadu nebyla uvedená podmínka splněna, proto
nemohl kupní smlouvy uzavřít, proto budoucí kupující od smluv odstoupil a
vzniklo mu právo žádat zaplacení smluvní pokuty. Podle žalobcova názoru je
vznik škody v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem katastrálního
úřadu, neboť nebýt jej, žalobci by nic nebránilo kupní smlouvy do 4. 4. 2005
uzavřít a vznik povinnosti zaplatit smluvní pokuty by tím byl vyloučen. Je-li
ve smlouvách o budoucích smlouvách kupních ujednáno, že i nepravdivost
některého z tvrzení v nich uvedených (v případě odstoupení od smlouvy) je
sankcionována smluvní pokutou, neobstojí závěr odvolacího soudu, že povinnost
zaplatit smluvní pokuty žalobci (pokud nemohl smlouvy do 4. 4. 2005 uzavřít)
nevznikla. Dále namítal, že nebylo-li v řízení prokázáno, že nepravdivost svého
prohlášení nezavinil, pak se jeho zavinění předpokládá. Navrhl, aby Nejvyšší
soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Žalovaná označila rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby dovolání
bylo odmítnuto, případně (shledá-li jej dovolací soud přípustným) zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť
dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009
(srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241
odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a
nejde o případ přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by
byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k
tomuto závěru sám dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Při úvaze o přípustnosti dovolání může
dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu
uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod dovolatel
uplatňuje (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), může jít tehdy, posoudil-li
odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně použitý
právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
V posuzované věci rozsudek odvolacího soudu spočívá jednak na závěru, že
tvrzená majetková újma žalobci nevznikla, neboť neměl povinnost zaplatit
smluvní pokuty odstoupivšímu účastníku smlouvy, a že mezi nesprávným úředním
postupem (postupem katastrálního úřadu ve vkladovém řízení) a žalobcem tvrzenou
majetkovou újmou není příčinná souvislost.
Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4.
2006) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným
úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí
v zákonem stanovené lhůtě.
Zákonnými předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem (které musí být splněny kumulativně) jsou: 1/ nesprávný úřední
postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním
postupem a vznikem škody. I u objektivní odpovědnosti státu za škodu je tedy
nezbytným předpokladem jejího vzniku příčinná souvislost (vztah příčiny a
následku) mezi právní skutečností, za níž se odpovídá (tj. mezi nesprávným
úředním postupem), a mezi vznikem škody, tedy je-li postup orgánu státu se
vznikem škody ve vztahu příčiny a následku; samotná existence nesprávného
úředního postupu ke vzniku nároku nestačí. Přitom obecně platí, že otázka
příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je
zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025). Právní posouzení příčinné souvislosti
může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být
její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento
vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp.
zn. 28 Cdo 3471/2009). Zpochybňuje-li tudíž žalobce v dané věci závěr
odvolacího soudu, že mezi postupem katastrálního úřadu a tvrzenou majetkovou
újmou vztah příčiny a následků není, jde o polemiku se závěrem skutkovým, který
rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným nečinní, nehledě
k tomu, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (určený ke zpochybnění
skutkových zjištění) žalobci v daném případě k dispozici není.
Uzavírá-li současně odvolací soud, že tvrzená majetková újma žalobci
nevznikla, neboť odstoupivšímu účastníku právo na zaplacení smluvní pokuty
nevzniklo, jde o závěr logický, z ustálené judikatury nevybočující. Podstatou
ujednání o smluvní pokutě je totiž povinnost zaplatit stanovenou částku
protistraně v případě porušení smluvní povinnosti (srov. § 544 odst. 1 obč.
zák.). Nevyplývá-li z dohody něco jiného, není dlužník povinen smluvní pokutu
zaplatit, jestliže porušení povinnosti nezavinil (§ 545 odst. 3 obč. zák.).
Smluvní pokutou lze pochopitelně zajišťovat jakoukoliv právní (smluvní nebo
zákonnou) povinnost, jež se může týkat peněžitého i jiného plnění (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1999, sp. zn. 29 Cdo 969/99, nebo
rozsudek ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 805/2005). Pokud však dlužník
nedostál požadavku smlouvy z důvodů, které nezavinil, pak věřiteli právo na
zaplacení smluvní pokuty nevzniklo, ledaže by se účastníci smlouvy dohodli
jinak (k otázce porušení smluvní povinnosti v důsledku postupu katastrálního
úřadu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo
1687/2006). Ujednání o povinnosti zaplatit smluvní pokutu i v případě
nezaviněného porušení povinnosti smlouvy o smlouvách budoucích postrádají,
přičemž i závěr odvolacího soudu o nedostatku zavinění dlužníka (žalobce) je
zde závěrem, který je založen na hodnocení v řízení provedených důkazů, tedy
na závěru skutkovém, které dovolacímu přezkumu nepodléhá.
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – který je v souladu s
konstantní a nerozpornou judikaturou, od níž není důvod odchýlit se ani v nyní
posuzované věci – není rozhodnutím, jež má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam (ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti
němu tudíž přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218
písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení
právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2011
Mgr. Petr K r a u s, v.
r.
předseda senátu