28 Cdo 285/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) A. J. a B) O. J.,
zastoupených advokátem, proti žalovanému Zemědělskému družstvu R.,
zastoupenému advokátkou, o náhradu za živý a mrtvý inventář, vedené u
Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 7 C 1323/92, o
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15.10.2003, č.j.
16 Co 249/2002 - 280, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15.10.2003, č.j. 16 Co 249/2002-280,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalobci se domáhali žalobou podanou 26.11.1992 vydání rozsudku, jímž mělo být
uloženo žalovanému zaplatit každému z nich částku 475.12,- Kč společně s úrokem
z prodlení ve výši 20 % ročně a inflačním znehodnocením ve výši 11,3 % ročně,
vždy z částky 475.312,- Kč od 27.9.1991 do zaplacení, a to jako doposud
nevydanou část náhrad za vznesený živý a mrtvý inventář a zásoby. Tvrdili, že
jako původní vlastníci zemědělské usedlosti č.p. 41 v Č. byli nuceni ke dni
1.1.1959 vstoupit do JZD v Č., vnést do družstva veškerý zemědělský majetek a
náhrady za tento majetek však nebyly žalovaným doposud v plné míře poskytnuty.
Podle žalobců výši náhrad je třeba v případě náhrad za vznesený mrtvý inventář
vypočíst podle vládního nařízení č. 20/1992, neboť odnětí
jednotlivých věcí a zejména jejich současnou cenu nelze řádně prokázat.
Okresní soud v Jihlavě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12.6.2002,
č.j. 7 C 1323/92-266, v odstavci I. žalobě vyhověl. Současně v odstavci II.
žalobu zamítl v částech, ve kterých se po žalovaném domáhali žalobce A. J.
zaplacení další částky 210.574,29 Kč, žalobkyně O. J. zaplacení další částky
274.472,29 Kč a každý z žalobců pak též zaplacení úroků z prodlení ve výši 20 %
ročně a inflačního znehodnocení ve výši 11,3 % ročně, oba z částky 475.312,- Kč
od 27.9.1991 do zaplacení. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobci v
současné době nejsou vlastníky jakýchkoli zemědělských nemovitostí, když tyto
převedli v minulosti (již v roce 1975) převážně na svého syna Ing. A. J. a jeho
manželku M. J. Vzal za prokázané, že zemědělská výroba je zabezpečována jejich
synem Ing. A. J., který je samostatně hospodařícím rolníkem, přičemž žalobci
sami s provozováním zemědělské výroby vypomáhali podle svých sil a možností.
Rovněž zjistil, že zemědělská výroba je provozována na pozemcích, které byly v
minulosti ve vlastnictví žalobců a tyto pozemky byly a jsou i dnes součástí
zemědělské usedlosti č.p. 41 v Č. Vyslovil závěr, že domáhají-li se žalobci
restitučních náhrad podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě\"), jedná se v tomto případě o
náhrady k zajištění provozu zemědělské výroby. V této souvislosti zaujal názor,
že tato podmínka je naplněna i v případě, kdy oprávněná osoba, která sice je
vlastníkem zemědělských pozemků, avšak na nich sama nehospodaří, zabezpečuje
zemědělskou výrobu prostřednictvím jiné osoby, které zemědělské pozemky
pronajme (a s náhradami disponuje sama bez ohledu na potřeby nájemce,
zabezpečujícího zemědělskou výrobu). Dovodil, že nemůže být proto přísněji
posuzován případ žalobců, kteří se i nadále sami podle svých možností podílí na
zabezpečování zemědělské výroby provozované jejich rodinou. Samotná skutečnost,
že žalobci již v současné době nejsou vlastníky zemědělských pozemků, nebo že
jim jejich synem nebyla za jejich pomoc vyplácena odměna, za výše popsané
situace na uvedeném závěru nic nemění. Současně připomenul, že žalobci tím, že
se registrovali jako soukromě hospodařící rolníci, uzavřeli smlouvu o nájmu
zemědělských pozemků a smlouvu o sdružení se svým synem Ing. A. J., prokázali
formálně svoji připravenost zabezpečovat zemědělskou výrobu. Dále konstatoval,
že pro rozhodnutí ve věci je přitom rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku
podle § 154 odst. 1 o.s.ř. Dospěl k závěru, že ze strany žalobců se jedná pouze
o formální kroky, které na jejich faktických možnostech podílet se na
zabezpečování zemědělské výroby (daných dnes především jejich věkem a
zdravotním stavem) nic nemění. Uzavřel, že věkem a zdravotním stavem nelze
podmiňovat možnost domoci se uplatněných restitučních nároků.
K odvolání žalobců a žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 15.10.2003, č.j. 16 Co 249/2002-280, rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu v části, kterou se A) žalobce
domáhal po žalovaném zaplacení částky 264.737,71 Kč a B) žalobkyně částky
200.839,71 Kč. Současně ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Konstatoval, že k uspokojení nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář je
zapotřebí, aby původní vlastník či další oprávněná osoba, uvedená v § 4 odst. 2
zákona o půdě, již zahájila provoz zemědělské či lesní výroby, neboť tyto
náhrady jsou poskytovány právě za účelem zajištění takového provozu. Dále
poznamenal, že pokud k faktickému zahájení takové výroby dosud nedošlo,
postačí, aby oprávněná osoba doložila, že je připravena takový provoz zahájit.
V této souvislosti odkazoval na rozsudek Nejvyššího soud ČR sp. zn. 2 Cdon
295/97, 3 Cdon 1219/96 s tím, že činnost spočívající v zajišťování zemědělské
či lesní výroby pak musí oprávněná osoba vykonávat buď osobně nebo pronajímáním
zemědělské půdy jiným osobám. Odvolací soud považoval za zásadní, že formální
připravenost k zajišťování zemědělské či lesní výroby podle § 20 odst. 1 zákona
o půdě nestačí, jestliže je z ostatních skutečností zřejmé, že oprávněná osoba
takovou činnost vůbec vyvíjet nehodlá, případně jí není fyzicky schopna. Na
rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalobci již na počátku sporu
nesplňovali podmínku zajišťování zemědělské či lesní výroby. Vyslovil závěr, že
od počátku řízení se na zajišťování zemědělské či lesní výroby podíleli pouze
tím, že vypomáhali svému synovi v jeho hospodářství drobnými pracemi, úměrnými
jejich důchodovému věku a zdravotnímu stavu a tato situace
trvala i v roce 2002, kdy uzavírali se synem smlouvy o sdružením a nájmu
zemědělských pozemků a zaregistrovali se jako samostatně hospodařící rolníci.
Podle odvolacího soudu tyto jejich právní úkony je proto nutné považovat za
účelové kroky, které měly formálně naplnit požadavky zákona o půdě a lze je
hodnotit jako snahu obejít zákon a domoci se restitučních náhrad, které by jim
jinak nenáležely.Vzhledem k tomu uzavřel, že žalobci ke dni rozhodování soudu
podle § 154 odst. 1 o.s.ř. nesplňují podmínku zajišťování zemědělské a lesní
výroby, proto jim nelze podle § 20 odst. 1 zákona o půdě náhrady živého a
mrtvého inventáře vydat.
Proti rozsudku odvolacího soudu, do celé výrokové části, podali žalobci
dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnili. Tvrdili, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle
dovolatelů odvolací soud ve svých výrocích označil žalobce jako přestárlé a
neschopné samostatně provozovat zemědělskou výrobu, aniž by vzal v úvahu, že
výroba je plně zajištěna a provozována jednak smlouvou o postoupení pohledávek,
dále pak smlouvou o sdružení fyzických osob podle občanského zákoníku a
registrací obou žalobců jako samostatně hospodařících rolníků. Vytýkali
odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil jaké mechanismy a opatření v zákoně
jsou dány pro zajištění či provozování zemědělské výroby. Poukazovali na
skutečnost, že mezi zajišťováním a provozováním zemědělské výroby je rozdíl a
tato zákonná ustanovení nebrání tomu, aby nárokované pohledávky byly původním
vlastníkům v zákonné lhůtě vypořádány. Zároveň konstatovali, že část pohledávek
byla žalobcům vypořádána již v letech 1991 až 1993, aniž by žalovaný zpochybnil
vydání pohledávek věkem žalobců, kterým v těchto letech bylo již 72 a 80 let.
Dále namítali, že rozhodnutím odvolacího soudu byla porušena jejich ústavně
zaručená základní práva, a to článek 1 a článek 36 Listiny základních práv a
svobod a dále článek 6 Úmluvy lidských práv a svobod a článek 90 Ústavy ČR.
Navrhli proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
vycházel v souladu s body 1., 15.,17.,hlavy první, části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna
2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu
ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.).
Zjistil dále, že dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými –
účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241
odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž
byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání
nelze upřít opodstatnění.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle
nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží
(viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45). O takový
případ v této věci nejde.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o
posouzení, zda odvolací soud aplikoval správně v úvahu přicházející ustanovení
§ 20 odst. 1 zákona o půdě a zda toto ustanovení rovněž správně vyložil.
Podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona o půdě k zajištění provozu zemědělské
nebo lesní výroby má původní vlastník živého a mrtvého inventáře, jakož i
zásob právo na jejich náhradu, pokud je vnesl do zemědělského družstva nebo mu
byly odňaty nebo jinak bezúplatně převedeny v období od 25. února 1948 do 1.
ledna 1990. Zemřel-li původní vlastník nebo byl-li prohlášen za mrtvého,
má právo požadovat náhradu k zajištění provozu zemědělské výroby další
oprávněná osoba uvedená v § 4 odst. 2.
Dovolací soud nemá v zásadě důvodů odchýlit se od závěrů dosavadní výkladové
praxe, která byla vyjádřena kupř. v rozsudku sp. zn. 2 Cdon 1203/96 a 3 Cdon
1219/96.
Pro posouzení správnosti závěrů odvolacího soudu v této konkrétní věci však
dovolací soud považuje za vhodné připomenout závěry z rozsudku NS ze dne
28.4.1997, sp. z. 2 Cdon 295/97. Podle nich nelze dovodit, že by nárok upravený
v § 20 odst. 1 zákona o půdě byl vázán na skutečnost, že by žalobce musel
splňovat podmínku zajištění zemědělské výroby již ke dni účinnosti zákona o
půdě. Totéž rozhodnutí stejně tak uvádí, že uvedené ustanovení zákona
nevylučuje, aby nárok na náhradu zemědělského inventáře byl vázán i na budoucí
zajišťování zemědělské výroby přirozeně s tím, že toto budoucí zajišťování
zemědělské výroby musí být spolehlivě prokázáno.
Slovní spojení „k zajištění provozu zemědělské výroby“, použité v
ustanovení § 20 zákona o půdě, přitom zahrnuje nejen případy, kdy
osoba uplatňující nárok na vydání inventáře vykonává, resp. je připravena
vykonávat činnost spočívající v zajišťování provozu výroby se děje (je
připraveno) pronajímáním zemědělské půdy jiným osobám.
K uvedeným závěrům rozhodovací praxe nyní dovolací soud dodává:
Ze zákona neplyne další požadavek než fakt, že jde o osobu provozující
zemědělskou výrobu. Odkaz zákona vztahuje se na dosud nezrušená ustanovení
zákon č. 105/1990 Sb., tedy na existenci platně založené evidence soukromě
hospodářících rolníků u příslušného místního národního výboru (dnes obecního
úřadu).
Ze smyslu zákona nelze dovodit tak restriktivní výklad, jaký zaujal odvolací
soud. Smyslem přijetí celé řady restitučních zákonů byla nejen odvolacím soudem
zmíněná snaha státu o nápravu některých majetkových křivd, nýbrž rovněž zřetele
privatizace. Navrácení věcí původním majitelům odpovídalo tendenci – patrné
ostatně z přijetí citovaného zákona č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání
občanů, docílit cestou restituce i privatizace vytvoření podnikatelského
prostředí založeného na soukromém vlastnictví věcí k nim sloužících, resp. k
jejich realizaci navrácených.
K tomu přistupuje zřetel na povahu zemědělské výroby, která zejména v
podmínkách zemědělské malovýroby zahrnuje typicky rodinné farmy
charakterizované podílem zpravidla všech členů užší i širší rodiny na výrobním
zemědělském procesu v průběhu jeho roku, zahrnující přitom nejen samotnou
zemědělskou výrobu, ale i přidruženou zemědělskou výrobu. Pod tento pojem spadá
nepochybně i práce spojená s péčí o ustájený dobytek a drobné hospodářské
zvířectvo, údržba nemovitosti k zemědělské výrobě sloužící a v neposlední řadě
na to navazující i péče o materiální zázemí členů tohoto produktivního
společenství (péče o stravu a ubytování).
Hodnoceno z hlediska těchto kritérií nelze vyloučit nároky oprávněných osob jen
proto, že pro svůj fyzický věk nejsou v dostatečné míře schopny v plnosti
zajišťovat samotný proces hlavní zemědělské výroby. Už vůbec nelze přisvědčit
závěrům odvolacího soudu vylučujícím možnost realizace zemědělské výroby cestu
pronájmu (někdejšího pachtu) pozemků či budov sloužících zemědělské výrobě.
Oprávnění vlastníka ve smyslu § 123 o.z. zahrnuje nepochybně v rámci vlastnické
triády i právo na uzavření nájemní smlouvy podle ustanovení § 663 a násl. o.z.,
případně jiné, nepojmenované smlouvy nesoucí se k podobnému výsledku.
K tíži restituenta nelze přičítat délku trvání řízení, v jejímž průběhu tento s
postupujícím věkem pozbyl dřívější fyzickou způsobilost, resp. došlo u něj ke
snížení této fyzické způsobilosti tak, že přímo a bezprostředně není již
schopen vykonávat celý rozsah prací zemědělské výroby. Délka trvání řízení je
okolnost na vůli účastníka nezávislá, ze znění zákona o půdě nelze přitom
dovodit důsledek o nějakém oslavení jeho nároků plynoucích z ustanovení § 20
odst. 1 uvedeného zákona. Nepřichází do úvahy ani odkaz na důsledky plynoucí z
norem procesního práva, jmenovitě § 154 odst. 1 o.s.ř., když rozhodující je
prokázání a splnění podmínek hmotněprávní normy stanovící podmínky pro přiznání
výše uvedených náhrad.
Na základě výše uvedeného je proto nutno právní posouzení věci, jež v dané věci
odvolací soud uplatnil, považovat za neúplné a tedy nesprávné. Tím nemůže být
správný rozsudek odvolacího soudu ze dne 15.10.2003, sp. zn. 16 Co 249/2002,
který z tohoto právního posouzení vychází. Dovolací soud jej proto zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
V dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§
243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních
nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1, věta
třetí o.s.ř. )
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2005
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu