28 Cdo 2857/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce F. Š., bytem S., K. J. 103a, zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 70.260,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 171/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 14. června 2012, č. j. 22 Co 480/2012-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhá náhrady škody, která mu měla vzniknout tím, že na základě jeho žádosti Finanční úřad ve Svitavách vydal rozhodnutí o závazném posouzení (dále též jen „závazné posouzení“), za což žalobce zaplatil správní poplatek ve výši 10.000,- Kč, a následně na základě závěrů v tomto rozhodnutí uvedených žalobce zaplatil daň ve výši 60.260,- Kč (ačkoliv tyto závěry považuje za nesprávné). Žalobce proto v tomto řízení uplatňuje náhradu škody představující správní poplatek a daň – celkem tedy částku ve výši 70.260,- Kč. Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 1.
února 2012, č. j. 5 C 171/2011-34, zamítl návrh žalobce na rozšíření žaloby (výrok I.), žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 70.260,- Kč s příslušenstvím, rovněž zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Nejdříve se soud zabýval otázkou pasivní věcné legitimace ve sporu a dovodil, že tou je v dané věci nadána Česká republika – Finanční ředitelství v Hradci Králové. Dále soud dospěl k závěru, že škodu, jejíž náhradu žalobce uplatňuje a která mu měla vzniknout na základě na jeho žádost vydaného závazného posouzení Finančního úřadu ve Svitavách ze dne 30.
listopadu 2010, č. j. 79240/10/263931108714, jímž tento finanční úřad rozhodl o tom, že zásah do majetku (žalobce) ve zdaňovacích obdobích od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009 a od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010, spočívající ve stavebních úpravách na nemovitostech v rozhodnutí popsaných, je „technickým zhodnocením jímky podle § 33 zákona o daních z příjmů, zařízení čističky odpadních vod je hmotným majetkem dle § 26 odst. 2 písm. a) zákona o daních z příjmů“, nelze posoudit podle obecných předpisů o náhradě škody (§ 420 a násl. obč. zák.), nýbrž je třeba ji posuzovat podle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. Soud prvního stupně pokračoval, že závazné posouzení je toliko posouzením předběžným, jímž správce daně upřesňuje podmínky, za kterých bude toto rozhodnutí v průběhu nalézacího řízení o příslušné dani akceptováno, proto proti němu není žádný opravný prostředek přípustný.
Názor v závazném posouzení obsažený je tak možné napadnout až opravnými prostředky proti rozhodnutí, jímž je stanovena daň, tj. jednak ve správním řízení a jednak ve správním soudnictví; v jejich rámci je povinností příslušného orgánu přezkoumávat nejen zákonnost rozhodnutí týkající se jednotlivé daně, ale i zákonnost rozhodnutí o závazném posouzení. Jelikož však daňová kontrola za období od 2009 do 2010 u žalobce nebyla dosud ukončena, a nebylo proto vydáno žádné rozhodnutí o doměření daně (resp. o vrácení přeplatku) za citovaná zdaňovací období, není zde rozhodnutí, jež by bylo možno napadnout opravnými prostředky a přezkoumat jeho zákonnost (tj. ani zákonnost závazného posouzení).
Žaloba je proto podána předčasně, a soud ji pro tentokrát zamítl. K odvolání žalobce přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jenž je rozsudkem ze dne 14. června 2012, č. j. 22 Co 480/2012-60, v napadených výrocích II. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, především s posouzením nároku žalobce podle zákona č. 82/1998 Sb. a s tím, že závazné posouzení je rozhodnutím předběžným, proti němuž nelze uplatňovat opravné prostředky. Zdůraznil, že takovýmto rozhodnutím se daňovému subjektu neukládají žádná práva ani povinnosti, ba dokonce se jím ani nemění nic na již existujících právech a povinnostech. Finanční úřad toliko prostřednictvím závazného posouzení právně posuzuje daňovým subjektem deklarovanou daňovou situaci a vymezuje daňové důsledky z tohoto posouzení pro daňový subjekt vyplývající, přičemž povinnost řídit se závazným posouzením má toliko a pouze správce daně, a to až v nalézacím řízení (tj. při stanovení daně).
Žalobci (daňovému subjektu) proto svědčí opravné prostředky toliko proti rozhodnutí o stanovení daně, v jehož rámci pak lze přezkoumat i zákonnost závazného posouzení (a to jak ve správním řízení tak ve správním soudnictví). Jelikož však za shora uvedená zdaňovací období u žalobce nebylo daňové řízení skončeno, nebylo vydáno ani daňové rozhodnutí, proti němuž by žalobce mohl brojit opravnými prostředky či žalobou ve správním soudnictví, v jejichž rámci by bylo lze přezkoumat zákonnost závazného posouzení, a žaloba je proto předčasná.
S čím se však odvolací soud neztotožnil, byly závěry o „pasivní věcné legitimaci“, neboť soud prvního stupně zaměnil pasivní věcnou legitimaci (kterou je ve sporu o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. nadán stát) a to, která organizační složka za pasivně věcně legitimovaného vystupuje. Podle § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. je jím Ministerstvo financí, proto je odvolací soud povolal do řízení (namísto Finančního ředitelství v Hradci Králové), aniž o tom vydával samostatné rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má (podle obsahu dovolání) za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a také vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.
s. ř.). Vadu řízení spatřuje v tom, že odvolací soud jednal se žalovanou Českou republikou – Ministerstvem financí namísto s Českou republikou – Finančním ředitelstvím v Hradci Králové. Dále tvrdí, že v právním státě by měl mít právo domáhat se soudní ochrany před nezákonným rozhodnutím (závazným posouzením), které navíc nemělo být vůbec vydáno, i když se tímto nezákonným rozhodnutím řídit nemusí. A právě z tohoto důvodu je přesvědčen, že daná věc měla být posouzena podle obecných ustanovení o náhradě škody (§ 420 a násl. obč. zák.) a nikoli podle zákona č. 82/1998 Sb. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že jeho závěr o probíhajícím daňovém řízení se nezakládá na žádné listině ve spisu založené.
Současně je přesvědčen, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). S ohledem na shora uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, případně též rozsudek soudu prvního stupně. Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby bylo podané dovolání zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.
s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o.
s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Napadá-li žalobce rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba o náhradu škody představované zaplaceným správním poplatkem za vydání závazného posouzení ve výši 10.000,- Kč, nezbývá než zdůraznit, že nárok na zaplacení uvedené částky je samostatným nárokem s odlišným skutkovým základem od nároku na náhradu škody ve výši 60.260,- Kč, jež měla žalobci dle jeho tvrzení vzniknout tím, že na základě závěrů obsažených v závazném posouzení zaplatil daň v této výši.
Jelikož však nárok na náhradu škody ve výši 10.000,- Kč nepřesahuje částku 50.000,- Kč, není dovolání proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o uvedeném nároku, přípustné (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání v naznačené části (včetně příslušenství) jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c/ o. s. ř.). Dovolací soud se následně zabýval přípustností dovolání směřujícího proti té částí napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla žaloba zamítnuta co do částky 60.260,- Kč s příslušenstvím.
Jelikož se nejedná o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, jenž by byl odvolacím soudem zrušen, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.
s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má.
Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3, věty prvé, o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody). Již z výše řečeného tedy vyplývá, že žalobcem tvrzená vada, dle níž odvolací soud jednal namísto s (v žalobě označenou) Českou republikou – Finančním ředitelstvím v Hradci Králové, ale s Českou republikou – Ministerstvem financí, způsobilým dovolacím důvodem k založení přípustnosti dovolání v posuzovaném případě být nemůže.
Nadto je třeba uvést, že namítanou vadou řízení postiženo ani není, neboť je-li účastníkem řízení o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. stát, svá procesní práva vykonává a procesní povinnosti plní prostřednictvím organizační složky, která je k tomu podle zákona příslušná, což je povinen soud zjistit a jednat s ní, a to dokonce bez ohledu na to, jakou organizační složku označil žalobce v žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2009, sp. zn. 25 Cdo 1649/2007, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 7520).
Případné chybné určení organizační složky státu žalobcem není ani vadou podání (§ 43 o. s.
ř.) ani nedostatkem podmínky řízení (§ 104 o. s. ř.), protože občanský soudní řád v § 21a odst. 1 kogentně stanoví, kdo vystupuje v řízení za stát, a je povinností soudu, aby tento zákonný příkaz – i bez součinnosti s účastníky řízení – naplnil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2005, sp. zn. 30 Cdo 629/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2012, sp. zn. 28 Cdo 2362/2011). Začal-li proto odvolací soud v průběhu řízení jednat s organizační složkou – Ministerstvem financí – namísto v žalobě uvedeného Finančního ředitelství v Hradci Králové, byl jeho postup správný a zcela v souladu se shora citovanými závěry, přičemž není možné v tomto ohledu hovořit o překvapivém rozhodnutí.
Při zkoumání otázky přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolacímu soudu k dispozici ani dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., určený ke zpochybnění správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu; z nich dovolací soud ve svých dalších úvahách vychází. Právě takový důvod však žalobce uplatňuje, když zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že u něj stále probíhá daňová kontrola (resp. daňové řízení) za období let 2009 a 2010. Jedná se totiž zřetelně o závěr skutkový, nikoliv právní (jde o výsledek hodnocení v řízení provedených důkazů, nikoliv o aplikaci právních norem na zjištěný skutkový stav).
Zpochybňuje-li tudíž žalobce tento závěr odvolacího soudu, aniž by navíc podpořil zmíněné zpochybnění konkrétními tvrzeními či důkazy, jde o polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, nikoliv s právním posouzením věci.
O nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatel uplatňuje, může jít tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na právním závěru, že nárok na náhradu škody, jež měla být žalobci způsobena závazným posouzením vydaným Finančním úřadem ve Svitavách dne 30. listopadu 2010, č. j. 79240/10/263931108714, je nárokem podle zákona č. 82/1998 Sb., jenž však byl uplatněn předčasně, neboť v předmětném daňovém řízení zatím nebylo vydáno žádné rozhodnutí, jež by bylo možné napadnout opravnými prostředky a přezkoumat jeho zákonnost, přičemž v tomto rámci by byla přezkoumána i zákonnost závazného posouzení, a zajištěna tak náležitá soudní ochrana zmiňovaná dovolatelem.
Domáhá-li se žalobce, aby jím uplatněný nárok byl kvalifikován podle obecného předpisu (§ 420 a násl. obč. zák.), nemohou ani tyto námitky učinit napadené rozhodnutí zásadně právně významným, neboť jde o otázku jednoznačně řešenou konstantní judikaturou (přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 25 Cdo 312/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4826; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. 25 Cdo 4531/2007, nebo ze dne 21.
dubna 2009, sp. zn. 25 Cdo 1893/2008; z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 3. října 2001, sp. zn. II. ÚS 93/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 141, svazek 24). Z ní přitom vyplývá, že ustanovení § 420 obč. zák. upravuje odpovědnost za škodu v občanskoprávních vztazích, v nichž žádný z jejich subjektů nevystupuje – na rozdíl od veřejnoprávních vztahů – v pozici nositele autoritativně vykonávané veřejné moci, ale naopak hmotněprávní postavení těchto subjektů je rovné (srov. § 2 odst. 2 obč. zák.).
Jde-li o výkon veřejné moci, je odpovědnost státu podle obecného předpisu, občanského zákoníku, vyloučena.
Ze žalobních tvrzení přitom vyplývá, že škoda, jíž se žalobce v tomto řízení domáhá, mu měla vzniknout v důsledku závazného posouzení, které vydal Finanční úřad ve Svitavách dne 30. listopadu 2010, pod č. j. 79240/10/263931108714, a které žalobce považuje za nesprávné. Jestliže tedy žalobce jím tvrzenou škodu odvozuje od rozhodnutí vydaného Finančním úřadem ve Svitavách, který při vydávání citovaného rozhodnutí zcela jednoznačně vystupoval v pozici nositele autoritativně vykonávané veřejné moci, a nikoli jako subjekt v rovném postavení se žalobcem, je posouzení nároku žalobce podle zákona č. 82/1998 Sb. zcela správné a odpovídající konstantní judikatuře.
Pokud pak žalobce (v obecné rovině) brojí i proti (údajným) závěrům, že žalovaná není způsobilá být účastníkem řízení a že žalobu nelze projednat v občanskoprávním řízení, je třeba uvést, že na těchto závěrech napadené rozhodnutí založeno není.
S ohledem na shora uvedené pak nelze shledat důvodnými ani námitky vztahující se k porušení Listiny základních práv a svobod.
Závěry odvolacího soudu jsou tedy zcela v souladu s příslušnými hmotněprávními ustanoveními zákona i jejich výkladem obsaženým v judikatuře Nejvyššího soudu, a není tak důvodu považovat jeho rozhodnutí za zásadně právně významné dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pročež Nejvyšší soud dovolání i ve zbylé části podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. března 2013 JUDr. Jan E l i á š , Ph.D., v. r. předseda senátu