U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra
Krause ve věci žalobkyně Obce Petrov, IČ: 00280801, se sídlem Petrov - Křetín,
okres Blansko, zastoupené JUDr. Radovanem Rumlerem, advokátem se sídlem v
Boskovicích, náměstí 9. května 10, proti žalovaným 1) V. K., a 2) F. K.,
zastoupenými JUDr. Ilonou Chladovou, advokátkou se sídlem v Brně, Rybníček 4, o
určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 6 C
179/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
27. dubna 2010, č. j. 37 Co 333/2008-172, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci k rukám
advokáta JUDr. Radovana Rumlera na náhradě nákladů dovolacího řízení částku
6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“)
potvrdil rozsudek Okresního soudu v Blansku (dále jen „soud prvního stupně“),
jímž bylo určeno, že stavba sociálního zařízení, postavená na pozemku parc. č.
st. 68 v obci a kat. území P., okres Blansko, sestávající se z betonového
schodiště o výměře 4,5 m2, venkovní terasy o výměře 14,9 m2, zádveří o výměře
3,51 m2, vstupní haly o výměře 13,18 m2, WC ženy o výměře 9,1 m2 a WC muži o
výměře 11 m2, je ve vlastnictví žalobce.
Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, vyšel ze zjištění, že
žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. st. 33 a budovy čp. 35 na něm postavené
(stavba hostince), žalovaným svědčí vlastnické právo k pozemku parc. č. st. 68
a na něm stojící budově čp. 30 (stavba prodejny potravin). Zjistil, že objekt,
který je předmětem řízení a jež se nachází na pozemku parc. č. 68, byl
vystavěn v sedmdesátých letech minulého století „v akci Z“ organizované
Místním národním výborem v Petrově, jež navazovala na výstavbu prodejny
potravin (jako tzv. „druhá etapa“ výstavby). Ze stavebně-technické dokumentace
a ostatních dobových listin o účelu této výstavby vzal za prokázané, že
předmětný objekt byl stavěn jako součást budovy pohostinství, nikoliv prodejny
potravin, která – na rozdíl od nevyhovujícího zázemí budovy pohostinství - měla
budováno vlastní technické zázemí i sociální zařízení. Konstatoval, že
předmětný objekt, v němž se nachází sociální zařízení pro hosty pohostinství,
terasa a vstupní hala užívané k přístupu do budovy čp. 35 - je funkčně úzce
spojen s hlavní budovou pohostinství, od níž nemůže být oddělen bez jejího
znehodnocení; proto je její součástí (§ 120 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Nejde o
samostatnou stavbu ani o součást budovy čp. 30 (stavba prodejny potravin), ani
o součást pozemku parc. č. 68 ve vlastnictví žalovaných. Nebylo předmětem
převodů těchto nemovitostí, jež byly z vlastnictví státu převedeny do
vlastnictví Jednoty Boskovice (kupní smlouvou z 19. 9. 1977), která je smlouvou
z 26. 10. 1994 prodala společnosti Corpo s.r.o. a od níž získali vlastnické
právo žalovaní jako kupující (na základě kupní smlouvy z 8. 12. 1997, jde-li o
budovu čp. 30), resp. od státu v případě pozemku parc. č. st. 68 (smlouvou ze
14. 5. 2001). Objekt sociálního zařízení, o který v řízení jde, přešel proto z
vlastnictví státu do vlastnictví žalující obce spolu se stavbou čp. 35, jíž je
součástí a k níž měl právo hospodaření bývalý Místní národní výbor v Petrově (§
1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České
republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do
důvodů mají za to, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zpochybňují závěr odvolacího soudu, že
předmětný objekt je součástí budovy čp. 35 a jako takový že je ve vlastnictví
žalobce. Tvrdí, že objekt byl od počátku užíván k provozu prodejny a vždy byl
předmětem převodu spolu s touto stavbou (čp. 30), se kterou současně vznikl;
nesloužil pohostinství, jehož stavba byla adaptována až o čtyři roky později a
již dříve byla vybavena vlastním sociálním zařízením. Konstatují, že k žalobcem
tvrzenému účelu nebyl posuzovaný objekt ani kolaudován. Připadl proto do jejich
vlastnictví podle smlouvy z 8. 12. 1977 (míněno zde patrně smlouvu z 8. 12.
1997) jako součást novostavby prodejny čp. 30, s tím, že jde o stavbu ležící na
pozemku parc. č. 68, jež je nyní ve vlastnictví žalovaných. Dokladem tohoto
stavu mají být podle žalovaných i zjištěné výměry staveb a zastavěných
pozemků. Dále žalovaní odvolacímu soudu vytýkají, že řadu právně významných
skutečností a důkazů, zejména jimi označené části projektové dokumentace,
pominul a nevzal na zřetel, že oddělením sociálního zařízení od prodejny bude
tato stavba znehodnocena a nebude ji možné řádně užívat ke stanovenému účelu.
Rozsudek odvolacího soudu, akcentující pouze nabývací tituly účastníků,
pokládají za nepřezkoumatelné rozhodnutí a za nesprávný označují i závěr soudu
prvního stupně, že jejich předchůdce, Jednota Boskovice, zaplatil při koupi
objektu potravin nižší kupní cenu, sníženou o hodnotu předmětného sociálního
zařízení. Navrhují, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto
soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce označil napadený rozsudek za správný. Se skutkovými i právními
závěry odvolacího soudu se ztotožnil a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009,
neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30.
6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení),
zastoupenými advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240
odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně
potvrzen a nejde o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek,
který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při
splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní
význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má.
Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v
dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího
soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Odvolacím soudem řešenou otázkou, otevřenou k dovolacímu přezkumu, je zde
otázka právního režimu předmětné „stavby sociálního zařízení“ a určení, zda jde
o věc samostatnou nebo součást stavby ve vlastnictví žalobce (čp. 35) nebo
žalovaných (čp. 30).
Při řešení nastolené právní otázky se soudy nižších stupňů přidržely
letité ustálené judikatury, podle které je přístavba součástí stavby hlavní
(srov. rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R
11/1964 a R 42/1972), nejde tedy o samostatnou věc v právním smyslu a spolu s
hlavní věcí (stavbou) tvoří jedinou věc neboli celek podrobený jedinému
právnímu režimu. Při interpretaci ustanovení § 120 odst. 1 obč. zák. měl i
odvolací soud na zřeteli, že pojem znehodnocení věci, užitý tímto ustanovením,
jež charakterizuje součást věci, nelze chápat jen v užším smyslu a může
znamenat také znehodnocení funkční, tedy že věc bude do budoucna plnit svůj
účel na nižší úrovni (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 7. 1999, sp. zn.
25 Cdo 770/98, publikovaný v Právních rozhledech č. 10/2000).
Ze skutkových zjištění – v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelných –
přitom vyplývá, že předmětný objekt vždy sloužil jako sociální zařízení
pohostinství (budovy čp. 35 ve vlastnictví státu, později žalobce), k tomuto
účelu byl v sedmdesátých letech minulého století vybudován, byť se tak stalo v
časové souvislosti s výstavbou budovy čp. 30, prodejny potravin, která ovšem
měla budováno vlastní technické zázemí i sociální zařízení a předmětný objekt
s ní funkčně spojen není. Naproti tomu od budovy pohostinství, k jehož
provozování je nezbytně nutný, nemůže být oddělen bez toho, ani by došlo k
podstatnému funkčnímu znehodnocení této stavby. Jde tudíž o součást budovy čp.
35 (stavby pohostinství ve vlastnictví žalobce), nikoliv budovy čp. 30
(prodejny potravin ve vlastnictví žalovaných) a jako taková nemohla být
předmětem převodu spolu se budovou čp. 30 (jak ostatně vyplývá i z ostatních v
řízení provedených důkazů, včetně znaleckých posudků popisujících a oceňujících
nemovitost pro účely převodu). Jako součást stavby čp. 35 přešla s touto
(hlavní) stavbou z vlastnictví státu do vlastnictví žalující obce (§ 1 odst. 1
zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů).
Jelikož současně platí, že stavba není součástí pozemku (srov. § 120 odst.
2 obč. zák.), není pro posouzení otázky vlastnictví ke stavbě významné, že
vlastníky pozemku parc. č. 68, na němž předmětný objekt leží, se později (na
základě smlouvy uzavřené v roce 2001) stali žalovaní.
Jakkoli konkrétní vady řízení judikatorní význam zpravidla nemají (a v
případě zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) není
dovolateli k dispozici ani dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.),
nepokládá Nejvyšší soud ani tyto námitky žalovaných, v nichž jde vesměs o
polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, která
odvolací soud převzal jako správná) za opodstatněné. Jde o závěry, jež jsou
výsledkem logicky nerozporného hodnocení v řízení provedených důkazů a ačkoliv
se odůvodnění rozsudku odvolacího soudu převážně soustředí na otázku
nabývajících titulů ve prospěch každého z účastníků, nejde o rozsudek
nepřezkoumatelný, je-li v dalších rozhodujících otázkách podepřen též
argumentací soudu prvního stupně, na kterou (v zájmu stručnosti) odvolací soud
jinak zásadně odkazuje.
Jelikož právní otázky, na jejichž řešení rozhodnutí o věci samé spočívá,
posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou, od níž není důvod
odchýlit se ani v nyní posuzované věci, nemá rozsudek odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ) a dovolání
proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věty první o. s. ř.) – dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, §
218 písm. c) o. s. ř.).
O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř.; podle nich
jsou žalovaní, jejichž dovolání bylo odmítnuto, povinni nahradit ve věci
úspěšnému žalobci náklady tohoto řízení v plném výši. K nákladům žalobce patří
odměna advokáta stanovená paušální sazbou 20.000,- Kč (§ 5 písm. b) vyhlášky č.
484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), dvakráte krácená o 50% na částku
5.000,- Kč (§ 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 téže vyhlášky), paušální náhrada
hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve
znění pozdějších předpisů) a částka 1.060,- Kč odpovídající 20% dani z přidané
hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem 6.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. října 2010
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu