28 Cdo 2885/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, v právní
věci žalobkyně O. L., bytem ve S. r., K., N. 2, zastoupené JUDr. Miroslavou
Předotovou, advokátkou se sídlem v Přezleticích, Pod Hájem 295, proti žalované
České republice - Ministerstvu financí ČR, IČ 00006947, se sídlem v Praze 1,
Letenská 15/525, o zaplacení částky 1.188.826 Kč, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 223/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2012, č. j. 39 Co 426/2011-228, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 8. 2011,
č. j. 22 C 223/2005-206, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku
1.188.826 Kč v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů. Uvedl,
že zaplacení žalované částky se žalobkyně po žalované domáhala s tím, že je
osobou oprávněnou podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích a
z toho důvodu má právo na finanční náhradu za nemovitosti (tovární areál v obci
B.), které jí nemohly být vydány. Žalovaná jí požadované náhrady vyplatila,
spor vznikl pouze o náhradu za stavbu kotelny a komína, které žalovaná ocenila
podle § 10 odst. 1, § 11 odst. 2 vyhl. č. 182/1988 Sb. jako vedlejší stavbu
částkou 241.344 Kč. Podle žalobkyně však měly být tyto stavby oceněny jako
samostatné stavby podle § 11 odst. 3 téže vyhlášky, domáhala se proto vyplacení
rozdílu ve výši žalované částky. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že podle znaleckého posudku Ing. P. S. jde o zděné stavby pocházející z roku 1943, jejichž životnost byla 80 let. Dále
zjistil, že do znárodnění v roce 1948 nebyla kotelna dokončena a v době záboru
byla vložením stropů změněna na skladové prostory. Podle znaleckého posudku
Ústavu soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně má provozní
stavba kotelny dvě podlaží o rozměrech 15,3 a 8,5 m a zastavěnou plochu 130,05
m2. Topné kanály pro rozvod tepla nebyly během šetření zjištěny, protože
kotelna byla dlouhodobě využívána jako sklad. Podle pamětníků kotelna sloužila
k výrobě páry pro provoz výrobních strojů a pro vytápění výrobních objektů v
areálu barevny a mandlovny a výrobny umělých kůží. Stavba kotelny byla jako
samostatná stavba oceněna částkou 1.294.375,94 Kč, jako vedlejší stavba částkou
129.389,59 Kč, komín byl oceněn částkou 148.840,54 Kč. Žalovaná vyplatila
žalobkyni částku 2.677.161 Kč a po zpracování posudku Ing. M. jí doplatila
ještě částku 393.827 Kč. Soud prvního stupně vyšel z toho, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že
žalobkyni od žalované náleží náhrada za nevydané nemovitosti s ohledem na
ustanovení § 3 odst. 1, 2, § 13 odst. 1, 5, § 35 zákona č. 87/1991 Sb., tedy i
za stavbu kotelny a komína. Podle soudu prvního stupně náhradu je třeba
vypočítat podle ustanovení § 11 vyhlášky č. 182/1998 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., přičemž ocenění se provádí k 1. 4. 1991. Uvedl, že nešlo o stavby
zemědělské, proto nebylo možné použít ustanovení § 11 odst. 2 vyhlášky. Považoval za podstatné posouzení, zda se jednalo o stavbu samostatnou nebo
vedlejší, tedy součást věci hlavní. V tomto směru odkázal na ustanovení § 120
o. z. s tím, že součástí věci je vše, co k ní podle povahy náleží a nemůže být
od ní odděleno, aniž by se věc znehodnotila. Vyslovil proto závěr, že budova
kotelny nesdílela osud výrobních budov v areálu, dokonce v době znárodnění
nebyla dokončena a následně byla přeměněna pro potřeby skladování. Oddělením
též nedošlo k znehodnocení výrobních a administrativních budov. Uzavřel proto,
že jde o samostatnou provozní budovu, která je uvedena v § 11 odst. 3 vyhlášky,
proto přiznal žalobkyni požadovaný cenový rozdíl.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 5. 2012, č. j. 39
Co 426/2011-228, ve výroku I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky
1.188.826 Kč v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů.
Současně ve výroku II., III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Vzal za prokázané po doplnění dokazování, že kotelna sloužila k výrobě páry pro
provoz strojů a pro výrobu tepla pro objekty barevny a mandlovny, výrobnu
umělých kůží a samotné kotelny, jmenovitě tedy pro vytápění a provoz strojů v
přilehlé výrobní hale č. p. 175/1. K vytápění budov č. p. 162, 192 a ani k
vytápění budovy č. p. 163, administrativní budovy nesloužila.
Podle odvolacího soudu nebylo sporu o tom, že žalobkyně je podle ustanovení § 3
odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. oprávněnou osobou, jíž nemohly být vydány
znárodněné nemovitosti povinnou osobou, proto jí naleží podle § 8 odst. 5 téhož
zákona finanční náhrada. O finanční náhradu řádně požádala podle § 13 uvedeného
zákona příslušný orgán státu podle § 1 zákona č. 231/1991 Sb., přičemž tato
náhrada jí za stavbu komína a kotelny byla zaplacena. Spor vznikl jen o to,
zda byl výpočet proveden správně. Věc posoudil podle § 10 odst. 1, § 11 odst.
1, 2, 3, § 2 odst. 4, 5, 6 vyhlášky č. 182/1998 Sb. ve znění vyhlášky č.
316/1990 Sb., § 120 odst. 1 a § 121 odst. 1 o. z.
Podle odvolacího soudu mezi účastníky nebylo sporu o tom, že kotelna je
samostatnou věcí s tím, že nejde o žádnou přístavbu, která by mohla tvořit
součást věci. V tomto směru je třeba považovat závěry soudu prvního stupně za
správné.
Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že kotelna sloužila pro vytápění a
provoz strojů v přilehlé výrobní hale a proto šlo o její příslušenství, neboť
ve vztahu k výrobní hale šlo o stavbu vedlejší, určenou stejným vlastníkem pro
zajištění jejího provozu. Zdůraznil, že nebylo prokázáno, že by kotelna byla
konstruována pro vytápění neurčitého počtu objektů ani nebylo zjištěno, že by
byly vytápěny jiné v blízkosti nacházející se obytné budovy, proto kotelnu
nelze považovat za stavbu hlavní.
Odvolací soud proto vyslovil, že ocenění kotelny správně provedeno podle § 10
odst. 1 vyhlášky. Komín a kotelna spolu byly funkčně stavebně propojeny,
kotelna bez komínu nemohla sloužit svému účelu, komín byl proto součástí
kotelny ve smyslu § 120 odst. 1 o. z. Z toho důvodu v dané věci nelze použít
ustanovení § 11 odst. 2, 3 vyhlášky. Dospěl k závěru, že kotelna s komínem je
stavbou vedlejší, žalobkyně tak nemá právo na doplacení rozdílu, který by
vznikl při výpočtu finanční náhrady podle ustanovení § 11 odst. 3 vyhlášky a
výpočtu podle § 10 odst. 1, resp. § 11 odst. 2 vyhlášky, která jí byla
vyplacena.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož
přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Tvrdila
existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
jež spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatelky uvedené
částky se domáhala jako náhrady podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb. za znárodněné
nemovitosti, které nemohly být vydány. Namítala, že mezi ní a žalovanou zůstala
spornou částka za ocenění kotelny a komínu. Tvrdila, že ze znaleckého posudku
Ing. S., z popisu stavby vyplývá, že se jedná o provozní stavbu, neboť tento
ohodnotil budovu kotelny a komín podle § 11 odst. 3 vyhlášky č. 182/1998 Sb. ve
znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., jako stavbu uvedenou v § 11 odst. 3 uvedené
vyhlášky. Poukazovala na skutečnost, že ocenění předmětné stavby - kotelny je
upraveno ve shora uvedené vyhlášce v oddílu pátém pod názvem ,,ostatní stavby“
s tím, že ustanovení § 10 upravuje ocenění vedlejší stavby a § 11 ocenění
provozních a zemědělských staveb.
Považovala za podstatné rozlišení na stavbu hlavní a vedlejší, neboť pokud se
určí, že daná stavba není stavbou hlavní, je stavbou vedlejší. Tvrdila, že
vyhláška upravuje ocenění pro ostatní stavby (tj. vedlejší stavby, provozní a
zemědělské stavby) a provozní stavba kotelny je ve vyhlášce jmenovitě uvedena.
Vytýkala odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil budovu kotelny jako vedlejší
stavbu, neboť ze znaleckých posudků i z výpovědí svědka vyplynulo, že se
jednalo o provozní budovu pro výrobu páry a tepla, která je jako provozní
budova jmenovitě uvedena v § 11 odst. 3 vyhlášky č. 182/1998 Sb. ve znění
vyhlášky č. 316/1990 Sb. Velikost kotelen je rozlišena pouze typem stavby, t.
j. budovy kotelen a haly kotelen, jiná kritéria ve vyhlášce nejsou uvedena,
např. kolik páry vyrobí, kolik objektů vytápí nebo zásobuje parou. Navrhla
proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť
dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009
(srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení),
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst.
1 o. s. ř. a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož
směřuje proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu
se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním
– zabýval tím, zda jsou dány důvody uplatněné v dovolání.
O nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. může
jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu,
nebo správně vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Obecně platí, že požadavek jednoty právního řádu vyžaduje, aby stejné výrazy
použité v různých předpisech (občanského) práva byly vykládány pokud možno
shodným způsobem. V případě aplikace ustanovení restitučního předpisu, kterým
je v této věci zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném
znění, je třeba zvážit poměr mezi tímto zákonem zvláštním a obecným předpisem,
kterým je občanský zákoník. K tomu přistupuje porovnání smyslu a obsahu
podzákonného předpisu, jímž je vyhláška č.182/1988 Sb., v platném znění.
Pokud jde o posuzování nároků žalobkyně odvozujících se ze zákona č. 87/1991
Sb., plyne z ustanovení zákona (§ 1, § 2 odst. 1 ) zmírnění následků
majetkových a jiných křivd podle tohoto zákona spočívá přednostně ve vydání
věci, která přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v zákoně, za
splnění podmínek státního občanství ČSFR, případně, mimo jiné, v poskytnutí
peněžní náhrady (§ 13 odst. 1zákona). Výše finanční náhrady se stanoví podle
cenových předpisů platných ke dni účinnosti zákona.
V důsledku této úpravy a ustáleného výkladu vztahu mezi občanským zákoníkem a
zákonem č. 87/1991 Sb., která představuje případ poměru mezi předpisem obecné
povahy a předpisem speciálním, není důvodu vykládat pojem „věci“ resp. nároku
na její vydání, jak je používá zákon, odlišně od terminologie použité občanským
zákoníkem. (K tomu srov. kupř. závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ČR
ze dne 28. 7. 1998, sp. zn. 2 Cdon 611/97.) Z něj lze poukázat na tu část,
která zdůrazňuje, že „Opakovaně použitý a v restitučním zákoně blíže nevymezený
pojem věci nelze chápat jinak, než jak jej pojímá teorie platného občanského
práva a jak vyplývá ze základních ustanovení občanského zákoníku (zákon č.
40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů) v části týkající se věcí a práv, tj.
z ustanovení § 118 a následujících občanského zákoníku. Podle § 118 odst. 1
občanského zákoníku předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci, a pokud to
jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty.“. Důsledně pak
nutno i pro posouzení pojmu věci hlavní a vedlejší další ustanovení občanského
zákoníku k tomuto pojmu se přimykající.
Podle ustanovení § 120 odst. 1 součástí věci je vše, co k ní podle její povahy
náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.
Podle § 121 odst. 1 příslušenstvím věci jsou věci, které náleží vlastníku věci
hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány.
Cenovým předpisem, na který zákon č. 87/1991 Sb. odkazuje, je vyhláška č.
188/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení
práva osobního užívání pozemku a náhradách za dočasné užívání pozemků, v
platném znění (dále jen „vyhláška“).
Vyhláška v ustanovení § 10 (pod marginální rubrikou „Vedlejší stavby) v
odstavci 1 větě první stanoví, že cena staveb tvořících příslušenství staveb
hlavních a cena staveb doplňujících užívání pozemku (dřevník, kůlna, prádelna
apod.) se zjistí součtem ocenění jednotlivých podlaží.
V ustanovení § 11 (Provozní a zemědělské stavby) pak v odstavci 1 stanoví, že
cena staveb určených pro ubytování (hotely, rekreační a školicí střediska,
ubytovny apod.) a cena administrativních budov, škol, tělocvičen, obchodních
budov, zdravotnických zařízení a ostatních budov užívaných k obdobným účelům se
zjistí podle § 3. Ustanovení odstavce 2 řeší oceňování staveb určených pro
zemědělské účely (chlévy, stodoly, stáje, kolny, sýpky apod.), dílen a skladů
do 150 metrů čtverečních zastavěné plochy a v odstavci 3. upravuje postup při
zjištění ceny provozních a zemědělských staveb neuvedených v odstavcích 1 a 2.
Dovolatelka v této souvislosti poukazuje na znění právě posledně zmíněného
odstavce, který výslovně zahrnuje pod tuto skupinu oceňovaných staveb rovněž
budovy kotelen.
Uplatněný argument sám o sobě nemůže vést k odlišnému posouzení povahy
oceňované věci, která vzhledem k shora uvedené povaze předmětu občanskoprávních
vztahů neztrácí nic na svém základním určení, respektujícím, zda se jedná o věc
hlavní či příslušenství nebo součást věci. Je namístě dodat, že vyhláška jako
cenový předpis určuje závazný způsob oceňování věcí, které jsou uvedeny v
předmětu vyhlášky, což činí stanovením kritérií stavebnětechnické povahy,
zohledněním plošných a prostorových vlastností oceňovaných předmětů, stupně
jejich vybavenosti apod. Takto koncipovaný cenový předpis nemůže nahrazovat
posouzení předmětu ocenění z hlediska jejich povahy, jak to činí občanský
zákoník v případě posouzení povahy věcí movitých a nemovitých, jakož i jejich
součástí a příslušenství. Nepřímo s tímto hodnocením souvisí požadavek,
stanovený v jiných souvislostech, podle nichž ani znalec postupující podle
oceňovacího předpisu, není oprávněn k posuzování otázek právní povahy, když
tato otázka přísluší výlučně soudu. Není proto rozumného důvodu přikládat
výrazům použitým v oceňovací vyhlášce odlišný význam, než jak to činí předpis
vyšší právní síly, v daném případě občanský zákoník.
Z toho, co bylo shora uvedeno, se podává, že pro posouzení správnosti závěrů
odvolacího soudu v této věci je určují, zda jeho prejudicielní hodnocení povahy
kotelny a komínu coby stavby vedlejší ve vztahu k hlavní provozní budově,
obstojí vzhledem k ustálenému výkladu použitých pojmů s přihlédnutím k
relevantním ustanovením zákona.
Odvolací soud v této věci učinil náležitá skutková zjištění, z nichž dovodil
povahu a účel budovy kotelny jako objektu sloužícího nikoliv k samostatnému
provozu, nýbrž jako nezbytnému k zajištění vytápění a provozu strojů v přilehlé
výrobní hale. Na těchto zjištění založil svůj závěr odpovídající dikci
ustanovení § 120 odst. 1 o.z., jež se promítl rovněž do stanovení správné
metodiky oceňování stavby podle shora uvedené oceňovací vyhlášky.
Odvolací soud správně při posuzování povahy stavby kotelny neopomenul funkční
závislost této stavby na stavbě hlavní, v souladu s občanskoprávním kritériem
věci a její součásti, resp. věci a jejího příslušenství. Za právně významné je
třeba považovat nikoli kvantifikační údaje (tak typicky množství produkce
tepla), nýbrž funkční hledisko, tedy, zda stavba hlavní může existovat
samostatně, zatímco stavba vedlejší z hlediska fungování nemůže samostatně
obstát. Protože běží o aplikaci podzákonné normy (vyhlášky č. 182/1998 Sb. ve
znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.) není rozumného důvodu neaplikovat shora uvedená
kritéria, jak plynou ze shora citovaných ustanovení občanského zákoníku.
Připomíná se, že v této věci jde o nárok občanskoprávní tkvící svým základem v
restituční normě, kterou je zákon č. 87/1991 Sb. Aplikace shora uvedených
ustanovení občanského zákoníku je tak zcela na místě.
Závěr odvolacího soudu, že ve vztahu k výrobní hale se jednalo o stavbu
vedlejší, je třeba považovat za správný., neboť kotelna sloužila pro vytápění a
provoz strojů v přilehlé výrobní hale a šlo tedy o její součást. Dovolací soud
se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož ocenění kotelny bylo
třeba provést podle ustanovení § 10 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. Závěry
odvolacího soudu odpovídají textu a ustálenému výkladu jím zmíněných ustanovení.
Dovolatelce se tedy prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu (a jejich
obsahového vymezení) správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit
nepodařilo. A jelikož dovolací soud neshledal ani jiné vady řízení, k nimiž v
případě přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.), pak – aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) -
dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. za
použití § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch a žalované v souvislosti s podaným
dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný
prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2012
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu