U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce B. V., zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem v Kolíně IV.,
Sladkovského 13, proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví
České republiky, se sídlem v Praze 2, Palackého nám. 4, o zaplacení částky
500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 6
C 66/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5.
10. 2010, č. j. 22 Co 93/2010-329, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I.
potvrzen rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 9. 12. 2009, č. j. 6 C
66/98-280, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce po žalované domáhal
zaplacení částky 500.000,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení z titulu
náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci. Odvolacím soudem bylo dále
rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že žádný z účastníků nemá
na jejich náhradu právo (výrok II.).
Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody způsobené tvrzeně
nesprávným úředním postupem Lékařské poradní komise Nemocnice s poliklinikou v
Kutné hoře (dále jen „LPK“), která dne 27. 1. 1987 jednala o zdravotním stavu
osoby žalobce a shledala jej dlouhodobě nepříznivým (i z hlediska možného
studia na vysoké škole). Podle tvrzení žalobce však tato komise nebyla místně
příslušným orgánem k vydání takového posudku; nebyla splněna ani nezbytná
povinnost přizvat žalobce k účasti na tomto jednání. Žalobce podal přihlášku na
Vysokou školu zemědělskou v Brně a na Stavební průmyslovou školu v Praze – ke
studiu však v důsledku hodnocení uvedeného v posudku LPK (jak tvrdí) nebyl
přijat, z čehož také dovozuje svůj nárok na jednorázové odškodnění v částce
500.000,- Kč (výše újmy je odůvodněna především ztížením společenského
uplatnění, znemožněním získání vyšší kvalifikace a s tím spojenou ztrátou na
výdělku, a dále též traumatizováním jeho osoby).
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že
nárok žalobce na náhradu škody není důvodný. Nižší instance především shledaly,
že v posuzované věci nebyla prokázána existence příčinné souvislosti mezi
jednáním žalované a škodou vzniklou na straně žalobce, která je nezbytnou
podmínkou vzniku odpovědnosti státu za škodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které
prostřednictvím ustanoveného právního zástupce posléze několikrát doplnil.
Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve
věci samé. V rámci vylíčení dovolacích důvodů zejména tvrdil, že soudy nižších
stupňů upíráním odškodnění žalobci popírají zločiny komunismu a bagatelizují
skutečnost, že dosud nebyl napraven chybný postup LPK (jenž se odrazil v jejím
posudku), jímž bylo žalobci znemožněno právo na vzdělání zaručené vyhláškou
ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb., o Mezinárodním paktu o občanských a
politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a
kulturních právech. Dovolatel proto žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně – a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhoval mimo jiné odklad
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalovaná se k dovolání písemně vyjádřila. Rozsudek odvolacího soudu
považovala za věcně správný a navrhla, aby dovolání žalobce nebylo vyhověno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený ustanoveným advokátem,
podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce
dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a
dovolací důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro
vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro tvrzenou nesprávnost právního
posouzení věci odvolacím soudem, a taktéž podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. z
důvodu, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
(změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního
stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce
zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
Jedním z nezbytných atributů vzniku odpovědnosti státu za škodu je
příčinná souvislost mezi právní skutečností, za niž se odpovídá, a mezi vznikem
škody, tedy je-li postup nebo rozhodnutí orgánu státu se vznikem škody ve
vztahu příčiny a následku; samotná existence nezákonného rozhodnutí či
nesprávného úředního postupu škodu nepředstavuje. V tomto směru pak leží
důkazní břemeno na žalobci, neboť konstrukce odpovědnostního vztahu je z
hlediska břemene tvrzení a břemene důkazního jednoznačná; poškozený (žalobce)
nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že mu vznikla škoda a že je dána
příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem či
nezákonným rozhodnutím (obecně k otázce důkazního břemene srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněné v
časopise Právní rozhledy, sv. 7, ročník 1998). Zde je třeba poznamenat, že
žalobce důkazní břemeno ohledně příčinné souvislosti ve sporu neunesl. Nebylo
prokázáno, že by ke studiu na vysoké a střední škole nebyl přijat v důsledku
jednání LPK. K přijímací zkoušce na Vysokou školu zemědělskou v Brně se
nedostavil, ač byl povinen se jí jako uchazeč o studium podrobit (přijat být
proto ani nemohl). Důvodem jeho nepřijetí na Stavební průmyslovou školu v Praze
pak byla skutečnost, že došlo k přijetí uchazečů lépe vyhovujících přijímacím
podmínkám; neprokázalo se, že by tato instituce měla předmětný posudek LPK k
dispozici a že by žalobce ke studiu nepřijala na podkladě jeho obsahu.
Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů
odpovědnosti státu za škodu nemůže stačit úvaha o možných následcích
nezákonného rozhodnutí či vadného postupu orgánu veřejné moci, nebo pouhé
připuštění možnosti vzniku škody v důsledku protiprávního jednání, nýbrž musí
být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se
jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního
úkonu orgánu státu, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny
a následku.
Vzhledem k tomu, že otázka příčinné souvislosti nemůže být řešena
obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech, nelze vůči právnímu posouzení
nižších instancí nic namítat. Právní názor odvolacího soudu, že pro vznik
odpovědnosti státu za škodu nebyla splněna podmínka vztahu příčinné souvislosti
mezi činností LPK a vznikem tvrzené škody na straně žalobce, je správný.
Protože tento důvod sám o sobě postačuje k zamítnutí žaloby a s ohledem na to,
že závěr dovolacího soudu, že je napadené rozhodnutí odvolací instance po
právní stránce zásadního významu, je podmíněn i tím, že dotčené právní
posouzení věci je významné pro věc samu, je nadbytečné zabývat se dalšími
dovolacími námitkami, neboť na celkový výsledek dovolacího řízení nemohou mít
vliv. Není-li totiž dána příčinná souvislost mezi jednáním LPK a tvrzeným
vznikem škody, nevzniká odpovědnost státu za škodu, a to bez ohledu na to, zda
další předpoklady objektivní odpovědnosti státu jsou splněny či nikoliv.
Při uvažované přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. se navíc nepřihlíží k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §
241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. (viz § 237 odst. 3 věta za
středníkem o. s. ř.).
Ve vztahu k dovolání žalobce je rovněž třeba zdůraznit, že ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. nelze v dovolání uplatňovat nové skutečnosti
nebo důkazy ve věci samé. Nejvyšší soud je vázán skutkovým základem věci
zjištěným nižšími instancemi a není oprávněn – s výjimkou prokázání důvodů
dovolání (tj. podle § 241a o. s. ř. důvodů procesní povahy) – do něj jakkoli
zasahovat případným prováděním dalších důkazů (viz Bureš, J., Drápal, L.,
Mazanec, M. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2006; zejména k § 243a o. s. ř.).
Ze všech výše řečených důvodů proto Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce pro nedostatek zásadního
právního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu odmítl.
Dovolací soud v souladu se svou rozhodovací praxí již v této fázi
nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§ 243 o.
s. ř.).
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 3 a § 243c odst. 1
o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť
žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované v tomto řízení žádné
prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. března 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu