28 Cdo 290/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ireny Hladíkové
v právní věci žalobce Česká republika – Ministerstvo obrany, se sídlem v Praze
6, Tychonova 1, proti žalovaným 1. J. T. a 2. B. T., zastoupeným advokátem, o
určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Plzeň – sever, pod
sp. zn. 4 C 162/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 13. 10. 2003, č.j. 18 Co 413/2003-136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni výše označeným byl - podle formulace výroku -
změněn rozsudek Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 12. 6. 2003, č.j. 4 C
162/99-117, a to tak, že se určuje vlastnictví žalobce k pozemkům parc. č.
1237/2 (ostatní plocha), 1237/21, 22 (obojí zastavěná plocha a nádvoří) a
1237/38 (ostatní plocha), všem zapsaným na LV č. 978 u Katastrálního úřadu P.
pro obec a k.ú. L. Vzájemná žaloba, podaná žalovanými na určení, že pozemek
parc. č. 1237/2 (ostatní plocha shora identifikovaná), je ve společném jmění
žalovaných, byla zamítnuta. Odvolací soud zavázal žalované nahradit žalobci
náklady řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud přistoupil ke „změně“ napadeného rozsudku, ač v prvním z
výroků rozhodl ve prospěch žalobce a ve druhém zamítl protinávrh žalovaných
stejně, jako soud prvního stupně. Učinil tak proto, že během odvolacího řízení
došlo k upřesnění žaloby v souladu se zápisem v katastru nemovitostí. K původně
jedinému pozemku parc. č. 1237/2 přibyly (rozdělením) další pozemky, jak výše
uvedeno, součet výměry všech pozemků však stále činí 1326 m2. V relaci k takto
upřesněné identifikaci pozemků pak též žalovaní upravili svou žalobu v tom
ohledu, že výměra pozemku parc. č. 1237/2 činí nikoli 1326 m2, ale 1177 m2.
Po hmotněprávní stránce odvolací soud nepřisvědčil odvolání
žalovaných, které vytýkalo soudu prvního stupně zejména nesprávnou odpověď na
otázku, zda v roce 1997, tedy v době vydání předmětných pozemků P. f. Č. r.
právnímu předchůdci žalovaných MVDr. S., spadaly tyto pozemky pod správu fondu;
zda tedy byly součástí zemědělského půdního fondu ve smyslu § 1 odst. 2 zákona
č. 334/1992 Sb. o ochraně zemědělského půdního fondu. Prvostupňový soud měl
podle žalovaných vycházet nejen z údajů v katastru nemovitostí, ale i ze
skutečného způsobu využití pozemků v době jejich vydání.
Odvolací soud však po rekapitulaci skutkového stavu zjištěného soudem
prvního stupně dovodil správnost jeho závěru, že sporné pozemky (předtím
pozemek parc. č. 1237/2) nespadaly pod správu P. f. Tyto pozemky nemohly být
součástí z. p. f. podle § 1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb. P. f. tedy nemohl s
pozemky disponovat, tj. ani je platně vydat; bránila v tom jednak jejich
zastavěnost, a kromě toho jejich určení a využití pro obranu státu. Obojí měl
odvolací soud za prokázáno z listin - z potvrzení Vojenského stavebního úřadu
Ministerstva obrany ze dne 22. 4. 2002 a z potvrzení sekce logistiky
generálního štábu téhož ministerstva ze 6. 5. 2003; obojí důkaz byl proveden
již v první instanci. Za takto zjištěného skutkového stavu pak pozemky zůstaly
ve vlastnictví státu a protinávrh žalovaných na určení jejich vlastnictví
(pozemky jim byly v mezidobí převedeny a v katastru je veden duplicitní zápis
obou sporných stran) nemohl být úspěšný.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní dovolání. Dovozovali jeho
přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ občanského soudního řádu (dále
„o.s.ř.“) a tvrzené důvody dovolání opírali jak o vady řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tak o nesprávné právní posouzení
věci. Dovolatelé namítali, že odvolací soud nesprávně rozhodl též o pozemku
parc. č. 1237/38, přičemž mu zde postačilo jako důkaz čtení listu vlastnictví.
Takový důkaz však nebyl dostatečný a odvolací soud měl identifikaci pozemku
podepřít dalšími důkazy. Další námitka dovolatelů směřovala proti závěru, že
sporné pozemky nemohly platně být ve správě P. f. Bylo-li výchozí skutečností
zjištění o změně kultury pozemků v roce 1957 (pak došlo k přídělu ve prospěch
státu v roce 1964), tak změna kultury nemusela znamenat vynětí ze z. p. f. Z
jednotlivých pozemků pak k parcele č. 1237/2 tvrdili dovolatelé, že není
zastavěna; nesouhlasili tedy s obsahem potvrzení Vojenského stavebního úřadu
ministerstva obrany z 22. 4. 2002. Ohledně téhož pozemku pak nebylo správné
dovodit, že je využíván pro obranu státu, jak o tom mělo svědčit potvrzení
sekce logistiky generálního štábu ze 6. 5. 2003. Ve skutečnosti nejsou objekty
stojící na pozemcích užívány a samotný pozemek parc. č. 1237/2 slouží od roku
1995 k činnosti zahradnické či zemědělské. Odvolací soud tu pochybil, odmítl-li
důkazní návrh žalovaných zjistit skutečné využití pozemků. Na základě těchto
důvodů dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalobci podali dovolání
proti výrokům odvolacího soudu, vyznívajícím v jejich neprospěch, včas a za
splnění podmínky povinného advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1
o.s.ř.).
Nebylo však možné ztotožnit se jejich argumentací, že dovolání je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., případně podle písm.
b/ téhož ustanovení. Rozsudek odvolacího soudu nelze považovat za obsahově
měnící rozsudek prvostupňový. Došlo pouze k upřesnění identifikace pozemku,
rozděleného na jednotlivé dílčí pozemky, a součet všech pozemků představuje
shodnou výměru jako pozemek parc. č. 1237/2, původně žalovaný. Formální změna
prvostupňového rozsudku tedy byla jen reakcí na jiné znění žalobního petitu,
materiálně však byl tento rozsudek potvrzen. Totéž se týká i zamítavého výroku
odvolacího soudu vůči vzájemnému návrhu žalovaných; ti žalovali stále na určení
vlastnictví k pozemku parc. č. 1237/2 (jen výměra pozemku se mírně snížila), a
bylo-li rozhodnuto opět zamítavě, pak šlo z hlediska odvolací instance, v
rozsahu upřesněného návrhu, opět o rozsudek potvrzující. K další v úvahu
přicházející podmínce přípustnosti dovolání, totiž k tzv. skryté diformitě
rozhodnutí nižších instancí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., nutno
uvést, že sice došlo sice k předchozímu zrušení a vrácení věci odvolacím soudem
usnesením ze dne 11. 12. 2002, v tomto usnesení však nebyl vysloven
– byť následovalo jiné než původní rozhodnutí – závazný právní názor. Kasace tu
byla zdůvodněna pokyny odvolacího soudu k doplnění dokazování, motivovanými
rozsáhlými tvrzeními žalobce k otázce oprávnění Pozemkového fondu ČR příslušné
pozemky spravovat a disponovat s nimi; tato tvrzení vznesl žalobce až v průběhu
odvolacího řízení a přesahovala rozsah přezkumné činnosti odvolacího soudu.
V úvahu tedy přicházela pouze přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm.c/, odst. 3 o.s.ř., tedy pro případný zásadní právní význam napadeného
meritorního rozhodnutí. Dovolací soud se cítil – i s ohledem na námitky
dovolatelů - vázán definicí zásadního právního významu v ustanovení § 237 odst.
3 o.s.ř. (zejména in fine) a učinil předmětem posouzení přípustnosti dovolání
otázku, zda při řešení pro věc určujících právních otázek nedošlo k rozporu s
hmotným právem.
Pokud to vylíčení dovolacích důvodů umožnilo, vyjádřil se dovolací
soud k právním aspektům věci. Nemohl ovšem důsledky znění dovolacích námitek z
toho hlediska, zda by mohly představovat – v případě přípustnosti dovolání –
kvalifikovanou konkretizaci zákonných dovolacích důvodů; podle dovolatelů mělo
jít o důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/ o.s.ř.
Posledně nastolený problém považuje dovolací soud za vhodné řešit
nejdříve. Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu nedostatečnost listu
vlastnictví pro důkazní závěr o existenci pozemku parc. č. 1237/38, pak se
jejich námitka týká tvrzené nesprávnosti zjištěného skutkového základu věci.
Týž závěr platí o další námitce dovolatelů, totiž že pozemek parc. č. 1237/2
není zastavěn resp. že není využíván pro obranu státu a je užíván jinak.
Tato část vylíčení dovolacích důvodů však nemohla být předmětem
dovolacího přezkumu. Konstantní judikatura dovolacího soudu (zejména
interpretace § 243a o.s.ř.) opakovaně dovodila, že dovolací soud nelze
vmanévrovat do pozice třetí (řádné) instance a že skutkový základ věci, jak byl
zjištěn nižšími instancemi, nemůže být dovolacím soudem měněn. Nelze tedy
oprávněně napadat zjištění dovolacího soudu, převzatá od první instance,
vztahující se ke stavu předmětných pozemků z hlediska existence či
identifikace, skutečného využívání a zastavění. Jak též patrno ze znění § 241a
odst. 3, nepřichází při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c/ o.s.ř. v úvahu dovolací přezkum z důvodu případného nesouladu skutkových
zjištění s průběhem dokazování.
Nesprávné hmotněprávní řešení určující právní otázky, jež mohlo jedině
znamenat přípustnost dovolání, pak nelze odvolací instanci vytknout. Odvolací
soud nepochybil, jestliže při svých závěrech o tom, že pozemky nebyly součástí
z. p. f. ve smyslu § 1 zákona č. 334/1992 Sb., vycházel nejen z obsahu zápisů v
katastru nemovitostí, ale i z důkazů o faktickém stavu pozemků. Respektoval tak
nejen ustanovení § 11 zákona č. 265/1992 Sb. o zápisech vlastnických a jiných
věcných práv k nemovitostem, podle něhož může být princip dobré víry v zápis v
katastru prolomen zjištěním o skutečném stavu věci, ale též z relevantní
judikatury. Zde nutno odkázat zejména na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
10. 11. 1995, sp. zn. 6 A 905/94, podle něhož pro zahrnutí pozemku do z. p. f.
ve smyslu § 1 odst. 1, 2 zákona č. 334/1992 Sb. jsou rozhodné dva znaky. Jedním
z nich je znak faktický, tj. skutečné obhospodařování pozemku jako
zemědělského, druhý z nich je pak znakem formálním, tedy označení kultury
pozemku v katastru nemovitostí. V posuzované věci oba znaky, při učiněných
skutkových zjištěních, hovořily ve prospěch závěru, že předmětné pozemky (či
předchozí pozemek parc. č. 1237/2) nejsou součástí z. p. f. Navíc i pokud by
byly pozemky jako zemědělské v katastru označeny (jak tuto situaci též řešil
citovaný judikát), pak by fakticita nevyužití pozemků jako zemědělských vedla
buď opět k negativnímu závěru, nebo (za jiných než v této věci vzniklých
procesních okolností) k přenechání konečného rozhodnutí v tomto směru správním
orgánům.
Právní závěry odvolacího soudu, jimž tedy není důvodu vytknout
aplikační či interpretační pochybení, vycházely z provedených skutkových
zjištění. Nejsou-li tato zjištění dovoláním napadnutelná, pak nebylo možné
dovodit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 in fine
o.s.ř. pro řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. Jen na okraj: jiné
definiční znaky téhož ustanovení, které by opravňovaly k závěru o zásadním
právním významu napadeného rozhodnutí (rozpornost či neexistence relevantní
judikatury), zjevně nebyly naplněny a ani proto nebyl dán podklad pro pozitivní
závěr o přípustnosti dovolání.
Dovolání žalovaných proto dovolací soud odmítl podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř.
Žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, které by přicházely
v úvahu k přiznání náhrady podle § 146 odst. 3 a § 243c odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. září 2004
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v.r.
předseda senátu