28 Cdo 2903/2012
U S N E S E N Í
Úvodní část (záhlaví) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu
2012, sp. zn. 28 Cdo 2903/12 se opravuje na toto znění:
„Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 500/2003, žalobců: 1. Technomatu,
státního podniku /v likvidaci/, Praha 1, Rybná 9 a 2. Vodních zdrojů, a. s.,
Praha 7, Komunardů 309/6, zastoupených JUDr. Vítězslavem Květenským, advokátem,
180 00 Praha 8, Křižíkova 16, na jejichž straně se zúčastnil řízení i vedlejší
účastník řízení Premot Františkovy Lázně, s.r.o., IČ 2637 4889, Františkovy
Lázně, Chebská čp. 72, zastoupený JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem, 110 00
Praha 1, Široká 36/5, a dalších účastníků řízení: a) L. J., zastoupené Mgr.
Milanem Králem, 150 00 Praha 5, Hrozenkovská 33, b) PHL - Zličín, s. r. o., IČ
2816 2897, 140 00 Praha 4, Na Pankráci 1062/58, zastoupené JUDr. Jitkou
Tutterovou, advokátkou, 120 00 Praha 2, Ječná 1, c) České republiky – Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových, 120 00 Praha 2, Rašínovo nábřeží 42, a
d) Pozemkového fondu ČR, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení
rozhodnutí pozemkového úřadu, o dovolání dovolatelů: 1) L. J., zastoupené JUDr.
Mgr. Marcelem Petráskem, M. B. A., LL M., advokátem, 110 00 Praha 1, Palackého
715/15, 2) PHL-Zličín, s. r. o., IČ 2816 2897, zastoupeného JUDr. Jitkou
Tutterovou, advokátkou, 120 00 Praha 2, Ječná 1, 3) Technomatu, státního
podniku /v likvidaci/, IČ 0000 2321, Praha 1, Rybná 9, a 4) Vodních zdrojů, a.
s., IČ 4527 4428, Praha 7, Komunardů 309/6, zastoupených JUDr. Vítězslavem
Květenským, advokátem, 180 00 Praha 8, Křižíkova 16, proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 13. října 2011, sp. zn. 24 Co 2/2011, takto:“
K doložení žádosti vedlejšího účastníka řízení (na straně žalobců) Premotu
Františkovy Lázně, s. r. o., podané dne 1. února 2013, bylo podle ustanovení §
164 občanského soudního řádu vydáno ve výroku uvedené opravné usnesení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2014
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. 10. 2010, č. j. 20 C
500/2003-634, Obvodního soudu pro Prahu 5, včetně řízení, které jeho vydání
předcházelo (podle § 212 a § 214 odst. 1 občanského soudního řádu) a dospěl k
závěru, že odvolání žalobců Technomat Praha 1 a Vodní zdroje Praha 7 a
vedlejšího účastníka na straně žalobců Premot Františkovy Lázně jsou zčásti
důvodná. Odvolání účastníka řízení PHL-Zličín nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud poukazoval v odůvodnění svého rozsudku především na to, že tomuto
soudnímu řízení předcházelo řízení u Pozemkového úřadu Praha, v němž došlo k
vydání rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 23.
9. 2003, č. j. PÚ 8626/93, obsahujícího i rozhodnutí o vlastnictví oprávněné
osoby k nemovitostem (ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991
Sb./zákona o půdě/). Dále odvolací soud poukazoval na své předchozí rozhodnutí
v této právní věci, v němž dospěl k závěru, že tu „v úvahu přichází vydání těch
pozemků, které na stát přešly vyvlastněním na základě rozhodnutí rady bývalého
Okresního národního výboru Praha-západ ze dne 30. 8. 1958, zn. Výst./7132-24.
4. 1958, a na základě rozhodnutí rady bývalého Okresního národního výboru
Praha-západ ze dne 6. 7. 1959, zn. Výst.-4012/16. 4. 1959, ale že je tu třeba
ještě doplnit řízení o zjištění, zda za předmětné pozemky, které byly
vyvlastněny rozhodnutími ze dne 30. 8. 1958 a ze dne 6. 7. 1959, byly
vlastníkům vyplaceny příslušné náhrady“.
Odvolací soud poukazoval pak na to, že v dalším řízení před soudem prvního
stupně byl na základě provedeného zjištění učiněn závěr, že za pozemek
vyvlastněný rozhodnutím ze dne 30. 8. 1958 náhrada poskytnuta nebyla; bylo
třeba se ještě zabývat tím, zda tu jsou překážky vydání uvedených pozemků ve
smyslu ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 2298/1991 Sb. Odvolací soud dospěl k
závěru, že tu lze vydat pozemky uvedené v rozhodnutí pozemkového úřadu a dále i
pozemky parc. č. 509/15 a parc. č. 509/16 v katastrálním území Z. které nejsou
zastavěny žádnou stavbou a také pozemek parc. č. 509/17 v katastrálním území Z.
Ve vztahu k těmto pozemkům je tedy na místě určení, že účastnice řízení L. J.
je jejich vlastnicí. Dále dospěl odvolací soud k závěru, že s ohledem na
překážku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.
nelze kromě pozemků vyjmenovaných v rozhodnutí pozemkového úřadu vydat i
pozemky parc. č. 506/1, parc. č. 507, parc. č. 508/1 a části pozemku parc. č.
509/1 (označené nyní jako parc. č. 509/14 v katastrálním území Z.), na nichž se
nachází montážní hala.
Na rozdíl od uvedených předchozích pozemků se odvolací soud neztotožnil se
závěrem soudu od prvního stupně, že tu nebylo prokázáno vyplacení náhrady za
pozemky, které na stát přešly na základě rozhodnutí “rady bývalého Okresního
národního výboru Praha-západ ze dne 6. 7. 1959, zn. Výst. 4012/16. 4. 1959“.
Odvolací soud na základě hodnověrných kopií (když originály nejsou dosud v
důsledku záplavy archivu k dispozici) dokumentů pokládal za dostatečně
prokázané, že náhrada za tyto pozemky byla složena do depozita soudu. Při
posouzení otázky, zda ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. byly uvedené
pozemky trvale užívány k účelu, pro který byly vyvlastněny (ve smyslu
ustanovení § 6 odst. 1 písm. m/ zákona č. 229/1991 Sb.); v uvedeném smyslu byl
odvolací soud toho názoru, že pozemky parc. č. 520/2, 520/3, 520/4, 520/22 a
520/23 v katastrálním území Z. mohou být účastnici řízení L. J. vydány, protože
u nich je naplněn restituční titul podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. m) zákona
č. 229/1991 Sb.; nebrání překážka jejich vydání stanovená v § 11 odst., 1 písm.
a) zákona č. 229/1991 Sb., neboť jde o pozemky, na nichž jsou jen stavby
jednoduché a nebo zastavěny nejsou. Proto o jejich vydání bylo pozemkovým
úřadem rozhodnuto správně a výrok jeho rozhodnutí není třeba nahrazovat
rozhodnutím soudu.
Odvolací soud ještě dodával, že byl podle § 220 občanského soudního řádu změněn
výrok rozsudku soudu prvního stupně v části označené III., ohledně určení i
neurčení vlastnictví L. J. k pozemkům vyjmenovaným rozhodnutím Ministerstva
zemědělství – Pozemkového úřadu Praha z 23. 9. 2003, č. j. PÚ 8626/93, neboť,
jak již uvedeno, nebyl odvolacím soudem shledán správným (došlo tu zároveň z
části nesprávně k vyslovení toho, že se výrokem rozhodnutí soudu nahrazuje
citované rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha ze dne 23. 9. 2003).
Odvolací soud posléze podotýkal, že výroky rozsudku soudu prvního stupně,
označené III. a IV., nebyly odvoláními napadeny a proto tyto výroky soudu
prvního stupně zůstaly nedotčeny.
Co do výroků o nákladech řízení v rozsudku soudu prvního stupně byl odvolacím
soudem jako správný výrok (označený VI.) o nepřiznání náhrady nákladů řízení
placených v tomto řízení státem.
Výrok odvolacího soudu o nákladech řízení mezi účastníky řízení navzájem byl
odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními § 224 odst. 1, § 245 a § 142 odst. 2
občanského soudního řádu s přihlížením k tomu, že účastnice řízení L. J. (v
řízení zcela úspěšná) jejích náhradu nepožadovala.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 2. 1. 2012 doručen zástupci, který účastnici
řízení L. J. v řízení zastupoval, a dovolání ze strany této dovolatelky bylo
dne 27. 2. 2012 podáno u soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240
odst. 1 občanského soudního řádu.
Uvedená dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu ve výroku, označeném II., a to v té části, v níž určil, že L. J. není
vlastnicí pozemků parc. č. 506/1, parc. č. 508/1, parc. č. 507, části pozemku
parc. č. 509/1 (označené nyní v geometrickém plánu ze dne 10. 11. 2005 jako
parc. č. 509/14), jakož i pozemků parc. č. 80/1 a parc. č. 80/9 (podle
geometrického plánu ze dne 9. 8. 2010), a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu
k dalšímu řízení. Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací
důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Dovolatelka L. J. zdůrazňovala, že odvolací soud změnil svým rozsudkem ze dne
13. 10. 2011 rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. 10. 2010 (č. j. 20 C
500/2003-634 Obvodního soudu pro Prahu 5), třebaže tento soud dospěl k jedině
správnému právnímu závěru, a to, že stavby, nacházející se na pozemcích,
uvedených v jejím dovolání, nebrání, aby tyto pozemky byly jí vydány, když
nebylo v řízení prokázáno, že by tyto stavby byly zahájeny do dvou let od
vydání stavebního povolení, a když nad to ohledně stavby č. 6 na pozemku parc.
č. 506/1 v katastrálním území Z. nebylo stavební povolená vůbec doloženo, takže
tu nebyly splněny podmínky taxativně vymezené v § 11 odst. 1 písm. c) zákona č.
229/1991 Sb. Dovolatelka argumentovala i tím, že „zahájením stavby se rozumí
datum skutečného zahájení stavby, zejména co do stavebního deníku a oznámené
stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního
povolení; uvedenou podmínku odvolací soud nevzal vůbec v úvahu“, zdůrazňovala
dovolatelka.
Uvedená dovolatelka dále vytýkala rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 13. 10.
2011, že v něm nesprávně (podle názoru dovolatelky) bylo setrváno na názoru, že
pozemek parc. č. 80/1 v katastrálním území Z. je mimo působnost zákona č.
229/1991 Sb. (zákona o půdě), takže vydání pozemku nepřichází údajně vůbec v
úvahu. Odvolací soud tu argumentoval jen tím, že v odůvodnění rozhodnutí o
vyvlastnění pozemku bylo uvedeno: „rozhodnutím zemědělského odboru rady ONV
Praha-západ ze dne 8. 11. 1957, č. j. zem. 16457/57-My, byla již předmětná část
pozemku vyčleněna ze zemědělského obdělávání“, ale nevypořádal se s právními
závěry soudu prvního stupně “o nezpůsobilosti této listiny (i v době jejího
vzniku) zakládat práva a povinnosti ve smyslu meritorního rozhodnutí správního
orgánu jednak z důvodu jejích formálních vad a jednak z důvodu absence
kompetencí orgánu, který ji vytvořil“. Dovolatelka je toho názoru, že tato
listina se vztahovala „na 3,5 ha půdy pro výstavbu objektu Hydrogeologického
průzkumu a jímání vody v katastrálním území Z. na pozemcích parc. č. 206/1 a
parc. č. 377 a nikoliv na 2.493 m2, tj. kolik činila výměra vlastněného pozemku
parc. č. 80/1 v katastrálním území Z.,; odvolací soud se v této souvislosti
(podle názoru dovolatelky) nezabýval tím, kdy fakticky došlo k převzetí pozemku
parc. č. 80/1 státem, respektive právnickou osobou Vodní zdroje (žadatelem o
vyvlastnění), a zde tu tedy není naplněn jiný restituční titul (např. podle
ustanovení § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb.).
Dovolatelka nesouhlasí také s právním názorem odvolacího soudu ohledně vydání
pozemku parc. č. 80/9 v katastrálním území Z.; odvolací soud tu odůvodnil svůj
názor jen odkazem na rozhodnutí pozemkového úřadu, podle něhož přešla část
parcely č. 205/1 (o výměře 4.800 m2), sloučené do pozemku parc. č. 80/1 na stát
kupní smlouvou, uzavřenou 21. 6. 1974 mezi původními vlastníky a organizací
Vodní zdroje, n. p.; z rozhodnutí pozemkového úřadu však není vůbec zřejmé, zda
část pozemku o výměře 4.800 m2 (dle nového číslování parc. č. 81/1), která
přešla do vlastnictví státu kupní smlouvou ze dne 21. 6. 1974, v sobě
zahrnovala i předmětný pozemek parc. č. 80/9 v katastrálním území Z.
Rozsudek odvolacího soudu byl také dne 2. 1. 2012 doručen advokátce, která
zastupovala účastníka řízení PHL-Zličín, a ze strany tohoto účastníka řízení
bylo dovolání podáno u soudu prvního stupně dne 1. 3. 2012, tedy ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedený dovolatel
navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 13. 10. 2011
(sp. zn. 24 Co 2/2011 Městského soudu v Praze) i rozsudek soudu prvního stupně
ze dne 8. 10. 2010 (č. j. 20 C 500/2003-634 Obvodního soudu pro Prahu 5) a aby
věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Přípustnost svého dovolání, směřujícího proti výrokům rozsudku odvolacího
soudu, označeným I. a II., dovozuje uvedený dovolatel z ustanovení § 239 odst.
3 občanského soudního řádu (pokud jde o výrok o odmítnutí jeho žalobního
návrhu) a z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (pokud
jde o výrok rozsudku odvolacího soudu označený II.). Jako dovolací důvody
dovolatel uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, a dále, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci samé.
Uvedený dovolatel je přesvědčen, že jeho žalobní návrh nemohl být odmítnut,
neboť jestliže byl dotčen dovolatel rozhodnutím správního orgánu v této právní
věci, vydaným v řízení, jež předcházelo tomuto soudnímu řízení, pak mu
ustanovení § 250b odst. 2 občanského soudního řádu umožňovalo podat žalobu v
soudním řízení podle § 244 a násl. občanského soudního řádu, když měl být
účastníkem řízení před správním orgánem, ale nebylo s ním v tomto řízení
jednáno a rozhodnutí správního orgánu mu nebylo doručeno, takže nemohl vyčerpat
opravné prostředky proti rozhodnutí a toto správní rozhodnutí je třeba
považovat za nepravomocné. V řízení soudním podle ustanovení § 244 a násl.
občanského soudního řádu pak mělo být rozhodnutí správního orgánu přezkoumáno i
s ohledem na to, zda tímto správním orgánem byla správně určena povinná osoba
(dovozoval dovolatel PHL-Zličín); takto však odvolací soud v řízení
nepostupoval v rozporu s ustanovením § 104c odst. 2 občanského soudního řádu.
Uvedený dovolatel je přesvědčen, že rozhodnutí soudů obou stupňů, vydaná v této
právní věci (sp. zn. 20 C 500/2003 Obvodního soudu pro Prahu 5) se dotýkají
jeho vlastnických práv, přičemž mu byla odňata možnost účastnit se soudního
řízení (stejně jako tomu bylo v řízení správním), takže své právo nemohl
realizovat ani v řízení správním, ani v řízení soudním. Přitom měl být
účastníkem správního řízení podle ustanovení § 27 odst. 1 správního řádu, neboť
vydaným rozhodnutím tu mohl být dotčen na svých právech nebo povinnostech
ohledně majetku, jehož vlastníkem byl zapsán v katastru nemovitostí přede dnem
vydání rozhodnutí správního orgánu. Dovolatel má proto za to, že řízení před
soudem prvního stupně trpělo vadou, dotýkající se práva PHL-Zličín, s. r. o., a
tuto vadu odvolací soud při své přezkumné činnosti pominul.
Dovolávající se PHL-Zličín, s. r. o., má za to, že soudy obou stupňů si
nesprávně vyložily ustanovení § 5 zákona č. 229/1991 Sb. a nevypořádaly se se
skutečností, že tu byla už e správním řízení nesprávně určena povinná osoba,
pokud jde o nemovitosti, k nimž uplatňuje dovolatel své vlastnické právo.
Správní orgán totiž v řízení jednal se společností Vodní zdroje, a. s., IČ 4527
4428, jako s osobou povinnou, i když bylo v řízení doloženo, že povinnou osobou
tu byl státní podnik Vodní zdroje Zličín, IČ 1489 0283, který vznikl 29. 12.
1990 a zanikl 30. 11. 1992. Uvedený dovolatel tu dovozoval k případné úvaze o
přechodu nároku, že „na právního nástupce závazky přecházejí tehdy, jestliže
existovaly za existence zaniknuvší právnické osoby; jen jestliže nárok podle
ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. uplatněn nebyl, pak závazek na právního
nástupce nepřešel“. V daném případě v době v zniku akciové společnosti Vodní
zdroje (dne 5. 5. 1992) závazek, o nějž jde v tomto řízení, neexistoval, neboť
byl uplatněn až 29. 1. 1993.
Dovolávající se PHL-Zličín, s. r. o., vytýkal dále, že soudy „v projednávané
právní věci se opomněly zabývat časovou působností ustanovení § 6 odst. 1 písm.
m) zákona č. 229/1991 Sb. a návazností na uplatnění restitučního nároku
účastnice řízení Libuše Jančíkové s přihlížením k novelizaci ustanovení § 6
odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb. zákonem č. 183/1991 Sb. („nemovitost
existuje a trvale neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna“)“. Dovolatel má
za to, že původně uplatněný restituční nárok L. J. nelze považovat za uplatnění
nároku podle novelizovaného ustanovení § 6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991
Sb., když tento nárok nově podle novelizovaného ustanovení (v prekluzívní
dvouměsíční lhůtě) uplatněn nebyl. Uvedený dovolatel je proto toho názoru, že
žalobní návrh účastnice řízení L. J. měl být zamítnut a v tomto smyslu mělo být
nahrazeno soudním rozhodnutím rozhodnutí vydané Pozemkovým úřadem Praha dne 23.
9. 2003.
Dovolávající se PHL-Zličín je přesvědčen i o tom, že soudy v daném případě
nesprávně posoudily i otázku důkazního břemene, když tu výměr knihovních
pohledávek dokládal skutečnost, že peněžité závazky váznoucí na pozemku parc.
č. 205/1 v katastrálním území Z. byly odepsány v souvislosti s vyvlastněním,
neboť úplata za vyvlastnění byla složena do soudního depozita za účelem
uhrazení závazků spořítelny; nešlo tu o tvrzenou úhradu těchto závazků ze
strany V. B. a M. B., rodičů L. J.
Uvedený dovolatel vyslovoval ve svém dovolání názor, že jeho dovoláním
napadeným rozhodnutím odvolacího soudu „byl způsoben podstatný negativní zásah
do jeho zaručených práv podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod,
znamenající novou majetkovou křivdu v nově konstituovaných vlastnických
vztazích, což by vlastně znamenalo nové vyvlastnění“.
Rozsudek odvolacího soudu ze dne 13. 10. 2011 byl rovněž doručen dne 23. 12.
2011 advokátu, který v řízení zastupoval oba žalobce – Technomat, státní podnik
(v likvidaci) Praha 1 a Vodní zdroje, a. s., Praha 7. Dovolání těchto dvou
dovolatelů bylo podáno u soudu prvního stupně dne 21. 2. 2012, tedy ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Oba uvedení dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu ze dne 13. 10. 2011 (sp. zn. 24 Co 2/2011 Městského soudu v Praze) i
rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. 10. 2010 (č. j. 20 C 200/2003-634
Obvodního soudu pro Prahu 5) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení soudu
prvního stupně. Dovolání těchto dovolatelů směřovalo proti výroku (označenému
I.) rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzován výrok II. rozsudku
soudu prvního stupně, a dále proti výroku (označenému II.) rozsudku odvolacího
soudu, pokud tímto výrokem bylo určeno, že L. J. je vlastnicí pozemků parc. č.
509/15, 509/16, 509/17 a 520/2 v katastrálním území Z.; dovolání uvedených
dovolatelů směřovalo i proti výroku (označeném IV.) rozsudku odvolacího soudu,
jímž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů
řízen í před soudy obou stupňů.
Uvedení dva dovolatelé měli za to, že jsou jejich dovolání přípustná podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (pokud směřuje proti
výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn určovací výrok rozsudku soud
prvního stupně ve věci samé) i podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu (pokud směřuje do výroku rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé). Jako
dovolací důvody uvedení dovolatelé uplatňovali, že řízení v této právní věci je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé
(§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a také, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b/ občanského soudního řádu).
Podle názoru uvedených dovolatelů vada řízení, kterou je řízení v této právní
věci postiženo, „spočívá v tom, že soud prvního stupně neprovedl důkazy
navržené odvolateli Technomat, s. p., Praha 1 a Vodní zdroje, a. s., Praha 7 i
vedlejším účastníkem řízení Premot, a. s., Františkovy Lázně, a odvolací soud
toto pochybení nenapravil“.
Dovolatel Technomat, s. p., zdůrazňoval, že ke dni účinnosti zákona č. 229/1991
Sb. měl právo hospodaření k pozemkům parc. č. 520/11 (o výměře 519 m2), parc.
č. 520/3 (o výměře 51 m2), parc. č. 520/4 (o výměře 38 m2), parc. č. 520/22 (o
výměře 4044 m2), parc. č. 520/23 (o výměře 3610 m2) a parc. č. 522/11 (o výměře
86 m2) v katastrálním území Z., ale v roce 1992 proběhla privatizace majetku
tohoto státního podniku a Fond národního majetku vložil uvedené pozemky do
majetku společnosti Technocom, a. s., IČ 4527 4762, se sídlem Praha 5 – Zličín.
Žalobce Technomat, a. s., nemůže v důsledku uvedené privatizace tyto
nemovitosti vydávat.
Dovolatel Vodní zdroje, a. s., je obchodní společností, která byla zapsána do
obchodního rejstříku dne 5. 5. 1992; jediným zakladatelem této společnosti je
Fond národního majetku ČR, na který přešel majetek státního podniku Vodní
zdroje Zličín (zakladatel Fond národního majetku ČR splatil 100 % základního
jmění akciové společnosti Vodní zdroje); ocenění majetku je obsaženo ve
schváleném privatizačním projektu státního podniku Vodní zdroje Zličín. Po
provedené privatizaci zanikl státní podnik Vodní zdroje Zličín (na základě
rozhodnutí ministra zemědělství ČR č.163/1992-510). Akciová společnost Vodní
zdroje se stala vlastníkem nemovitostí parc. č. 509/6, 506/3, 509/5 a 506/2 v
katastrálním území Z. Avšak v současné době nejsou uvedené pozemky ani ve
vlastnictví, ani v držení akciové společnosti Vodní zdroje, když totiž v roce
1995 byly vloženy jako nepeněžitý vklad do obchodní společnosti C-majetkový
fond, a. s., IČ 6262 1386, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1062/58.
Uvedení dovolatelé jsou přesvědčeni, že soudy obou stupňů neprovedly v tomto
řízení důkazy (zejména depozitními spisy, dokládajícími složení náhrad za
pozemky do depozita bývalého Lidového soudu civilního v Praze) o tom, zda tu za
uvedené vyvlastněné (v roce 1958) pozemky byly náhrady vyplaceny. Nebyly
provedeny důkazy výslechem svědka Ing. J. K., bývalého generálního ředitele
původního vedlejšího účastníka tohoto řízení Energoinvest CZ, a. s., a dále
svědků Ing. T. J. a Ing. M. Ř.; těmito důkazy by bylo prokázáno, že tu veřejný
zájem sledovaný vyvlastněním realizován byl, takže tu nebyly splněny podmínky
stanovené v § 6 odst. 1 písm. m) zákona č.229/1991 Sb.
Uvedení dovolatelé trvají na tom, že tu nejde vrácení půdy k zemědělské výrobě;
sami restituenti tu deklarovali, že stávající skladový areál nemají v úmyslu
vrátit zemědělské výrobě (ostatně to ani není možné vzhledem ke stávajícímu
územnímu plánu), nýbrž chtějí s tímto areálem obchodovat, tedy prodat jej. V
daném případě nelze nastolit původní stav, neboť po více než šedesáti letech se
společenské, ekonomické a urbanistické vztahy změnily natolik, že pozemkům, o
něž jde v tomto řízení, již nelze navrátit jejich zemědělský charakter.
Zasahuje se tu také nepřípustným způsobem do vlastnického práva dovolatelů a
dalších subjektů k majetku, který nabyly v dobré víře od státu. Pokud však
existují důvody pro restituci, musí restituentům náhradu poskytnout stát.
Uvedení dovolatelé mají ovšem i za to, že se soudy nezabývaly v daném případě
ani výkladem ustanovení § 6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o
půdě); zejména tu nemovitosti nesloužily účelu, pro který byly vyvlastněny (v
novelizovaném znění „trvale nesouží účelu“, pro který byly vyvlastněny).
Dovolatelé jsou přesvědčeni, že tu po novelizaci ustanovení § 6 odst. 1 písm.
m) zákona č. 229/1991 Sb. “ nelze původní uplatnění restitučního nároku
považovat za uplatnění nároku podle novelizovaného ustanovení § 6 odst. 1 písm.
m) zákona č. 229/1991 Sb.“; po uvedené novelizaci musely oprávněné osoby v
zákonné lhůtě dvou měsíců svůj nárok uplatnit nově; jinak nárok zanikl. K
takovému novému uplatnění nároku však v daném případě nedošlo. Restituční
podmínky tedy zjevně, podle názoru dovolatelů, v tomto případě dány nejsou.
Uvedení dovolatelé mají proto za to, že v tomto případě nemělo být restitučnímu
nároku účastnice řízení L. J. vyhověno a soud měl takto svým návrhu
nevyhovujícím rozhodnutím nahradit předcházející rozhodnutí Pozemkového úřadu
Praha. L. J. nemá, podle názoru uvedených dvou dovolatelů, nárok na vydání
nemovitostí „s tím, že buď má nebo nemá nárok na odškodnění od státu“.
Přípustnost dovolání dovolatelky L. J. proti výroku (označenému I.) rozsudku
odvolacího soudu ze dne 13. 10. 2011 (sp. zn. 24 Co 2/2011 Městského soudu v
Praze) je v tomto případě dána podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu, neboť dovolání tu směřuje proti výroku rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Přípustnost dovolání dovolatele PHL-Zličín, s. r. o., je v tomto případě dána
podle ustanovení § 239 odst. 3 občanského soudního řádu, podle něhož je
přípustné dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno
usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby).
Přípustnost dovolání dovolatelů Technomatu, státního podniku (v likvidaci), a
Vodních zdrojů, a. s., bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně,
jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, tedy že jde (ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.) o rozhodnutí řešící právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo řešící právní otázku
rozhodovanou rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li
odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním některou právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Pokud dovolatel PHL-Zličín, s. r. o., a dovolatel Technomat, s. p. (v
likvidaci) a Vodní zdroje, a. s., uplatňovali ve svých dovoláních, že řízení v
této právní věci je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci samé (ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/
občanského soudního řádu) měl dovolací soud na zřeteli, jak je uplatnění tohoto
dovolacího důvodu posuzováno v dovolacím řízení ve smyslu právních závěrů
obsažených v uveřejněné judikatuře soudů (ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Např. v rozhodnutích uveřejněných ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49/1998 a pod č. 69/2001 bylo
vyloženo, že o vadu řízení jde tehdy, jestliže se nesprávný postup soudu
projevil už v průběhu řízení (nikoli až při rozhodování) a zejména jestliže
nesprávný postup soudu měl za následek odnětí možnosti účastníku řízení (a to
jmenovitě dovolateli) jednat před soudem. Podle názoru dovolacího soudu v
daném případě nebyl takový nesprávný postup soudů v řízení shledán.
Pokud šlo o dovolateli uplatňovaný důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ve smyslu ustanovení § 241a odst.
2 písm. b/ občanského soudního řádu), bylo třeba mít na zřeteli, že takové
nesprávné posouzení věci v rozhodnutí odvolacího soudu jde tehdy, byla-li
právní věc posouzena podle nesprávného právního předpisu anebo jestliže si
odvolací soud aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil (viz k tomu z
rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
text na str. 14/45/).
V daném případě vyplývalo z rozhodnutí odvolacího soudu z 13. 10. 2011 (sp. zn.
24 Co 2/2011 Městského soudu v Praze), že tento soud vycházel při svém
posuzování projednávané právní věci zejména z ustanovení § 1 odst. 1, § 5 odst.
3, § 6 odst. 1 písm. k), písm. m) a písm. p), § 9 odst. 4 a § 11 odst. 1 písm.
c) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), jakož i z procesního ustanovení §
250g odst. 1 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. se tento zákon vztahuje
zejména na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, dále na
obytné budovy hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské
usedlosti, včetně zastavěných pozemků, také na obytné budovy, hospodářské
budovy a stavby sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu
vodnímu hospodářství, včetně zastavěných pozemků, jakož i na zemědělský majetek
uvedený v § 20 zákona č. 229/1991 Sb. (živý a mrtvý inventář).
Podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. je povinná osoba (podle
tohoto zákona) s nemovitostmi povinna až do jejich vydání oprávněné osobě
nakládat s péčí řádného hospodáře; ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto
věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného; takové
právní úkony jsou neplatné.
Podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č.229/1991 Sb. budou oprávněným osobám
podle tohoto zákona vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou
právnickou osobu zejména v důsledku kupní smlouvy, uzavřené v tísni za nápadně
nevýhodných podmínek (viz § 6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 229/1991 Sb.), v
důsledku vyvlastnění za náhradu, pokud nemovitost existuje a nikdy nesloužila
účelu, pro který byla vyvlastněna (viz § 6 odst. 1 písm. m/ zákona č. 229/1991
Sb.), jakož i v důsledku převzetí nemovitosti bez právního důvodu (viz § 6
odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb.).
Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. pozemky nebo
jejich části nelze vydat zejména v případě, že pozemek byl po přechodu nebo
převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze
však vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo
jedná-li se o stavbu movitou nebo dočasnou, nebo jednoduchou nebo drobnou anebo
o stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje
část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. 6. 1991, a část pozemku
s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutnou k provozu stavby.
Podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. nedojde-li k dohodě mezi
oprávněnou osobou a povinnou osobou podle § 9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.,
rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad. Podle
ustanovení § 9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. jsou účastníky řízení před
pozemkovým úřadem oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání nemovitosti
u pozemkového úřadu, povinná osoba (podle zákona č. 229/1991 Sb.) a pozemkový
úřad.
Podle ustanovení § 244 odst. 1 občanského soudního řádu rozhodl-li správní
orgán podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z
občanskoprávních, pracovních, rodinných nebo obchodních vztahů a nebylo-li
rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh
v občanském soudním řízení. K návrhu (žalobě) je oprávněn ten, kdo tvrdí, že
byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým bylo jeho
právo nebo povinnost založena zrušena, změněna, určena nebo zamítnuta (§ 246
odst. 1 občanského soudního řádu).
Podle ustanovení § 250g odst. 1 občanského soudního řádu odmítne soud žalobou
(podanou podle § 244 odst. 1 a § 246 odst. 1 o. s. ř.), byla-li podána někým,
kdo k žalobě není oprávněn, je-li žaloba nepřípustná nebo byla-li podána
opožděně.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 9. 1. 2002, II. ÚS 6/01 (uveřejněném pod č. 3 ve
svazku 25 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor,
že uplatněné restituční nároky oprávněných osob je nutno považovat za nároky
primární, a to i za cenu zásahů do již provedených majetkových poměrů; týká se
to především tzv. blokačních paragrafů. K posuzování restitučních nároků
oprávněných osob je nutno přistupovat bez pohledu na skutečnost, že byly dříve
upraveny převody státu na jiné subjekty v procesu tzv. velké privatizace podle
zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, který
nabyl účinnosti 1. 4. 1991, a teprve poté byl vydán předpis restituční – zákon
č. 229/1991 Sb. (zákon o půdě), jenž nabyl účinnosti dnem 24. 6. 1991.
Také v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 24. 5. 2000, IV. ÚS 310/99 (uveřejněném
pod č. 76 ve svazku 18 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat
právní názor, že restituční nároky je nezbytné považovat za primární i za cenu
zásahů do již provedených majetkoprávních přesunů. „Každý jiný výklad by činil
blokační ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu
majetku státu na jiné osoby, prakticky bezcenným“.
V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 29. 3. 2000, I. ÚS 113/99 (uveřejněném pod
č. 47 ve svazku 17 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo k otázce
zákazu privatizace majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě
podle zvláštního předpisu, zdůrazněno, že na majetek, na jehož vydání vznikl
nárok fyzické osobě podle těchto předpisů, může být zákona č. 92/1991 Sb.
použito pouze v případě, že restituční nároky nebyly ve stanovené lhůtě
uplatněny nebo byly zamítnuty; jinak nemělo vůbec k privatizaci takového
majetku dojít.
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným
právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů i z nálezů Ústavního soudu ČR
(jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud vychází i v daném
případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by v tomto
případě odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 13. 10. 2012, (sp. zn. 24 Co
2/2011 Městského soudu v Praze, v němž odvolací soud vycházel v podstatě z
týchž ustanovení i z jejich výkladu neodchylujícího se od právních závěrů v
citované publikované judikatuře, posoudil tuto projednávanou právní věc podle
nesprávných předpisů anebo že by si aplikované právní předpisy nesprávně
vyložil.
Pokud šlo o výklad a aplikaci ustanovení § 244 a násl. občanského soudního řádu
(a zejména ustanovení § 250g odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) na daný případ,
odvolací soud vycházel ze závěrů svého předchozího rozsudku z 19. 3. 2007, sp.
zn. 24 Co 347/2006 Městského soudu v Praze (které byly shledány opodstatněnými
i rozhodnutím dovolacího soudu /28 Cdo 2901/2012 Nejvyššího soudu/).
Proto pokud šlo o přípustné dovolání dovolatelky L. J. (směřující proti
měnícímu výroku III. rozsudku odvolacího soudu z 19. 3. 2007), jakož i o
přípustné dovolání dovolatele PHL-Zličín, s. r. o., neshledal dovolací soud
tato dovolání důvodnými a přikročil k jejich zamítnutí podle ustanovení § 243b
odst. 2 a odst. 6 občanského soudního řádu.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu u dovolání dovolatelů Technomat, s. p. (v likvidaci), a Vodních
zdrojů, a. s., směřujících proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího
soudu, nebyla dovolacím soudem shledána, neboť těmito výroky nebyla řešena
právní otázka, která by dosud vůbec nebyla řešena dovolacím soudem (s
přihlížením k publikovaným právním závěrům Ústavního soudu ČR), nebo právní
otázka, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem, anebo právní otázka, jež by byla odvolacím soudem řešena v rozporu s
hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.).
Je na místě i uvést (vzhledem k tomu, že námitky dovolatelů, obsažené v jejich
dovoláních směřovaly v převažující míře proti neúplnému a nesprávnému zjištění
skutkového stavu v této právní věci i k údajně nesprávnému hodnocení důkazů),
jak je v uveřejněné judikatuře soudů (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) vyloženo posuzování námitek uvedeného
druhu v dovolacím řízení. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek bylo uvedeno: Ani vadná nebo nesprávná
skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím
důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů, které
jsou jmenovitě stanoveny v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou
být vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu).
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v
podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co
ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou
skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
V daném případě tedy dovolací soud přikročil ohledně přípustných dovolání
dovolatelky Libuše Jančíkové a PHL-Zličín, s. r. o., k jejich zamítnutí podle
ustanovení § 243b odst. 2 a § 243b odst. 6 občanského soudního řádu, a to jako
dovolání, která nebyla shledána důvodnými. Ohledně dovolání dovolatelů
Technomat, státního podniku (v likvidaci), a Vodních zdrojů, a. s., u nichž
dovolací soud neshledal přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, přikročil dovolací soud k
odmítnutí těchto dovolání jako dovolání nepřípustných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první
o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 146 odst. 3
o. s. ř. Dovolatelé nebyli se svými dovoláními v řízení o dovolání úspěšní a
dalším účastníkům řízení náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 27. listopadu 2012
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu