U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně K. C. M., zastoupené JUDr. Tomášem Nahodilem, advokátem v Praze 2 - Vinohrady, Slezská 36, proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu, se sídlem v Praze 1, Valdštejnské náměstí 3, zastoupenému JUDr. Milošem Hoškem, advokátem v Praze 6, Velflíkova 4, o návrhu na obnovu řízení o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 8 C 26/2007, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 6. 2012, č. j. 24 Co 326/2008-89, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové shora označeným bylo ve výroku I. potvrzeno usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 19. 3. 2008, č. j. 8 C 26/2007-31, kterým byl zamítnut návrh žalobkyně na obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 8 C 13/2005 (o uložení povinnosti žalovanému uzavřít s žalobkyní dohodu o vydání
věci podle zákona č. 87/1991 Sb.). Odvolacím soudem bylo současně rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žaloba na obnovu řízení není důvodná. Obsah listinných důkazů předložených nově žalobkyní (doložen byl zejména seznam šlechty židovského původu z roku 1913) nepovažovaly nižší instance za způsobilý přivodit pro žalobkyni příznivější rozhodnutí ve věci. Důvod pro povolení obnovy řízení podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak nebyl naplněn. V posuzované věci nebyla z hlediska požadované restituce splněna podmínka obsažená v ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích – konfiskace majetku otce žalobkyně v roce 1942 nebyla projevem rasové perzekuce. Soudy při řešení věci vycházely jak ze skutkových zjištění podávajících se ze spisu, tak z ustálené judikatury Ústavního soudu (odvolací instance odkázala rovněž na usnesení ÚS sp. zn. II. ÚS 380/08, jež bylo vydáno v téže právní věci).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřovala v tom, že právní otázky řešené soudem (výklad pojmu rasových důvodů konfiskace majetku podle § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) měly být posouzeny jinak. Namítala, že závěr obecných soudů, odmítající možnost příznivějšího rozhodnutí ve věci v důsledku předložení nových důkazů, není správný (židovský původ otce shledávala jako příčinu jeho perzekuce v době minulé). Byla též přesvědčena, že za rasovou perzekuci ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. není možné považovat pouze rasismus páchaný formou holocaustu na Židech – k opačnému výkladu podle jejího názoru nesměřuje bez dalšího ani Ústavní soud v nálezu sp. zn. III.
ÚS 107/04. Dovolatelka žádala, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí nižších instancí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil. Ztotožnil se s právními závěry učiněnými soudy obou nižších stupňů a navrhl, aby bylo dovolání žalobkyně odmítnuto.
Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové bylo vydáno dne 13. 6. 2012, rozhodl dovolací soud o dovolání žalobkyně podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně opírala přípustnost dovolání o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolání není přípustné.
Podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. Ustanovení § 237 platí obdobně (viz § 238 odst. 2 o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Kritérium zásadního právního významu napadené rozhodnutí odvolací
instance nesplňuje. Právní posouzení věci odpovídá ustáleným judikatorním závěrům. V ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se uvádí, že žalobou na obnovu řízení může účastník napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 192/2004), zdůraznil, že restituční zákon č. 87/1991 Sb. omezil v ustanovení § 3 odst. 2 možnost přezkoumávání převodů majetku odehrávajících se mimo rozhodné období toliko na nejextrémnější případy bezpráví – ke konfiskaci majetku muselo dojít z důvodu rasové perzekuce. Ústavní soud zaujal názor, že pojem rasové perzekuce je třeba pro účely restituční interpretovat tak, že zahrnuje pouze nejkřiklavější formy rasismu, páchané zejména formou holocaustu, nikoli však jiné formy perzekuce z důvodů národnostních (pozn. NS – výklad § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nezahrnuje ani politickou perzekuci). K dovolatelkou předloženým důkazům, kterými měl být prokázán židovský původ jejího otce a jimiž bylo argumentováno pro povolení obnovy řízení, se lze vyjádřit týmž způsobem, jak to učinil Ústavní soud v usnesení ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. II. ÚS 380/08, vydaném v téže právní věci a dále citovaném. V posuzované věci akty okupačních orgánů vůči právnímu předchůdci žalobkyně nelze považovat za projev rasové perzekuce ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.; důvody byly spíše majetnické a „politické“, příp. výrazem snahy potřít vlastenectví, vymýtit odpor proti fašistické okupaci a rozbít sounáležitost představitelů českého národa – jeho politických elit, jakož i jeho obyčejných občanů. Přestože důvody ke konfiskaci majetku právního předchůdce žalobkyně nacistickou okupační mocí nebyly ospravedlnitelné, je nutno opakovaně akcentovat vůli zákonodárce, jasně vymezenou v restitučních zákonech, tj. napravit pouze ty křivdy, ke kterým došlo v letech 1948 až 1989. Zákon č. 87/1991 Sb. v § 3 odst. 2 (účinném od 1. 7. 1994 na základě zákona č. 116/1994 Sb.) umožnil nápravu dalších majetkových křivd, avšak pouze některých a za určitých podmínek, tedy v omezené míře. Ostatní tvrzené křivdy, nastalé před rozhodným obdobím, mezi něž lze zařadit i křivdy spáchané na právním předchůdci žalobkyně, nemohou být dnešními právními prostředky napravitelné (z usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 380/08). Nižší instance tedy rozhodly správně, pokud nové důkazy předložené v řízení neshledaly způsobilými přivodit pro žalobkyni příznivější rozhodnutí ve věci. Důvod pro povolení obnovy řízení podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nebyl naplněn. Z výše řečených důvodů Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 146 odst. 3 a v návaznosti na § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. Dovolání žalobkyně nebylo úspěšné a podání žalovaného nebylo nezbytné k účelnému bránění jeho práv ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. května 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r. předseda senátu