28 Cdo 2925/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
H. D., zastoupeného advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně z 30. 7.
2004, sp. zn. 26 Cdo 129/2003, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu
v Brně pod sp. zn. 42 C 150/2001 (žalobce Huberta Deyma, zastoupeného JUDr.
Vladimírem Jablonským, advokátem, proti žalovanému N. p. ú., o vydání věcí),
I. Zrušují se usnesení Krajského soudu v Brně z 30. 7. 2004, sp. zn. 26 Co
129/2003, i usnesení Městského soudu v Brně z 11. 12. 2002, čj. 42 C
150/2001-43.
II. Věc se vrací k dalšímu řízení Městskému soudu v Brně.
Žalobou, podanou u soudu 24. 3. 1992, se žalobce domáhal, aby žalovanému ústavu
bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání veškerého movitého zařízení ze
zámku čp. 1 v H. Podle této navrhované dohody by také Obecní úřad v H. měl
vydat žalobci zařízení z uvedené nemovitosti, a to ze „sedmi hostinských
pokojů“, „velké jídelny“, „velkého bílého salonu“, „červeného salonu“,
„kanceláře“, „tří dětských pokojů“, „školní učebny“, „pokoje pro podávání
večeře“ a křišťálové lustry.
Usnesením Městského soudu v Brně z 10. 1. 1997, čj. 21 C 235/01-60, bylo řízení
v této právní věci zastaveno s odůvodněním, že žalobce přes poučení nepředložil
ve stanovené lhůtě žalobu, která by obsahovala přesný, určitý a srozumitelný
žalobní návrh.
Krajský soud v Brně svým usnesením z 12. 2. 2001, sp. zn. 19 Co 702/99,
zastavil odvolací řízení s odůvodněním, že žalobce „nedoplnil přes poučení
soudu své odvolání a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat“.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud svým usnesením z 28. 6. 2001, 28 Cdo 968/2001,
zrušil usnesení Krajského soudu v Brně z 12. 2. 2001, sp. zn. 19 Co 702/99, i
usnesení Městského soudu v Brně z 22. 10. 1999, čj. 42 C 445/92-445, a věc byla
vrácena Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Dovolací soud přisvědčil
názoru, že v daném případě nebyly splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 1 a 2
občanského soudního řádu ve vztahu k ustanovení § 211 občanského soudního řádu.
V dalším průběhu řízení vydal Městský soud v Brně usnesení z 11. 12. 2002, čj.
42 C 150/2001-143. Tímto usnesením byla žaloba žalobce odmítnuta v 19 položkách
žalobního návrhu žalobce. Ohledně nákladů řízení bylo rozhodnuto, že žádný z
účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění usnesení
soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobce byl soudem vyzván, aby doplnil
žalobu řádnou individualizací jednotlivých položek „způsobující nemožnost
záměny s jinou položkou nebo jinými položkami“; žalobce však provedl
specifikací jednotlivých položek pouze v jejich části; z tohoto důvodu soud
prvního stupě „toto podání odmítl v části, kde tato řádná specifikace
jednotlivých položek provedena nebyla, neboť nelze pro tento nedostatek
pokračovat v řízení ve smyslu ustanovení § 43 odst. 21 občanského soudního
řádu“.
O odvolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Brně z 11. 12. 2002, čj. 42
C 150/2001-143, rozhodl Krajský soud v Brně usnesením z 30. 7. 2004, sp. zn. 26
Co 120/2003. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo usnesení soudu prvního
stupně v jeho výroku označeném I. změněno jen tak, že podání žalobce ze dne 20.
3. 1992 (ve znění podání ze dne 17. 1. 2002) bylo odmítnuto v části směřující k
uložení povinnosti žalovanému vydat žalobci tyto uvedené movité věci (1
proutěný koš s různými obrazy, 1 soubor různých mešních součástek /černá kasule
s křížkovým vyšíváním, vlna na kavaně, manipul a štola, 2 další různé štoly, 3
další manipuly a 4 bursy/, 1 proutěný koš se souborem fotografií hrabat Deymů,
5 velkých rodinných fotografií, 1 tisk Ježíš s dětmi, 70 fotografií v rámech,
121 velkých fotografií bez rámu, 1 album s fotografiemi /bez desek/, zařízení 7
hostinských pokojů, zařízení velké jídelny pro 30 osob, zařízení pro velký bílý
salon /s 2.000 svazky knih/, zařízení pro červený salon /s olejovými obrazy od
malíře Czedokowského a s perskými koberci/, zařízení kanceláře /s obrazy a
loveckými trofejemi/, zařízení pro 3 dětské pokoje, zařízení pro školní učebnu
a 4 pokoje, zařízení pokoje pro podávání večeře a křišťálové lustry). Byl však
zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o odmítnutí podání směřujícího k
vydání rozhodnutí, jímž by byl žalovaný památkový ústav zavázán vydat žalobci
další movité věci (16 humoristických pohlednic, kolorované kresby tuší,
akvarely /formát 48 x 66, zasklené/ autora H. Harmocoura z roku 1918 v černém
rámu, jakož i povolení k soukromé mši pro rodinu D. v H. z roku 1930); zrušen
byl také výrok usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení.
V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního stupně
správně konstatoval, že v žalobě žalobce, podané u soudu 24. 3. 1992,
domáhající se vydání movitých věcí podle zákona č. 87/1991 Sb., nebyly věci,
jejichž vydání se žalobce domáhal, dostatečně označený tak, aby nemohly být
zaměněny s věcmi jinými; tento nedostatek bránil projednání žaloby. Odvolací
soud v této souvislosti dovozoval, že nesprávnost nebo neúplnost žalobního
návrhu je důvodem postupu soudu podle ustanovení § 43 občanského soudního řádu;
taková vada žalobního návrhu nepředstavuje nedostatek podmínek řízení ve smyslu
ustanovení § 103 občanského soudního řádu. Podle názoru odvolacího soudu nebyl
požadavek identifikace věcí, bránící jejich záměně s věcmi jinými, splněn u
těch vymáhaných věcí, které soud odvolací uvedl ve výroku označeném I. Naopak
však byl odvolací soud toho názoru, že u dalších věcí, které uvedl ve výroku
usnesení, jenž byl označen II., bylo žalobcem použité označení dostatečné k
tomu, aby věci mohly být identifikovány a v případě vyhovění žalobě i vydány
žalobci. Vzhledem k tomuto rozdílu mezi zmíněnými skupinami věcí odvolací soud
u první uvedené skupiny věcí se co do výsledku neodlišil zásadně od
odmítajícího výroku usnesení soudu prvního stupně, ale přikročil jen k dílčí
změně co do specifikace odmítnutého plnění. Ohledně skupiny žalobcem uváděných
věcí, dostatečně identifikovaných, přikročil odvolací soud k částečnému zrušení
výroku usnesení soudu prvního stupně a k vrácení věci soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně pak ještě vydal usnesení z 30. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo
129/2003, jímž rozhodl , že v tomto občanském soudním řízení bude pokračováno,
jako se žalovaným, s Národním památkovým ústavem.
Usnesení odvolacího soudu ve věci bylo doručeno advokátu, který žalobce v
řízení zastupoval, dne 2. 9. 2004 a dovolání ze strany žalobce proti tomuto
usnesení bylo dne 30. 9. 2004 předáno na poště k doručení Městskému soudu v
Brně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil usnesení
odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to,
že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 3 občanského
soudního řádu, protože usnesením odvolacího soudu bylo v podstatě potvrzeno
usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby. Jako dovolací důvody
dovolatel uplatňoval, že řízení v této právní věci bylo postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/
občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního
řádu).
Co do přípustnosti svého dovolání dovolatel poukazoval na to, že ve své
podstatě jde u rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje jeho dovolání,
o rozhodnutí, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno, když i sám
odvolací soud uváděl v odůvodnění svého rozhodnutí, že jím provedená změna
usnesení soudu prvního stupě „má pouze formální, nikoli obsahový význam“. Proto
měl dovolatel za to, že je tu dána přípustnost jeho dovolání podle ustanovení §
239 odst. 3 občanského soudního řádu.
Dovolatel dále poukazoval na to, že jde o soudem projednávanou prvání věc, v
níž byla žaloba podána v roce 1992, k meritornímu projednání žaloby nebylo
nařízeno žádné jednání a po změně žalobního návrhu žalobce ze 17. 1. 2002 bylo
po uplynutí 12 měsíců vydáno usnesení o odmítnutí části žalobního návrhu.
Dovolatel byl toho názoru, že soud prvního stupně nemohl rozhodnout o žalobě a
tím méně pak žalobu odmítnout, když před tím nerozhodl o připuštění nebo
nepřipuštění změny žaloby, kterou žalobce navrhl podle ustanovení § 95 odst. 2
občanského soudního řádu. V tomto smyslu trpí řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí o věci.
Dovolatel uváděl také, že nepokládá za přesvědčivé posouzení otázky
srozumitelnosti a specifikace jednotlivých položek žalobního návrhu žalobce.
Jsou mu nepochopitelná kritéria, z nichž posuzoval odvolací soud (i soud
prvního stupně) otázku specifikace těchto jednotlivých položek, co je u těchto
položek posuzováno rozdílně a z jakých důvodů. Žalobce v průběhu tohoto řízení
měl za to, že všechny položky jeho žalobního návrhu byly a jsou dostatečně
individualizovány. Dovolatel vyslovoval svůj názor, že tu soud zaměnil
materiální vykonatelnost navrženého žalobního petitu a nutností unést břemeno
tvrzení, případně důkazní břemeno“. „Odmítnutí žalobního návrhu je tu předčasné
a ve svém důsledku obchází povinnost soudu rozhodovat ve věci samé“. Dovolatel
poukazoval na to, že sám žalovaný památkový ústav v řízení uvedl, že „měl ke
dni 31. 12. 2002 v držení 37 položek uvedených v žalobním návrhu žalobce ze dne
17. 1. 2002 (ad III.)“. Žalobce uváděl, že ve svém žalobním návrhu vycházel ze
soupisu věci, o něž v tomto řízení jde, jenž byl pořízen v 50. letech 20.
století; tento popis byl dostatečný k tomu, aby v žalobě uvedené věci mohl
žalobce od žalovaného ústavu převzít. Dovolatel posléze uváděl, že krátce před
rozhodnutím odvolacího soudu obdržel informace o tom, že „věci, jejichž vydání
se žalobce domáhá, byly žalovaným památkovým ústavem svezeny do zámku v L.,
takže by tu byla možnost konkretizace věcí uvedených v žalobě žalobce“ takto
přímo na místě jejich nynějšího uložení.
Dovolání dovolatele v daném případě směřovalo proti usnesení odvolacího soudu,
jímž bylo rozhodováno o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o
odmítnutí žalobního návrhu – podání žalobce z 20. 3. 1992 ve znění podání ze
17. 1. 2002. Odvolací soud svým usnesením nepotvrdil usnesení soudu prvního
stupně o odmítnutí žalobního návrhu žalobce v celém rozsahu tohoto návrhu,
nýbrž jen ohledně 17 předmětů (věcí, souboru věcí). Výrok o odmítnutí žaloby o
jejich vydání v usnesení soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu byla věc
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nedošlo tu tedy k úplnému
potvrzení usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žalobního návrhu (žaloby),
jak to má na zřeteli ustanovení § 239 odst. 3 občanského soudního řádu.
Vzhledem k uváděné dílčí změně usnesení soudu prvního stupně usnesením
odvolacího soudu tu došlo ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu k tomu že rozhodnutím odvolacího soudu bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé. Proto dovolací soud posoudil
dovolání dovolatele jako přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu.
U přípustného dovolání dovolatele bylo třeba ještě posoudit důvodnost tohoto
dovolání, a to zejména z hlediska dovolatelem uplatňovaných dovolacích důvodů,
tj. z hlediska dovolatelem tvrzeného postižení řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i z hlediska dovolatelem uváděného
spočívání rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 21 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolateli bylo nutno přisvědčit v jeho tvrzení, že ohledně změny původního
jeho žalobního návrhu z 20. 3. 1992, jež byla provedena podáním ze 17. 1. 2002,
nebylo v řízení postupováno podle kogentního ustanovení § 95 občanského
soudního řádu, které ukládá, že žalobce (navrhovatel) může za řízení měnit
návrh na zahájení řízení jen se souhlasem soudu. Tento postup soudu prvního
stupně, který nebyl v souladu s citovaným ustanovením občanského soudního řádu
a který nebyl napraven ani odvolacím soudem, bylo nutno posoudit jako vadu
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst.
2 písm a/ občanského soudního řádu).
Při posouzení důvodnosti dovolání dovolatele z hlediska toho, zda tu rozhodnutí
spočívá nebo nespočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 2
písm. b/ občanského soudního řádu), šlo v daném případě o aplikaci a výklad
ustanovení § 43 občanského soudního řádu, a to zejména v tom smyslu, jak je
třeba chápat nedostatek v určitosti nebo úplnosti žalobního návrhu, pro který
nelze v řízení pokračovat. Dovolací soud tu vychází ze závěru, že tu musí jít o
takovou závažnou vadu žalobního návrhu, která brání věcnému vyřízení věci, ať
již vyhověním návrhu nebo jeho zamítnutím (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č.
37/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V daném případě však nespočívají obtíže ve zjištění skutečností, které jsou
mezi účastníky řízení sporné (viz § 6 občanského soudního řádu), jen v tom, jak
žalobce ve svém žalobním návrhu vymáhané věci označil či popsal, ale spíše ve
zjištění toho, zda tyto věci v době rozhodování existují, kde se nalézají a
případně, kdo je má v držení. Označení věcí žalobcem v jeho žalobním návrhu
nemá povahu označení věcí, jež by nikdy neexistovaly. Je jistě povinnosti
žalobce co nejblíže konkretizovat jím uváděné věci, u nichž žalobce, jak tvrdí,
vychází z pořízeného seznamu těchto věcí, sepsaného v 50. letech minulého
století: lze tu např. poukázat na dosti obecné označení nábytkových kusů jen
jako zařízení „hostinských pokojů“, „velké jídelny“, „bílého salonu“ a
„červeného salonu“. Avšak po takovém dílčím doplnění je pak nezbytně třeba, aby
soud pokračoval ve zjišťování existence věcí, jež jsou mezi žalobcem a
žalovaným památkovým ústavem sporné, a to odpovídajícím provedením navržených
důkazů, nevyjímaje ani např. provedením ohledání na místě (§ 130 občanského
soudního řádu) v souvislosti s tvrzením žalobce, že věci, jejichž vydání se
svou žalobou domáhá k vydání, byly svezeny do zámku L. K tomuto postupu v
řízení a v dokazování, opírajícím se o dosud uvedené údaje účastníků řízení
(ale i o případné další údaje a důkazy v pokračujícím řízení navržené), je
nutno přistoupit v zájmu meritorního vyřešení žalobního návrhu, uplatněného u
soudu žalobou podanou 24. 3. 1992, ale zatím posuzované jen co do náležitostí a
konkrétnosti žalobního návrhu. Výsledky takového dokazování pak samozřejmě
posoudí soud ve smyslu ustanovení § 132 občanského soudního řádu, a to
každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, pečlivě
přihlížeje ke všemu co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci
řízení. Na žalobci zejména bude, aby označil důkazy k provedení svých tvrzení
(srov. § 120 odst. 1, věta první, občanského soudního řádu).
Z uvedených důvodů shledal dovolací soud přípustné dovolání dovolatele také
dovoláním důvodným a přikročil ke zrušení usnesení odvolacího soudu podle
ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu usnesením dovolacího soudu
(§ 243b odst. 6 občanského soudního řádu), protože se nemohl dovolací soud
ztotožnit se závěrem, že je rozhodnutí odvolacího soudu správné co do aplikace
a výkladu ustanovení § 43 občanského soudního řádu.
Podle názoru dovolacího soudu platí důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, i na rozhodnutí soudu prvního stupně; proto i toto rozhodnutí
bylo dovolacím soudem zrušeno podle ustanovení § 243b odst. 3, věta druhá,
občanského soudního řádu. Věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení; k tomuto dalšímu řízení má tento soud (tj. Městský soud v Brně), u
něhož dlouhodobě řízení v této právní věci probíhá, nejvíce odpovídající
předpoklady (na rozdíl od jiného soudu prvního stupně, který by se po případném
přikázání věci musel s celou věcí obtížně od začátku seznamovat). Je třeba mít
i na zřeteli odstranění jakýchkoli průtahů v dalším řízení o věci samé.
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 a § 226 občanského soudního řádu); v tomto dalším řízení
rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení, včetně řízení
odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1 občanského soudního řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 28. dubna 2005
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu