Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 11.1.2006, čj. 17 C 263/2003-94, zamítl návrh žalobců, aby každému z žalovaných bylo uloženo zaplatit jim společně a nerozdílně 25.000 Kč jako náhradu za nevydané pozemky, jejichž vydání požadovali podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“). Soud v prvé řadě neshledal žalované pasivně ve věci legitimovanými, a navíc neshledal, že by na straně žalobců byl restituční nárok dán.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě svým rozsudkem ze dne 23.5.2006, čj. 42 Co 184/2006-119, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když shodně s ním dospěl k závěru, že žalovaní nejsou ve věci pasivně legitimováni. S ohledem na to se již nezabýval argumenty, týkajícími se oprávněnosti nároku žalobců.
Žalobci podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. s odůvodněním, že soudní orgány řeší rozdílně otázku oprávněnosti fakticky provedené konfiskace majetku v období předcházejícím únoru 1948. Uvádějí, že podíl původního vlastníka nemovitostí byl konfiskován neprávem, byl proti němu zneužit dekret presidenta republiky č. 108/1945 Sb., navíc došlo v roce 1990 k jeho rehabilitaci. Dovozují, že stát se tak nezákonně zmocnil ideální poloviny majetku, a druhá polovina byla v důsledku toho prodána v tísni za direktivně stanovenou cenu. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud, když shledal, že dovolání po formální stránce splňuje zákonné předpoklady ( § 241a o.s.ř.), zvažoval jeho přípustnost. Ta by byla dána pouze v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 a 3 o.s.ř.), jak ostatně dovolatelé uplatňují. Přitom však dovolací soud může podle § 242 odst. 3 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů, uplatněných v dovolání.
Dovolatelé ovšem uplatňují jiné důvody, než kterými se zabýval odvolací soud, a které vedly k jeho rozhodnutí. Jediným důvodem, pro nějž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, byl jeho závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaných v tomto sporu; tyto závěry však dovolatelé nenapadají.
Protože tedy dovolání neobsahuje žádné důvody, pro něž by právní závěry odvolacího soudu měly být přezkoumány, nemohl dovolací soud věcně rozhodnout o správnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu a tím méně shledat dovolání přípustným pro důvody, jež by se týkaly zásadního právního závěru odvolacího soudu.
Dovolání bylo proto odmítnuto pro nepřípustnost podle § 243b odst. 5, a § 218 odst.c) o.s.ř.).
Náhrada nákladů dovolacího řízení nebyla dovolatelům uložena, ač by s ohledem na výsledek sporu měli žalovaní na jejich náhradu nárok. Těm však prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly (§ 243b odst. 5, § 146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.