28 Cdo 2940/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa
Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně Z. S.,
zastoupené advokátem, proti žalovaným 1. V. V., 2. Mgr. L. V., oběma
zastoupeným advokátem, o 1.080.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Bruntále, pobočka Krnov pod sp.zn. 7 C 301/2003, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.6.2005, č.j. 15 Co
148/2005-167, takto:
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, č. j. 28 Cdo
2940/2005-229, se v nákladovém výroku II. opravuje tak, že částka
přisouzená společně a nerozdílně k platbě náhrady nákladů žalobcem vůči
žalovaným společně a nerozdílně, k rukám jejich zástupce JUDr. L. P., činí Kč
17.104,- Kč.
Oprava byla provedena v souladu s § 243c odst. 1 a § 164 o.
s. ř. Odměna zástupce žalovaných za jeden úkon činila 14.310,- Kč (viz
odůvodnění usnesení ze dne 18. 10. t. r.), bylo však nutné přičíst 19% DPH
účtovanou zástupcem žalovaných; dovolací řízení bylo zahájeno 19. 8. 2005 a
zástupce osvědčil, že je plátcem této daně.
S přičtením DPH činila odměna za úkon 17.029,- Kč, plus 75,-
Kč paušálu rovná se 17.104,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. prosince 2006
JUDr. Ludvík David, CSc.
předseda senátu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovodila v
něm přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, důvody dovolání
pak kvalifikovala podle všech v úvahu přicházejících zákonných důvodů podle §
241a, tedy jak pro procesní vady, tak i pro nesprávné právní posouzení věci,
jakož i pro nesoulad skutkových zjištění nižší instance s obsahem spisu a
provedeným dokazováním. Po obšírné rekapitulaci průběhu řízení dovodila
žalobkyně zejména platnost všech právních aktů v průběhu svého užívání
nebytových prostor, a to jak výchozího protokolu o dražbě provozní jednotky,
tak i postupně všech nájemní smluv. Ty považovala za dostatečně určité, ani
souhlas obecního úřadu nebyl třeba, neboť pronajímatelem bylo samo město, a
samotný zásah žalovaných, kteří přikročili namísto případné vyklizovací žaloby
ke svémocnému jednání poškozujícímu žalobkyni, byl protiprávní a mělo by
následovat odškodnění žalobkyně. Ta současně navrhla odklad vykonatelnosti
rozsudku odvolacího soudu a žádala, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu případně i soudu prvního stupně a vrátil věc posledně
zmíněnému soudu k dalšímu řízení.
Oba žalovaní se k dovolání vyjádřili též prostřednictvím svého
zástupce. Ve svém vyjádření sdíleli právní názor odvolacího soudu o neplatnosti
konkrétně poslední nájemní smlouvy mezi žalobkyní a žalovanými ze dne 10. 1.
1997, dovozovali, že žalobkyni nemohl vzniknou ušlý zisk také proto, že
přerušila svou hostinskou činnost od 17. 12. 1999 do 31. 12. 2002, a pokud jde
o vyčíslení údajného ušlého zisku, pak si žalobkyně nepočínala dostatečně
konkrétně a nevyužila zákonných procesních prostředků (§ 119a, § 205a o.s.ř.) k
navržení dostatečně přesvědčivých důkazů. Žalovaní považovali dovolání za
nedůvodné a navrhovali, aby mu nebylo vyhověno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala
dovolání v zákonné lhůtě. Aby však mohl dovolací soud přezkoumat důvody
dovolání v celém rozsahu, musel se nejprve zabývat tím, zda je dovolání
přípustné. Tato přípustnost dovolání přicházela v úvahu, vzhledem ke shodě
rozsudků nižších instancí bez předchozí tzv. skryté diformity (srov.
§ 237 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř.) pouze v tom případě, že by Nejvyšší soud
přiznal rozsudku odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce podle § 237
odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Takový zásadní právní význam mohl mít napadený rozsudek jen v případě,
že by ohledně nastolených rozhodných pro věc právních otázek došlo k
judikatorní kontradikci odvolacích soudů či jednotlivých senátů dovolacího
soudu, nebo že by šlo o právní otázku dosud nejudikovanou, případně, že by pro
věc určující právní otázka byla řešena odvolacím soudem v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
O žádný z těchto případů zásadního právního významu napadeného rozsudku
však ve věci nejde.
Žalobkyně ve svém dovolání sepsaném právním zástupcem (a doplněném
dalšími jejími vlastními písemnými podáními) nebrala v úvahu, že pro účely
dovolacího přezkumu je třeba vymezit konkrétní rozhodnou právní otázku. Místo
toho je obšírně popsán předmět řízení, jeho průběh, a právní problematika věci
je reprodukována natolik široce, že by Nejvyšší soud musel, chtěl-li by vyhovět
požadavkům žalobkyně, provést prakticky kompletní přezkumnou revizi celého
případu. To však není smyslem ani oprávněním dovolacího přezkumu: Nejvyšší soud
je navíc přezkumným soudem právním, nikoli skutkovým, a je ve smyslu § 243a
odst. 2 o.s.ř. (a jeho interpretace) vázán tím skutkovým základem věci, jenž
byl zjištěn nižšími instancemi.
Nesplněná procesní povinnost dovolatelky jasně vymezit konkrétní právní
otázku, jejímž důsledkem je odmítnutí dovolání, přitom vyplývá nejen ze zákona
(srov. znění § 237 odst. 3 o.s.ř.) a z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ale
i z požadavku presumovaného soudem Ústavním (srov. implicite nález ze dne 20.
2. 2003, sp. zn. IV.ÚS 414/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS ve
svazku 29 pod poř. č. 23).
Nejen to: dovolatelka se navíc domáhala dovolacího přezkumu ze všech v
úvahu přicházejících dovolacích důvodů, tedy podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/,
odst. 3 o.s.ř. Nevzala však v úvahu, že dovolací přezkum je v případě
přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku limitován
jen na přezkum nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm.
b/ o.s.ř. Tento přezkumný limit vyplývá opět ze znění již citovaného § 237
odst. 3 o.s.ř. a je připomenut i v rozhodnutích Nejvyššího soudu, například v
jeho usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Soudní
judikatuře pod č. 7/2004. Velká většina obsahu dovolání tedy není a nemohla být
předmětem přezkumu a pokud se dovolací soud dále zmiňuje v rámci svého právního
posouzení věci o některých aspektech posouzení věci naznačených stranou
žalující, činí tak jen z vlastní iniciativy.
Posledně řečené se týká námitek dovolatelky, že smlouvy o nájmu
nebytových prostor, postupně uzavírané k předmětným prostorám, byly platné a
byly tedy právním titulem pro další užívání prostor žalobkyní.
Dovolací soud v podstatě konstatuje, že tu sdílí právní názor soudu
prvního stupně oproti názoru soudu odvolacího. Je toho mínění, že po platném
vydražení provozní jednotky - jako následného předmětu nájmu žalobkyně - podle
zákona č. 427/1990 Sb. o tzv. malé privatizaci byly platně uzavřeny nájemní
smlouvy postupně dne 13. 11. 1991, 15. 7. 1992 a 10. 1. 1997; na straně
pronajímatele figuroval nejprve státní podnik S. K., poté Město K. a posléze
pak na základě kupní smlouvy ze dne 20. 7. 1999 sukcedovali do postavení
pronajímatele oba žalovaní. Dovolací soud má zato, že všechny nájemní smlouvy
jsou dostatečně určité ohledně všech náležitostí; pokud bylo pronajímatelem
samotné Město K., pak nebylo třeba předchozího souhlasu (vzhledem k obchodní
činnosti) podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.; také ostatní smluvní
náležitosti splňovaly podmínky § 3 odst. 3 citovaného zákona. Argumentaci
odvolacího soudu o neurčitosti popsaného předmětu či účelu užívání a o
nedostatku identifikace číslem orientačním považuje dovolací soud za příliš
formalistické.
Závěr dovolacího soudu o platnosti nájemních smluv, jichž byla
žalobkyně účastna jako nájemce, ovšem nic nemění na skutečnosti, že poslední
nájemní vztah sjednaný na dobu určitou skončil žalobkyni dne 31. 12. 1999.
Žalovaní sice opomenuli podat bezprostředně poté žalobu na vyklizení nebytových
prostor, ale jejich postup při jejich vyklizení - nesoucí sice svémocné prvky,
ale notářským zápisem zachycený a provázený uložením vyklizovaných věcí
movitých (podrobněji viz str. 3 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) - nelze
označit ani za zásadně protiprávní ani za provedený v rozporu s dobrými mravy
ve smyslu § 3 odst. 1 občanského zákoníku.
Žalobkyni přece muselo být podle poslední nájemní smlouvy ze dne 10. 1.
1997 jasné, a to nejen ze sjednání doby určité do 31. 12. 1999, ale i podle
ujednání v článku VII. smlouvy, že po skončení užívání pronajatých prostor je
povinna prostory vyklidit a na svůj náklad je uvést do původního stavu.
Nerespektovala-li žalobkyně toto smluvní ujednání, pak žalovaní tím
spíše nejednali protiprávně. Za vzniklého stavu si naopak počínali zcela
přiměřeně jako vlastníci, chránění jak ustanovením § 126 odst. 1 občanského
zákoníku, tak i článkem 11 Listiny základních práv a svobod; obojí zákonná
garance zakotvuje právo vlastnit majetek v celém jeho rozsahu, včetně oprávnění
jej pokojně a nepřetržitě užívat.
Z těchto právních závěrů plyne pouze rezultát, že požadavek žalobkyně
na náhradu škody resp. ušlého zisku za pozdější období po 31. 12. 1999 je
nedůvodný.
Odvolací soud tedy posoudil rozhodné hmotněprávní otázky v některých
právních aspektech odlišně, přesto však – ohledně nedůvodnosti požadavku
žalobkyně – v konečném vyznění správně a v rámci omezeného rozsahu dovolacího
přezkumu to neznamená nic jiného, než že dovolání není přípustné, a to ani pro
případný zásadní právní význam napadeného rozsudku (§ 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl; vzhledem k tomuto rozhodnutí nebylo důvodu,
proč by měl využít svého práva povolit odklad výkonu již pravomocného rozsudku
odvolacího soudu.
Úspěšné protistraně – žalovaným vzniklo podle § 243c odst. 1 a § 146
odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Tyto náklady
spočívaly v jednom úkonu právního zastoupení (vyjádření k dovolání), který však
bylo nutné krátit 2x o polovinu (§ 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb.). Výchozí sazba odměny, při společném zastoupení dvou osob, činila
podle § 3 odst. 1 a § 17 odst. 2 cit. vyhl. částku 57.240,- Kč, a po již
zmíněné dvojí redukci představovala relevantní částku 14.310,- Kč. To s
přičtením režijního paušálu 75,- Kč znamenalo náklady žalovaných ve výši
14.385,- Kč, jak uvedeno ve výroku II. tohoto usnesení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu
V Brně dne 18. října 2006
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v.r.
předseda senátu