Obvodní soudu pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 5. 6. 2006, č. j. 7 C 237/2003-63,
ve znění opravného usnesení ze dne 24. 10. 2006, č. j. 7 C 237/2003-84a, žalobu
na zaplacení částky 301.809,84 Kč s příslušenstvím zamítl, žalobkyni ad a)
uložil zaplatit žalovanému částku 750.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Vzájemným návrhem (dále též „žalobou“) se žalovaný jako
tehdejší podílový spoluvlastník ¼ domu domáhal proti žalobkyni ad a)
zaplacení částky 750.000,- Kč představující jeho ¼ podíl na výnosu z nájmu
nebytových prostor tohoto domu. Vyšel ze zjištění, že účastníci řízení byli
podílovými spoluvlastníky [v podílech žalobkyně ad a) ½, žalobce ad b)
¼, žalovaný ¼] domu, až do 19. 4. 2004, kdy bylo jejich podílové
spoluvlastnictví rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 10. 2003, č.
j. 14 C 8/2001-32, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 3.
2004, který dne 19. 4. 2004 nabyl právní moci, zrušeno a nemovitosti byly
přikázány do podílového spoluvlastnictví žalobců. Účastníci uzavřeli dne 20. 6.
1997 smlouvu o úpravě spoluvlastnických vztahů, podle níž se zisky z
předmětného domu měly dělit mezi účastníky podle výše jejich spoluvlastnických
podílů. Dne 12. 7. 2001 byla na bankovní účet, na který byly poukazovány úhrady
nájmů z bytů a nebytových prostor předmětného domu, poukázána tehdejším
nájemcem nebytových prostor úhrada ve výši 3.000.000,- Kč, která byla
následujícího dne na základě příkazu k úhradě žalobkyně ad a) z tohoto účtu
odepsána, aniž byl žalovanému vyplacen jeho spoluvlastnický podíl. Soud prvního
stupně ohledně nároku žalovaného uplatněného vzájemnou žalobou s odkazem na §
139 ve spojení s § 137 a § 515 obč. zák. dospěl k závěru, že podle smlouvy o
úpravě spoluvlastnických vztahů ze dne 20. 6. 1997 činí podíl žalovaného ¼
výnosu z pronájmu nebytových prostor, tj. z částky 3.000.000,- Kč činí jeho
podíl 750.000,- Kč. Námitku promlčení uvedeného práva posoudil soud prvního
stupně jako nedůvodnou, neboť žalobkyně ad a) si ponechala zmíněné nájemné z
nebytových prostor ve výši přesahující její podíl bez právního důvodu ve smyslu
§ 451 obč. zák., a to úmyslně, neboť věděla, že částka 3.000.000,- Kč je
výnosem ze společné věci a přesto si ji v plné výši ponechala, právo žalovaného
na vydání bezdůvodného obohacení se tak promlčí za deset let ode dne, kdy k
němu došlo. Soud uzavřel, že objektivní desetiletá promlčecí doba počala běžet
dnem následujícím po odepsání posledně zmíněné částky z uvedeného účtu na
základě příkazu žalobkyně ad a), tj. dne 13. 7. 2001. Subjektivní promlčecí
doba (dvouletá) se v daném případě neuplatní, neboť v řízení nebylo prokázáno,
že by se žalovaný o bezdůvodném obohacení žalobkyně ad a) dozvěděl před více
než dvěma lety ode dne uplatnění vzájemného návrhu.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 6. 2007, č. j. 11
Co 76/2007-90, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení v
zamítavém výroku potvrdil, ve vyhovujícím výroku jej změnil tak, že vzájemný
návrh na zaplacení částky 750.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze
skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Konstatoval, že nárok ze
vzájemné žaloby byl soudem prvního stupně správně právně posouzen v tom ohledu,
že se jedná o výnos ze společné nemovitosti, který odpovídá spoluvlastnickému
podílu žalovaného ve výši ¼ tak, jak se účastníci dohodli ve smlouvě o
úpravě spoluvlastnických vztahů. V otázce promlčení tohoto práva však odvolací
soud dospěl k právnímu závěru odlišnému od soudu prvního stupně. Pokud
žalobkyně ad a) dala příkaz k odepsání částky 3.000.000,- Kč z účtu dne 13. 7
.2001, začala od tohoto okamžiku běžet objektivní promlčecí lhůta, ovšem
tříletá, nikoli desetiletá, jak nesprávně uzavřel soud prvního stupně, neboť
takový závěr o úmyslu žalobkyně se bezdůvodně obohatit na úkor žalovaného
nemohl soud učinit z žádného tvrzení ani provedeného důkazu a žalovaný sám ve
vzájemné žalobě tvrdil, že mu není známo, z jakého důvodu žalobkyně uvedenou
částku se společného účtu odepsala; závěr soudu prvního stupně o desetileté
promlčecí lhůtě tak není ničím podložen. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný
vzájemnou žalobou uplatnil svůj nárok na zaplacení částky 750.000,- Kč dne 13.
4. 2006, kdy objektivní tříletá promlčecí doba (§ 107 odst. 2 obč. zák.) již
marně uplynula, a byť by byl jeho nárok důvodný, nelze mu ho přiznat.
Proti tomuto rozsudku, a to do výroku, jímž byla vzájemná žaloba
zamítnuta z důvodu promlčení, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Namítá, že žalobkyně učinila převod
částky 3.000.000,- Kč úmyslně zcela v rozporu s obsahem smlouvy o úpravě
spoluvlastnických vztahů ze dne 20. 6. 1997; tedy opačně je zcela vyloučeno,
aby takovýto převod učinila bez úmyslu bezdůvodně se obohatit. Určující
součástí úmyslu je intelektuální složka vůle. Právě vůle žalobkyně byla
nepochybně nutná k tomu, aby převedla částku náležející dovolateli na její
účet, a bez této vůle, tedy nedbalostí či omylem, nelze takovýto převod
realizovat, neboť se jedná o bankovní operaci, kterou nelze provést bez
předchozího rozmyslu o jejím důvodu, způsobu provedení a následku. Dále
dovolatel s odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák. a nález Ústavního soudu ze dne 15.
1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, namítá, že žalobkyně nemohla být při převodu
jemu náležící částky 750.000,- Kč na její účet v dobré víře a, pokud tedy
vznesla námitku promlčení a soudy obou stupňů bylo konstatováno bezdůvodné
obohacení, pak se ze strany žalobkyně jedná o výkon práva v rozporu s dobrými
mravy. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném
zamítavém výroku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §
241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 242 odst. 3 o. s.
ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., není důvodné.
Nesouhlas dovolatele se zjištěním, že bezdůvodné obohacení žalobkyně ad a)
nebylo úmyslné, je námitkou proti skutkovému zjištění, tedy dovolacím důvodem
podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou
námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou
významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze
kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v
podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má
odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při
aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož
prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo
dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných
dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry.
Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá,
že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů
účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v
hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti,
pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů
neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133
až § 135 o. s. ř. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom
účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe
příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto
skutečností také tvrdí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 1997,
sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikovaný v Právních rozhledech pod č. 7, sešit 7,
ročník 1998).
Z obsahu spisu se nepodává, že by žalovaný předložil soudu důkaz o tom, že se
žalobkyně ad a) odepsáním částky náležící žalovanému (750.000,- Kč) z
bankovního účtu bezdůvodně obohatila úmyslně. Učinil-li tedy odvolací soud
závěr, že žalovaný neprokázal (ani netvrdil), že žalobkyně ad a) se na jeho
úkor bezdůvodně obohatila úmyslně, nelze přisvědčit žalovanému, že skutkové
zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá oporu v provedeném
dokazování.
Tvrzení žalovaného, že vznesená námitka promlčení je výkonem práva v rozporu s
dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), není rovněž přiléhavé, neboť tento
rozpor žalovaný dovozuje z toho, že žalobkyně ad a) se na jeho úkor bezdůvodně
obohatila úmyslně, což však v odvolacím řízení, jak již bylo uvedeno, nebylo
prokázáno (ani tvrzeno).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska námitek
uplatněných v dovolání správný, a proto dovolací soud dovolání žalovaného
zamítl (§ 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolatel s ohledem na výsledek
dovolacího řízení nemá na náhradu jeho nákladů právo a žalobkyni v dovolacím
řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu