28 Cdo 2958/2023-264
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobců: a) P. H., b) J. H., c) D. R., d) P. Z., e) E. Z., a f) J. Z., všichni zastoupeni JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1464/6, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, o zaplacení 28 245 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 25/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2023, č. j. 53 Co 119/2023-218, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2023, č. j. 53 Co 119/2023-218, se ruší; současně se ve výrocích VII. až XIV. ruší i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. února 2023, č. j. 17 C 25/2021-193, a věc se v uvedeném rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 5. 2023, č. j. 53 Co 119/2023-218, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 24. 2. 2023, č. j. 17 C 25/2021-193, potvrdil ve výrocích VII. – XIV., jimiž byla zamítnuta žaloba žalobce a) co do 5 272 105,80 Kč s příslušenstvím, žalobce b) co do 7 029 474,40 Kč s příslušenstvím, žalobkyně c) co do 5 272 105,80 Kč s příslušenstvím, žalobce d) co do 3 514 737,20 Kč s příslušenstvím, žalobkyně e) co do 3 514 737,20 Kč s příslušenstvím a žalobkyně f) co do 3 514 737,20 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Odvoláním nenapadenými výroky I. – VI. soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci a) 23 831,70 Kč, žalobci b) 31 775,60 Kč, žalobkyni c) 23 831,70 Kč, žalobci d) 15 887,80 Kč, žalobkyni e) 15 887,80 Kč a žalobkyni f) 15 887,80 Kč.
2. Odvolací soud vzal za prokázané, že podle pravomocného rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 18. 12. 2019, č. j. SPU 476078/2019, žalobcům pro zákonné překážky (ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o půdě“) nebyl vydán každým z nich požadovaný spoluvlastnický podíl na pozemku č. XY pozemkového katastru (v katastru nemovitostí evidován jako pozemky parc. č. XY a č. XY) v k. ú. XY.
Dovodil, že jim za nevydané spoluvlastnické podíly náleží finanční náhrada (§ 16 odst. 1 písm. a/ a § 28a zákona o půdě) odpovídající šestinásobku ceny odňatého pozemku určené podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Odkázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, nález pléna Ústavního soudu ze dne 12. 1.
2012, sp. zn. Pl. ÚS 21/19, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018. Přiznal proto finanční náhradu žalobcům a) a c) každému 23 831,70 Kč, žalobci b) 31 775,60 Kč a žalobcům d) až f) každému 15 887,80 Kč a ve zbývajícím rozsahu jejich žaloby zamítl.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Předestřeli otázku hmotného práva v rozhodování dovolacího soudu dle jejich názoru dosud nevyřešenou, týkající se určení přiměřené finanční náhrady za odňatý a nevydaný pozemek podle § 16 odst. 1 zákona o půdě v situaci, kdy pozemek, o jehož vydání usilovali, byl pochybením Pozemkového fondu ČR převeden jako náhradní třetí osobě. Odkazovali přitom na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, a nález pléna Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19. Požadovali, aby finanční náhrada byla s ohledem na uvedenou skutečnost navýšena nad šestinásobek ceny odňaté nemovitosti určené dle § 28a zákona o půdě. Krom toho domáhali se případně toho, aby finanční náhrada dle § 16 odst. 1 zákona o půdě byla oproti dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu navýšena. Upozorňovali přitom, že je setrváváno na stanovení koeficientu náhrady v návaznosti na spotřebitelský koš, v němž však není zohledněn vývoj cen nemovitostí. Poukazovali též na okolnost, že od vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, došlo k takové změně poměrů (zejména s ohledem na navýšení inflace), jež odůvodňuje změnu přijatého koeficientu, resp. způsobu stanovení přiměřené náhrady. Navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobců bylo pro nepřípustnost odmítnuto, případně zamítnuto.
5. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (žalobci) zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. s. ř.“) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., je Nejvyšší soud shledal přípustným (podle § 237 o. s. ř.) pro řešení otázky výše finanční náhrady dle § 16 odst. 1 zákona o půdě, jež byla odvolacím soudem vyřešena odchylně od recentní rozhodovací praxe (viz judikaturu dále citovanou).
6. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelé je ani nenamítají.
7. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
8. Podle § 16 odst. 1, věty první zákona o půdě, za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku stanovené podle § 28a, pokud tento zákon nestanoví jinak.
9. Podle § 28a zákona o půdě, pokud tento zákon nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.
10. Nálezem pléna ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19, publikovaným pod č. 81/2021 Sb., Ústavní soud zamítl návrh Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018) na zrušení části ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, stanovující, že výše peněžité náhrady za nevydaný pozemek musí být určena způsobem upraveným v ustanovení § 28a zákona o půdě (v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, a to u věcí nemovitých v cenách dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.). Neshledal dotčenou právní úpravu protiústavní a setrval na závěru o možnosti ústavně konformního výkladu sporného ustanovení, když přitom zdůraznil, že peněžitá náhrada nemusí být nutně ekvivalentem aktuální tržní ceny, má nicméně umožnit odčinění nebo zmírnění křivd tak, jako by tomu bylo při vydání věci.
11. S ohledem na uvedené závěry Ústavního soudu, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, uveřejněném pod č. 86/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, při zohlednění změn tržních poměrů, jež nastaly po účinnosti zákona o půdě (24. 6. 1991), odůvodnil a formuloval závěr, dle něhož za přiměřenou a rozumnou výši peněžité náhrady za nevydané pozemky podle § 16 odst. 1 zákona o půdě lze pokládat (s výhradou pozdějších změn poměrů) šestinásobek ceny odňatých nemovitostí určené podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. Vyjádřil současně názor, že toto navýšení základní hodnoty náhrad vyplývajících z § 28a zákona o půdě a vyhlášky č. 182/1988 Sb. je namístě provést ve všech případech, v nichž jsou aktuálně splněny předpoklady poskytnutí peněžité náhrady ve smyslu § 16 odst. 1 zákona o půdě, tedy zejména existence dosud neuspokojeného restitučního nároku. Zjištění dalších mimořádných okolností, ať již na straně oprávněné či povinné osoby, není pro provedení shora popsaného zvýšení nezbytné. Specifika konkrétního případu mohou nicméně zcela výjimečně opodstatňovat odchýlení se od vypočtené hodnoty v tom nebo onom směru.
12. Při určení koeficientu Nejvyšší soud vycházel z kumulované míry inflace mezi lety 1991 a 2021 (indexu růstu cen dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., jemuž bylo v roce 2021 namístě přiřadit hodnotu 5,39) a ve svých úvahách připomněl jak obecný princip vstřícnosti k oprávněným osobám při výkladu a aplikaci restitučních předpisů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39/2018, či nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, publikovaný pod č. 89/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, bod 12., a ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1713/13, publikovaný pod č. 40/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, bod 36.), tak ovšem i snahu o stabilizaci hodnoty koeficientu pro období několika příštích let (jemuž tak i pod vlivem výkladového principu in favorem restitutionis přiřadil hodnotu čísla 6 jako nejblíže následujícího celého čísla).
13. Ústavní soud následně v nálezech ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2827/22, ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 2853/23, a ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 63/24, vyjádřil souhlas s jednotným judikatorním určením koeficientu zvýšení finanční náhrady dle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě, od nějž se lze odchýlit pouze ve výjimečných případech. Dovodil ovšem, že v souladu s principem, dle něhož přiměřená finanční náhrada sice nemusí být nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny odňaté nemovitosti, má však umožnit, aby jejím poskytnutím došlo k odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem srovnatelným způsobem, jak by tomu bylo při vydání věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16), je třeba, aby judikatorně určený koeficient zvýšení finanční náhrady dle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě zohledňoval za dobu od roku 1991 též reálný růst cen nemovitostí.
14. Ve světle judikatury Ústavního soudu, jenž právní úpravu finanční náhrady vycházející dle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě z administrativní, a nikoliv tržní, ceny odňaté nemovitosti shledal souladnou s ústavním pořádkem a souhlasil s jednotným judikatorním určením koeficientu zvýšení finanční náhrady (vázaným na vývoj inflace), je tedy při respektování vůle zákonodárce, který zákonem o půdě, ve znění prováděcích oceňovacích předpisů, stanovil míru odškodnění za odňaté (pro zákonné překážky posléze nevydané nemovitosti), třeba za užití jednotného koeficientu vystihnout inflační navýšení (coby důsledku inflací ovlivněného vývoje „ceny peněz“) zákonem o půdě s účinností od 24. 6. 1991 stanovené finanční náhrady (určené dle právní úpravy již s ohledem na stav nemovitosti či její lokalizaci), zohledňující ovšem (oproti dosavadní judikatuře) rovněž „obecný“ reálný růst cen nemovitostí (za dobu od účinnosti zákona o půdě). Jinými slovy, navýšení finanční náhrady dle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě vypočtené ze základní částky postupem dle ustanovení § 28a zákona o půdě má vykompenzovat ztrátu hodnoty peněz, k níž v období od účinnosti zákona o půdě až do doby rozhodování soudu o náhradě došlo. Tržní cena konkrétního pozemku v době rozhodování o náhradě do toho poměřování nevstupuje přímo, může být toliko okolností mimořádnou, zohlednitelnou v individuálně daných zcela výjimečných poměrech té které věci.
15. Závěry odvolacího soudu, jenž (v souladu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu) při posuzování přiměřené a rozumné výše finanční náhrady za nevydaný pozemek podle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě vyšel – bez dalšího (bez zohlednění reálného růstu cen nemovitostí za dobu od roku 1991) – z šestinásobku jeho ceny určené podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve světle výše uvedených konkluzí žel neobstojí. Zjištění reálného růstu cen nemovitostí za dobu od roku 1991 (ovlivňujícího závěr o míře inflačního navýšení zákonem o půdě přiznané finanční náhrady) vyžádá si přitom dokazování, jež v dovolacím řízení provést nelze (dovolacímu soudu přezkum či revize skutkových konkluzí nepřísluší – § 241a odst. 1 o. s. ř.).
16. Dovolací soud podotýká, že nadále vychází z teze, dle níž peněžitá náhrada podle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě – i vzhledem k zákonodárcem předpokládanému ocenění podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. – neměla vést k tomu, že bude oprávněným osobám poskytnuta částka, která jim umožní zakoupit jiné nemovitosti hodnotově odpovídající ceně pozemků odňatých, nýbrž pouze k poskytnutí – historickou křivdu zmírňujícího – finančního plnění, kterým budou moci saturovat jakékoli své životní potřeby. Nově stanovený koeficient navýšení náhrady podle zákona o půdě by proto neměl přímo odpovídat míře zvýšení ceny nemovitostí od roku 1991, ale pouze ji v rozumné míře reflektovat. Řeč je přitom o průměrném zvýšení hladiny cen nemovitostí v celé České republice, nikoli o nárůstu ceny konkrétního odňatého či požadovaného pozemku.
17. Podílejí-li se kupříkladu náklady na potřeby uspokojované v souvislosti s vlastnictvím nemovitostí, tj. náklady na bydlení, na celkových nákladech domácností v České republice přibližně 20–30 % (srovnej veřejně dostupné údaje Českého statistického úřadu na https://csu.gov.cz/statistika-rodinnych-uctu?pocet=10&start=0&podskupiny=162), bylo by možné uvažovat o tom, že by se znásobení ceny nemovitostí od roku 1991 promítalo do výše koeficientu z jedné čtvrtiny, zatímco zbytek by byl nadále determinován obecným růstem spotřebitelských cen [tedy pokud by se například spotřebitelské ceny ve srovnání s rokem 1991 k době rozhodování soudu zvýšily 8krát a ceny nemovitostí 12krát, bylo by koeficient pro navýšení náhrady možné stanovit v hodnotě 9 (8*0,75 + 12*0,25 = 9)]. Pro úplnost lze podotknout, že naznačený postup nemá v žádném případě za cíl exaktní popis ekonomické reality, nýbrž aproximativní odhad hodnoty peněžité náhrady, již lze z hodnotového hlediska pokládat za rozumně obhajitelnou.
18. Nejvyšší soud proto, shledávaje dovolání opodstatněným, dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první a druhé, o. s. ř. přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu. Jelikož se důvody, pro něž byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, vztahují i na výroky VII. Až XIV. rozsudku soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v příslušném rozsahu i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
19. Soudy nižšího stupně budou ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. v dalším průběhu řízení vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými; koeficient zvýšení finanční náhrady dle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě určí tedy nově na podkladě zjištěného skutkového stavu zohledňujícího za dobu od roku 1991 též reálný růst cen nemovitostí.
20. O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
21. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz . Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 8. 2024
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu