U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci
žalobce Bytového podniku v Praze 3 v likvidaci, IČ 000 63 487, se sídlem v
Praze 3, Na Vrcholu 25, zastoupeného JUDr. Josefem Holubem, advokátem se sídlem
v Kladně, Kleinerova 1504, proti žalovaným 1. Z. H., 2. A. H., 3. J. D.,
zastoupeným JUDr. Jarmilou Kondelíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3,
Baranova 1518/26, a 4. Unicont Opava, s.r.o., IČ 651 42 756, se sídlem v Opavě,
Hradecká 646/4, zastoupené JUDr. Miroslavem Syllou, advokátem se sídlem v
Českém Krumlově, Přídolská 481, o zaplacení částky 1.440.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 62/2008, o
dovolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. února
2013, č. j. 17 Co 467/2012-196, takto:
Dovolání se zamítají.
Žalobce se po žalovaných (po omezení žaloby) domáhá zaplacení částky
1.440.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaní bez právního důvodu
užívají nemovitost, která je v jeho vlastnictví.
K návrhu účastníků Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 15. října 2010, č.
j. 5 C 62/2008-156, přerušil řízení do právní moci rozhodnutí ve věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 213/2007 a 11 C 214/2007 podle §
110 odst. 1 o. s. ř. v souladu s § 169 odst. 2 o. s. ř.
Usnesením ze dne 22. srpna 2012, č. j. 5 C 62/2008-173, Obvodní soud pro Prahu
3 rozhodl, že po právní moci rozsudku (která nastala dne 9. května 2012) ze dne
17. června 2011 ve věci vedené u něj pod sp. zn. 11 C 213/2007 a 11 C 214/2007
ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2012, č. j. 39 Co
443/2011-425, v řízení pokračuje.
K odvolání žalovaných přezkoumal toto rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je
usnesením ze dne 11. února 2013, č. j. 17 Co 467/2012-196, potvrdil. Své
rozhodnutí odůvodnil tím, že je nepochybné, že usnesení soudu prvního stupně ze
dne 15. října 2010, č. j. 5 C 62/2008-156, deklarovalo, že se jím řízení
přerušuje do právní moci rozhodnutí ve věci Obvodního soudu pro Prahu 3 vedené
pod sp. zn. 11 C 213/2007 a sp. zn. 11 C 214/2007, přičemž bylo vydáno bez
odůvodnění a odkazovalo na ustanovení § 110 odst. 1 o. s. ř. Podle obsahu se
však fakticky jednalo o usnesení vydané podle § 109 o. s. ř. Je proto třeba
vždy vycházet z výroku rozhodnutí, který je jediný závazný, a nepřesné
odůvodnění odkazující na neodpovídající ustanovení § 110 o. s. ř. na již
uvedeném nemůže ničeho změnit. Podstatná pro pokračování v řízení je proto
skutečnost, že doba, po kterou mělo být řízení přerušeno, již uplynula.
Proti usnesení odvolacího soudu podali všichni žalovaní dovolání.
Žalovaní ad. 1) až 3) dovozují jeho přípustnost z ustanovení § 237 o. s. ř.,
jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Úvodem poukazují na to, že
usnesení soudu prvního stupně ze dne 15. října 2010, č. j. 5 C 62/2008-156,
jímž bylo řízení přerušeno podle § 110 odst. 1 o. s. ř., nabylo právní moci dne
10. 11. 2010. O pokračování v řízení pak soud rozhodl usnesením ze dne 22.
srpna 2012, č. j. 5 C 62/2008-173, aniž by to kdokoliv z účastníků navrhl.
Soudům obou stupňů proto vytýkají, že opomenuly zohlednit uplynutí lhůty podle
§ 111 odst. 3 o. s. ř. Jsou přesvědčeni, že není možné rozhodnout o pokračování
v řízení, které bylo soudem přerušeno na návrh účastníků podle § 110 odst. 1 o.
s. ř. do vydání pravomocného rozhodnutí v jiné věci, pokud účastníci v zákonné
lhůtě podle § 111 odst. 3 o. s. ř. nepodali návrh na pokračování v řízení, a
zákonná lhůta jednoho roku tedy marně uplynula. Jelikož od právní moci usnesení
ze dne 15. října 2010 uplynula lhůta delší než jeden rok, mělo být správně
řízení soudem prvního stupně zastaveno. Napadenému rozhodnutí dále vytýkají, že
jeho odůvodnění je rozporuplné, když na jedné straně konstatuje, že usnesení
soudu prvního stupně o přerušení řízení bylo vydáno bez odůvodnění, a na straně
druhé uvádí, že je třeba vycházet z výroku rozhodnutí, který je jediný závazný,
a nepřesné odůvodnění s odkazem na neodpovídající ustanovení § 110 o. s. ř. na
uvedeném nemůže ničeho změnit. Zdůrazňují, že odkaz na ustanovení § 110 odst. 1
o. s. ř. je přitom uveden právě ve výroku, a proto jím byly soudy vázány. Soudy
tak nerespektovaly ustanovení § 111 odst. 3 o. s. ř., neboť v rozporu s ním
namísto zastavení řízení rozhodly o pokračování v něm. S ohledem na uvedené
navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle § 243d písm. b) o. s. ř.
změnil tak, že řízení o zaplacení 1.440.000,- Kč s příslušenstvím zastaví.
Žalovaná ad. 4) ve svém dovolání tvrdí, že pokud byly naplněny podmínky pro
přerušení řízení podle § 110 odst. 1 o. s. ř. (shodný návrh účastníků), nemohl
již soud rozhodnout o přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
Odvolacímu soudu vytýká, že usnesení soudu prvního stupně o přerušení řízení
hodnotil nesprávně podle jeho obsahu, což v oblasti procesního práva není
namístě. Rovněž ona poukazuje na to, že rozhodnutí soudu prvního stupně nemá
odůvodnění, a jelikož je ve výroku uvedeno, že řízení se přerušuje na shodný
návrh účastníků podle § 110 odst. 1 o. s. ř., je toto závazné, přičemž odkazu
na jiné řízení (sp. zn. 11 C 213/2007 a sp. zn. 11 C 214/2007) nelze přisuzovat
větší význam, než je význam odkazu na ustanovení zákona. Odvolací soud tedy
nesprávně dovodil, že k přerušení řízení došlo podle § 109 odst. 2 písm. c) o.
s. ř., a proto chybně nepostupoval podle ustanovení § 111 odst. 3 o. s. ř. a
řízení nezastavil (pro marné uplynutí lhůty). S ohledem na uvedené navrhla, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalobce považuje napadené rozhodnutí za věcně správné, byť se částečně
ztotožňuje s některý námitkami žalovaných (rozporuplnost odůvodnění napadeného
rozhodnutí či závaznost výroku rozhodnutí, v němž je v tomto případě uvedeno,
kdy má být v řízení pokračováno). Poukazuje na to, že rozhodnutí bylo vydáno
podle § 169 odst. 2 o. s. ř. bez odůvodnění, a výrok proto neměl obsahovat
odkazy na zákonná ustanovení, což přísluší právě odůvodnění. Nadto zdůrazňuje,
že on jako účastník nenavrhl přerušení řízení, ale toliko vyjádřil své
stanovisko k procesnímu postupu soudu, nemohlo tak dojít k naplnění předpokladů
vymezených ustanovením § 110 odst. 1 o. s. ř. Je proto přesvědčen, že k
přerušení řízení došlo podle § 109 o. s. ř. Řídil-li se výrokem usnesení o
přerušení řízení (do pravomocného skončení řízení v něm uvedených), a z tohoto
důvodu nepodal návrh na pokračování v řízení ve smyslu § 111 odst. 3 o. s. ř.,
nemůže mu jít tento postup k tíži, neboť závěr ukládající mu opačný postup by
považoval za rozporný s obecnými principy ochrany dobré víry a právní jistoty.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podaná dovolání odmítl, příp. zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1.
2013, neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno
po 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení)
zastoupenými advokáty (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst.
1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu § 241a
odst. 1 o. s. ř. dovolatelé uplatňují) může jít tehdy, posoudil-li odvolací
soud věc podle nepřiléhavého právního předpisu, nebo správně vybraný právní
předpis chybně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
V projednávané věci žalovaní odvolacímu soudu (jakož i soudu prvního stupně)
vytýkají nesprávný přístup, jenž tkví ve způsobu, jakým bylo s přerušeným
řízením nakládáno, neboť odvolací soud potvrdil postup soudu prvního stupně,
který v přerušeném řízení pokračoval, jako by se jednalo o přerušení podle
ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (tedy do skončení souvisejícího
řízení, v němž byla řešena otázka, jež mohla mít význam pro rozhodnutí soudu),
ačkoliv šlo o přerušení podle § 110 odst. 1 o. s. ř. (ke shodnému návrhu
účastníků). Tím, že soudy přerušení řízení neposuzovaly v režimu ustanovení §
110 o. s. ř., došlo následně k tomu, že neaplikovaly ani podmínky pro zastavení
řízení podle ustanovení § 111 odst. 3, věty poslední, o. s. ř. po uplynutí
lhůty jednoho roku od přerušení řízení, a nesprávně v řízení pokračovaly.
Pro řešení shora nastíněné otázky, jako otázky dosud dovolacím soudem neřešené,
považuje Nejvyšší soud podané dovolání za přípustné.
Podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření,
může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která
může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení
podnět; to neplatí v řízení o povolení zápisu do obchodního rejstříku.
Podle § 110 odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 8. 2012) jestliže to
účastníci shodně navrhnou nebo jestliže se nedostaví bez předchozí omluvy k
jednání anebo jestliže to alespoň jeden z účastníků navrhne a ostatní se
nedostaví bez předchozí omluvy k jednání, soud řízení přeruší, jestliže se to
nepříčí účelu řízení. Jde-li o řízení o rozvod, přeruší soud v těchto případech
řízení vždy.
Podle § 111 odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 8. 2012) jestliže je
řízení přerušeno podle § 109, činí soud všechna potřebná opatření, aby byly
odstraněny překážky, jež způsobily přerušení nebo pro které přerušení trvá.
Jakmile odpadne překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno, pokračuje soud v
řízení i bez návrhu. Podle odstavce 3 (téhož ustanovení) jestliže je řízení
přerušeno podle § 110, pokračuje v něm soud na návrh po uplynutí tří měsíců.
Jestliže je řízení přerušeno podle § 110 odst. 2, soud s ohledem na povahu
daného řízení pravidelně zjišťuje stav mimosoudního jednání. S výjimkou řízení
o rozvod může soud na návrh a v případech podle § 110 odst. 2 i bez návrhu
pokračovat v řízení i před uplynutím této lhůty, jsou-li pro to závažné důvody.
Není-li návrh na pokračování v řízení podán do jednoho roku, soud řízení
zastaví.
Pro posouzení věci se úvodem jeví jako vhodné uvést, že k přerušení řízení
podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přistoupí soud tehdy, jestliže probíhá
jiné řízení nebo jestliže dal podnět k zahájení jiného řízení, v němž je řešena
(má být řešena) otázka, která může mít význam pro jeho rozhodnutí a kterou by
si jinak mohl předběžně vyřešit sám (§ 135 odst. 2 o. s. ř.). Důvod přerušení
řízení tu spočívá zejména v hospodárnosti řízení (k tomu srov. např. Drápal,
L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2009, 752 s., nebo David, L.; Ištvánek, F.; Javůrková, N.;
Kasíková, M.; Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. Díl. Praha:
Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 503). Účelem přerušení řízení podle § 110 o.
s. ř. (tzv. klid řízení) je poskytnout účastníkům řízení časový prostor pro
možnost k mimosoudnímu vyřešení sporu tam, kde to umožňuje povaha věci, a to
případně i za pomoci smírčího nebo mediačního jednání prováděného jinou osobou
nebo zařízením (k tomu srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní
řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 758 s., nebo
David, L.; Ištvánek, F.; Javůrková, N.; Kasíková, M.; Lavický, P. a kol.
Občanský soudní řád. Komentář. I. Díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009,
s. 505). Na tento účel proto zcela logicky navazuje ustanovení § 111 odst. 3,
poslední věty, o. s. ř., neboť lze mít důvodně za to, že pokud účastníci
přerušeného řízení (podle § 110 odst. 1 o. s. ř.) nevyvíjí po dobu jednoho roku
od přerušení řízení žádnou procesní aktivitu, jež by vedla k obnovení řízení, v
němž by bylo soudem rozhodnuto o uplatněném nároku, je možné presumovat, že
došlo k vyřešení sporu mimosoudní cestou (za jehož účelem bylo řízení
přerušeno), a účastníci proto na pokračování řízení netrvají.
Z obsahu spisu se podává, že u Obvodního soudu pro Prahu 3 probíhalo řízení o
vyklizení nemovitosti (za jejíž užívání se v tomto řízení žalobce po žalovaných
domáhá vydání bezdůvodného obohacení) vedené pod sp. zn. 11 C 213/2007 a sp.
zn. 11 C 214/2007, přičemž jako otázku předběžnou v tomto řízení soud řešil
otázku vlastnického práva k této nemovitosti. Právě z tohoto důvodu žalovaní
navrhli, aby soud kvůli hospodárnosti přerušil probíhající řízení do doby, než
bude pravomocně rozhodnuto o předběžné otázce vlastnictví nemovitosti v
citovaném řízení (srov. č. l. 95 a 102 spisu). Přípisem ze dne 17. září 2010
(č. l. 150 spisu) soud prvního stupně žalobce vyzval, aby mu sdělil, zda
souhlasí s návrhem na přerušení řízení do právní moci rozhodnutí ve věci vedené
u něj pod sp. zn. 11 C 213/2007 a sp. zn. 11 C 214/2007. Dopisem ze dne 24.
září 2010 žalobce soudu sdělil, že s takovýmto návrhem souhlasí (č. l. 153
spisu). Soud prvního stupně poté usnesením ze dne 15. října 2010, č. j. 5 C
62/2008-156, „na shodný návrh účastníků“ přerušil řízení „do právní moci
rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C
213/2007 a 11 C 214/2007, podle ust. 110 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s ust. §
169 odst. 2 o. s. ř. v platném znění“. Poté, co soud prvního stupně zjistil, že
řízení u něj vedené pod sp. zn. 11 C 213/2007 a sp. zn. 11 C 214/2007 již
pravomocně skončila, rozhodl (bez návrhu účastníků) usnesením ze dne 22. srpna
2012, č. j. 5 C 62/2008-173, o pokračování v řízení.
Ze řečeného se jednoznačně podává, že žalovaní navrhli přerušení řízení podle §
109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (tj. do skončení souvisejícího řízení, v němž je
řešena otázka, jež může mít význam pro rozhodnutí soudu) a soud prvního stupně
podle posledně uvedeného ustanovení řízení přerušil, což vyjádřil slovy, že
řízení se přerušuje „do právní moci rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 213/2007 a 11 C 214/2007“. Vlastnictví
nemovitosti je otázkou, která v projednávané věci má význam pro rozhodnutí
soudu, jelikož užívá-li někdo nemovitost bez právního důvodu, bezdůvodně se tak
obohacuje zjevně na úkor vlastníka takto užívané nemovitosti. To, že soud
řízení přerušil podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., je zřejmé rovněž i z
jeho následného postupu, když po pravomocném skončení výše citovaného řízení
pokračoval v přerušeném řízení bez návrhu účastníků. Jestliže soud prvního
stupně odkázal v usnesení o přerušení řízení na ustanovení § 110 odst. 1 o. s.
ř., jedná se s ohledem na výše uvedené o zřejmou nesprávnost, neboť žalovaní
nežádali o přerušení řízení za účelem poskytnutí času pro vyřešení sporu
mimosoudní cestou, ale toliko na dobu, než bude v jiném řízení vyřešena otázka,
jež má význam pro rozhodnutí v této věci. A právě s takovýmto návrhem vyslovil
žalobce souhlas, který však rozhodně není možné ztotožňovat s návrhem na
přerušení řízení ve smyslu ustanovení § 110 odst. l o. s. ř. Bylo-li tedy v
posuzované věci dle výroku rozhodnutí řízení přerušeno do pravomocného skončení
souvisejícího řízení, nemohl být v žádném případě (bez ohledu na nesprávný
odkaz na § 110 o. s. ř.) podán návrh na pokračování řízení před jeho skončením,
a nelze tedy smysluplně uvažovat o přerušení řízení ve smyslu § 110 o. s. ř.,
jehož charakter a podmínky s ním související byly popsány výše.
Dovolávají-li se žalovaní závaznosti výroku usnesení o přerušení řízení, nelze
než připomenout, že výrokem tohoto rozhodnutí bylo řízení (právě s ohledem na
jejich procesní návrhy) přerušeno do právní moci rozhodnutí ve věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 213/2007 a sp. zn. 11 C 214/2007
(byť, jak vysvětleno výše, s nesprávným odkazem na ustanovení § 110 odst. 1 o.
s. ř.), a tímto celým výrokem pak jsou účastníci vázání. Námitky, jimiž se
snaží zpochybnit závaznost první části výroku, jsou proto ryze účelové.
Zmiňují-li dále žalovaní rozporuplnost napadeného usnesení, jež má tkvět v tom,
že odvolací soud konstatoval, že usnesení o přerušení řízení bylo vydáno bez
odůvodnění (podle § 169 odst. 2 o. s. ř.), závazný je tak jeho výrok, a
nepřesné odůvodnění s odkazem na neodpovídající ustanovení § 110 odst. 1 o. s.
ř. na tom nic nemůže změnit, nelze jejich námitkám přisvědčit, neboť je zcela
zřejmé, že odvolací soud měl touto (byť ne zcela přesnou) formulací jednoznačně
namysli odkaz (a nikoli odůvodnění) soudu prvního stupně na § 110 odst. 1 o. s.
ř.
S ohledem na výše uvedené je rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné,
Nejvyšší soud proto aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podaná
dovolání žalovaných podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. března 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu