28 Cdo 2972/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně H. K., zastoupené advokátem, a za účasti 1) I., i. a r. k. P., a 2) P. f. ČR, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 77/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2006, č.j. 24 Co 338/2005-65, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V řízení podle páté části občanského soudního řádu (o. s. ř.) se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hl.m. P. ze dne
28. 5. 2002, č.j. PÚ 1701/2, vydaného podle § 9 zákona č. 229/1992 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Jím bylo rozhodnuto, že žalobkyně není vlastníkem pozemku č. 792 – zahrada v katastrálním území P. – T. Obvodní soud pro Prahu 8 její návrh, aby jako vlastník pozemku byla určena žalobkyně, zamítl. Zjistil, že původní vlastník pozemku M. K., otec žalobkyně, pozemek prodal státu za cenu odpovídající cenovým předpisům, přičemž nebyl naplněn předpoklad pro vydání tohoto pozemku podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, jednak proto, že k prodeji nedošlo za nápadně nevýhodných podmínek, a jednak i proto, že pozemek nespadá pod režim zákona o půdě, protože byl ještě před převodem a stát vyňat ze zemědělského půdního fondu.
V odvolacím řízení, zahájeném na návrh žalobkyně, Městský soud v Praze potvrdil rozsudek odvolacího soudu rozsudkem, jenž je napaden dovoláním. V něm odvolací soud připustil, že není vyloučeno, že na část předmětného pozemku se zákon
o půdě vztahuje, protože rozhodnutím Národního výboru hl.m. P. byla ze zemědělského půdního fondu vyňata jen část předmětného pozemku označená jako p.č. 792/1. Obě části původního pozemku pak přešly na stát na základě kupní smlouvy
z 30. 6. 1981, kdy jej M. K. prodal jako celek za kupní cenu 46.910,80 Kč. Odvolací soud však nepovažoval za potřebné se touto otázkou zabývat, protože za rozhodující považoval správný závěr soudu prvního stupně, že kupní cena nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Ze zjištění soudu totiž vyplývá, že M. K. uplatnil nárok na vydání pozemku nejprve podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, avšak neprokázal právě to, že by smlouva byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Tato okolnost byla dokonce předmětem přezkoumání Ústavním soudem na základě ústavní stížnosti jím podané, a ani Ústavní soud nedospěl k názoru, že by prodej pozemku obsahoval nějaký prvek nápadné nevýhodnosti. Odvolací soud tedy shledal rozsudek soudu prvního stupně správným
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu uplatňuje žalobkyně
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci. Uvádí, že navrhovala výslechy svědků o mocenském nátlaku na vlastníky nemovitostí v předmětné lokalitě, ty však soud nevyslechl. Uplatnila také nové okolnosti svědčící
o nápadně nevýhodných podmínkách prodeje, tj. že do kupní ceny nebyla zahrnuta cena oplocení pozemku a stromů, což činilo asi 15 % kupní ceny, přičemž tato okolnost nebyla zvažována v předcházejícím řízení o vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolací soud se v prvé řadě musel zabývat tím, zda je dovolání přípustné. Protože rozsudkem odvolacího soudu, jejž dovolání napadá, byl potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně, vydaný v této věci, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen k přezkumu právních závěrů odvolacího soudu (nikoli skutkových zjištění) podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání by bylo přípustné jen v případě, že by dovolací soud shledal rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným, zejména pokud by byl rozsudek v rozporu s judikaturou, nebo by soudy danou právní otázku řešily rozdílně, nebo by právní názor odvolacího soudu byl v rozporu s hmotným právem. Dovolatelka sama nenaznačila, v čem spatřuje rozsudek odvolacího soudu za zásadně významný po právní stránce. Právní názor se netýkal závěrů o tísni při uzavření kupní smlouvy, kterou byl pozemek převeden na stát, a není proto rozhodující svědectví o mocenském nátlaku na vlastníky nemovitostí. Nápadně nevýhodné podmínky, které by v jiných případech mohly vyplývat z toho, že do kupní ceny nebylo započítáno oplocení a stromy na pozemku, nevyplývají ze skutkových zjištění soudu, podle nichž původní vlastník povolil provést oplocení a osázení plodinami, včetně stromů, sdružení zahrádkářů, kteří pozemek rekreačně užívali. Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně neprokázala nápadně nevýhodné podmínky při uzavření kupní smlouvy mezi jejím otcem a státem, je za této situace běžným hodnocením zjištěného skutkového stavu a nezakládá zásadní význam rozsudku po právní stránce, zejména ne rozpor s hmotným právem.
Dovolací soud tedy neshledal, že by byla dána přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolání proto odmítl (§ 243b odst. 5, § 118 písm. c/ o. s. ř.).
Pro výrok o náhradě nákladů řízení není dán důvod, protože nejde o sporné řízení, a navíc jiným účastníkům než žalobkyni náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. října 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu