28 Cdo 2990/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o
dovolání dovolatele Ing. A. M., zastoupeného advokátem, proti rozsudku
Krajského soudu v Brně z 28. 2. 2006, sp. zn. 15 Co 477/2004, vydanému v právní
věci vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 34/99
(žalobce Ing. A. M., zastoupeného advokátem, proti žalované Z. o. o. H. p. B.,
zastoupené advokátem, o vydání chaty), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
O žalobě žalobce, podané u soudu 16. 2. 1999, bylo rozhodnuto rozsudkem
Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou z 19. 8. 2004, č. j. 30 C 34/99-119. Tímto
rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že „oprávněnou osobou v této právní
věci je Ing. A. M.“. Žalované odborové organizaci bylo uloženo vydat žalobci
Ing. A. M. do 30 dnů od právní moci rozsudku dřevěnou chatu č. p. 121 na
pozemku parc. č. 3425/2, zapsané na listu vlastnictví č. 2821 pro katastrální
území a obec V. M. u Katastrálního úřadu pro V. Žalobci nebylo přiznáno právo
na náhradu nákladů řízení; žalované odborové organizaci bylo uloženo zaplatit
Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou soudní poplatek 2.000,- Kč do 3 dnů od
právní moci rozsudku.
O odvolání žalované odborové organizace proti uvedenému rozsudku soudu
prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 28. 2. 2006,
sp. zn. 15 Co 477/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního
soudu ve Žďáře nad Sázavou z 19. 8. 2004, č. j. 10 C 34/99-119, změněn tak, že
byla zamítnuta žaloba žalobce o „určení, že je oprávněnou osobou v této právní
věci“ a o uložení povinnosti žalované odborové organizace vydat žalobci
dřevěnou chatu č. p. 121 na pozemku parc. č. 3425/2 v katastrálním území V. M.
Bylo také odvolacím soudem rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo
na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů; výrok rozsudku soudu prvního
stupně o úhradě soudního poplatku byl zrušen.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalované
odborové organizace bylo shledáno důvodným.
Odvolací soud uváděl, že v projednávané právní věci šlo o uplatnění nároku
vyplývajícího z ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě).
V daném případě šlo konkrétně o vydání dřevěné chaty, kterého se žalobce domáhá
s poukazem na ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) uvedeného zákona (tj. z důvodu
přechodu této věci na státní statek v důsledku kupní smlouvy, uzavřené v tísni
za nápadně nevýhodných podmínek). Žalobce vyzval žalovanou organizaci koncem
roku 1991 k vydání chaty (která však s vydáním chaty nesouhlasila) a současně
uplatnil uvedený nárok na vydání chaty u Pozemkového úřadu ve Ž. n. S. Tento
pozemkový úřad přípisem ze 6. 11. 1995 učiněné výzvě na vydání chaty nevyhověl
a označil žádající Ing. A. M. a M. M. jen za domnělé oprávněné osoby. Původní
žalobci Ing. A. M. a M. M. uplatnili svou žalobu u soudu dne 16. 2. 1999, když
byli pozemkovým úřadem odkázáni na soud s tím, aby bylo rozhodnuto, že jako
označené domnělé oprávněné osoby jsou skutečně osobami oprávněnými podle zákona
č. 229/1991 Sb., které mají nárok i na vydání již uvedené chyty. V průběhu
řízení o této žalobě vznesla žalovaná odborová organizace námitku promlčení v
žalobě uplatněného nároku.
Odvolací soud dále poukazoval na ustanovení § 13 odst. 4, věta předposlední,
zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož neuplatněná (ve stanovené lhůtě) práva
zanikají. Rovněž poukazoval odvolací soud na ustanovení § 101, § 100 odst. 2 i
§ 105 občanského zákoníku a vyslovoval názor, že nárok podle zákona č. 229/1991
Sb., který byl uplatněn v žalobě žalobců, došlé soudu 16. 2. 1999, má charakter
majetkového nároku, takže tento majetkový nárok, vyplývající z ustanovení § 6
zákona č. 229/1991 Sb. podléhá promlčení, a to v tříleté lhůtě podle ustanovení
§ 101 občanského zákoníku. Odvolací soud také dovozoval, že sdělil-li pozemkový
úřad dne 6. 11. 1995 žalobci Ing. A. M., že tento úřad neuznává Ing. A. M. a M.
M. jako oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb., ale posuzuje je jen jako
domnělé oprávněné osoby a současně je odkázal, aby se svým nárokem obrátili na
soud, potom byl pro počátek promlčecí doby ohledně uplatnění nároku na vydání
chaty ve V. M. rozhodující okamžik doručení uvedeného stanoviska pozemkového
úřadu, neboť povinná osoba odmítla v daném případě žalobcům dřevěnou chatu
vydat na počátku roku 1992.
Odvolací soud také poukazoval na to, že sám žalobce Ing. A. M. uváděl v
soudním řízení, že obdržel stanovisko Pozemkového úřadu ve Ž. n. S. počátkem
prosince 1995, a dovozoval z toho, že i kdyby bylo žalobci Ing. M. zmíněné
stanovisko doručeno až 31. 12. 1995, mohl žalobce podat žalobu u soudu
nejpozději 1. 1. 1999; žalobce však podal žalobu až 16. 2. 1999. Stalo se tak
tedy, podle názoru odvolacího soudu, po uplynutí tříleté promlčecí doby.
Odvolací soud měl rovněž za to, že na tomto závěru nemůže ničeho měnit ani
korespondence žalobce se žalovanou odborovou organizací (eventuálně ani
korespondence s pozemkovým úřadem) v období od prosince 1995 až do podání
žaloby. Protože v průběhu řízení před soudem prvního stupně vznesla žalovaná
organizace odborů námitku promlčení, odvolací soud z toho důvodu změnil
odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220
občanského soudního řádu tak, že se žaloba žalobce zamítá, a to proto, že
dospěl k výslednému závěru, že žalobní návrh žalobce obsahuje nárok, který je
promlčen. Ohledně nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud s
poukazem na ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 150 občanského soudního
řádu; výrok rozsudku soudu prvního stupně o úhradě soudního poplatku byl
odvolacím soudem zrušen.
Rozsudek odvolacího soud byl dne 28. 4. 2006 doručen advokátu, který žalobce
Ing. A. M. v řízení zastupoval a dovolání ze strany tohoto žalobce bylo dne 8.
6. 2006 podáno na poště k doručení Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou, tedy
ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel
navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla
vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel poukazoval co do přípustnosti svého
dovolání na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako
dovolací důvody uplatňoval, že řízení v této právní věci je stiženo vadou,
která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/
občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního
řádu).
Dovolatel zdůrazňoval, že řádně a včas uplatnil svůj nárok na vydání dřevěné
chaty, stojící na pozemku parc. č. 3425/2 v katastrálním území V. M., u
Pozemkového úřadu ve Ž. n. S., tento úřad jeho nárok neuznal a odkázal jej,
jako domnělou oprávněnou osobu, na soud.
Dovolatel se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že je jeho nárok údajně
promlčen. V soudním řízení nebylo prokázáno, kdy okresní pozemkový úřad doručil
žalobci svůj vyřizující přípis ze 6. 11. 1995, přičemž tento okamžik je, podle
názoru dovolatele, určující pro počátek běhu promlčecí doby. Dovolatel
poukazoval na to, že odvolací soud sám v odůvodnění svého rozhodnutí připustil,
že tu mohlo být žalobci doručeno stanovisko pozemkového úřadu ze 6. 11. 1995
počátkem prosince 1995 anebo také koncem tohoto měsíce, aniž by však jeho úvahy
vycházely ze zjištěného skutkového stavu věci. Námitku promlčení uplatnila
žalovaná organizace odborů a tato organizace byla také povinna svou uvedenou
námitku prokázat. Pokud soud neměl jednoznačně prokázáno, od kdy běží promlčecí
lhůta, nemohl učinit jednoznačný závěr o tom, že je nárok žalobce promlčen. Za
těchto okolností má dovolatel za to, že odvolací soud tu nesprávně aplikoval
ustanovení § 101 občanského zákoníku a přesto, že neměl dostatečně zjištěný
skutkový stav, nesprávně rozhodl v neprospěch žalobce. Dovolatel byl posléze i
toho názoru, že v tomto případě jde o trvající vlastnické právo žalobce k
majetku, o nějž jde v tomto řízení, když úkon rodičů žalobce (jako původních
vlastníků chaty), spočívající v přenechání chaty vynuceným převodním úkonem
(učiněným v tísni za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ustanovení § 6
odst. 1 písm. k/ zákona č. 229/1991 Sb.), jenž je neplatný podle ustanovení §
37 odst. 1 a § 38 občanského zákoníku, takže v tomto případě nebylo možné proti
takovému nároku uplatnit námitku promlčení.
Žalovaná organizace odborů H. p. B. ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky
uváděla, že by dovolání dovolatele nemělo být vyhověno. Ve vyjádření bylo
zdůrazněno, že žalobce podal žalobu v této právní věci dne 16. 2. 1999, tedy
více jak za tři roky po obdržení přípisu pozemkového úřadu ve Ž. n. S. ze 6.
11. 1995. Žalobu podali původně žalobci Ing. A. M. a M. M. (který vzal v
průběhu řízení svou žalobu zpět). V žalobě byl uplatněn důvod podle ustanovení
§ 6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb. (z důvodu vyvlastnění nemovitosti
za náhradu, pokud nemovitost existuje a nikdy nesloužila účelu, pro který byla
vyvlastněna), ale po výpovědi svědka K. (v řízení před soudem prvního stupně),
který uvedl, že mezi původními vlastníky a státním statkem byla uzavřena kupní
smlouva, uplatnili žalobci důvod k vydání chaty v katastrálním území V. M.
podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. (tj. z důvodu
uzavření kupní smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek). Žalovaná
organizace má za to, že po této změně důvodu žaloby měla být věc „vrácena
správním orgánem k dalšímu řízení a nemělo být žalobě vyhověno“. V tomto
soudním řízení nebylo ostatně vůbec prokázáno, zda Ing. A. M. a M. M. jsou
skutečně dědici po původní vlastnici A. M., a to ohledně majetku, o nějž jde v
tomto řízení, když totiž nebylo prokázáno, jakým způsobem mělo přejít
vlastnictví na matku žalobců; proto nebylo v tomto případě nezvratné, zda jsou
žalobci Ing. A. M. a M. M. oprávněnými osobami nebo pouze domnělými oprávněnými
osobami ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Podle názoru
žalované organizace odborů také jestliže jeden z údajných dědiců po A. M. vzal
svou žalobu zpět, pak tu mohlo jít ze strany žalobce Ing. A. M. jen o jednu
ideální polovinu vymáhané chaty.
Žalovaná odborová organizace ve svém vyjádření k dovolání dovolatele ještě
uváděla, že námitku promlčení nároku žalobce Ing. A. M. uplatnila již při
prvním jednání u soudu prvního stupně. Podle názoru této žalované je nárok
domněle oprávněné osoby podle ustanovení § 4a zákona č. 229/1991 Sb. majetkovým
nárokem; tento nárok podléhá promlčení podle obecných ustanovení občanského
zákoníku, takže tu třeba aplikovat ustanovení § 101 občanského zákoníku. V
tomto smyslu lze, podle názoru žalované, plně souhlasit se závěry odvolacího
soudu o zamítnutí žaloby v důsledku promlčení nároku žalobce.
Dovolání dovolatele je v daném případě přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) občanského soudního řízení, podle něhož dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve
věci samé.
Dovolatel ve svém přípustném dovolání uplatňoval předně jako dovolací důvod, že
řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního
řádu). Při posouzení tohoto dovolacího důvodu vycházel dovolací soud z právního
závěru zaujatého v rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, že totiž o vadu řízení jde
zpravidla tehdy, jestliže postup soudu se projevil v průběhu řízení (a nikoli
až při rozhodování) a byl-li tento postup nesprávný, a to zejména měl-li za
následek odnětí možnosti účastník řízení jednat před soudem (např. při vadném
obeslání účastníka řízení k jednání před soudem). Takovou vadu řízení v této
právní věci však dovolací soud neshledal.
Dovolatel ve svém dovolání uplatňoval i dovolací důvod, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b/ občanského soudního řádu). O nesprávné právní posouzení věci jde
tehdy, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného
právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k
tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, text na str. 13 /45/).
Podle ustanovení § 4a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. osobu, která tvrdí, že je
oprávněnou osobou podle zákona o půdě, ale nemůže jednoznačně prokázat svůj
nárok výpisem z úřední evidence, zapíše pozemkový úřad jen jako domnělou
oprávněnou osobu.
Podle ustanovení § 4a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. jestliže pozemkový úřad
neuzná nárok osoby, která o sobě tvrdí, že je oprávněnou osobou, potom odkáže
tuto domnělou oprávněnou osobu s jejím nárokem na soud . Řízení o tomto nároku
a o tom, zda je domnělá oprávněná osoba oprávněnou osobou, soud spojí.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo (na str. 46-47 /124-125/),
že spojení řízení ve smyslu ustanovení § 4a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. je
třeba chápat jako řešení jednak otázky, je-li domnělá oprávněná osoba skutečně
oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 4 téhož zákona a jednak jako řešení
otázky, zda budou soudu doloženy okolnosti uvedené v § 4a odst. 3 písm. b) a c)
zákona č. 229/1991 Sb. Žaloba domnělé oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 4a
odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. může směřovat jen k tomu, aby bylo soudem
rozhodnuto, že domnělá oprávněná osoba je legitimována k uplatnění nároku na
vydání věci u příslušného pozemkového úřadu. Nejde tu o žalobu o vydání věci,
když tu ještě nepředcházelo rozhodování pozemkového úřadu podle ustanovení § 9
odst. 2 a 4 zákona č. 229/1991 Sb. Do pravomoci soudu tu nenáleží rozhodovat o
uložení povinnosti vydat této osobě nemovitost. Žalobní návrh tu směřuje proti
povinné osobě ve smyslu ustanovení § 5 zákona č. 229/1991 Sb. a soud jej
projedná podle ustanovení třetí části občanského řádu (odvolací soud podle
čtvrté části občanského soudního řádu). Vychází-li se ze slovního znění
ustanovení § 4a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., jakož i z ustanovení § 9 odst.
1 zákona č. 229/1991 Sb., z nichž vyplývá v takovém případě předmět občanského
soudního řízení, týkajícího se „domnělé oprávněné osoby“, měl by výrok
rozhodnutí soudu znít nejspíše takto: „Navrhovatel je oprávněn ve smyslu
ustanovení § 4 a § 4a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. k uplatnění nároku u
pozemkového úřadu podle ustanovení § 9 odst. 1 téhož zákona k ……….. “.
Také v rozhodnutí uveřejněném pod č. 31/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek byl zaujat právní názor: „Je-li domnělá oprávněná osoba odkázána
pozemkovým úřadem na soud (§ 4a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb.) je dána
pravomoc soudu rozhodnout o tom, zda tato domnělá oprávněná osoba může uplatnit
nárok ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Není tu dána
pravomoc soudu k tomu, aby sám zároveň rozhodl o vydání nemovitosti této osobě.
Podle ustanovení § 100 odst. 2 občanského zákoníku se promlčují veškerá práva m
a j e t k o v á s výjimkou práva vlastnického. Dovolá-li se dlužník promlčení,
nelze promlčené právo věřiteli přiznat (§ 100 odst. 1 občanského zákoníku).
Dovolá-li se účastník občanského soudního řízení promlčení, nemůže soud
promlčené právo (nárok) přiznat; návrh na zahájení řízení v takovém případě
zamítne (viz stanovisko uveřejněné pod č. 29/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Z uváděných ustanovení právních předpisů a z citovaných právních závěrů z
uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
vydávané Nejvyšším soudem) vycházel dovolací soud i v daném případě posuzování
dovolání dovolatele proti rozsudku odvolacího soudu z 28. 2. 2006 (sp. zn. 15
Co 477/2004 Krajského soudu v Brně). Musel však zároveň konstatovat, že tatáž
ustanovení právní úpravy, jakož i právní závěry z uveřejněné judikatury měl na
zřeteli i odvolací soud ve svém rozhodnutí z 28. 2. 2006, napadeném dovoláním
dovolatele. Nemohl proto dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by
odvolací soud posoudil tuto projednávanou právní věc podle nesprávného právního
předpisu nebo podle právního předpisu, který by si odvolací soud nesprávně
vyložil (srov. k tomu již citovaný právní závěr z rozhodnutí uveřejněného pod
č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nebylo proto možné
přisvědčit názoru dovolatele, uplatňujícího dovolací důvod, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jak to má na
zřeteli ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu.
Při posuzování toho, zda v daném případě podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
přípustné dovolání dovolatele bylo opodstatněně podáno z důvodu uváděných pak i
v ustanovení § 241a odst. 3 občanského soudního řádu, vycházel dovolací soud
rovněž ze závěrů z uveřejněné judikatury soudů. Zejména v rozhodnutí
uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo zevrubně
vyloženo, že rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v
podstatné části oporu v dokazování, jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno
něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže nepokládá naopak za zjištěnou
skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu vyplývá; byl tu
také v tomtéž uveřejněném rozhodnutí zaujat právní názor, že dovolacím důvodem
nemohou být ani dovolatelem vytýkané vady proti hodnocení důkazů (§ 132
občanského soudního řádu), které nepochybně soudu náleží k realizaci procesní
zásady volného hodnocení důkazů.
Za těchto uvedených okolností neshledal dovolací soud u dovolání dovolatele
dány zákonné předpoklady ke zrušení již uvedeného rozsudku odvolacího soudu z
28. 2. 2006 (sp. zn. 15 Co 477/2004 Krajského soudu v Brně), jako by šlo o
rozhodnutí nesprávné ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního
řádu. Přikročil proto dovolací soud podle téhož ustanovení občanského soudního
řádu k zamítnutí dovolání dovolatele svým rozsudkem podle ustanovení § 243b
odst. 6 občanského soudního řádu.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení,
vynaložených žalovanou organizací odborů na vyjádření k dovolání dovolatele,
použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského
soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání
náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto v
dovolacím řízení vynaložených nákladů řízení žalované organizace odborů
nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní
věci a jednak i k obsahu již zmíněného vyjádření žalované k dovolání
dovolatele, rekapitulujícího v podstatě to, co bylo žalovanou odborovou
organizací uplatněno a vyjádřeno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 4. září 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu