28 Cdo 2992/2019
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu Mgr. Zdeňkem Sajdlem ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Kardašova Řečice, IČ 60819430, se sídlem ve Veselí nad Lužnicí, Podhájek 3, zastoupená JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, za účasti: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 45/2016, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. května 2019, č. j. 4 Co 85/2018-186, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 18. června 2019, č. j. 4 Co 85/2018-208, opravným usnesením, takto:
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2019, č. j. 28 Cdo 2992/2019-223, se v záhlaví opravuje tak, že sídlo žalobce zní: ,,Veselí nad Lužnicí, Podhájek 3“.
V záhlaví usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2019, č. j. 28 Cdo 2992/2019-223, došlo k chybě při označení sídla žalobce, kdy namísto správného sídla ve Veselí nad Lužnicí, Podhájek 3, bylo nesprávně uvedeno sídlo v Kardašově Řečici, Školní 3.
Podle § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.
Nejvyšší soud proto dotčenou chybu v psaní opravil (§ 243b a § 164 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 1. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu
Stavbu z hlediska občanského práva hmotného přitom nelze ztotožňovat s pojmem stavba, jak jej znají předpisy práva správního, např. stavebního nebo vodohospodářského (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4378/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014). Rozhodné je, zda stavba může, resp. v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, mohla (viz § 120 odst. 2 tohoto zákona), být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení; významným hlediskem též je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2344/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1535/2017). Závěr, zda je konkrétní stavba samostatnou věcí naplňující tak důvody restituční výluky, je tedy vždy věcí zhodnocení těchto kritérií soudy ve vazbě na učiněná skutková zjištění. Konkluze o tom, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů (a zakládají tak důvody restitučních výluk) nebo součástí předmětného pozemku, tudíž záleží na individuálním posouzení každé konkrétní kauzy, pročež je tu široký prostor pro uvážení věci nalézacími soudy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012). I podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je pak překážkou vydání pozemku nejenom jeho přímá zastavěnost stavbou (či její částí) zřízenou po vzniku majetkové křivdy, tj. zastavěnost pozemku v doslovném smyslu, ale též bezprostřední funkční souvislost pozemku se stavbou a jeho nezbytnost k užívání stavby.
Tím lze pak rozumět i situace, kdy pozemek tvoří s objekty výstavby jeden (nedělitelný) funkční celek. Proto je třeba u nárokovaného pozemku vždy přihlížet i k případné celkové funkční provázanosti s jinými pozemky a stavbami, tvoří-li tyto vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek), a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu, který představuje jedno z výkladových kritérií restitučních výluk (přiměřeně srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.
7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3505/2018). Překážkou vydání pozemku dle zákona č. 428/2012 Sb.
může být podle okolností
případu rovněž i skutečnost, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje oprávněné osobě realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění (např. přísluší-li k veřejnému prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích), a to přesto, že taková situace není mezi vypočtenými výlukami (§ 8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.) výslovně uvedena (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017). Byť je přitom vlastník vodního koryta v užívání svého majetku znatelně limitován relevantní veřejnoprávní úpravou (srovnej § 50 zákona č. 254/2001 Sb., dále viz též Kocourek, T.
Omezení vlastnického práva k pozemkům ve prospěch ochrany životního prostředí. Praha: Leges, 2012. s. 84–85), nebývá zpravidla zcela zbaven podstaty svého vlastnického práva k pozemku, jejž může do určité míry využívat i hospodářsky. Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud ve své judikatuře vyložil, že bez dalšího nelze přesvědčivě dospět k závěru, že při vydání pozemku tvořícího koryto vodního toku se oprávněné osobě dostává toliko „holého“ vlastnického práva, které nelze žádným smysluplným způsobem realizovat, ačkoliv v konkrétních případech na základě určitých skutkových zjištění takový závěr bude možné přijmout (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4.
9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, a ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017, usnesení ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017 či jeho usnesení ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 272/2019). Jestliže tedy odvolací soud v individuálních skutkových poměrech projednávané věci, kdy se na pozemkové parcele č. 630/19 v k. ú. Pleše nachází koryto bezejmenného vodního toku IDVT 10262334, jehož dno je zpevněno pohozem makadamu a boky dvoulaťovým oplůtkem s odrnováním, sloužícího odvodnění sousedících pozemků, uzavřel, že dotčený pozemek není zastavěn stavbou v občanskoprávním smyslu, není funkčně provázán s určitým souborem nemovitostí ani nepodléhá veřejnoprávní regulaci (když není ve smyslu dovolatelkou odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14.
11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, ani veřejným statkem), jež by oprávněné osobě neumožňovala realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění, a že tak jeho vydání nebrání výlukové důvody ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., nikterak se tím od výše citované judikatury, od níž není důvodu se odchylovat ani v posuzovaném případě, neodklonil. Za obdobných skutkových okolností byly v režimu zákona č. 428/2012 Sb. dovolacím soudem podmínky pro restituci pozemků, na nichž bylo umístěno vodní koryto, sloužící k odvodnění sousedících pozemkových parcel, ostatně shledány již i v jiných případech (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3102/2018, nebo ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1350/2019, či ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2204/2019). Na posuzovaný případ pak se zřetelem k odlišným individuálním skutkovým okolnostem očividně nedopadají dovolatelkou odkazované závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2018, sp. zn.
28 Cdo 2729/2018,
týkající se nepřevoditelnosti (coby pozemku náhradního za pozemky, jež oprávněným osobám dle zákona o půdě nebylo lze vydat) pozemku, na němž se nachází toliko malá část rybníka a jeho okrajový břeh, když zbývající část rybníka a k němu náležejících technických zařízení měla zůstat ve vlastnictví odlišného subjektu (právě tyto skutkové okolnosti přitom vedly dovolací soud k zaujetí názoru, že posuzované vodní dílo tvoří funkční celek, který by neměl mít z hlediska právní jistoty i samotného provozování rozdílné vlastníky), či konkluze o nerestituovatelnosti pozemků tvořících veřejnou zeleň, plynoucí z nálezů Ústavního soudu ze dne 1.
7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15. Na vyřešení otázky, ke kterému okamžiku jest ve smyslu § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. posuzovat existenci schválené plánovací dokumentace, vymezující ty (nerestituovatelné) pozemkové části, které jsou potřebné pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní nebo technické infrastruktury, pak rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, jestliže tento ve skutkových poměrech projednávané věci, z nichž se nepodává, že by po doručení výzvy k vydání nárokovaných nemovitostí došlo ke změně schválené plánovací dokumentace, založil své rozhodnutí nikoliv na konkluzi o okamžiku, k němuž jest stav této dokumentace sledovat, nýbrž na závěru, že vydávané pozemkové části parc.
č. 340/7 o výměře 445 m2 a parc. č. 340/9 o výměře 1198 m2 v katastrálním území Kardašova Řečice, vymezené geometrickým plánem tvořícím součást rozsudku, plánovanou stavbou dopravní infrastruktury dotčeny nejsou, neboť tuto stavbu zahrnující územní plán sídelního útvaru Kardašova Řečice odporuje schváleným zásadám územního rozvoje Jihočeského kraje (§ 54 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2017). Prostřednictvím uvedené otázky tudíž na přípustnost dovolání zjevně usuzovat nelze (§ 237 o.
s. ř.). V situaci, kdy za řízení před soudy nižšího stupně bylo řádně jednáno s dovolatelkou, zastoupenou na základě dohody uzavřené dle § 6 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, uvedeným úřadem, její nesprávné označení v záhlavích rozhodnutí soudů nižšího stupně zjevně nepředstavuje vadu řízení, jež by mohla mít vliv na správnost rozhodnutí o věci; naznačené pochybení lze napravit opravou ve smyslu ustanovení § 164 o. s. ř. Vytýkanými vadami řízení se Nejvyšší soud nadto může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.), přičemž toliko prostřednictvím poukazu na vady řízení na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. naplněny nebyly. Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i v nákladových výrocích, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.
s. ř.
v situaci, kdy dovolání České republiky - Státního pozemkového úřadu bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 4 114 Kč. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.