28 Cdo 2995/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání V. B., zastoupeného JUDr. Věrou Skurkovou, advokátkou, 741 72 Mořkov, Dolní 221, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 12. 3. 2009, sp. zn. 71 Co 28/2009, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 25 C 140/2007 (žalobce Václava Babince, zastoupeného JUDr. Věrou Skurkovou, advokátkou, proti žalovaným: 1. V. K., a 2. M. K., zastoupeným JUDr. Pavlem Juchelkou, advokátem, 746 00 Opava, Sady Svobody č. 4, o přechod vlastnického práva), t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O žalobě žalobce, podané u soudu 25. 5. 1998, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Opavě z 12. 12. 2008, č. j. 25 C 140/2007-191. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, domáhajícího se, aby soud rozhodl, že vlastnické právo k jedné ideální polovině budovy č. p. 193 a k jedné ideální polovině pozemků par. č. 706, parc. č. 708 a parc. č. 707/2 v katastrálním území V., zapsaných na listu vlastnictví č. 299 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj (katastrální pracoviště Opava) přechází na žalobce dnem práv ní moci rozhodnutí.
Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 29.402,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že Česká republika nemá právo na náhradu placených nákladů tohoto řízení. O odvolání žalobce bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 12. 3. 2009, sp. zn. 71 Co 28/2009. Tímto rozhodnutím odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Opavě z 12. 12. 2008, č. j. 25 C 140/2009-191, potvrzen ve výroku (označeném I.) ve věci samé a ve výroku (označeném III.) o právo státu na náhradu placených nákladů tohoto řízení.
Ve výroku (označeném III.) byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným (společně a nerozdílně) na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 38. 506 Kč do tří dnů o právní moci rozsudku odvolacího soudu. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto tak, že žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným (společně a nerozdílně) 16.887,- Kč na náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud poukazoval v odůvodnění svého rozsudku na skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobce je vnukem a právním nástupcem M.
V., která spolu se svým manželem F. V. se stala přídělcem zemědělské usedlosti č. p. 64 v katastrálním území V. H. na základě přídělové listiny, vydané Ministerstvem zemědělství, a oba byla zapsání jako vlastníci této zemědělské usedlosti v pozemkové knize každý k jedné polovině usedlosti. V roce 1954 F. V. zemřel a jeho veškerý majetek nabyla pozůstalá manželka M.
V. Ta v roce 1957 podepsala prohlášení, kterým se uvedeného přídělu vzdala ve rospěch Československého státu; poté předmětné nemovitosti i obec Velké Heraltice opustila a odstěhovala se do H. V roce 1965 byla tehdejším Okresním národním výborem v Opavě vydána přídělová listina, kterou byl do vlastnictví žalovaných odevzdán dům č. p. 193 spolu s pozemkem parc. č. 153/1 a s částí pozemku parc. č. 231 v katastrálním území V. Odvolací soud poukazoval na to, že v dané věci je třeba vycházet z rozhodnutí dovolacího soudu z 13. 8. 2007 (28 Cdo 1900/2006 Nejvyššího soudu), který zaujal názor, že tu není naplněna restituční skutková podstata podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Dovolací soud vytýkal ve svém zrušovacím rozhodnutí soudům obou stupňů, že se nezabývaly tou okolností, zda vzdání se přídělu, jež bylo v prohlášení M. V.
formulováno jako vzdání se přídělu nemovitostí, jež jsou jí připsány ve vložce č. 279 pozemkové knihy pro katastrální území V. H., zahrnovalo podle projevu její vůle i další část nemovitostí, která jí vlastnicky připsána v pozemkové knize nebyla a kterou zdědila po druhém přidělci (svém manželovi); dovolací soud tedy vytýkal soudům obou stupňů, že neprovedly hodnocení tohoto projevu vůle M.
V. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) věc posoudil podle Obecného zákoníku občanského z roku 1811 a zákona č. 141/1950 Sb. (občanského zákoníku) se závěrem, že každý přidělovaný zemědělský majetek by měl mít jednoho vlastníka, měl by zůstat jednotný a nedrobit se na části, přičemž v případě přídělů manželům zákon zajišťoval omezení dělitelnosti přídělu a stanovil také, že manželé se posuzují jako jedna osoba. Ohledně formulace listiny, jíž se M. V. vzdává přídělu, odvolací soud zdůraznil, že zde nemohla být přesně zachycena její vůle, neboť šlo o její vyjádření na vyplněném formuláři tehdejšího ONV v Opavě, který počítal jen s obvyklou situací, kdy se přídělce vzdává toho, co přídělem získal a co mu bylo vlastnicky připsáno v pozemkové knize.
Shodně se soudem prvního stupně však odvolací soud dovozoval, že M. V. měla vůli vzdát se předmětných nemovitostí, které získala spolu se svým manželem uvedeným přídělem, a to jako celku, tedy že se vzdala nejen jedné ideální poloviny nemovitostí, které sama získala přídělem, ale i druhé ideální poloviny těchto nemovitostí, které nabyla dědictvím. Dospěl tedy odvolací soud k závěru, že se M. V. vzdala všech nemovitostí, které původně získala se svým manželem uvedeným přídělem, a to jako celku. Byl tedy odvolací soud toho názoru, že tu nelze dovodit, že by stát nabyl jednu ideální polovinu uváděných nemovitostí v katastrálním území V.
bez právního důvodu. Odvolací soud proto potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. Výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanými byl změněn podle ustanovení § 220 odst. 3 občanského soudního řádu z důvodu přesnějšího vyčíslení těchto nákladů řízení. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 15. 4. 2009 doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala a dovolání ze strany žalobce bylo dne 14. 6. 2009 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Opavě, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 12. 3. 2009 (sp. zn. 70 Co 28/2009 Krajského soudu v Ostravě) i rozsudek soudu prvního stupně z 12. 12. 2008, č. j. 25 C 140/2007-191 Okresního soudu v Opavě) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Uvedený dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm.
b) občanského soudního řádu]. Dovolatel ve svém dovolání namítal, že soudy v daném případě neprovedly výklad projevu vůle M. V., obsažený v jejím vzdání se přídělu, nýbrž posuzovaly pouze právní povahu právního institutu přídělu nemovitostí. Podle názoru odvolatele skutečnost, že po vzdání se přídělu M. V. zemědělskou usedlost fakticky opustila jako celek, nebrání přijetí právního závěru o tom, že se projev vůle M. V. vztahoval pouze na ideální polovinu předmětných nemovitostí. Dovolatel má za to, že závěr soudu, že M. V. měla v úmyslu opustit zemědělskou usedlost jako celek, je v tomto případě v rozporu s právním názorem dovolacího soudu, vyjádřeným v jeho rozsudku z 15. 8. 2007 (28 Cdo 1900/2006 Nejvyššího soudu) a není výkladem projevu vůle M. V., obsaženého v prohlášení o vzdání se přídělu, který učinila 12. 12. 1957. Dovolatel poukazoval i na rozhodnutí dovolacího soudu, vydané senátem Nejvyššího soudu pod sp. zn.
28. Cdo 502/2005, vyjadřující názor, že pokud za uvedených okolností jedna polovina nemovitostí přešla na stát, stalo se tak bez právního důvodu. Dovolatel rovněž poukazoval na právní názor dovolacího soudu vyjádřený v rozhodnutí 3 Cdon 946/96 Nejvyššího soudu, uveřejněném pod č. 29/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž byl zaujat právní názor, že totiž pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl, nebo kterou měl, ale ji neprojevil. Podle názoru dovolatele výklad projevu vůle má směřovat pouze k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho,
co bylo skutečně projeveno; jde tu o právní posouzení uvedené otázky. Dovolatel je přesvědčen o tom, že v daném případě přešla polovina nemovitostí na stát bez právního důvodu, takže byla naplněna restituční skutková podstata podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. Nebylo tu možné se vzdát přídělu ohledně majetku, který již charakter přídělu neměl. Přípustnost dovolání tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem. V této právní věci bylo již rozhodováno i dovolacím soudem rozsudkem z 15. 8. 2007 (28 Cdo 1900/2006 Nejvyššího soudu). Dovolací soud tu poukazoval na správnost posouzení soudů obou stupňů (v předchozích rozhodnutích Okresního soudu v Opavě z 10. 11. 2004, č. j. 16 C 77/98-13, i Krajského soudu v Ostravě z 31. 10. 2005, sp. zn. 42 Co 306/2005), pokud se vztahovalo na nemovitosti, jež byly původně vlastnici M. V. přiděleny, když totiž M. V. nebyla schopna na přídělu sama hospodařit, její děti se z usedlosti odstěhovaly a M. V. sama nehodlala v družstvu pracovat. Dovolací soud dovozoval, že za této situace je právní hodnocení přechodu nemovitostí na stát v souladu s nálezy Ústavního soudu ČR z 11. 11. 1997, I ÚS 308/96, nebo z 18. 1. 1996, I ÚS 188/94, které poukazovaly na povinnost přídělce osobně na přidělených nemovitostech pracovat a na možnost odnětí přídělu, pokud by tato povinnost nebyla plněna. Samotné vzdání se přídělu nepředstavuje skutkovou podstatu uvedenou v § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., jež by měla za následek vznik práva na vydání nemovitosti. Dovolací soud však ve svém rozsudku z 15. 8. 2007 (28 Cdo 1900/2006 Nejvyššího soudu) dospěl ovšem dále k výtce vůči uvedeným předchozím rozhodnutím soudů obou stupňů, že totiž se nezabývaly dalším aspektem věci, a to okolností, zda vzdání se přídělu, jež bylo v prohlášení M. V. formulováno jako vzdání se přídělu nemovitostí, jež jsou jí vlastnicky připsány ve vložce č. 279 pozemkové knihy pro katastrální území V. H., zahrnovalo podle projevu vůle i další část nemovitostí, která jí nebyla vlastnicky připsána v pozemkové knize a kterou zdědila po druhém přídělci, svém manželovi. Z obsahu spisu totiž vyplývá, že v důsledku tohoto prohlášení bylo ve prospěch čs. státu zapsáno jen vlastnické právo k jedné ideální polovině nemovitostí. Hodnocení této skutečnosti neprovedl, vytýkal dovolací soud, ani soud prvního stupně, ani soud odvolací, přes tento výslovně formulovaný zápis. Dovolací soud měl za to, že bylo třeba se touto otázkou zabývat zejména z hlediska posouzení obsahu vůle M. V., zda totiž její vzdání se přídělu nemovitostí se mělo týkat i ideálního podílu nemovitostí, nezapsaného pro M. V. v pozemkové knize. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že v dalším řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu „soud prvního stupně provedl v řízení rozsáhlé dokazování“ a také že v řízení nebyly navrženy žádné důkazy, ze kterých by bylo možné učinit zjištění o tom, že se M. V. vzdala předmětného přídělu v důsledku perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a že také z hlediska vyjádření vůle M. V. nebyla zjištěna žádná taková okolnost, která by vyvracela závěr, že „M. V. se vzdala všech nemovitostí, které původně získala se svým manželem přídělem, jako celku“. Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož na návrh oprávněné osoby soud rozhodne, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od státu nebo jiné právnické osoby, a na kterou by se vztahovalo právo na vydání podle zákona č. 229/1991 Sb., a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele. Ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 (na str. 127) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že návrh na převod vlastnictví přichází v úvahu jen v případech, v nichž je splněn zákonný předpoklad předchozího přechodu nemovitosti na stát nebo jinou právnickou osobu podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. V nálezu Ústavního soudu ČR z 5. 6. 1997, III. ÚS 49/96 (uveřejněném pod č. 70 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní závěr, že zvláštním způsobem upravené právo domáhat se, aby soud rozhodl, že na oprávněnou osobu přechází vlastnické právo k nemovitosti, přichází v úvahu jen v těch případech, v nichž je splněn zákonný předpoklad přechodu nemovitosti na stát nebo na jinou právnickou osobu podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Ohledně výtek dovolatele na vadné nebo nesprávné zjištění v tomto občanském soudním řízení, a to i v pokračujícím řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu z 15. 8. 2007, bylo třeba mít na zřeteli také např. právní závěr vyjádřený v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem: „Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co v soudním spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá“. Byl tu také zaujat právní závěr, že „dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu“, které je soudem svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. V rozporu s těmito právními závěry odvolací soud v daném případě při svém rozhodování rozsudkem z 12. 3. 2009 (sp. zn. 71 Co 28/2009 Krajského soudu v Ostravě), podle názoru dovolacího soudu, nepostupoval. Vzhledem k uvedeným právním předpisům i k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů i z nálezů Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vycházel i v daném případě, nemohl dovolací soud v tomto dovolacím řízení přesvědčivě dospět k závěru, že by u dovolání dovolatele byly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nešlo tu v rozhodnutí odvolacího soudu o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, ani o řešení právní otázky, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, a ani o řešení právní otázky rozhodnutím odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem. Nebyla rovněž u dovolání odvolatele shledána přípustnost dovolání podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů. Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 ost. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. října 2011
JUDr. Josef Rakovský předseda senátu