28 Cdo 2999/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a Mgr. Petra Krause, ve
věci žalobce P. P., bytem N., B. 1, S. r. N., zast. JUDr. Evou Váňovou,
advokátkou se sídlem v Prostějově, nám. T.G. Masaryka 11, proti žalované E. B.,
bytem v O., Š. 848/10, zast. JUDr. Erikem Orletem, advokátem se sídlem v
Olomouci, tř. Svobody 2, o zaplacení 66.177,60 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 23 C 343/2008, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 12. dubna 2012,
č.j. 12 Co 100/2012-352, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 12.
dubna 2012, č.j. 12 Co 100/2012-352, a ve výrocích II. až V. též rozsudek
Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. prosince 2011, č.j. 23 C 343/2008-315, se
ruší a věc se v uvedeném rozsahu vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu
řízení.
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního
soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 2011, č.j. 23 C 343/2008-315, ve výroku II.,
jímž byla zamítnuta žaloba v části o zaplacení 66.177,60 Kč se specifikovanými
úroky z prodlení, a v nákladových výrocích III. až V. (výrok I.); současně
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci řízení jsou podílovými
spoluvlastníky každý jedné ideální poloviny bytového domu č.p. 848 na st. p. č.
983, stavební parcely č. 983 a pozemkové parcely č. 634/6, vše v katastrálním
území H. V období od 24. 10. 2006 do 24. 10. 2008 účastníci, aniž o tom
uzavřeli dohodu, užívali společně pozemkovou parcelu č. 634/6, jednu sklepní
prostoru, prádelnu a kotelnu ve sklepě domu a sklepní předsíň a WC. Žalobce či
jeho matka, odvozující od něj svá užívací práva, výlučně užívali byt v prvním
nadzemním podlaží a k němu jako skladovací prostory dvě sklepní místnosti a
prostor pod schody, dále větší garáž a celodřevěnou zahradní besídku. Žalovaná
či její otec, odvozující od ní svá užívací práva, výlučně užívali byty ve
druhém a třetím nadzemním podlaží, částečně zděnou zahradní besídku a menší
garáž. Obvyklá výše nájemného placeného v daném místě a čase za užívání obdobné
nemovitosti jako celku představovala za uvedené období 696.000,- Kč, z čehož
obvyklé nájemné za byt v prvním nadzemním podlaží, včetně s ním užívaných
sklepních prostor, činilo 240.000,- Kč, za byt ve druhém nadzemním podlaží
208.162,- Kč, za byt ve třetím nadzemním podlaží 187.134,- Kč, za každou z
garáží 24.000,- Kč, za celodřevěnou besídku 9.029,- Kč a za částečně zděnou
besídku 9.505,- Kč. Z celkové plochy užitných prostor, včetně zahradních
besídek a garáží (386,72 metrů čtverečních), byly žalobcem užívány prostory o
výměře 186,93 metrů čtverečních a žalovanou prostory o výměře 199,79 metrů
čtverečních. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud
dovodil, že žalovaná v rozhodném období užívala předmětné nemovitosti nad míru
svého spoluvlastnického podílu (§ 137 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“) v rozsahu 6,43
metrů čtverečních. Jelikož účastníci neuzavřeli dohodu o užívání společné věci
(§ 139 odst. 2 obč. zák.), žalovaná se užíváním předmětu spoluvlastnictví nad
míru spoluvlastnického podílu na úkor žalobce bezdůvodně obohatila, neboť
získala plnění bez právního důvodu (§ 451 obč. zák.). Je proto povinna
poskytnout žalobci za užívání předmětných nemovitostí nad míru
spoluvlastnického podílu v rozsahu 6,43 metrů čtverečních peněžitou náhradu
odpovídající poměrné části obvyklého nájemného za tyto nemovitosti jako celek.
Představuje-li tedy obvyklé nájemné na jeden metr čtvereční nemovitosti za dané
období 1.799,75 Kč činí výše peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení získané
žalovanou 11.572,40 Kč (6,43x1.799,75 Kč). Odvolací soud tudíž žalobu v části,
jíž se žalobce za dobu od 24. 10. 2006 do 24. 10. 2008 domáhal vyšší peněžité
náhrady (dalších 66.177,60 Kč s příslušenstvím), jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Co do jeho přípustnosti
odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), Co do důvodů měl za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.)
a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítal, že při určení výše
bezdůvodného obohacení získaného užíváním nemovitosti nad míru
spoluvlastnického podílu nelze vycházet pouze z výměry jednotlivých částí
nemovitosti užívaných spoluvlastníky, nýbrž je třeba též posuzovat užitnou
hodnotu té které části nemovitosti užívané výlučně jedním ze spoluvlastníků.
Dovolatel vytýkal též nesprávné hodnocení důkazů, na jejichž základě soudy
nižšího stupně zjišťovaly rozsah, v němž ten který z účastníků v rozhodném
období výlučně užíval předmětné nemovitosti. Uváděl přitom, že z výpovědí
slyšených svědků vyplývá, že sklepní místnosti, které dle závěrů odvolacího
soudu měl výlučně užívat žalobce, resp. jeho matka, nebyly uzamčeny. Z této
skutečnosti dovozuje, že tyto místnosti v jeho výlučném užívání nebyly. Na
základě okolnosti, že půdní prostory jsou přístupné pouze z bytu ve třetím
nadzemním podlaží výlučně užívaného žalovanou, naopak dovolatel usuzuje, že
tyto prostory jsou ve výlučném užívání žalované. Z uvedených důvodů dovolatel
navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu. Upozornila přitom na
okolnost, že nepříznivý stavebně technický stav sklepních prostor užívaných
výlučně žalobcem je zapříčiněn tím, že žalobce do nemovitosti nevložil žádné
investice, zatímco rekonstrukce bytu ve třetím nadzemním podlaží byla
financována výlučně žalovanou stranou. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání
zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek
II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu je
přípustné, když rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně, kterým tento soud rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku
(rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2010, č.j. 23 C 343/2008-169)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.), bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě
stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věty prvé o.s.ř.), rozsudek odvolacího soudu. Dovolání shledal
opodstatněným.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst.
2, písm. b/ o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 137 odst. 1 obč. zák. spoluvlastnický podíl vyjadřuje míru, jakou se
spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze
spoluvlastnictví ke společné věci.
Není sporu o tom, že spoluvlastnický podíl nevymezuje určitou část věci, k níž
by byl spoluvlastník oprávněn vykonávat své vlastnické právo, ale vyjadřuje
právní postavení spoluvlastníka k ostatním spoluvlastníkům, určuje, jak se
spoluvlastníci podílejí na užitcích věci a jaké nesou náklady apod.
Spoluvlastníci pak mohou věc užívat současně, užívání může být vymezeno časově
(každý z nich může po určitou dobu výlučně užívat věc) nebo také mohou věc nebo
její část někteří ze spoluvlastníků užívat výlučně. Podstatné je, že každý
spoluvlastník je „v zásadě“ oprávněn (má nárok) užívat věc v rozsahu svého
podílu. Posouzení, zda v konkrétní věci spoluvlastník užívá věc v rámci podílu,
je posouzením právním, vycházejícím ze skutkových zjištění. Soud přitom musí
brát v úvahu všechny okolnosti věci; nestačí např. zjištění, že spoluvlastník
užívá část věci o větší výměře, než by mu podle poměru výše podílu náležela,
musí se zabývat i kvalitou užívané části. Na základě takovéhoto posouzení je
možno učinit závěr, zda spoluvlastník užívá věc v rámci svého podílu nebo nad
tento rámec (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31
Cdo 503/2011). Posuzoval-li tedy odvolací soud v projednávané věci skutečnost,
zda žalovaná užívá společné nemovitosti v rámci svého spoluvlastnického podílu
či nikoliv, pouze na základě výměry podlahových ploch jí výlučně užívaných
prostor, aniž se současně zabýval ostatními okolnostmi případu, zejména
kvalitou částí nemovitostí užívaných tím kterým z účastníků řízení (ačkoliv se
ze znaleckých posudků vypracovaných v průběhu řízení podávala odlišná výše
obvyklého nájemného za užívání jednotlivých užívaných prostor dle jejich
kvality), není právní posouzení věci odvolacím soudem správné.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nesprávné hodnocení důkazů, na jejichž
základě soudy nižšího stupně zjistily rozsah, v němž ten který z účastníků
předmětné nemovitosti výlučně užívá, dlužno uvést, že tím míří na pochybení
soudu ve zjištění skutkového stavu věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.
s. ř.). Tento dovolací důvod je přitom naplněn pouze tehdy, jestliže soud vzal
v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly nebo jinak nevyšly za řízení najevo, soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů
účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti),
zákonnosti, pravdivosti, eventuelně věrohodnosti je logický rozpor, nebo
jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno
způsobem vyplývajícím z ustanovení §§ 133 až 135 o. s. ř. Samotné hodnocení
důkazů přitom dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. úspěšně napadnout
nelze. Jestliže tedy soudy nižšího stupně po zhodnocení provedených důkazů
dospěly k závěru, že žalobce, resp. jeho matka, užívá výlučně dva sklepní
prostory, odůvodňujíce to tím, že zde má umístěny své věci, nelze již v
dovolacím řízení (za situace, kdy odvolacímu soudu při hodnocení důkazů nelze
vytknout žádného pochybení) úspěšně uplatňovat námitku, že snad tyto prostory
nebyly v rozhodném období zamykány. Bylo totiž věcí výlučného uživatele
skladujícího si v těchto prostorách své věci (jak vyplývá z provedených
důkazů), zda, eventuelně jakým způsobem, si tyto prostory zabezpečí proti
vniknutí jiných osob, aniž by eventuelní neuzamčení těchto prostor mohlo
čehokoliv měnit na zjištěném způsobu jejich užívání. Rovněž závěr, že půdní
prostory domu vzhledem ke svému stavebně technickému stavu nelze využívat k
bydlení či skladování věcí, odpovídá provedeným důkazům a nemohou na něm ničeho
změnit námitky dovolatele, že přístup k uvedeným prostorám je možný toliko přes
byt výlučně užívaný žalovanou. Námitky dovolatele směřující proti správnosti
skutkových závěrů odvolacího soudu tudíž důvodné nejsou.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem správné není (jak rozebráno
výše), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 in fine o. s. ř.).
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro
rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil v dovoláním dotčené části i
jeho rozhodnutí a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších
stupňů v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V
konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§
243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. listopadu 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu