28 Cdo 2999/99
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného,
CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání l. H.
N., 2. A. V. a 3. L. K., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě-pobočka v Olomouci z 8.4.l999, sp.zn. l2 Co 449/97, vydanému v právní
věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp.zn. l6 C l99/93 (žalobců H. N.,
A. V., L. K. a L. N., zastoupených advokátem, proti žalovanému Zemědělskému
družstvu D., zastoupenému JUDr. M. L., o 99.354,- Kč), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci z 8.4.l999,
sp.zn. l2 Co 449/97, i rozsudek Okresního soudu v Olomouci z 22.4.l997, čj. l6
C l99/93-77.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Žalobou, podanou u soudu 22.8.l993, se domáhali žalobci, aby žalovanému
zemědělskému družstvu bylo uloženo zaplatit jim 99.334,- Kč s 3 % úrokem od
22.6.l993 do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku. V žalobě se uvádělo,
že původními vlastníky zemědělské usedlosti čp. 34 v B., s pozemky patřícími k
této usedlosti, byli žalobkyně H. N. a její manžel L. N. (který zemřel
23.ll.l982). V roce l953 oba vstoupili do bývalého Jednotného zemědělského
družstva B. a došlo ke združstevnění majetku vneseného do družstva
(hospodářského zvířectva, krmiva, osiva, strojů, nářadí a hospodářských budov:
sýpky, chlévů a stodoly). Bývalé Jednotné zemědělské družstvo B. uvedené
hospodářské budovy stále užívalo a v průběhu tohoto užívání došlo ke
znehodnocení stodoly, která pak byla v roce l97l zbourána. Za tuto zbouranou
stodolu žalobci požadují náhradu 99.354,- Kč na základě znaleckého posudku,
který dali vypracovat.
Žalované zemědělské družstvo navrhlo zamítnutí žaloby s tím,že v zápise
o převzetí živého a mrtvého inventáře i budov, jenž byl sepsán při vstupu L. a
H. N. do bývalého Jednotného zemědělského družstva B. není žalobci uváděná
stodola zmíněna. V důsledku jejího nepřevzetí družstvem lze mít za to, že
stodola byla družstvem užívána jen jako předmět nájmu; úhradu nájmu vlastníci
stodoly nepožadovali. Družstvo také nezbouralo tuto stodolu, která nebyla nikdy
v evidenci nemovitostí zapsána jako vlastnictví družstva.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobkyně H. N., A. V. a L. K. i
žalobce L. N. ml. (který je nyní vlastníkem usedlosti čp. 34 v B.), jako
účastníky řízení, vyslechl svědky V. Š., Ing. M. D., Ing. V. S., Ing. V. T., M.
N., Ing. V. N., JUDr. F. P. a konstatoval obsah listinných dokladů,
předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci z
22.4.l997, čj. l6 C l99/93-77, bylo žalovanému Zemědělskému družstvu D. uloženo
zaplatit žalobkyni H. N. 62.995,25 Kč, s 3 % úrokem z prodlení od 22.6.l993 do
l5.7.l994 a s l6 % úrokem z prodlení od l6.7.l994 do zaplacení, žalobcům A. V.,
L. K. a L. N. ml. každému po l2.4l9,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 22.6.l993
do l5.7.l994 a s l6 % úrokem z prodlení od l6.7.l994 do zaplacení, vše do 3 dnů
od právní moci rozsudku. Zamítnuty byly žalobní návrhy týkající se ostatních
požadovaných úroků z prodlení. Žalovanému družstvu bylo uloženo zaplatit
žalobcům na náhradu nákladů řízení 3.995,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Žalovanému bylo dále uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Olomouci soudní
poplatek částkou 3.976,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že po
zhodnocení provedeného dokazování dospěl uvedený soud k závěru, že žaloba
žalobců je ve smyslu ustanovení § 23 zákona č. 229/l99l Sb. důvodná. Žalobce
pokládal soud prvního stupně za oprávněné osoby podle ustanovení § 4 odst. 2
písm. c/ zákona č. 229/l99l Sb. (žalobkyně H. N. je bývalou spoluvlastnicí
sporné stodoly a ostatní žalobci jsou dětmi a dědici dalšího spoluvlastníka
této stodoly - L. N., který zemřel 23.ll.l982). Mezi účastníky tohoto řízení
sporná stodola stála na pozemku parc. č. 32/2 v katastrálním území B.; tento
pozemek patřil původním spoluvlastníkům H. N. a L. N. st. Stodolu užívalo po
vstupu uvedených spoluvlastníků do bývalého Jednotného zemědělského družstva B.
(v roce l953) toto družstvo; v roce l97l byla stodola zbourána, když už před
tím měla zbořenou střechu a stály pouze obvodové zdi. Žalované zemědělské
družstvo posuzoval soud prvního stupně jako právního nástupce někdejšího JZD B.
Soud prvního stupně pokládal za prokázané, že toto jednotné zemědělské družstvo
užívalo stodolu na základě dříve platného zákona č. 49/l959 Sb., o jednotných
zemědělských družstvech, i když stodola nepřešla do vlastnictví družstva.
Třebaže v řízení nebylo prokázáno, kdo provedl zbourání stodoly, pokládal soud
za rozhodující, že posledním uživatelem stodoly bylo již uvedené JZD B. Měl
tedy soud prvního stupně za to, že žalované družstvo stíhá povinnost nahradit
žalobcům uvedenou zbouranou stodolu; výše náhrady byla stanovena podle odhadu
znalce Ř., vyčíslujícího cenu podle cenových předpisů platných ke dni
24.6.l99l; jednotlivé podíly náhrad byly soudem prvního stupně stanoveny podle
ustanovení § 4 odst. 2 písm. c/ zákona č. 229/l99l Sb. Soud prvního stupně
nepřiznal však žalobcům jimi požadované úroky z prodlení; poukazoval přitom na
ustanovení vyhlášky č. l42/l994 Sb., z níž vyplývá; že výše úroků v tomto
případě se řídí po celou dobu prodlení podle diskontní sazby platné v den
počátku prodlení. Výroky o nákladech řízení byly soudem prvního stupně
odůvodněny ustanoveními § l42 odst. 3 a ustanoveními vyhlášky č. 270/l990 Sb. a
č. l77/l996 Sb.; výrok o úhradě soudního poplatku byl odůvodněn ustanovením § 2
odst. 3 zákona č. 549/l99l Sb.
O odvolání žalovaného družstva proti uvedenému rozsudku soudu prvního
stupně rozhodl Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozsudkem z 8.4.l999,
sp.zn. l2 Co 449/97. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen, pokud jím byla
uložena povinnost žalovaného družstva zaplatit žalobcům L. N. ml. l2.4l9,- Kč s
3 % úrokem z prodlení od 22.6.l993 do l5.7.l994 a s l6 % úrokem z prodlení od
l6.7.l994 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Rozsudek soudu
prvního stupně byl však změněn ve výrocích, jimiž bylo žalovanému uloženo
zaplatit žalobkyni H. N. 62.094,25 Kč a žalobkyním A. V. a L. K. každé po
l2.4l9,- Kč, a to tak, že žalobní návrhy těchto žalobců byly zamítnuty.
Žalovanému družstvu bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Olomouci
soudní poplatek 500,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; žalovanému
družstvu bylo dále uloženo zaplatit žalobci L. N. ml. na náhradu nákladů řízení
před soudem prvního stupně 3.927,- Kč a před odvolacím soudem 935,- Kč do 3 dnů
od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žalobkyně H. N., A. V. a L.
K. a žalované družstvo nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení před
soudem prvního stupně a ani před soudem odvolacím.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
dospěl ke shodným skutkovým zjištěním jako soud prvního stupně. Na rozdíl od
závěrů soudu prvního stupně však odvolací soud posoudil odlišně otázku, kdo ze
žalobců po právu uplatňoval návrh na finanční náhradu za zbouranou stodolu na
pozemku parc. č. 32/2 v B., kterou požadovali všichni žalobci podle toho, jaký
podíl vyplývá z jejich nástupnictví po bývalém spoluvlastníkovi L. N. st.
Odvolací soud v této souvislosti poukazoval na to, že ustanovení § 23 odst. l
zákona č. 229/l99l Sb. neuvádí právo původního vlastníka na náhradu, ale jen
právo vlastníka na náhradu a že po zrušení práva užívání nemovitosti k
zajištění zemědělské výroby bylo umožněno teprve zákonem č. ll4/l990 Sb. a
tímto zákonem byla také založena povinnost vrátit budovy a jiné stavby jejích
vlastníkům (tedy těm, jimž svědčilo vlastnické právo k budovám v době zrušení
práva jejich užívání, bez ohledu na to, zda byly znehodnoceny v době, kdy
patřily právním předchůdcům současného vlastníka). Podle názoru odvolacího
soudu se tak náhrady za znehodnocení nemůže domáhat ani bývalý vlastník stavby,
který ji už převedl na jinou osobu. Měl tedy odvolací soud za to, že byla-li
stavba na pozemku odstraněna, je třeba vztáhnout pojem vlastník stavby, použitý
v ustanovení § 23 odst. l zákona č. 229/l99l Sb., na toho, kdo byl vlastníkem
pozemku ke dni zrušení práva užívání k zajištění zemědělské výroby; nelze však
za takového vlastníka považovat osobu, u níž není dána posloupnost ve vztahu k
původnímu vlastníkovi. V daném případě byla stodola zbourána v roce l97l a
vlastníky pozemku po smrti L. N. st. (23.ll.1982) byla H. N. a L. N. ml.,
přičemž dne l.ll.l983 H. N. převedla svou ideální polovinu na L. N. ml., takže
po účinnosti tohoto převodu (k 3.l.l984) se vlastníkem pozemku parc. č. 32/2
stal žalobce L. N. ml., takže jeho je třeba pokládat za vlastníka, který má
právo na finanční náhradu za odstraněnou hospodářskou budovu; tato náhrada však
nenáleží ostatním žalobcům. Odvolací soud však měl dále za to, že požadoval-li
L. N. ml. tuto finanční náhradu jen částkou l2.4l9,- Kč, byl tímto žalobním
návrhem soud vázán a nemohl mu přiznat finanční náhradu vyšší částkou. Proto
odvolací soud zčásti rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (podle § 2l9
občanského soudního řádu) a zčásti jej změnil (§ 220 odst. l téhož právního
předpisu) tak, že žalobu zamítl. Výroky o nákladech řízení byly odvolacím
soudem odůvodněny ustanoveními § 224 odst. l a § l42 odst. l občanského
soudního řádu a výrok o soudním poplatku byl odůvodněn ustanoveními § 220 odst.
l občanského soudního řádu a ustanoveními zákona č. 549/l99l Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyně H. N.,
A. V. a L. K. v řízení zastupoval, dne 30.8.l999 a dovolání ze strany těchto
žalobkyň bylo u Okresního soudu v Olomouci podáno l3.9.l999, tedy ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. l občanského soudního řádu.
Dovolatelky navrhovaly, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen v jeho
měnících výrocích (označených II. odstavec l, III., a IV. odstavec druhý).
Dovolatelky odkazovaly co do přípustnosti svého dovolání na ustanovení § 238
odst. l písm. a/ občanského soudního řádu a co do dovolacího důvodu na
ustanovení § 24l odst. 3 písm. b/ a d/ občanského soudního řádu.
Dovolatelky zdůrazňovaly, že posouzení, k němuž odvolací soud
přistoupil s poukazem na ustanovení § 23 odst. l zákona č. 229/l99l Sb., je
nepřípustné a v rozporu se zákonem. Podle názoru dovolatelek není možné uvádět,
že i když nebyla převedena vlastnicky budova (která ostatně v daném případě již
neexistovala), přesto může požadovat náhradu za její odstranění pouze ten, kdo
nabyl vlastnické právo k pozemku, na němž budova kdysi stála. Tento právní
názor odvolacího soudu vytváří "nový institut oprávněné osoby", což je v
rozporu s ustanovením § 4 zákona č. 229/l99l Sb. Dovolatelky naopak jsou
přesvědčeny, že oprávněnými osobami tu byly také ony, když prokázaly ve smyslu
ustanovení § 4 odst. 2 písm. c/ zákona č. 229/l99l Sb. že jsou oprávněnými
osobami, a to v podílech uvedených v jejich žalobních návrzích. Dovolatelky
poukazovaly i na to, že v daném případě si stát zabral z pozemku parc. č. 32/2
v B. část pozemku o výměře 83 m2 po zbourání stodoly.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení
článku II., odst. l zákona č. 238/l995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto
zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/l963 Sb.),
platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/l995 Sb.
(tj. před l.l.l996; viz článek V. zákona č. 238/l995 Sb.).
Dovolání tu bylo ve smyslu ustanovení § 238 odst. l písm. a/ občanského
soudního řádu přípustné proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelky uplatňovaly jako dovolací důvod s poukazem na ustanovení §
24l odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu, že řízení bylo postiženo jinou
vadou než vadami uvedenými v ustanovení § 237 občanského soudního řádu a tato
vada mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Dovolatelky
nekonkretizovaly ve svém dovolání, jakou procesní vadu řízení tu mají na
zřeteli, a dovolací soud neshledal, že by v řízení o této právní věci došlo k
vadě řízení, kterou má na zřeteli ustanovení § 24l odst. 3 písm. b/ občanského
soudního řádu.
Dovolatelky dále uváděly, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 24l odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu citovaného ustanovení občanského
soudního řádu může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní
věc nesprávný právní předpis anebo že si použitý právní předpis nesprávně
vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/l998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek text na str. l3 /45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc podle
ustanovení § 23 odst. l zákona č. 229/l99l Sb., jež se této právní věci
nepochybně týkalo. V řízení o dovolání bylo třeba se zabývat ještě tím, zda si
odvolací soud toto ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení § 23 odst. l zákona č. 229/l99l Sb. má právo na náhradu podle
ustanovení § l4 a § l6 téhož zákona i vlastník obytné budovy nebo hospodářské
budovy, která byla odstraněna nebo znehodnocena v době užívání organizací podle
zvláštních předpisů. V případě, že tu budova byla odstraněna jinou organizací
než státem, má vlastník právo na finanční náhradu vůči této právnické osobě,
pokud se nedohodnou na jiném způsobu náhrady. Povinnou osobou k poskytnutí
náhrady je právnická osoba, která budovu užívá nebo ji naposledy užívala před
jejím odstraněním, opuštěním nebo vrácením vlastníkovi (§ 23 odst. 2 zákona č.
229/l99l Sb.).
Ve stanovisku uveřejněném pod č. l6/l996 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo na str. 56 /l34/ vyloženo: V
ustanovení § 23 odst. l zákona č. 229/l99l Sb. jde jen o právo původního
vlastníka obytné budovy nebo hospodářské budovy, která byla odstraněna nebo
zbourána či znehodnocena; žádné jiné další subjekty tu uváděny nejsou. Jen včas
uplatněný nárok na náhradu (jenž je majetkovým právem) může přejít na dědice
původního vlastníka, a to děděním podle občanského zákoníku. Náhrada za
znehodnocení stavby nenáleží také tomu, kdo se stal vlastníkem stavby po jejím
znehodnocení.
Z těchto ustanovení zákona č. 229/l99l Sb. a z uvedených právních závěrů z
uveřejněné judikatury vycházel dovolací soud i v daném případě. Proto nemohl
přisvědčit tomu, že je správný závěr odvolacího soudu, který vycházel z
odlišného právního závěru, když měl za to, že nárok na náhradu podle ustanovení
§ 23 odst. l náleží nikoli původnímu vlastníku hospodářské budovy, nýbrž
vlastníku pozemku v době zrušení užívání nemovitosti podle zákona č. ll4/l990
Sb.
Proto nezbylo dovolacímu soudu než přikročit ke zrušení rozsudku odvolacího
soudu podle ustanovení § 243b odst. l a 5 občanského soudního řádu.
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 občanského
soudního řádu), v němž bude soud prvního stupně vázán právním názorem
dovolacího soudu (§ 243d odst. l, věta druhá, občanského soudního řádu).
V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech
řízení, včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. l, věta třetí,
občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 19. prosince 2000
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková