28 Cdo 3003/2025-266
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce M. S.,
zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně,
Valdštejnovo náměstí 76, proti žalované O. S., zastoupené JUDr. Jaroslavem
Ortmanem, CSc., advokátem se sídlem Hořovice, Husovo nám. 65/2, o zaplacení 480
000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 18 C
17/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16.
července 2025, č. j. 21 Co 123,124,125/2025-237, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12 911 Kč k rukám advokáta JUDr. Daniela Novotného, Ph.D., do tří
dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16.
7. 2025, č. j. 21 Co 123,124,125/2025-237, potvrdil výroky I až IV rozsudku
Okresního soudu v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 6. 2. 2025,
č. j. 18 C 17/2024-187, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 11.
3. 2025, č. j. 18 C 17/2024-192, i usnesení soudu prvního stupně ze dne 2. 4.
2025, č. j. 18 C 17/2024-208, jimiž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 226
400 Kč a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky I a II rozsudku
odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok
III rozsudku odvolacího soudu). Odvoláním nenapadeným výrokem V soud prvního
stupně žalobu co do částky 253 600 Kč zamítl.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Nevymezila
žel žádnou konkrétní otázku práva procesního nebo hmotného, ohledně které by
ohlašovala, že na jejím posouzení rozsudek odvolacího soudu závisel a odvolací
soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být oproti jeho dosavadní
judikatuře posouzena jinak.
3. Žalobce navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto.
4. Nejvyšší soud předložené dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů, dále jen – „o. s. ř.“), odmítl podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje
splnění předpokladů jeho přípustnosti (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v
dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
5. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí
směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.
s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
6. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jak je tomu
i v posuzované věci – viz § 238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání
vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř.
(či jeho části). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí
být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva
jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky
odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, musí být z obsahu dovolání
patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud
nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, musí být z obsahu dovolání patrno, o
kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle dovolatele jde a jaká
rozhodovací praxe dovolacího soudu měla by být sjednocena. Má-li být dovolání
přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena
jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §
241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého
řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele)
dovolací soud odchýlit.
7. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání.
8. K vymezení přípustnosti dovolání srov. z judikatury krom usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, především stanovisko
pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a dále
např. důvody vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn.
III. ÚS 3717/16, či v jeho usnesení ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18,
nebo rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 9. 2025, ve věci
č. 30632/23, Crites a Rabinovitz proti České republice.
9. Chybějící údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (absence vymezení otázky procesního nebo hmotného práva,
o které by dovolatelka ohlašovala, že na jejím posouzení rozsudek odvolacího
soudu závisel a odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
nebyla dosud vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má
být oproti jeho dosavadní judikatuře posouzena jinak), je tedy vadou dovolání,
pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Z podání dovolatelky je nadto
zřejmé, že zaměňuje dovolací důvody s předpoklady přípustnosti dovolání, uvádí-
li v něm, že „dovolací důvody jsou ty, které jsou uvedeny v § 237 o. s. ř.“,
nehledě na to, že pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části)
k projednání dovolání nepostačuje. Požadavkům na specifikaci předpokladů
přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání;
§ 241b odst. 3 věty první o. s. ř.) tak dovolatelka v posuzovaném případě
zjevně nedostála, když z obsahu dovolání ani z jeho doplnění ze dne 29. 9. 2025
(doručeného soudu prvního stupně dne 1. 10. 2025) existenci konkrétní otázky
hmotného nebo procesního práva, na níž by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo
a ohledně níž by dovolatelka ohlašovala, že se odvolací soud při jejím řešení
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má být oproti jeho dosavadní judikatuře posouzena
jinak, dovodit nelze. Z uvedeného důvodu shledává Nejvyšší soud podané dovolání
neprojednatelným.
10. Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nepodává se přitom ani z
dovolatelkou předestřené argumentace, postrádající zobecnění právních otázek
(otázek hmotného či procesního práva) majících vztah ke konkluzím, na nichž
odvolací soud založil své rozhodnutí. Její polemika se závěry odvolacího soudu,
dle nichž dům bez čísla popisného stojící na pozemku parc. č. st. XY v k. ú.
XY ve vlastnictví žalobce užívala bez právního důvodu, jakož i kritika
hodnocení znaleckého posudku č. 091021/2024 vyhotoveného Ing. Milanem Langem za
účelem ocenění tržního nájemného za užívání předmětných nemovitých věcí, jsou
pak zjevně projevem jejího nesouhlasu se skutkovými, a nikoliv právními,
konkluzemi odvolacího soudu (jejím prostřednictvím by tudíž na přípustnost
dovolání ani nebylo lze usuzovat; srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále
například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR
29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1.
1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Argumentace dovolatelky, že „jí nesvědčí postavení žalované, jako
procesní strany označené v žalobě i v rozhodnutí“, pomíjí pak, že účastníky
občanského soudního řízení sporného jsou žalobce a osoby, jež žalobce za
žalované označí (§ 90 o. s. ř.).
11. Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o
náhradě nákladů řízení, nebylo by dovolání v tomto rozsahu ostatně ani
přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání
žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce patří odměna advokáta ve výši
10 220 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1, a § 11 odst. 1 písm. k/
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2025],
spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 450 Kč
na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z
přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 12 911 Kč.
13. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001
– jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Rozhodnutí
Ústavního soudu jsou dostupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz
.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 2. 2026
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu