28 Cdo 3011/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka
Ištvánka v právní věci žalobce Klubu vojenství a historie P., zastoupeného
advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany ČR, zastoupené
Vojenským úřadem pro právní zastupování Ministerstva obrany, o určení
vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn.
8 C 178/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 5. 6. 2006, č.j. 24 Co 83/2006-209, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího
řízení částku 5.075,- Kč k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Krajský soud v Hradci Králové svým rozsudkem výše označeným potvrdil
rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 12. 10. 2005, č.j. 8 C
178/2004-176, jímž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pevnostního objektu
R-S 74, zapsaného jako budova bez č.p./č.ev. jiná stavba, stojícího na pozemku
st. p. č. 139
a zapsaného v katastru nemovitostí pro obec R. v O. h., a katastrální území P.
p. na LV č. 588, vedené Katastrálním úřadem pro K. kraj, Katastrální pracoviště
R. nad K. Odvolací soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žalovaný byl povinen
zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 11.753,- Kč.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž Základní organizace Svazarmu
(ZO Svazarmu 4002/230) uzavřela s ČR – tehdejším Federálním ministerstvem
národní obrany dne 31. 3. 1983 hospodářskou smlouvu o trvalém bezplatném
užívání pevnostního objektu R-S 74 (dále předmětná nemovitost). Dne 18. 3. 1990
bylo usnesením mimořádného sjezdu Svazarmu ČR rozhodnuto o zřízení právního
nástupce – Sdružení technických sportů a činností ČR (dále jen STSČ ČR), jehož
právním nástupcem se později stalo Sdružení sportovních svazů ČR (dále jen SSS
ČR). Pod oba uvedené subjekty spadala i ZO Svazarmu 4002/230, základní
organizace s vlastní právní subjektivitou. Členská schůze uvedené základní
organizace rozhodla dne 3. 12. 1990 o svém rozdělení na dva samostatné
subjekty, a to na 1) 230. Středisko mládeže V., a na 2) Klub vojáků v záloze č.
274/Klub vojenské historie. Oba subjekty zůstaly nadále členy v té době jen
STSČ ČR a posléze se oba dohodly na rozdělení majetku a práv náležejících
jejich právnímu předchůdci ZO 4002/230 mimo jiné tak, že předmětná nemovitost
zůstane nadále v užívání Klubu vojáků v záloze č. 274/ Klubu vojenské historie.
Toto občanské sdružení na základě rozhodnutí členské schůze ze dne 9. 11. 1991
změnilo svůj název na Klub vojenství a historie P., jehož předmětem činnosti je
mimo jiné též branně-sportovní činnost (čl. 3 Stanov). Předmětná nemovitost
slouží jako branně sportovní základna a ubytovací komplex pro sportovní
aktivity členů žalobce. Žalobce měl naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení
§ 80 písm. c) o. s. ř. na určení vlastnictví k předmětné nemovitosti, neboť
podle stavu zápisu v katastru nemovitostí bylo zapsáno vlastnické právo ve
prospěch ČR (s oprávněním hospodaření ve prospěch Ministerstva obrany),
přestože podle § 14 zákona č. 290/2002 Sb.,
o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a
obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu, došlo k
přechodu vlastnického práva na žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které opírala
o přípustnost pro otázku zásadního právního významu, neboť ve věci byla řešena
právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Důvodnost spatřovala v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka vymezila
tři zásadní otázky, jež byly odvolacím soudem nesprávně vyloženy: a to, zda
protipěchotní bunkr může být sportovištěm ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3
zákona č. 115/2001 Sb.,
o podpoře sportu, dále zda za občanské sdružení působící v oblasti tělovýchovy
a sportu podle ustanovení § 14 zákona č. 290/2002 Sb. je možné považovat
subjekt, jehož sportovní činnost není převážnou či výhradní činností, a zda je
možné vyvodit, aby k právnímu nástupnictví občanského sdružení došlo na základě
prohlášení bez odkazu na konkrétní právní normu hmotného práva. Dovolatelka
poukázala na to, že žalobce nesplnil žádnou z výše uvedených podmínek pro
přechod předmětné nemovitosti do jeho vlastnictví, a navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání vyjádřil. Ve svém podání zpochybnil přípustnost
dovolání žalovaného, ztotožnil se s právními závěry odvolacího soudu a navrhl,
aby bylo dovolání zamítnuto a žalobci přiznána náhrada nákladů řízení.
Dovolání je podáno ve lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.) a
opřeno
o přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tedy o
přípustnost pro otázku zásadního právního významu.
Dovolání je přípustné, neboť jde o posouzení v judikatuře dovolacího
soudu dosud neřešených právních otázek, tj. otázek spojených s aplikací zákona
č. 290/2002 Sb., dovolání ovšem není důvodné.
Podle ustanovení § 14 zákona č. 290/2002 Sb. dnem 1. ledna 2003
přecházejí do vlastnictví občanských sdružení působících v oblasti tělovýchovy
a sportu z vlastnictví České republiky sportovní zařízení, u kterých trvají
vztahy trvalého užívání, nebo se změnily na výpůjčku.
Předmětem přechodu jsou sportovní zařízení, definovaná v ustanovení § 2
zákona č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, jimiž se rozumí objekt, pozemek,
vodní plocha, budova nebo jejich soubor sloužící výhradně nebo převážně pro
provozování sportu. Protipěchotní bunkr není z hlediska stavebně-technického
přímo určen pro realizaci sportovních aktivit, nicméně je nutné podotknout, že
svému původnímu účelu, tj. protipěchotní obraně, již delší dobu neslouží;
minimálně od roku 1983, kdy byl převzat ZO Svazarmu 4002/230. Není vyloučeno,
aby takový objekt k provozování sportu sloužil, což bylo prokázáno před soudy
nižších instancí; zjištěným skutkovým základem je dovolací soud vázán a není
oprávněn jej měnit (srov. § 243a o. s. ř.). Ustanovení § 14 zákona č. 290/2002
Sb. je definováno obecně, a v této souvislosti je nutné vycházet z fakticity
využívání předmětné nemovitosti, a nikoliv pouze z účelového určení nemovitosti
vymezeném např. v kolaudačním rozhodnutí či v územním plánu.
Dovolací soud se neztotožňuje s názorem dovolatelky, že za oprávněné
občanské sdružení podle § 14 zákona č. 290/2002 Sb. lze považovat jen to, které
má výkon sportovních aktivit jako jediný možný předmět své činnosti. Občanská
sdružení jsou charakteristická pluralitou zájmových činností, které představují
účel jejich existence. Rozlišování činností sdružení na hlavní a doplňkové, jak
činí dovolatelka, není ve vztahu k uplatňovanému nároku žalobce relevantní,
neboť zákon sám hovoří pouze
o občanských sdruženích působících v oblasti tělovýchovy a sportu, což žalobce
splňuje, a tuto činnost aktivně provádí právě v rámci užívání předmětné
nemovitosti, jak bylo uvedeno výše.
Dovolatelka též namítala, že právní nástupnictví žalobce nebylo opřeno
o konkrétní ustanovení zákona, z něhož lze toto nástupnictví vyvodit. Občanská
sdružení jsou však založena na spolkové samosprávě jako zvláštním druhu zájmové
samosprávy a stát má s ohledem na ustanovení čl. 20 odst. 4 Listiny základních
práv a svobod omezené možnosti, jak do této samosprávy zasahovat (a to včetně
zákonné regulace poměrů uvnitř občanských sdružení, k nimž jsou apriori
povolány stanovy sdružení). Odvolací soud, vycházeje při zjišťování právního
nástupnictví z registrovaných stanov sdružení a z rozhodnutí orgánů sdružení,
postupoval v souladu se zákonem č. 83/1990 Sb., o sdružování
občanů.
Uplatněné dovolací důvody tedy nebyly naplněny a odvolací soud
rozhodl ve věci správně. Nejvyšší soud proto dovolání žalované zamítá (§ 243b
odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Žalobce má podle § 243c odst. 1, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.
s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k
dovolání. Za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (ve znění účinném
do 1. 9. 2006) polovina sazby, tj. 5.000,- Kč (§ 5 písm. b/), neboť byl učiněn
pouze jeden úkon právní služby
(§ 18 odst. 1 cit. vyhl.). Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 75,- Kč
(§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. listopadu 2007
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu