28 Cdo 3016/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Ludvíkem Davidem,
CSc., v právní věci žalobce: hlavní město Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské
nám. 2, zastoupen JUDr. Janem Mikšem, advokátem v Praze 2, Na Slupi 15, za
účasti: 1) J. Š., bytem P., 2) A. Š., bytem O., oba zastoupeni JUDr. Ladislavem
Košťálem, advokátem ve Zbečně, Na Riviéře 123, 3) Česká republika – Státní
pozemkový úřad, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o částečné nahrazení
rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 30. 12.
2008, č. j. PÚ 8665/93/4, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C
196/2009, o dovolání účastníků ad 1) a 2) proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 5. 3. 2012, č. j. 24 Co 160/2011-184, takto:
Odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 4. 2013, č. j.
28 Cdo 3016/2012-209, se opravuje tak, že označení pozemků, o nichž bylo
rozhodováno dovoláním napadeným výrokem II. rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 5. 3. 2012, č. j. 24 Co 160/2011-184, správně zní: parc. č. 2401/25 a parc.
č. 2401/88 v kat. úz. S.
Rozsudkem ze dne 8. 4. 2013, č. j. 28 Cdo 3016/2012-209, Nejvyšší soud zamítl
dovolání účastníků ad 1) a 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5.
3. 2012, č. j. 24 Co 160/2011-184.
Podle § 164 o. s. ř. předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu
chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava
výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí,
vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku
rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení
nenabude právní moci.
V písemném vyhotovení rozsudku dovolacího soudu došlo k písařským chybám v jeho
odůvodnění (na několika místech byl jeden z pozemků, které byly předmětem
dovolacího přezkumu, označen parcelním číslem „2401/28“; správně mělo být
uvedeno „parc. č. 2401/88“).
Předseda senátu proto k návrhu žalobce odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 8. 4. 2013, č. j. 28 Cdo 3016/2012-209, podle § 164 o. s. ř. opravil, jak
je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. června 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu
2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo vydáno dne 5. 3. 2012,
rozhodl dovolací soud o dovolání účastníků ad 1) a 2) podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012. S ohledem na skutečnost, že zákonem č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu
a o změně některých souvisejících zákonů, byl s účinností od 1. 1. 2013 zrušen
zákon č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, je nynějším
účastníkem ad 3) Česká republika – Státní pozemkový úřad. Nejvyšší soud zjistil, že účastníci ad 1) a 2), zastoupení advokátem,
podali dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání opírali o diformitu rozsudků nižších instancí a dovolací
důvod uplatnili podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzenou
nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolání je přípustné.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. platí, že dovolání je přípustné
proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé – což dopadá i na
posuzovanou věc (viz napadený výrok II. rozsudku odvolací instance).
Dovolání však není důvodné.
V rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, Nejvyšší soud
formuloval některá interpretační kritéria (citována níže), která jsou v
intencích § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě podstatná pro vydání pozemku,
resp. jejichž naplnění může restituci bránit. Jsou to v obecné rovině:
- funkční spojení předmětných pozemků se stavbami, které plní určený
účel (hospodářský, vojenský aj.), přičemž též prostorová návaznost připouští
přiznat spojeným nemovitostem povahu uceleného souboru nemovitostí (tzv. areál);
- zvláštní právní režim, jemuž případně pozemek podléhá a který
vykazuje účelové sepětí s přilehlou stavbou či provozem;
- jestliže by extenzivní výklad mohl vést k závěru o pouze „volném“
spojení pozemku se stavbou a tedy k alternativě jeho vydání, pak je třeba v
návaznosti na plnění funkce souboru nemovitostí zvážit, zda tato funkce může
být plněna i v redukované míře (případné oddělení části pozemků); jde tedy také
o velikost výměry sporných pozemků ve vztahu k ostatním částem areálu.
V dovolateli zmíněném rozhodnutí ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo
3793/2009, bylo zdejším soudem konstatováno, že „z hlediska zastavěnosti
pozemku je základním předpokladem pro aplikaci ustanovení § 11 odst. 1 písm. c)
zákona č. 229/1991 Sb. okolnost, že pozemek jako věc z hlediska
občanskoprávního (tj. určitá část zemského povrchu) je zastavěn stavbou, tedy
stavbou reálnou ve smyslu občanskoprávním. Zákonodárce vyjádřil v § 11 odst. 1
veřejný zájem na nevydání pozemků, k nimž bylo původně zřízeno právo osobního
užívání, dále pozemků zastavěných hřbitovem, tělovýchovnými a sportovními
zařízeními a pozemků, na nichž byla zřízena zahrádková nebo chatová osada.
Pozemky, které se nacházejí v areálech sídlišť nebo jiných souborů staveb, mezi
takto výslovně vyjmenované důvody nevydání pozemku nezařadil.“ Nejvyšší soud
však zdůrazňuje, že prezentovaný výklad je pro účel řešení dané věci nutno
doplnit. Sídlištěm se obecně rozumí komplex staveb a pozemků, který lze jako
takový souhrnně zvát areálem. Existují ovšem i dílčí areály nemovitostí (např.
sportovní hřiště apod.), jejichž restituci je nutno též zvažovat z pohledu
shora nastíněných kritérií uvedených v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2518/2006. Závěr
o funkčním celku předmětných pozemků s přilehlou stavbou, a tedy o překážce
zastavěnosti ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, lze učinit i v
posuzovaném případě. Rozhodnutí odvolacího soudu je ve výroku II. v souladu s
právní úpravou i s ustálenou judikaturou.
Z výše uvedeného plyne, že uplatněný dovolací důvod nebyl naplněn,
odvolací soud rozhodl ve věci správně a Nejvyšší soud proto dovolání účastníků
ad 1) a 2) zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, §
224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Neúspěšným účastníkům ad 1) a
2) byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady řízení, které mu vznikly v
souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Za tento
úkon náleží podle § 5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny ve
výši 20.000,- Kč, kterou bylo nutno redukovat pro jeden úkon právní služby ve
smyslu § 18 odst. 1 téže vyhlášky na částku 10.000,- Kč. K tomu je nutno
přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a
21 % DPH. V součtu tedy náklady řízení o dovolání přiznané žalobci činí
12.463,- Kč. V poměru mezi ostatními účastníky právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení nevzniklo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. dubna 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu