28 Cdo 3018/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., v právní věci žalobce Statutárního města O., zastoupeného advokátem,
proti žalovaným 1/ M. M., 2/ Z. L., 3/ V. S., 4/ J. T., všem zastoupeným
advokátem, a 5/ P. f. Č. r., o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství
- Pozemkového úřadu Olomouc ze dne 4.6.2004, sp. zn. PÚ - 3228/92/VI/Na, vedené
u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 14 C 188/2004, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne
29.6.2005, čj. 40 Co 287/2005-260, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou podle páté části občanského soudního řádu (o.s.ř.)
napadl žalobce shora uvedené rozhodnutí pozemkového úřadu,vydané podle § 9
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, (dále též jen „zákon o půdě“); pozemkový úřad v něm
rozhodl, že žalobci jako oprávněné osoby podle § 4 tohoto zákona, jsou
vlastníky blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území S. Žalobce
vycházel z toho, že pozemky byly před rokem 1990 ve vlastnictví státu, jemuž je
původní vlastníci darovali, a do jeho vlastnictví přešly ke dni účinnosti
zákona č. 172/1991 Sb., o majetku obcí. Výzvu oprávněných osob k vydání pozemků
neobdržel a později je převedl do vlastnictví třetího subjektu. Podle jeho
názoru právo žalovaných 1/až 4/ zaniklo, když nepodali povinné osobě výzvu
podle § 9 odst. 1 zákona o půdě a pozemkový úřad měl návrh a jejich vydání
zamítnout. Navrhl, aby výroková část soudu prvního stupně byla nahrazena novým
výrokem, že žalovaní nejsou spoluvlastníky předmětných pozemků.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3.1.2005, čj. 14 C
188/2004-234, žalobu zamítl, když se ztotožnil se skutkovými zjištěními i
právními závěry obsaženými v rozhodnutí pozemkového úřadu. Žalovaní uplatnili
nárok u pozemkového úřadu dne 10.9.1992 a 17.12.1992, žalobce v té době k
vydání pozemků nevyzvali. Žalobce pak předmětné pozemky smlouvou ze dne
17.11.1998 převedl na Ředitelství silnic a dálnic ČR. Tuto smlouvu posoudil
soud prvního stupně jako neplatnou pro porušení povinností povinné osoby
stanovených v § 5 odst. 3 zákona o půdě. Okolnost, že žalovaní nepodali výzvu
povinné osobě k vydání nemovitostí, neměla vliv na jejich řádně uplatněný
nárok, o němž posléze pozemkový úřad po vyjasnění některých sporných otázek
týkajících se mj. identifikace parcel, rozhodl podle § 9 odst. 1 zákona o půdě.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci k odvolání žalobce rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil, přičemž vyšel z jeho správných skutkových
zjištění, a ztotožnil se i s jeho právními závěry, které podepřel známou
judikaturou. Závěr, že žalovaní uplatnili své nároky na vydání pozemků potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje nesprávnost
právního posouzení věci. Za otázku zásadního právního významu označuje, „ zda v
případě, že oprávněná osoba dle zákona č. 229/1991 Sb. uplatnila svůj nárok na
vydání konkrétní nemovitosti ve lhůtě stanovené zákonem ... jen u pozemkového
úřadu, nikdy po dobu skoro 11 let nevyzvala k vydání věci osobu povinnou a tato
oba povinná se o restitučním nároku k dané věci dozvěděla až z dopisu
pozemkového úřadu ... ze dne 31.1.2003, restituční nárok zanikl, nebo zda je
zachován“.
Dovolatel uvádí, že je mu sice známa judikatura, podle níž nepodání
výzvy povinné osobě má za následek jen zánik nároku na uzavření dohody s
oprávněnou osobou, má však zato, že v jeho případě je třeba vzít v úvahu, že
oprávněné osoby mu výzvu zaslaly, ta se však týkala jiného pozemku. Žalobce pak
nemohl předpokládat, že uplatnili nárok u pozemkového úřadu též ve vztahu k
dalším pozemkům. Po dobu deseti let s ním oprávněné osoby ani pozemkový úřad o
předmětných pozemcích nejednali, a jde tedy o takový exces z obvyklého postupu
při uplatňování restitučního nároku, že na něj nelze vztáhnout dosavadní
judikaturu posuzující zachování nároku neuplatněného u povinné osoby. Žalobce
nevěděl o nároku a tedy o svých povinnostech po velmi dlouhou dobu. Bezbřehá a
časově neomezená možnost dodatečně uvést žalobce do povinné osoby odporuje dle
jeho názoru dobrým mravům a je neústavní, protože zasahuje zpětně do práv
vlastníků chráněných Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Vlastnictví
nemůže být dlouho blokováno a na práva vlastníka se nemohou dlouho aplikovat
omezení vyplývající z restitučních předpisů, neboť jde o situaci, kdy vlastník
neví o tom, že k pozemku je uplatněn restituční nárok. Jde také o zásah do práv
třetích osob, jak je tomu v daném případě, kdy na pozemcích žalovaných byla
vybudována pozemní komunikace. Smyslem restitučních předpisů bylo, aby
restituční proces proběhl co nejrychleji, aby se vlastnické vztahy postavily
najisto a mohl proběhnout proces privatizace. Dovolatel také poukazuje na
novelu zákona o půdě, provedenou zákonem č. 183/1993 Sb., podle níž může
oprávněná osoba vyzvat povinnou osobu k vydání nemovitostí do 6 měsíců ode dne,
kdy se dozvěděla, kdo je povinnou osobou, nejpozději však do 5 let od
24.6.1991, s tím, že neuplatněním ve lhůtě toto právo zaniká. Ani v této
lhůtě, zakotvené v § 13 odst. 3 zákona o půdě, žalovaní výzvu k vydání pozemků
nezaslali. Dovolatel též zmiňuje judikaturu Nejvyššího soudu, týkající se
nároku oprávněných osob na vydání nemovitostí, jež byly vydány jiným oprávněným
osobám, a vychází z toho, že obdobně lze posuzovat zánik nároku i v
projednávaném případě. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc
mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání splňuje po formální stránce náležitosti požadované zákonem.
Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností, jež je upravena v ustanovení
§ 237 odst. 1 o.s.ř. Protože odvolací soud potvrdil první rozsudek soudu
prvního stupně, vydaný v této věci, nepřichází v úvahu přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 a 2 o.s.ř. Bylo proto třeba posoudit, zda dovolání napadá
rozhodnutí odvolacího soudu, obsahující řešení otázky zásadního právního
významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
K takovému závěru dovolací soud nedospěl při posouzení závěru
odvolacího soudu, že žalovaní ad 1/ až 4/ uplatnili řádně a včas nárok na
vydání nemovitostí podle části druhé zákona o půdě. Rozsudek odvolacího soudu
(a soudu prvního stupně, na jehož odůvodnění odvolací soud poukazuje), nejen
neodporuje hmotnému právu, vyjádřenému v § 9 odst. 1 zákona o půdě, ale je v
úplném souladu i s ustálenou judikaturou. Např. podle rozsudku Nejvyššího z
31.5.1999, sp. zn. 20 Cdo 1000/99, je rozhodující, že oprávněná osoba uplatnila
nároku pozemkového úřadu. Došlo-li k tomu, že nevyzvala zároveň povinnou osobu
k vydání nemovitosti, a v důsledku toho nedojde k uzavření dohody o vydání
nemovitosti mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou, rozhodne pozemkový úřad o
vydání nemovitosti podle § 9 odst. 4 zákona o půdě. Dovolací soud neshledává
důvod pro to, aby se od této judikatury odchyloval.
Dovolací soud však dospěl k závěru, že lze připustit dovolání k
posouzení neplatnosti převodu pozemků z hlediska možných právních důsledků
subjektivní neznalosti povinné osoby o tom, že byl řádně uplatněn nárok na
jejich vydání, pokud povinná osoba nebyla vyzvána oprávněnými osobami k
uzavření dohody o vydání nemovitosti; touto problematikou se totiž dosud
dovolací soud nezabýval (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud řešil příbuznou problematiku např. v rozhodnutích, jež se
týkala privatizace nemovitostí, na něž se vztahovaly restituční předpisy o
jejich vydání oprávněným osobám, (přičemž jednoznačně zaujal názor, že
uplatněné nároky podle restitučních předpisů mají přednost před privatizací), a
dále z hlediska vkladu vlastnického práva třetích osob do katastru nemovitostí
v případech, kdy k nemovitosti byl uplatněn nárok na vydání podle zákona o
půdě. V rozsudku, uveřejněném pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek z roku 1994, byl vysloven závěr, že vkladu vlastnického práva do
katastru nemovitostí brání skutečnost, že ohledně nemovitosti, jíž se vklad
týká, byl uplatněn nárok na její vydání, o němž není dosud rozhodnuto.
Dovolací soud zastává názor, že z ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě,
které zní:
„ Povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě
nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto
věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného. Takové
právní úkony jsou neplatné . ...“,
nelze dovodit, že by se neplatnost převodů zde stanovená měla odvozovat od
subjektivního hlediska, jímž je vědomost povinné osoby, že byl uplatněn nárok
na vydání nemovitosti podle tohoto zákona, a tím méně od toho, že jí nebyla
doručena výzva k jejímu vydání. Zákon váže neplatnost převodů nemovitostí, na
něž se vztahuje jeho druhá část, už ke dni své účinnosti, kdy ani nemohl být
žádný nárok uplatněn. Uvedené ustanovení má nesporně objektivní účinek -
předpokládá, že povinná osoba posoudí, zda jde o případ, na nějž se povinnost
vydání může vztahovat. Povinná osoba byla takto vázána nikoli na bezbřehou
dobu, ale jen do konce lhůty k uplatnění nároku. Pokud nárok uplatněn byl, jde
o zcela jednoznačnou situaci, vedoucí k neplatnosti převodu, pokud k němu došlo
před vydáním příslušného rozhodnutí pozemkového úřadu. Okolnost, zda byl nárok
uplatněn, byla snadno zjistitelná u místně příslušného pozemkového úřadu. Z
toho vyplývá jednoznačný názor, že pokud povinná osoba neučinila potřebná
zjištění o tom, zda převádí pozemek, na něž se vztahuje právo oprávněné osoby
na vydání podle druhé části zákona o půdě, jde o převod absolutně neplatný.
Dovolací soud neshledal odůvodněným ani názor dovolatele, že právo na
vydání nemovitosti, jež bylo řádně uplatněno podle § 9 zákona o půdě, zaniklo
podle § 13 odst. 3 zákona o půdě proto, že oprávněné osoby ji nevyzvaly k
vydání pozemku ve lhůtě pěti let od 24.6.1991. Toto ustanovení se týká jednak
výzvy k vydání věci, jednak žádosti o poskytnutí náhrad, a proto jejich
neuplatnění se může týkat jen právních účinků s nimi spojenými - v případě
výzvy k vydání nemovitosti jen práva na uzavření dohody o jejím vydání, jak je
rozvedeno shora.
Dovolací soud se proto plně ztotožnil se závěry odvolacího soudu a
dovolání zamítl podle § 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.
Náhrada nákladů dovolacího řízení nebyla uložena žádnému z účastníků,
protože žalovaným, kteří by podle výsledku řízení měli nárok na jejich náhradu,
prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, §
142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu