28 Cdo 3022/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: 1. J. Š., a 2. M. Š., zastoupených
advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 30. 5. 2006, sp. zn. 14 Co
89/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod
sp. zn.
10 C 4/2004 (žalobců J. Š. a M. Š., kteří byli v řízení před soudy obou stupňů
zastoupeni advokátem, proti žalovaným: A. Ing. V. D., a B. Z. d. Ú. v K. Ú., o
vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Plzni z 30. 5. 2006, sp. zn. 14 Cdo
89/2006, i rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech z 8. 11. 2005, čj. 10 C
4/2004-41.
II. Věc se vrací k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Karlových Varech.
O žalobě žalobců, podané u soudu 19. 5. 2004, bylo rozhodnuto rozsudkem
Okresního soudu v Karlových Varech z 8. 11., 2005, čj. 10 C 4/2004-41. Tímto
rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, podle níž mělo
být soudem „vysloveno, že podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. nemá právní
nástupce oprávněné osoby Ing. V. D. vlastníkem domu čp. 4 a pozemku parc. č. 7
v katastrálním území Č. Ch.“. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení
nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 30. 5. 2006, sp. zn. 14 Co
89/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v
Karlových Varech z 8. 11. 2005, čj. 10 C 4/2004-41, potvrzen. Bylo také
rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
odvolání.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo
možné pokládat za důvodné. Podle názoru odvolacího soudu provedl soud prvního
stupně v této právní věci dokazování v rozsahu postačujícím pro rozhodnutí,
správně zjistil skutkový stav a také jej v podstatě správně po právní stránce
posoudil.
Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně je toho názoru, že pokud
šlo v tomto soudním řízení o pozemek parc. č. 7 v katastrálním území Č. Ch.,
nebyli žalobci ve sporu ohledně tohoto pozemku věcně aktivně legitimování.
Odvolací soud odůvodnil tento svůj názor tím, že tento pozemek nebyl předmětem
kupní smlouvy, jež tu byla uzavřena 25. 3. 1994 mezi žalobci a žalovaným Z. d.
Ú., a nebylo o něm rozhodnuto v rozhodnutí Pozemkového úřadu v K. V. z 8. 7.
2003, čj. PÚ 276/03, které bylo napadeno žalobou žalobců ve smyslu ustanovení §
244 a násl. občanského soudního řádu. Odvolací soud zdůrazňoval, že pozemek
parc. č. 7 v katastrálním území Č. Ch. byl vydán žalovanému Ing. V. D., již
rozhodnutím Pozemkového úřadu v K. V. z 26. 9. 2000, čj. P Ú 475/2000, které
nebylo žalobou žalobců napadeno. Žalobci nabyli smlouvou z 25. 3. 1994
vlastnictví pouze k domu čp. 4 v Č. Ch., zatím co k pozemku parc. č. 7 žádné
doložené vlastnické právo nemají. Právní předchůdci žalovaného Ing. V. D. se
ujali držby uvedeného pozemku parc. č. 7 v katastrálním území Č. Ch.
(přiděleného jim podle ustanovení § 5 odst. 3 dekretu č. 28/1945 Sb., o
osídlení zemědělské půdy Němců a Maďarů, již 9. 12. 1947 a jako přídělci na
přidělené nemovitosti hospodařili a produkovali zemědělskou výrobu.
Odvolací soud nepokládal za oprávněnou námitku žalobců, že uvedený pozemek
neměl být vydán žalovanému Ing. V. D. s ohledem na ustanovení § 11 odst. 4
zákona č. 229/1991 Sb., když totiž žalobci tvrdili, že dům čp. 4 v katastrálním
území Č. Ch. po provedených stavebních úpravách slouží již výhradně k potřebám
bydlení a nijak nesouvisí s potřebami zemědělské výroby. Odvolací soud však na
podkladě ve správním řízení provedeného posudku znalce L. dospěl k závěru, že
už nešlo o podstatnou změnu stavby, která by vedla k ztrátě původního stavebně
technického charakteru stavby; stavební úpravy, které tu byly provedeny, se
zejména netýkaly změn prvků dlouhodobé životnosti stavby a nezměnily podstatu
uvedené stavební nemovitosti; šlo tu jen o změnu způsobu užívání některých
částí domu a o vybudování nového sociálního zařízení.
Odvolací soud posléze také zdůrazňoval, že v daném případě šlo o posouzení
žaloby jen v tom smyslu, zda správní orgán (pozemkový úřad) svým rozhodnutím,
jehož se týkala žaloba žalobců podle ustanovení § 244 a násl. občanského
soudního řádu, rozhodl správně o vydání sporné nemovitosti v souladu se zákonem
č. 229/1991 Sb., takže podle názoru odvolacího soudu se soudy nezabývaly
„námitkou vydržení vlastnického práva žalobců k nemovitosti, neboť tato otázka
je řešitelná jen v řízení o vlastnických žalobách posuzovaných v řízení podle
části třetí občanského soudního řádu“, o nějž v daném případě nešlo.
Odvolací soud proto dospěl k výslednému právnímu závěru, že soud prvního stupně
žalobu žalobců zamítl v souladu s ustanovením § 250i občanského soudního řádu.
Rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem potvrzen podle ustanovení §
219 občanského soudního řádu jako věcně správný.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na
ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 a násl. občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 29. 6. 2006 a dovolání ze strany žalobců bylo předáno na poště
dne
29. 8. 2006 k doručení Okresnímu soudu v Karlových Varech, tedy ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 30. 5. 2006 (sp. zn. 14 Co
89/2006 Krajského soudu v Plzni) i rozsudek uvedeného soudu prvního stupně z 8.
11. 2005 (čj. 10 C 4/2004-41), a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovali,
že řízení v této právní věci je stiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé především namítali, že odvolací soud chybně posoudil zejména otázku,
že posuzování vydržení vlastnického práva by bylo možné v občanském soudním
řízení, v němž by byla podána žaloba podle třetí části občanského soudního
řádu, ale nikoliv na podkladě žaloby podané v řízení podle ustanovení části
páté občanského soudního řádu, v němž „soud zkoumá pouze soulad vydání
předmětné nemovitosti se zákonem č. 229/1991 Sb. (zákonem o půdě)“. Podle
názoru dovolatelů však právní úprava ohledně projednávání sporů ve smyslu
ustanovení § 244 odst. 1 občanského soudního řádu neomezuje účastníky řízení,
probíhajícího podle páté části občanského soudního řádu, v tom, co může být
způsobilými námitkami uplatnitelnými v tomto řízení. Jsou proto dovolatelé
přesvědčeni, že v řízení podle páté části občanského soudního řádu mohou
účastníci řízení namítat a prokazovat veškeré skutečnosti, které se vztahují k
věci a svědčí v jejich prospěch, bez ohledu na to, zda byly předmětem
předchozího řízení před správním orgánem; není tu na místě omezovat posuzování
soudu pouze na zkoumání zákonností žalobou napadeného rozhodnutí správního
orgánu.
Dovolatelé zdůrazňovali, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, užívali v
dobré víře, že jsou jejich vlastníky, a to ode dne podpisu kupní smlouvy z 25.
3. 1994 po více než 10 let až do dne, kdy se dověděli o rozhodnutí pozemkového
úřadu, jímž měli právo vlastnické pozbýt; k tomu došlo u žalobce J. Š. dne 7.
4. 2006 a u žalobkyně M. Š. dne 8. 4. 2006. Byly tu tedy, podle názoru
dovolatelů, naplněny všechny podmínky pro vydržení, jak jsou stanoveny v § 134
odst. 1 občanského soudního řádu, a vydržení tu nastalo ex lege jako zákonem
stanovená právní skutečnost. Žalobci tedy měli sporné nemovitosti v oprávněné
držbě ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 občanského zákoníku po dobu 10 let a
14 dnů (u žalobce J. Š.) a po dobu 10 let a 15 dnů (u žalobkyně M. Š.). O dobré
víře žalobců jednoznačně svědčí i způsob zacházení s nemovitostí, o niž jde v
tomto řízení, kterou rekonstrukcemi výrazně zhodnotili a upravili k potřebám
jejich bydlení.
Dovolatelé dále vytýkali rozhodnutí odvolacího soudu, že v něm nebyl brán
zřetel na to, že žalovaný Ing. V. D. v řízení vůbec neprokázal existenci
vlastnického práva jeho právních předchůdců k nemovitosti, o niž jde v tomto
řízení; zjištění soudů v této otázce nelze považovat za dostatečný podklad pro
správné rozhodnutí. Dovolatelé poukazovali např. na to, že soudy obou stupňů
citované prohlášení z 9. 12. 1947 (o tom, že se tímto dnem ujali držby
nemovitostí) považovaly za okolnost, z něhož (třebaže mělo jen deklaratorní
charakter) lze dovozovat držbu nemovitostí, hospodaření s ní a dokonce i právo
vlastnické. Žalovaný Ing. V. D. ani neprokázal v tomto řízení „oprávněnost
potenciální držby předmětné nemovitosti jeho právními předchůdci“ a nepředložil
finální přídělovou listinu
(tj. rozhodnutí ministerstva zemědělství o přídělu nemovitostí ve smyslu
ustanovení § 4 odst. 3 a § 5 odst. 1 dekretu č. 28/1945 Sb.), takže neprokázal
nabytí sporných nemovitostí jeho právními předchůdci.
Dovolatelé posléze namítali, že odvolací soud také neodstranil nedostatek
neúplně zjištěného aktuálního stavu domovní nemovitosti s ohledem na žalobci
namítanou překážku vydání nemovitostí podle ustanovení § 11 odst. 4 zákona č.
229/1991 Sb. (zákona o půdě). V tomto směru vycházely soudy obou stupňů jen z
posudku znalce L., který však byl velmi stručný a nedostatečný, když např. při
prohlídce nemovitosti, předcházejí zpracování posudku, znalec si prohlédl
domovou nemovitost pouze zvenčí a do domu čp. 4 v Č. Ch. vůbec nestoupil;
návrhy žalobců na doplnění dokazování, směřující k odstranění nedostatků
dokazování, nebyly soudy v tomto řízení připuštěny.
Přípustnost dovolání dovolatelů v daném případě bylo možné posoudit pouze podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je
přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud
dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy řeší-li právní
otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní
otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
anebo řešil-li odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním, některou
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp zn. 10 C 4/2004
Okresního soudu v Karlových Varech) ani z obsahu dovolání dovolatelů ani z
vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 30.
5. 2006 (sp. zn. 14 Co 89/2006 Krajského soudu v Plzni) řešil některou právní
otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým
uvedeným rozsudkem řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem,
popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování
dovolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu z 30. 5. 2006 (sp. zn. 14 Co 89/2006
Krajského soudu v Plzni) bylo uvedeno (na str. 3 a 4), že odvolací soud
posoudil tuto projednávanou právní věc z hlediska hmotněprávních ustanovení
zejména podle ustanovení § 5 odst. 3, § 6 odst. 1 písm. b) a § 11 odst. 4
zákona č. 229/1991 Sb. Z hlediska procesních ustanovení odvolací soud věc
posoudil zejména podle ustanovení § 244 odst. 1, § 250e a § 250i občanského
soudního řádu.
Podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. se oprávněným osobám podle
tohoto zákona vydají nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou
osobu i v důsledku odnětí bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o
revizi právní pozemkové reformy nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové
pozemkové reformě.
Podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. je povinná osoba (§ 5 odst.
1 téhož zákona), tj. stát nebo právnická osoba, která ke dni účinnosti zákona
č. 229/1991 Sb. (k 24. 6. 1991) nemovitost držela, povinna a nemovitostí až do
jejího vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře a ode dne
účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. nemůže věc, její součásti a příslušenství
převést do vlastnictví jiného; takové úkony jsou neplatné.
Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle
tohoto zákona státní občan ČR, jehož půda, budovy a stavby patřící k původní
zemědělské nemovitosti přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v době od
25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 téhož zákona. Po její
smrti pak jsou oprávněnými osobami ty osoby, jež jsou uvedeny v § 4 odst. 2
zákona č. 229/1991 Sb. (zejména i děti oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 4
odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.).
Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. uplatní oprávněná osoba
svůj nárok podle tohoto zákona u pozemkového úřadu a zároveň vyzve povinnou
osobu k vydání nemovitosti. Povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou do 6 dnů
od podání výzvy dohodu o vydání nemovitosti. Dohoda podléhá schválení
pozemkovým úřadem formou rozhodnutí vydaného ve správním řízení (§ 9 odst. 2
zákona č. 229/1991 Sb.). Nedojde-li k dohodě rozhodne o vlastnictví oprávněné
osoby pozemkový úřad (§ 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.); proti rozhodnutí
pozemkového úřadu je možno podat opravný prostředek k soudu (§ 9 odst. 6 zákona
č. 229/1991 Sb.).
Podle ustanovení § 11 odst. 4 zákona č. 229/1994 Sb. nelze obytnou budovu,
hospodářskou budovu a jinou stavbu, patřící k původní zemědělské usedlosti,
vydat v případě, že zásadní přestavbou stavba ztratila svůj původní stavebně
technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby.
Podle ustanovení § 134 odst. 1 občanského zákoníku se oprávněný držitel, stává
vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držení po dobu tří let, jde-li o
movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
Podle ustanovení § 244 odst. 1 občanského soudního řádu rozhodl-li správní
orgán podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z
občanskoprávních (jakož i pracovních, rodinných a obchodních) vztahů a
nabylo-li rozhodnutí uvedeného orgánu právní moci, může být taková věc
projednána na návrh v občanském soudním řízení. K návrhu je oprávněn ten, kdo
tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla
jeho práva (nebo povinnosti) založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta;
tento návrh se nazývá žalobou
(§ 246 odst. 1 občanského soudního řádu).
Podle ustanovení § 247 odst. 1 občanského soudního řádu žaloba musí být podána
ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu; zmeškání této
lhůty nelze prominout.
Podle ustanovení § 250e odst. 1 a 2 občanského soudního řádu soud není vázán
skutkovým stavem, jak byl zjištěn správním orgánem, ale může vzít za své
skutková zjištění správního orgánu a má také možnost zopakovat důkazy provedené
před správním orgánem.
Podle ustanovení § 250b odst. 3 občanského soudního řádu návrh, o němž rozhodl
správní orgán, nesmí být v průběhu řízení před soudem změněn.
Podle ustanovení § 250i občanského soudního řádu soud žalobu zamítne, dospěje-
li k závěru, že správní orgán rozhodl o sporu nebo o jiné právní věci správně.
Podle ustanovení § 250j odst. 1 občanského soudního řádu dospěje-li soud k
závěru, že o sporu nebo o jiné právní věci má být rozhodnuto jinak, než rozhodl
správní orgán, rozhodne ve věci samé rozsudkem. Rozsudek soudu nahrazuje
rozhodnutí správního orgánu v takovém rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu
dotčeno; tento následek musí být uveden ve výroku rozsudku (§ 250j odst. 2
občanského soudního řádu).
V daném případě žalobci podali ve smyslu ustanovení § 244 odst. a § 246 odst.
1 občanského soudního řádu návrh (žalobu), aby v občanském soudním řízení byla
projednána věc, o níž bylo rozhodnuto rozhodnutím Ministerstva zemědělství –
Pozemkového úřadu K. V. z 8. 7. 2003, čj. 276/2001; výrok tohoto rozhodnutí
zněl: „ Podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. je právní nástupce oprávněné
osoby – Ing. V. D. vlastníkem domu čp. 4 na st. p. č. 7, na který provede, po
právní moci tohoto rozhodnutí, Katastrální úřad v K. V. záznam v katastru
nemovitostí a zapíše tuto nemovitost na listu vlastnictví pro Ing. V. D. v
katastrálním území Č. Ch.“. Žalobci J. Š. a M. Š. uplatnili žalobní návrh na
vydání rozsudku soudu ve znění: „Podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1994 Sb. není
právní nástupce oprávněné osoby Ing. V. D. vlastníkem pozemku st. parc. 7 a
domu čp. 4 na tomto pozemku v katastrálním území Č. Ch. Tento rozsudek
nahrazuje v plném rozsahu výrok rozhodnutí Ministerstva zemědělství –
Pozemkového úřadu K. V. čj. 276/2003 ze dne 8. 7. 2003.“ Tento žalobní návrh
nebyl v průběhu řízení změněn.
Šlo tu v tomto občanském soudním řízení o projednání téže právní věci na návrh
žalobců ve smyslu ustanovení § 246 odst. 1 občanského soudního řádu.
Pozemkový úřad v K. V. ve svém již uvedeném rozhodnutí z 8. 7. 2003, čj.
276/2001, vycházel jen ze znění ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. a
rozhodl „o vlastnictví“ osob, kterou posuzoval jako oprávněnou osobu podle
uvedeného zákona, a nerozhodl o vydání věci, které je zmiňováno v ustanovení §
10 odst. 6 i § 8 odst. 1 zákona č. 229/1191 Sb. (srov. k tomu výklad uvedený
pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším
soudem, str. 123 – 124 /258 – 259/). V důsledku tohoto postupu v řízení u
pozemkového úřadu nebylo s nabyvateli domu čp. 4 v katastrálním území Č. Ch.
(podle smlouvy z 25. 3. 1994) – J. a M. Š. jednáno jako s účastníky řízení a
rozhodnutí pozemkového úřadu z 8. 7. 2003 o vlastnictví k domu čp. 4 nebylo jim
doručováno.
O určovací žalobě žalobců (byť i o negativní určovací žalobě), formulované
žalobci tak, aby nedošlo v průběhu občanského soudního řízení podle ustanovení
§ 244 odst. 1 občanského soudního řádu ke změně návrhu, o němž rozhodoval
správní orgán (srov. § 250b odst. 3 občanského soudního řádu), bylo soudy obou
stupňů rozhodováno podle právního názoru, vyjádřeného zejména v rozhodnutí
odvolacího soudu z 30. 5. 2006, že tu nebylo možné v řízení o žalobě podle §
244 odst. 1 občanského soudního řádu zabývat se otázkou vydržení vlastnického
práva, „neboť jde o otázku řešitelnou pouze v klasických žalobách podávaných u
soudu podle třetí části občanského soudního řádu“. Tomuto výkladu ustanovení §
244 odst. 1 občanského soudního řádu, aplikovaného v souvislosti s ustanovením
§ 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., nelze, podle názoru odvolacího soudu,
přisvědčit, neboť z obsahu a slovního znění ustanovení § 244 odst. 1 i 2
občanského soudního řádu to nevyplývá.
Došlo-li k projednávání téže právní věci, jež byla správním orgánem řešena
podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. („rozhodne o vlastnictví
oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad“) v občanském soudním řízení (§
244 odst. 1 občanského soudního řádu), musí být o projednávané právní věci
rozhodnuto plně ve smyslu ustanovení § 6, § 120, § 152 odst. 1 a § 153 odst. 1
občanského soudního řádu, aniž by soud odkazoval žalobce na podání “žaloby u
soudu podle třetí části občanského soudního řádu“ (§ 79 a násl. občanského
soudního řádu). V ustanovení § 245 občanského soudního řádu je také ohledně
řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, zdůrazněno přiměřené
užití ustanovení části první až čtvrté (tedy i ustanovení části třetí)
občanského soudního řádu.
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru,
že v daném případě odvolací soud ve svém rozsudku z 30. 5. 2006 (sp. zn. 14 Co
89/2006 Krajského soudu v Plzni) rozhodl při aplikaci ustanovení § 244 odst. 1
občanského soudního řádu, v souvislosti s ustanovením § 9 odst. 4 a 6 zákona č.
229/1991 Sb. a v souvislosti s ustanovením § 134 odst. 1 občanského zákoníku,
plně v souladu a těmito ustanoveními hmotněprávními i procesními. Rozhodnutí
odvolacího soudu, napadené přípustným (ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ a odst.
3 o. s. ř.) dovoláním dovolatelů, nebylo proto možné pokládat za rozhodnutí
správné, jak to má na zřeteli ustanovení § 243b i § 243b odst. 6 občanského
soudního řádu; přikročil dovolací soud proto podle týchž ustanovení občanského
soudního řádu svým rozsudkem ke zrušení uvedeného rozsudku odvolacího soudu.
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně z 8. 10. 2005 (čj. 10 C 4/2004 Okresního soudu
v Karlových Varech), zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 občanského soudního řádu). V
tomto dalším řízení soud prvního stupně, vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 247 odst. 1
a § 226 občanského soudního řádu), znovu posoudí opodstatněnost tvrzení
žalobců, zpochybňující správnost rozhodnutí správního orgánu o vlastnictví
žalovaného Ing. V. D. k domu čp. 4 v katastrálním území Č. Ch. (jmenovitě
tvrzení o vydržení vlastnického práva k nemovitosti ze strany žalobců), aby tak
bylo rozhodnutím soudu rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 250i a § 250j odst. 1
a 2 občanského soudního řádu buď o zamítnutí žaloby s tím, že správní orgán
nerozhodl svým rozhodnutím z 8. 7. 2003 správně o sporu, nebo o jiné právní
věci, anebo aby případně bylo soudem rozhodnuto jinak, než rozhodl správní
orgán, takže by jeho rozhodnutí bylo nahrazeno rozhodnutím soudu (ve smyslu
ustanovení § 250j odst. 2 občanského soudního řádu).
V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o nákladech řízení, včetně
nákladů řízení odvolacího (§ 243d odst. 1 občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 19. srpna 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu