28 Cdo 3027/2011 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: hlavní město Praha, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, zastoupeno Prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, advokátem v Praze 1, Dlouhá 13, proti žalovaným: 1) Česká republika, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Kodaňská 1441/46, Praha 10, 2) Památník národního písemnictví, se sídlem Strahovské nádvoří 1/132, Praha 1, zastoupen JUDr. Petrem Vackem, advokátem v Praze 7, Dukelských hrdinů 23, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 34/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, č. j. 22 Co 134/2009-58, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 6.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce JUDr. Petra Vacka. III. Ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 3. 2008, č. j. 14 C 34/2007-36, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem budovy, nacházející se na pozemku a dále pozemku parc. o výměře 1973 m2, zastavěná plocha a nádvoří, a pozemku o výměře 4296 m2, ostatní plocha, vše ležící v kat. úz. B., obec P. (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolacím soudem byl potvrzen též výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh na určení, že právo druhého žalovaného hospodařit s uvedenými nemovitostmi neexistuje. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu byl žalobce zavázán zaplatit druhému žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 24.514,- Kč; ve výroku III. rozsudku odvolacího soudu bylo určeno, že žalobce a první žalovaný nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Předmětem řízení je žaloba, kterou se žalobce domáhá jednak určení vlastnického práva k uvedeným nemovitostem ve svůj prospěch a jednak určení neexistence práva druhého žalovaného s těmito nemovitostmi hospodařit. Soud prvního stupně žalobu zamítl v obou uvedených bodech, přičemž vzal za prokázané tyto skutečnosti:
1. dne 5. 10. 1946 byla k předmětným nemovitostem poznamenána národní správa;
2. dne 24. 12. 1949 bylo vydáno Osidlovacím úřadem a Fondem národní obnovy v Praze rozhodnutí č. j. U III-182/49 o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obci a bylo vloženo vlastnické právo k nim pro Obec hl. m. Prahu (na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.) a 5. 1. 1950 byla též vymazána poznámka národní správy;
3. dne 28. 4. 1950 byl vklad vlastnického práva pro obec vymazán a bylo obnoveno původní vlastnické právo s poznámkou národní správy (výměr Ústředního národního výboru hl. m. Prahy);
4. v katastru nemovitostí je jako vlastník označených nemovitostí zapsána Česká republika a ve prospěch druhého žalovaného je zapsáno právo hospodařit s tímto majetkem.
Na základě uvedeného soud uzavřel, že s ohledem na revizi rozhodnutí o přídělu (rozhodnutí ze dne 24. 12. 1949 bylo vyhotoveno omylem) vlastnické právo k předmětným nemovitostem na žalobce nikdy nepřešlo. Podmínka stanovená pro přechod vlastnického práva na obec ke dni 1. 7. 2000 ve smyslu ustanovení § 2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, tedy splněna nebyla. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Opíral se přitom o judikaturu Nejvyššího soudu, která dovodila, že záměrem právní úpravy obecních restitucí je vrátit obcím majetek, s nímž skutečně hospodařily; pak jde o tzv. historický majetek obce před 31.
12. 1949. Odvolací soud postavil odůvodnění rozsudku, kromě tohoto odkazu na judikaturu Nejvyššího soudu, také na konstatování, že rozhodnutí (příděl) Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obci ze dne 24. 12. 1949 bylo vydáno omylem a jde o nicotný správní akt, jehož účinky se rušily ex tunc.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které se z hlediska obsahu shoduje s dříve podaným odvoláním téhož účastníka řízení. Dovolatel v něm poukazuje zejména na skutečnost, že předmětné nemovitosti jsou stavba spolu s přilehlými pozemky, dohromady jeden funkční celek (§ 2a zákona č. 172/1991 Sb.). Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. K dovolání se prostřednictvím právního zástupce vyjádřil druhý žalovaný, který navrhoval potvrzení rozsudku odvolacího soudu jako věcně správného.
První žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.
s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné. Nejvyšší soud nejprve zkoumal naplnění podmínky ustanovení § 2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., ve znění novely provedené zákonem č. 114/2000 Sb., podle níž bylo pro přechod majetku do vlastnictví obce nutné, aby byly předmětné nemovitosti ke dni 1. 7. 2000 ve vlastnictví České republiky. V tomto ohledu ke splnění zákonné podmínky obecní restituce došlo. Vycházel-li odvolací soud z judikatorního předpokladu reálné možnosti výkonu vlastnických oprávnění obcí v rozhodné době (k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 154/2004), pak Nejvyšší soud upozorňuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 255/11 (viz níže), který označil tento právní názor za nesprávný. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 255/11, představuje totiž pochybení taková interpretace § 2 zák. č. 172/1991 Sb., která uzavírá, že k restituci historického majetku obcí je zapotřebí též reálného výkonu vlastnických oprávnění. Podstatné je datum přídělu, nikoli faktické hospodaření.
Ústavní soud však v citované věci dodal, že nehodnotil, zda bylo zasaženo do základního práva stěžovatele na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny. Tuto otázku ponechal k posouzení obecným soudům, neboť nebylo možné vyloučit „originární“ (sic!) nabytí vlastnického práva vedlejšími účastníky. Řečeno stručně, meritum věci je (bylo) třeba zkoumat dále.
Nejvyšší soud však podotýká, že nyní ve věci neobstojí již samotný příděl, provedený na základě rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obci ze dne 24. 12. 1949. Důvodem pro tento závěr je skutečnost, že příděl byl ke dni 28. 4. 1950 zrušen, resp. prohlášen za „omyl“, a to dokonce Ústředním národním výborem hl. m. Prahy. Nelze tedy dovodit existenci historického vlastnictví obce k nemovitostem. Je též třeba posuzovat postup žalobce ve světle ustanovení § 8 zákona č. 172/1991 Sb., v příslušném znění, tedy ohledně (ne)splnění ohlašovací (evidenční) povinnosti obcí stran vlastnického práva k nemovitostem.
Přestože se nejedná o lhůtu prekluzívní, je třeba vzít v úvahu dlouhodobou nečinnost žalobce; žaloba na určení vlastnického práva byla podána až v roce 2007. Lze tedy dovodit velmi dlouho trvající dobrou víru žalovaných ve vlastnictví, resp. v právo hospodařit s předmětnými nemovitostmi; zohlednit je tu třeba – ve stejném směru - i princip právní jistoty.
Nejvyšší soud shledal právní posouzení věci odvolacím soudem jako správné. Dovolání tak nenaplňuje podmínky stanovené pro jeho přípustnost v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a proto bylo jako nepřípustné odmítnuto (§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.). Úspěšní žalovaní mají podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. vůči žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Prvnímu žalovanému však žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly a proto bylo rozhodnuto tak, jak ve výroku III. usnesení uvedeno. Druhému žalovanému náklady v dovolacím řízení vznikly podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Za tento úkon náleží podle § 5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 20.000,- Kč, redukovaná dvakrát na polovinu (§ 15, § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 cit. vyhlášky), tj. 5.000,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), tj. 5.300,- Kč. Po zohlednění 20 % DPH činí v součtu náklady řízení přiznané druhému žalovanému 6.360,- Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 8. srpna 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc. předseda senátu