28 Cdo 3039/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobkyně A. P., P. 5, U. N. 24, jež byla v řízení u Okresního soudu v
Českém Krumlově zastoupena Mgr. Viktorem Rossmannem, advokátem, 160 00 Praha 6,
Na Ořechovce 4, proti žalovaným: 1. České republice – Úřadu pro zastupování
státu ve věcech majetkových, 128 00 Praha 2, Rašínovo nábřeží 42, a 2.
Národnímu památkovému ústavu, 118 01 Praha 1 – Malá Strana, Valdštejnské
náměstí č. 3, zastoupenému JUDr. Irenou Chmelíkovou, advokátkou, 370 00 České
Budějovice, Náměstí Přemysla Otakara II, č. 24, o určení vlastnictví k
nemovitostem /obnova řízení/), vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod
sp. zn. 9 C 148/2006, o dovolání dovolatelky A. P., P. 5, U. N. 24, zastoupené
JUDr. Petrem Medunou, advokátem, 110 00 Praha 1, Revoluční 5, proti usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 5 Co
1581/2012, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o
dovolání.
O žalobě žalobkyně ze dne 2. 4. 2012, domáhající se obnovy řízení,
vedeného u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 148/2006, bylo
rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 15. 5. 2012, č.j.
9 C 148/2006-416. Tímto usnesením soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba
žalobkyně na obnovu uvedeného řízení. O nákladech řízní bylo rozhodnuto tak, že
žalobkyně není povinna zaplatit náklady řízení žalované České republice – Úřadu
pro zastupování státu ve věcech majetkových, ale žalovanému Národnímu
památkovému ústavu je povinna zaplatit na náhradu nákladů řízení 12.720,- Kč do
tří od právní moci usnesení soudu prvního stupně.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému unesení soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 6. 2012,
sp. zn. 5 Co 1581/2012. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo usnesení
Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 15. 5. 2012, č.j. 9 C 148/2006-496,
potvrzeno. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na
náhradu nákladů řízení odvolacího.
V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení §
212a odst. 1, 5 a 6 občanského soudního řádu, ale dospěl k závěru, že odvolání
žalobkyně není důvodné.
Odvolací soud uváděl, že z obsahu soudního spisu plyne, že rozsudek Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 5 Co 3000/2007, proti
němuž byla žalobkyní podána žaloba na obnovu řízení, nabyl právní moci 25. 2.
2008 a tříletá lhůta k podání žaloby o obnovu řízení začala tu běžet dnem 22.
11. 2008 (kdy bylo ukončeno dovolací řízení usnesením Nejvyššího soudu, jež
nabylo právní moci 22. 11. 2008), neboť doba od právní moci uvedeného rozsudku
odvolacího soudu až do právní moci usnesení dovolacího soudu se do tříleté
lhůty nezapočítává (§ 235 odst. 2 občanského soudního řádu). Uvedená tříletá
lhůta k případnému podání žaloby o obnovu řízení tu tedy uplynula 22. 11. 2011.
Žaloba na obnovu řízení byla však žalobkyní podána až 2. 4. 2012, tedy po
uplynutí tříleté lhůty pro její podání. Odvolací soud proto potvrdil podle
ustanovení § 219 občanského soudního řádu usnesení soudu prvního stupně, jímž
byla žaloba žalobkyně na obnovu řízení zamítnuta.
O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224
odst.1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu za situace, kdy v řízení
úspěšným žalovaným žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly. Usnesení odvolacího soudu bylo dne 2. 7. 2012 doručeno žalobkyni a dovolání z
její strany bylo dne 31. 8. 2012 předáno na poště k doručení soudu prvního
stupně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby usnesení odvolacího soudu ze dne 20. 6. 2012 (sp. zn. 5 Co 1581/2012 Krajského soudu v Českých Budějovicích) bylo zrušeno a aby
věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody žalobkyně
uplatňovala, že řízení u odvolacího soudu bylo postiženo vadou (§ 241a odst. 2
písm. a/ občanského soudního řádu), která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí o obnově řízení, a také že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního
řádu). Dovolatelka spatřuje pochybení odvolacího soudu v tom, že rozhodl bez nařízení
ústního jednání a „toliko na základě tzv. blanketního odvolání, které pouze
jako úkon podle § 20 zákona č. 85/1996 Sb. (tedy jako nezbytný úkon související
s ukončením právního zastoupení) podal právní zástupce dovolatelky“. Dovolatelka je toho názoru, že takový postup soudu je v rozporu se zákonem. Dovolatelka je dále toho názoru, že je tu třeba pokládat rozhodnutí o žalobě na
obnovu řízení za rozhodnutí ve věci samé, přičemž tuto otázku je třeba
považovat za právní otázku, která dosud není postavena najisto, takže
rozhodnutí dovolacího soudu by tu mělo přispět svým rozhodnutím k výkladu
ustanovení § 238 občanského soudního řádu a ke sjednocení soudní praxe. Dovolatelka pokládá za zásadní pochybení soudu druhého stupně to, že projednal
odvolání žalobkyně bez nařízení ústního jednání v rozporu s ustanovením § 214
odst. 2 písm. c/ občanského soudního řádu, nadto o něm rozhodl na základě
blanketního odvolání, které odvolatelka zamýšlela meritorně doplnit (když v
inkriminované době tu došlo k ukončení jejího právního zastoupení, což odvolací
soud nezohlednil a nevyzval odvolatelku k doplnění odvolání). Dovolatelka je
toho názoru, že ve smyslu ustanovení § 238 občanského soudního řádu je
rozhodnutí o žalobě na obnovu řízení rozhodnutím ve věci samé; neprojednáním
žaloby o obnovu řízení bez nařízení ústního jednání se odvolací soud dopustil
nesprávné aplikace právního předpisu; odvolací soud tím, že nevyzval
odvolatelku k doplnění odvolání a rozhodl pouze na základě tzv. blanketního
odvolání, se také dopustil porušení ustanovení § 212 odst. 2 a § 209 občanského
soudního řádu. Ve vyjádření Národního památkového ústavu k dovolání dovolatelky bylo uvedeno,
že by dovolání dovolatelky mělo být zamítnuto. Podle názoru tohoto účastníka
řízení byl návrh na obnovu řízení podán po uplynutí objektivní tříleté lhůty a
z tohoto důvodu byla žaloba soudem zamítnuta.
Nařizovat jednání tu nebylo
nutné, jelikož žaloba byla podána po uplynutí uvedené lhůty (viz § 235f
občanského soudního řádu). Dovolatelkou učiněné podání žaloby na obnovu řízení
(z 30. 3. 2012) obsahovalo na 12. stránkách XIV. bodů a k podání bylo připojeno
mnoho příloh; nelze tu soudům vytýkat vadu řízená nedostatečného objasnění
předmětu řízení. Závěrem ještě Národní památkový ústav dodával svůj názor, že
na straně žalobkyně není v tomto sporu dána aktivní legitimace (podle
žalovanému ústavu dostupných informací byla již vyřešena otázka, zda je na
straně žalobkyně právní nástupnictví po JUDr. A. S., zemřelém, a tedy
účastníkem tohoto řízení by měl být místo žalobkyně K. S.). Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu je třeba
dovolání dovolatelky považovat za přípustné, když směřuje proti usnesení
odvolacího soud, jímž bylo potvrzeno usnesení soud prvního stupně, kterým bylo
rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. Ustanovení § 237 občanského soudního řádu
tu platí jen obdobně. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu je přípustné
dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k
závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je
rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li
odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v
rozporu s hmotným právem. V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu, že by odvolací soud svým
rozhodnutím z 20. 6. 2012, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil
některou konkrétní právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo tedy ještě třeba
posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným
právem anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování
dovolacího soudu. V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, jakož i podle
ustanovení § 233 odst. 1 a 2, § 235 odst. 2 a § 235f občanského soudního řádu. Podle ustanovení § 233 odst. 1 občanského soudního řádu musí být žaloba na
obnovu řízení podána ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu
navrhuje, se dověděl o důvodu obnovy řízení nebo od té doby, kdy jej mohl
uplatnit; běh této lhůty však nekončí před uplynutím tří měsíců od právní moci
napadeného rozhodnutí. Podle ustanovení § 233 odst.
2 občanského soudního řádu po třech letech od
právní moci napadeného rozhodnutí může být žaloba na obnovu řízení podána jen
tehdy, jestliže trestní rozsudek nebo rozhodnutí o přestupku nebo jiném
správním deliktu, na jejichž podkladě bylo v občanském soudním řízení přiznáno
právo, byly později podle příslušných právních předpisů zrušeny. Podle ustanovení § 235 odst. 2 občanského soudního řádu bylo-li proti žalobě o
obnovu napadenému rozhodnutí podáno také dovolání, nepočítá se do běhu lhůty
podle § 234 odst. 1 až 4 doba od právní moci napadeného rozhodnutí do právní
moci rozhodnutí dovolacího soudu. Podle ustanovení § 235f občanského soudního řádu zamítá-li soud žalobu proto,
že není přípustná, nebo proto, že ji podal někdo, kdo k ní nebyl oprávněn, nebo
proto, že byla žaloba podána po uplynutí lhůt počítaných od právní moci
napadeného rozhodnutí, nemusí nařizovat jednání. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že rozhodnutí o
povolení obnovy řízení není rozhodnutím ve věci samé. Návrh na obnovu řízení nemusí obsahovat označení účastníka řízení (viz
rozhodnutí uveřejněné pod č. 43/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vzhledem k uvedeným ustanovením občanského soudního řádu i vzhledem k citovaným
právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vychází i v daném
případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by u dovolání
dovolatelky byly dány zákonné předpoklady odůvodňující přípustnost dovolání i
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, jež
tu bylo třeba obdobně použít ve smyslu ustanovení § 238 odst. 2 občanského
soudního řádu. Nelze mít za to, že by odvolací soud ve svém usnesení ze dne 20. 6. 2012 (sp. zn. 5 Co 1581/2012 Krajského soudu v Českých Budějovicích) řešil
právní otázku, která by nebyla dosud vyřešena v rozhodování dovolacího soudu,
nebo právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem, anebo že by odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou
právní otázku v rozporu s hmotným, ale ani s procesním právem. Přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského
soudního řádu svým usnesením (§ 243b odst. 6 o. s. ř.) k zamítnutí dovolání
dovolatelky, které bylo sice přípustné (podle § 238 odst. 1 písm. a/ občanského
soudního řádu, ale bylo nutno jej posoudit s obdobným použitím ustanovení § 237
odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu jako dovolání nedůvodné. Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná, žalované ČR – Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových v dovolacím řízení náklady nevznikly a
ohledně nákladů dovolatelky, vynaložených na vyjádření k dovolání dovolatelky,
použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst.
5 a § 224 občanského
soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání
náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto
nákladů řízení uvedenému žalovanému ústavu nepřiznal; dovolací soud tu
přihlížel zejména k právní povaze posuzovaného předmětu dovolání proti
rozhodnutí o žalobě na obnovu řízení. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.