28 Cdo 3042/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
dovolatele Ing. M. H., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v
Praze z 28. 6. 2005, sp. zn. 25 Co 126/2005, vydanému v právní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 151/2003 (žalobkyně MUDr. M. M.,
zastoupené advokátkou, proti žalovanému Ing. M. H., zastoupenému advokátem, o
vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb.), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 22. 12. 1997, domáhající se vydání
jedné ideální šestiny domu čp. 1114 v P. – S. a pozemků parc. č. 36 (o výměře
468 m2) i pozemku parc. č. 37 (o výměře 176 m2) a dále 11/48 domu čp. 1064 v P.
– S. a pozemku parc. č. 87 (o výměře 633 m2), bylo rozhodnuto rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 5 z 27. 10. 1998, čj. 7 C 286/97-25. Tímto rozsudkem
soudu prvního stupně byla žaloba žalobkyně zamítnuta co do vydání ideálních
11/48 domu čp. 1064 a stavební parcely č. 87 (o výměře 633 m2) v P. – S. Co do
vydání 1/6 domu čp. 1114 a stavební parcely č. 36 (o výměře 468 m2) i zahrady
parc. č. 37 (o výměře 176 m2) v P. – S., anebo ohledně zaplacení částky
2.429.666,- Kč do 3 dnů, bylo řízení zastaveno. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit
žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 71.400,- Kč do tří dnů od právní
moci rozsudku.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem z 23. 3. 1999, sp.
zn. 16 Co 15/99, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jen ve výroku, jímž
byla zamítnuta žaloba žalobkyně, domáhající se vydání jedné ideální šestiny
domu čp. 1114 a stavební parcely č. 36 a zahrady parc. č. 37, zapsaných na
listu vlastnictví č. 2234 pro katastrální úřad S. Ve zbylé části výroku
rozsudku soudu prvního stupně byl tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Byl zamítnut návrh na připuštění
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
V dalším průběhu řízení soud prvního stupně připustil změnu žalobního
návrhu žalobkyně tak, že se žalobkyně v dalším řízení domáhala zaplacení částky
2.429.666,60 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 22. 12. 1997 do zaplacení, a to do
tří dnů od právní moci rozsudku. Dále se žalobkyně domáhala, aby žalovanému
bylo uloženo vydat žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku 3/6 domu čp. 1064
se stavební parcelou č. 87 (o výměře 633 m2), zapsaných na listu vlastnictví č.
2235 pro obec P., katastrální území S., u Katastrálního úřadu P.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 3. 12. 1999, čj. 7 C 286/97-88,
bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 2.333.000,- Kč do 3 dnů od právní
moci rozsudku; dále bylo žalovanému uloženo vydat žalobkyni 3/16 domu čp. 1064
se stavební parcelou č. 87 (o výměře 633 m2), zapsaných na listu vlastnictví č.
2235 pro obec P. (Městská část P.), pro katastrální území S. u Katastrálního
úřadu P., do 3 dnů od právní moci rozsudku. Byl zamítnut žalobní návrh
žalobkyně, pokud se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 96.666,60 Kč s 26
% úrokem z prodlení z částky 2.429.666,60 Kč od 27. 12. 1997 do zaplacení.
Žalovanému bylo také uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení
208.287,50 Kč do 3 dnů do právní moci rozsudku. Doplňujícím rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 5 ze 16. 2. 2000, čj. 7 C 286/97-109, bylo ještě žalovanému
uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 doplatek soudního poplatku
v této právní věci částkou 94.320,- Kč, a to do tří od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně z 3. 12. 1997
Městský soud v Praze usnesením z 26. 7. 2000, sp. zn. 39 Co 164, 165/2000,
zrušil rozsudek soudu prvního stupně z 3. 12. 1997 (opravený a doplněný
rozsudkem téhož soudu ze 16. 12. 2000) a věc byla vrácena soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 pak vynesl rozsudek z 31. 12. 2000, čj. 7 C
286/97-150, jímž zamítl žalobu žalobkyně o zaplacení 2.429.666,60 Kč s 26 %
úrokem z prodlení od 22. 12. 1997 do zaplacení a také žalobní návrh, aby
žalovanému bylo uloženo vydat žalobkyni 3/16 domu čp. 1064 se stavební parcelou
č. 87 (o výměře 663 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 2235 pro obec P.,
Městská část P., katastrální území S., u Katastrálního úřadu P. Žalobkyni bylo
uloženo nahradit žalovanému náklady řízení částkou 214.200,- Kč do 3 dnů od
právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně z 31. 10. 2000
rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 28. 6. 2001, sp. zn. 64 Co 268/2001,
tak, že rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen. Žalobkyni bylo uloženo
zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 35.700,- Kč do 3 dnů
od právní moci rozsudku. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo připuštěno
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem z 28. 1. 2003, 28 Cdo
258/2002, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze z 28. 6. 2001, sp. zn. 64 Co
268/2001, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 z 31. 10. 2000, čj. 7 C
286/97-150. Věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Dovolací soud v odůvodnění svého zrušovacího rozsudku uváděl, že se
„nemohl ztotožnit s právním posouzení věci odvolacím soudem, který ve svém
rozsudku z 28. 1. 2001 (na straně třetí) zejména dospěl k závěru, že závěť M.
H. ze 6. 1. 1972 považuje za takovou závěť, jíž zůstavitelka M. H. odkázala
žalovanému Ing. M. H. jen určité věci, respektive část věcí uvedených ve výčtu“
v závěti.
V dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu vynesl
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudek z 3. 6. 2003, čj. 7 C 151/2003-215. Tímto
rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni
2.333.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Dále bylo žalovanému
uloženo vydat žalobkyni 3/16 domu čp. 1064 se stavební parcelou č. 87 (o výměře
633 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 2235 pro obec P., Městská část P.,
katastrální území S., u Katastrálního úřadu P., do tří dnů od právní moci
tohoto rozsudku. Byla zamítnuta žaloba žalobkyně v té části, ve které se
žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 96.666,50 Kč s 26 % úrokem
z prodlení z částky 2.429.666,60 Kč od 22. 12. 1997 do zaplacení. O nákladech
řízení bylo rozhodnuto tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady
řízení 309.400,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a že žalovaný je povinen
doplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 94.320,- Kč do tří dnů od právní
moci rozsudku.
O odvolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 5 z 3. 6. 2003, čj. 7 C 151/2003-215, rozhodl Městský soud v Praze
rozsudkem z 2. 10. 2003, sp. zn. 64 Co 328/2003. Tímto rozsudkem odvolacího
soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku o
věci samé ohledně 26% úroku z prodlení z částky 2.429.666,60 Kč od 22. 12. 1997
do zaplacení; ve zbývajících výrocích o věci samé a ve výrocích o nákladech
řízení a o soudním poplatku byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto
rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V odůvodnění zrušovacího rozsudku odvolací soud vytýkal soudu prvního
stupně, že nesprávně posoudil námitku věci rozsouzené (rei judicatae) ohledně
právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 228/95, dále
že rozsudek soudu prvního stupně je „v části týkající se vydání nemovitostí
nevykonatelný“ pro neurčité vyjádření toho, kterých nemovitostí se týká uložení
povinnosti je vydat. Odvolací soud vyslovoval názor, že žalobkyně je oprávněnou
osobou podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a že je tedy oprávněna požadovat
na žalovanému vydání na ni připadajícího podílu nemovitostí, eventuálně tomuto
podílu odpovídající náhrady a že tyto její nároky nejsou promlčeny; odvolací
soud byl i toho názoru, že žalovaný je tu oprávněnou osobou podle ustanovení §
3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. (tedy v porovnání se žalobkyní není
oprávněnou osobou s „lepším“ pořadí). Odvolací soud byl i toho názoru, že pokud
jde o výši nároku žalobkyně na finanční náhradu, nelze tu automaticky vycházet
z kupní ceny, za niž byly prodány nemovitosti, o něž v tomto řízení jde; měl
proto odvolací soud za to, že bude třeba v dalším řízení zjistiti obecnou cenu
jedné ideální třetiny těchto nemovitostí. Pokud jde o požadovaný úrok z
prodlení, byl odvolací soud toho názoru, ž jde-li o rozhodnutí soudu o nárocích
podle § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., dlužník se dostává do eventuálního
prodlení až v případě, že nezaplatí příslušnou částku ve lhůtě stanovené
soudním rozhodnutím a nikoli dříve. Odvolací soud ukládal soudu prvního stupně,
aby v dalším řízení vyzval žalobkyni k odstranění vad jejího žalobního návrhu,
aby posoudil námitku prekluze nároku žalobkyně a neshledá-li ji důvodnou, vyzve
žalobkyně k doplnění skutkových tvrzení a k označení důkazů ohledně výše nároku
na finanční náhradu; v tomto směru je třeba doplnit dokazování a teprve poté o
věci znovu rozhodnout.
Obvodní soud pro Prahu 5 potom rozhodl částečným rozsudkem ze 16. 3.
2004, čj. 7 C 151/2003-261, jímž uložil žalovanému vydat žalobkyni 9/48 domu
čp. 1064 a 9/48 pozemku parc. č. 87 (o výměře 633 m2), zapsaných na listu
vlastnictví č. 2235 pro obec P., katastrální území S., u Katastrálního úřadu P.
do 3 dnů od právní moci rozsudku. K odvolání žalovaného byl však tento částečný
rozsudek zrušen usnesením Městského soudu v Praze z 2. 9. 2004, sp. zn. 25 Co
192/2004, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dne 12. 1. 2005 vynesl Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudek čj. 7 C
151/2003-293. Výrokem tohoto rozsudku bylo nejprve zastaveno řízení v části, ve
které se žalobkyně domáhala vydání 1/4 domu čp. 1064 se stavební parcelou č. 87
(o výměře 633 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 2235 pro obec P., Městská
část P., katastrální území S., u Katastrálního úřadu P. Dalším výrokem tohoto
rozsudku byla věc vyloučena k samostatnému projednání „v části ve které se
žalobkyně domáhá, aby byl žalovaný uznán povinným zaplatit jí 2.429.666,60 Kč“.
Následujícím výrokem rozsudku bylo žalovanému uloženo vydat žalobkyni 9/48 domu
čp. 1064, postaveného na pozemku parc. č. 87 a 9/48 pozemku parc. č. 87 (o
výměře 633 m2) – zastavěné plochy a nádvoří, zapsaných na listu vlastnictví č.
2235 pro obec P., katastrální území S., u Katastrálního úřadu P., do tří dnů od
právní moci rozsudku. Ohledně nákladů řízení bylo tímto rozsudkem žalobkyni
uloženo nahradit žalovanému náklady řízení částkou 46.475,- Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku a v téže lhůtě též doplatit na účet Obchodního soudu pro
Prahu 5 na úhradu soudního poplatku 1.000,- Kč.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobkyně je
oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991
Sb., která svůj nárok na vydání nemovitostí, uvedených v žalobě, uplatnila v
souladu s ustanoveními § 5 odst. 2 a odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.
V odůvodnění tohoto rozsudku bylo dále uvedeno, že soud prvního stupně dospěl k
výslednému závěru, že žalobkyně má vůči žalovanému nárok na vydání 3/16 (tedy
9/48) domu čp. 1064 v P. – S., když „tento zlomek je polovinou 3/8, jejichž
vlastníkem byla původně matka žalobkyně i žalovaného M. H., když žalovaný
zbývající 2/24 nabyl původně po otci“.
Pokud šlo o námitku promlčení, kterou učinil v průběhu řízení žalovaný, byl
soud prvního stupně toho názoru, že nároky žalobkyně nejsou promlčeny ani podle
zákona č. 87/1991 Sb., ani podle občanského zákoníku (§ 100 odst. 2, věta
první) a nedošlo zde ani k prekluzi, když v tomto případě (uplatňování
vlastnického práva) s ní ani občanský zákoník nepočítá, neboť tu nejde o žádné
neuplatnění práva ve lhůtě stanovené zákonem.
Co do rozhodnutí o nákladech řízení poukázal soud prvního stupně na ustanovení
§ 142 odst. 1 občanského soudního řádu a co do soudního poplatku na ustanovení
§ 4 písm. d) a § 5 zákona č. 549/1991 Sb.
O odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 z 12. 1. 2005,
čj. 7 C 151/2003-293, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 28. 6. 2005, sp.
zn. 25 Co 126/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen v žalobě vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o soudím
poplatku. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn
tak, že žalobkyni nebyla náhrada nákladů řízení přiznána; také náhrada nákladů
odvolacího řízení nebyla žalobkyni přiznána.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že soudy obou stupňů byly
v daném případě ve smyslu ustanovení § 243d odst. 1 ve spojení s
ustanovením § 226 odst. 1 občanského soudního řádu vázány závazným
právním názorem dovolacího soudu, vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu z 28.
1. 2003, 28 Cdo 258/2002, že na straně žalovaného není splněn předpoklad
stanovený výslovně v ustanovení § 3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.,
neboť závěť M. H. ze 6. 1. 1972 nebyla „předložena při dědickém při dědickém
řízení“. Na straně žalovaného tedy nebyly splněny předpoklady ve smyslu
ustanovení § 3 dost. 4 písm. a) a b) zákona č. 87/1991 Sb. a žalovaný je tak
oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.,
přičemž na straně žalobkyně jsou splněny předpoklady stanovené v § 5 odst. 5 ve
spojení s ustanovení § 3 odst. 4 písm. c) tohoto zákona. Podle názoru
odvolacího soudu „z tohoto pohledu je pak námitka žalovaného, že závěť nemohl v
dědickém řízení předložit z objektivního důvodu, nedůvodná“.
Odvolací soud byl také toho názoru, že tu nešlo o překážku zastavení řízení o
věci. V této souvislosti odvolací soud dovozoval, že výrok usnesení Obvodního
soudu pro Prahu 5 z 23. 11. 1999 (vydaný v téže právní věci) není zcela přesný,
pokud je v něm uvedeno, že „se řízení zastavuje v částí, ve které se žalobkyně
domáhala vydání 1/48 domu čp. 1064 se stavební parcelou č. 87 (o výměře 633
m2), …..“; odvolací soud měl za to, že „s ohledem na podanou žalobu, její
upřesnění i částečné zpětvzetí, jakož i s ohledem na sám výrok rozsudku, lze
dovodit, že řízení bylo zastaveno jen co do části týkající se 1/48 domu čp.
1064 v P. – S. a 1/48 stavební parcely č. 87 (o výměře 633 m2)“; řízení tu tedy
bylo zastaveno jen ohledně 1/48 domu čp. 1064 a nikoli ohledně celé stavební
parcely, respektive s ohledem na znění žaloby ohledně 11/48 této parcely“.
Dále byl odvolací soud toho názoru, že tu nejde ani o překážku věci rozsouzené.
Odvolací soud měl zato, že tu jde o nově uplatněný nárok, který žalobkyně v
době rozhodování soudu ve věci sp. zn. 16 C 228/95 Obvodního soudu pro Prahu 5
neměla a který jí vznikl teprve až po právní moci rozhodnutí, jímž toto řízení
skončilo. S poukazem na rozhodnutí vydané v právní věci sp. zn. 16 C 228/95
tedy odvolací soud dovozoval, že „není pravdou, že ve vztahu k žalovanému byl
jako věcně správné potvrzeno a že rozsudek nebyl právní moci až po nabytí
účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR č. 2/1997 Sb.“.
Odvolací soud nesdílel rovněž názor žalovaného, že žalobní návrh tu vlastně
směřuje proti státu, tedy České republice, a nikoli vůči žalovanému městu.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako
věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu, a to včetně
rozhodnutí o soudním poplatku. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s
poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která zastupovala v řízení
žalovaného, dne 11. 8. 2005 a dovolání ze straně žalovaného bylo předáno dne
29. 9. 2005 na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 5, tedy ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího a aby
věc byla vrácena k dalšímu řízení. Podle názoru dovolatele je jeho dovolání
„přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b), případně podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu“; dovolatel měl především za to,
že jeho dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že v tomto řízení
došlo k vadě, které mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a
odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), dále že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/
občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu).
Dovolatel především namítal, že se soudy obou stupňů nezabývaly „neúplností
žalobních tvrzení a neúplností skutkových zjištění o datu doručení výzvy k
vydání věcí“; dovolatel vytýkal, že v řízení před soudy obou stupňů zejména
„chybí datum doručení výzvy, případně potvrzení o doručení výzvy povinné
osobě“. V důsledku těchto neúplností je potom, podle názoru dovolatele,
rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný.
Dovolatel dále namítal, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s hmotným
právem, a to co do nesprávného právního posouzení v otázce neuplatnění nároku
žalobkyně podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. vůči žalovanému. V
této souvislosti žalovaný vyslovoval svůj právní názor, že „institut předčasné
výzvy, tj. výzvy, která si ponechává své účinky, i když byl doručena před
účinností ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění nálezu
Ústavního soudu ČR č. 2/1997 Sb., platí pouze tehdy, pokud tyto výzvy
nekonzumuje pravomocný rozsudek soudu vyhlášený do účinnosti nálezu Ústavního
soudu ČR č. 2/1997 Sb.; v opačném případě je nutno podat a doručit novou výzvu
k vydání věci po vyhlášení (právní moci) rozsudku“. V souvislosti s tím
dovolatel zdůrazňoval, že „žalobkyně v žalobě, ani v jejím doplnění netvrdila,
že kromě žaloby nepodala a nedoručila po vyhlášení rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 5 ze 16. 8. 1996, čj. 16 C 228/95-24, případně po právní moci tohoto
rozsudku, tedy po 4. 11. 1996, žalovanému novou výzvu k vydání věci, než která
byla předmětem původního řízení: jde tu tedy o rozsouzenou věc, jejímuž novému
projednání brání ustanovení § 159 odst. 4, 5 občanského soudního řádu“. Nová
výzva tu měla být ve smyslu ustanovení nálezu č. 2/1997 Sb. podána v době od
16. 8. 1996 do 15. 7. 1997; teprve touto novou výzvou k vydání věcí po
vyhlášení rozsudku by se již nejednalo o stejnou – rozsouzenou věc“.
Dovolatel vytýkal rozsudku odvolacího soudu, že nesprávně posoudil otázku
přednostního nároku žalovaného podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. a), věta za
druhým středníkem, zákona č. 87/1991 Sb., vylučujícího nároky žalobkyně.
Dovolatel argumentoval tím, že nemohla-li být závěť původního vlastníka
předložena oprávněnou osobou, které původní vlastník odkázal odňaté
nemovitosti, pro zastavení dědického řízení, k němuž došlo pro nedostatek
majetku zůstavitele, jež bylo v příčinné souvislosti s odnětím restituovaného
majetku zůstavitele, a to předložena oprávněnou osobou, jako závětním dědicem,
ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb. v dědickém
řízení, nelze k takovéto nemožné zákonné podmínce přihlížet, zvláště jestliže
odňaté věci původní vlastník odkázal oprávněné osobě výslovně; v daném případě
ostatně odkazoval původní vlastník jednotlivé věci, na které se vztahuje zákona
č. 87/1991 Sb., jen žalovanému a nikoli žalobkyni.
Dovolatel byl posléze toho názoru, že v tomto případě tu byl dán „rozpor žaloby
žalobkyně a rozsudku soudu prvního stupně s článkem I odst. 1 Protokolu č. 1
Úmluvě č. 209/1992 Sb. V této souvislosti dovolatel dovozoval, že „po nabytí
účinnosti vyhlášky č. 209/1992 Sb. nelze bezplatně odejmout vlastnictví věci,
nabyté soukromou osobou, na základě zákona se zárukou výslovného ustanovení
zákona o neexistenci nároku jiných osob (s trvalým pobytem mimo území ČR),
neuplatněného v prekluzívní lhůtě.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání dovolatele navrhovala, aby tomuto
dovolání nebylo vyhověno, protože odvolací soud postupovat při svém rozhodování
správně, zejména podle závěrů, obsažených v rozhodnutí dovolacího soudu z 28.
1. 2003 (28 Cdo 258/2002 Nejvyššího soudu), vydaném o dovolání podaném v téže
právní věci.
Přípustnost dovolání dovolatele proti rozsudku odvolacího soudu, potvrzujícímu
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, bylo nutno posoudit jen podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je
přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud
dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam. Nebylo možné přisvědčit názoru, že je tu dána
přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského
soudního řádu, když rozsudkem Městského soudu v Praze z 28. 6. 2005, sp. zn. 25
Co 126/2005, tu byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 z 12. 1.
2005, čj. 7 C 151/2003-293, jímž kromě výroků o zastavení části řízení a o
vyloučení věci zčásti k samostatnému projednání, bylo žalobnímu návrhu
žalobkyně na vydání spoluvlastnického dílu k nemovitostem vyhověno; toto
rozhodnutí soudu prvního stupně nelze označit jako rozhodnutí, kterým by soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku téhož soudu
(Obvodního soudu pro Prahu 5 z 3. 6. 2003, čj. 7 C 151/2003-215), který byl
sice zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze z 2. 10. 2003, sp. zn. 64 Co
328/2003, ale nešlo o rozhodnutí soudu prvního stupně žalobu zamítající.
Při posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu, bylo pak třeba mít na zřeteli také ustanovení § 237
odst. 3 občanského soudního řádu, podle něhož má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li rozhodnutí
odvolacího soudu právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 7 C 151/2003
Obvodního soudu pro Prahu 5), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z
vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí,
proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešilo právní otázku, která by byla
rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o
dovolání bylo třeba se zabývat ještě tím, zda odvolací soud ve svém rozhodnutí,
napadeném dovoláním, řešil právní otázku, která by byla řešena v rozporu s
hmotným právem, anebo právní otázku, jež dosud nebyla vyřešena v rozhodování
dovolacího soudu.
V tomto případě bylo třeba mít na zřeteli i tu skutečnost, že podané dovolání
se týká právní věci, v níž již rozhodoval i dovolací soud rozsudkem z 28. 1.
2003, 28 Cdo 258/2002 Nejvyššího soudu, takže soudy obou stupňů musely vycházet
v dalším řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu z ustanovení § 243d
odst. 1 a § 226 občanského soudního řádu, podle nichž jestliže dovolací soud
zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně) je odvolací
soud i soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu.
V uvedeném rozhodnutí dovolacího soudu z 28. 1. 2003 byl jmenovitě zaujat
právní názor k otázce aplikace ustanovení § 3 odst. 4 písm. a) a b) zákona č.
87/1991 Sb., vyznívající v závěr, že na straně žalovaného Ing. M. H. nejsou
splněny zákonné předpoklady podle uvedených ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.
Ve vztahu k námitkám dovolatele bylo rozsudku odvolacího soudu uvedeno:
1. K otázce včasnosti lhůt podle ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. (v
souvislosti s nálezem č. 2/1997 Sb.): „Žaloba byla tu podána 22. 12. 1997, tedy
v jednoroční lhůtě od účinnosti nálezu č. 2/1997 Sb. (od 15. 1. 1997). Lze tu
považovat za splněnou i podmínku výzvy žalobkyně žalovanému, a to s ohledem na
předchozí výzvy žalobkyně ze dne 10. 11. 1994 a ze dne 7. 9. 1990“.
2. K námitce překážky věci rozsouzené: V daném případě nešlo o překážku věci
rozsouzené. Odvolací soud již v rozsudku ze dne 23. 3. 1999, sp. zn. 16 Co
15/93, uvedl, že u žalobkyně jde o nově uplatněný nárok, jenž žalobkyně v době
rozhodování soudu ve věci sp. zn. 16 C 228/95-24, ve spojení s rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 1998, sp. zn. 12 Co 58/98, 12 Co 59/98 a
12 co 77/98, nabyl ve vztahu k žalovanému právní moci dnem 4. 1. 1996 a ve
vztahu k Bytovému podniku v P., sp. zn. (v likvidaci) dne 27. 5. 1958, neboť ve
vztahu k žalovanému byl jako věcně správný potvrzen a že rozsudek nabyl právní
moci až po nabytí účinnosti nálezu Ústavního soudu č. 2/1997 Sb.
3. K námitce překážky věci zastavené: S ohledem na podanou žalobu žalobkyně,
její upřesnění i částečné zpětvzetí žaloby, jakož i na výrok rozhodnutí o
zastavení řízení, lze tu logicky dovodit, že řízení tu bylo zastaveno jen co do
části týkající se 1/48 předmětných nemovitostí, tedy 1/48 domu čp. 1064 a 1/48
stavební parcely č. 87 (o výměře 633 m2).
Za těchto uvedených okolností, vyjadřujících v podstatě jen odlišné hodnocení
týchž zjištěných skutečností, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru,
že tu odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním dovolatele, řešil
některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (a to ani s ustanovením § 5
odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., jak měl zejména za to dovolatel). Neshledal
rovněž dovolací soud, že by tu odvolací soud řešil některou konkrétní právní
otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Dovolací
soud tu rozhodoval i přímo o dovolání v této právní věci a nedospěl k tomu, že
by konstatoval v rozhodování soudů některou z chyb (kromě aplikace a výkladu
ustanovení § 3 odst. 4 písm. a/ a b/ zákona č. 87/1991 Sb.), na něž poukazoval
ve svém dovolání dovolatel; na této skutečnosti nezměnil nic ani další průběh
řízení před soudy obou stupňů po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu z 28.
1. 2003 (28 Cdo 258/2002 Nejvyššího soudu).
U dovolání dovolatele nejsou tedy dány zákonné předpoklady přípustnosti
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního
řádu, když nebylo možné přisvědčit tomu, že tu dovolání dovolatele směřuje
proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž by byla řešena otázka, která je
rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebo otázka, která
by byl a odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem, anebo právní
otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení
§ 243b odst. 5 a § 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako
dovolání, které nelze označit jako přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle žádného jiného
ustanovení občanského soudního řádu.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených
žalobkyní na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150
téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v
řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud přihlížel k povaze
projednávané právní věci (projednávané u soudů od 22. 12. 1997) i k obsahu již
zmíněného vyjádření žalobkyně k dovolání dovolatele, rekapitulujícímu v
podstatě procesní vyjádření žalobkyně, učiněná již v řízení před soudy obou
stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 31. května 2006
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu